Vikingové – cesty na východ

  ilustrační foto z filmu
repro SVT1
Další fotografie v galerii

(Vedou se sáhodlouhé diskuse, zda se slovo „viking“ píše s malým či velkým počátečním písmenem; historici zastávají spíše názor, že vikingové byli bojovníci ze severních germánských kmenů, tyto kmeny pak nazývají Normany, Germány, Dány, Švédy, Nory – prostě Seveřany. pozn. red. Severských listů)

Dnes si budeme vyprávět o cestách vikingů na východ. Je možné, že to byli právě Sveové, kteří založili Rusko, což je myšlenka, která se nezamlouvá ani Rusku, ani pozdějšímu Sovětskému svazu.

V dubnu 1988 byla objevena možná stopa, vedoucí k odhalení původu Ruska. Nález, datovaný do doby okolo roku 1220, byl učiněn ve sklepení kremelského paláce a byl to významný archeologický objev. Jednalo se o poklad sestávající z 300 kusů, který patřil prvnímu panovníkovi. Mnoho předmětů pocházelo od vikingů.

Archeologické nálezy byly učiněny také v švédské Birce. Na místě dříve bohatých měst, na stovkách mohyl a okolní krajině dnes roste tráva. Četné mohyly svědčí o množství obyvatel žijících na tomto ostrově. Byla to nejdůležitější oblast, kam se z různých míst světa sjížděli řemeslníci a kupci a jiní se odtud zase vydávali i na východní cesty do Ruska, Byzance, Bolgaru na Volze, arabských zemí a jinam. V objevených hrobech nacházíme předměty, které svědčí o obchodování s Ruskem a dalšími zeměmi na východě. Jedná se například o arabské mince, perly a škeble z Indického oceánu.

Rovněž v Sigtuně se našlo velké množství předmětů z Východu, například hřeben z Konstantinopole, vřetenovité předměty z načervenalé břidlice z kamenolomu u Kyjeva, množství malých bronzových seker – symbolu mužů, kteří konali službu v ruské knížecí gardě, prsteny ze skla a jantaru, původem z Novgorodu, a velikonoční vejce vzkříšení z Kyjeva. Toto vše vypovídá o častém kontaktu mezi zmíněnými oblastmi.

Všechny tyto nálezy pocházejí z míst, která jsou velmi vzdálena od Skandinávie a cesty k nim byly velmi obtížné. Vikingové, pocházející z nanejvýš primitivních poměrů, naslouchající vyprávěním o zemích překypujících zlatem a třpytivými kameny a karavanách naložených stříbrem, je však rádi překonávali.

Jedna z cest vedla do obchodního centra Staraja Ladoga a poté dále, do ruského vnitrozemí. Hlavní ulice Staré Ladogy se stále nazývá Valja Skaja, švédsky Varjagansgata, tedy Ulice vikingů (spíš Ulice Varjagů, tak se totiž jmenoval jeden z vikinských kmenů, které expandovaly na východ, pozn. red. Severských listů). Toto místo patří k jedněm z nejzajímavějších vzhledem ke skupině pahorků, na nichž je patrný vliv vikingů. Mnoho pahorků už sice nezbylo, přetrval však jakýsi magický svět, kudy se vikingové plavili na lodích a setkávali se se svými mrtvými. A právě na takovém místě, půdě okolo novodobé Ladogy, nalezli archeologové předměty, které patřily vikinským obchodníkům a osídlencům. Jedná se například o boty se stopami hlíny, která je stará 1000 let.

Nejdůležitějším zdrojem informací o tehdejší době je ruská kronika z 12. století, jejímž autorem je mnich Nestor, žijící v klášteře Lavra v Kyjevě. Informace obsažené v kronice se jeví natolik exaktní, že někteří badatelé mají za to, že je založena na starých dokumentech. Nestor vypráví o vikinzích a jejich vztahu ke Slovanům ve starém Rusku.

Varjagové z druhé strany moře vybírali od Slovanů daně. V roce 862 se Slované vzepřeli, Varjagy vyhnali, přestali platit a začali se spravovat sami. To však také znamenalo konec míru, neboť znesvářené kmeny spolu začaly válčit. Slovanské kmeny postrádaly řád a přály si, aby jim Varjagové vládli. Vybrali tedy tři královské bratry a vydali se s nimi na cestu.

