Ruská ponorka Komsomolec

foto uboat.cz

Atomová ponorka Komsomolec (K278) se potopila u norských břehů po požáru dne 7. dubna 1989. Záchranu posádky provázel chaos. Vinou nedokonalé organizace zahynuly čtyři desítky námořníků.

Na lodi plavící se v ledových vodách Norského moře tehdy vypukl požár a ze 69 členů posádky jich 42 zahynulo. Většina mužů zemřela podchlazením, když museli jen v plovacích vestách naskákat do ledové vody.

Potopení Komsomolce připomínalo scénář katastrofického filmu

Na serveru uboat.cz to popisují slovy: „V 11 hodin přijímal velitel směny Alexandr Verezgov hlášení z jednotlivých úseků při střídání první směny s třetí směnu. Žádné závažné problémy nejsou hlášeny. O tři minuty později se na ovládacím pultu dozorčího technika Vjačeslava Judina ozval výstražný signál oznamující, že v sedmém úseku překročila teplota 70 °C. Judin okamžitě uvědomil kapitána ponorky Jevgenije Vanina, který vyhlásil všeobecný poplach. Kapitán se snažil spojit s obsluhou sedmého úseku, ale marně. Po chvíli váhání se rozhodl napustit do úseku, ve kterém pravděpodobně zuřil požár, freon (freon vytvoří kolem ohně plynný obal a udusí ho, což se bohužel týká i přítomných lidí). Naneštěstí však došlo ke zkratu a elektrický oblouk přepálil potrubí stlačeného vzduchu, určeného k vytlačování vody z balastních nádrží. V tom okamžiku se úsek proměnil ve vysokou pec. Z potrubí se hnal do plamenů vzduch jako z dmýchadla. Několik sekund poté pronikly plameny i do šestého úseku. Ti, kdo byli uvnitř si ani nestačili nasadit ochranné masky. Posádka zastavila generátor na pravoboku, zatímco generátor na levoboku přestal fungovat sám od sebe. Zapnula se i automatická pojistka reaktoru a ponorka zůstala stát 150 metrů pod hladinou. Oheň se postupně rozšířil i do pátého úseku. Několik námořníků se snažilo oheň zlikvidovat. Na ponorce začaly hořet kabely a rozvodné desky elektrického proudu jedna po druhé vybuchovaly. Námořníci roztrhávali holýma rukama spoje, aby odizolovali jednotlivá ohniska požáru. Náčelník skupiny dálkového řízení, kapitánporučík Igor Orlov dal spustit soustavy tlumících tyčí, odstavil reaktor a zkontroloval chlazení aktivní zóny reaktoru. Od této chvíle bylo jasné, že v severním Atlantiku nedojde k dalšímu Černobylu.“

Loď se vynořila 14 minut poté, co na palubě vypukl požár. Po několika hodinách bylo jisté, že ponorku nelze zachránit, a kapitán dal pokyn k opuštění lodi. Ponorka přitom disponovala jen dvěma samonafukovacími záchrannými vory, které však nikdo nedokázal uvést do provozu. Nakonec se podařilo jeden z vorů spustit na vodu. Na palubě ponorky zůstalo šest mužů včetně kapitána. Loď se však začala rychle potápět, a to téměř ve svislé poloze.

Kdyby byl ihned po vynoření K 278 vyslán signál SOS na mezinárodních kmitočtech, byla by na seznamu obětí pouze jména 4 námořníků, kteří zahynuli při prvním požáru. Přestože byla v roce 1989 perestrojka v plném proudu, známé sovětské tajnůstkářství opět zabodovalo na plné čáře.

Podle Olafa Senderlanda,ředitele hlavního střediska pro poskytování pomoci v norském Bodø, zde existovala možnost norského zásahu: „Námořníky jsme mohli zachránit. Měli jsme k dispozici několik vrtulníků typu Seaking u 330. vyhledávací a záchranné letky. Kromě toho křižovala v té době jižně od Medvědího ostrova loď norské pobřežní stráže.“ Je zřejmé, že zmíněné vrtulníky byly ideálním prostředkem k záchranně osob. Na rozdíl od sovětských IL-38, které shodily záchranné prostředky 300 metrů od trosečníků, jsou vrtulníky schopné spustit nafukovací čluny s přesností 5 metrů. Námořníci by však mohli být přímo vzati na palubu vrtulníku, kam by se jich vešlo 18 až 19.

Pětičlenná skupina se v potápějící se ponorce snažila prolézt k záchranné kapsli na přídi. Ani jeden z nich však nevěděl, jak modul oddělit od ponorky. Podle zprávy později uveřejněné časopisem Věk muži propadali zoufalství. „Námořník Černikov četl nahlas návod na vypuštění kapsle. Návod visel zarámovaný na stěně a námořník ho předčítal jako modlitbu,“ citoval časopis výpovědi svědků. Mezitím loď pomalu klesala do hloubky 1500 metrů. Tlak vody neustále rostl a nemilosrdně drtil trup ponorky. Tři muži včetně kapitána změnu tlaku nevydrželi. Náraz na dno moře nakonec kapsli se dvěma přeživšími vymrštil k hladině. Po otevření modulu na povrchu však uvnitř prudce klesl tlak, takže jeden z námořníků byl s roztrženými plícemi vymrštěn ven. Poslední přežil.

(Podle jiné varianty to bylo takto: V hloubce kolem 600 metrů ponorkou otřásla exploze, která kabinu uvolnila a ta začala stoupat k hladině. Ve chvíli, kdy komora vyplula na hladinu se kryt výstupního otvoru utrhl a Sljusarenko s Černikovem byli vyvrženi do moře. Sama komora se ihned potopila i s Judinem, Krasnobajevem a kapitánem Vaninem, kteří byli z prudkého poklesu tlaku při rychlém vynořování kabiny v bezvědomí. O něco později zemřel podchlazením i Černikov.)

uboat.cz, reuters, 16. srpna 2000