Do Novgorodu dorazil jako první nejstarší z bratrů Ruriků a díky těmto bratrům vešla oblast Novgorodu ve známost jako ruská země. Novgorod byl městem Varjagů, ale předtím to bylo město slovanské. Podle Nestorovy kroniky byl Novgorod hlavním městem nové země, která byla nazývána Rusland, tedy země Rusů (Rusarnas land). Mnozí historikové mají za to, že ruské slovo rus a finský výraz pro Švédsko Ruotsi, pochází ze starošvédského rus. Slovo se objevuje na runových kamenech v Upplandu. V ruských kronikách jsou údaje o tom, že vikingové se nazývali rus. Bylo to pojmenování válečníků veslujících na lodích, kterými se plavili vikinští válečníci.

Objevy v okolí Novgorodu byly tak mnohačetné, že svědčí o tom, že tu vikingové žili.

Na svých cestách se vikingové setkali též s důležitým obchodním centrem Smolensk. U Smolenska, nad břehem řeky objevili archeologové největší vikinské pohřebiště na světě. V hrobech se našly předměty ze stříbra, prsteny a jiné šperky. Byly objeveny i první mohyly z 9. století. V jedné z nich narazili archeologové na stopy po vikinském pohřbu, mrtví byli spáleni v lodi. Tento obřad byl typický zejména pro švédské vikingy, kteří přinesli své obyčeje současně s názvem rus.

Arabský diplomat Ahmad ibn Fadlan zaznamenal určitou zvláštnost při pohřbu na břehu řeky Volhy. „Jednou jsem slyšel, že zemřel významný muž,“ píše. „Jeho loď byla vytažena na břeh a na ní postavili stan. Zvířata, která měl s sebou, obětovali s ním. Oblékli ho do krásných šatů a všechny jeho zbraně položili vedle něj. Měl černou pleť v důsledku chladu, který v zemi panoval. Jeho tři ženy byly dotázány, zda s ním některá chce zemřít. Jedna odvětila, že ano. Díval jsem se na ni,“ vypravuje dále Arab, „byla naprosto zmatená. Stará žena, zvaná anděl smrti, s ní vešla do stanu. Poté vstoupilo šest mužů. Ostatní bušili do štítů, aby přehlušili výkřiky. Muži ve stanu ženu spoutali a loď zapálili.“

Nestorova kronika vypráví i o dvou velmožích, kteří opustili knížete Rurika a vydali se na jih, aby založili vlastní stát. S flotilou se dostali 800 km jižně od Smolenska, až k malému slovanskému městu Kyjevu, dobyli jej a usadili se tu. Když zpráva dorazila do Novgororodu, pověřil Rurik své věrné, vedené Olegem, aby je přepadli. Rurikovi vyslanci přijeli do Kyjeva a jako obchodníci pozvali velmože na návštěvu. Po příchodu je zabili a z Kyjeva učinili matku měst celé Rusi. Kyjev se tak stal novým hlavním městem vikingů v Rusku a důležitým centrem na cestě z Finska k Černému moři. Rurikův pravnuk Vladimír byl jedním z prvních bohatých vikinských následníků v Rusku. Jeho touha po ženách, bohatství a dobrodružství mu však u vikingů vynesla nevalnou pověst. Vladimírově říši předcházelo míšení severského a slovanského pohanského náboženství a on se rozhodl zavést novou, moderní variantu. Pozval křesťanské misionáře ze západní části Evropy i z Byzance jakožto představitele různých náboženských směrů. Odmítl katolíky, neboť žádali půst, a také proto, že se mu nelíbila jejich mše. Židům pak pravil: „Kdyby vás a vaše náboženství Bůh miloval, nerozptýlil by vás takto po světě.“ Islámu se zřekl s vysvětlením, že pití je pro Rusy potěšením, bez něhož nemohou žít. Nakonec tedy zvolil ortodoxní křesťanskou víru a je ironií osudu, že křesťanství bylo zavedeno pohanským knížetem.

Vladimírův syn Jaroslav, jemuž se dostalo přízviska Moudrý, založil v 11. století katedrálu Sofia, v jejímž mramorovém sarkofágu odpočívá. Vedle něj leží pravděpodobně královna Ingegerd ze Sigtuny. Oba patřili k tehdejší mezinárodní společenské smetánce a jejich dcery se staly královnami v Norsku, Maďarsku a Francii.

Vikingové v krátké době splynuli se slovanským obyvatelstvem. Ženili se se slovanskými dívkami a jejich děti byly vychovávány ve slovanském duchu. Tvořili spojovací článek mezi různými druhy kultur a zemí. Ve své době se těšili velikému vlivu, a kdyby to bývali měli v úmyslu, jistě by vybudovali rozsáhlé impérium. Přicházeli však spíše individuálně a sledovali své vlastní cíle. Se vznikem křesťanství a rozvojem mocných měst pak jejich vliv ustával. Na konci 11. století vikingové na svých lodích z historie odplouvají, aniž za sebou zanechali rozsáhlé říše. Zanechali jen památky, které nyní objevujeme.

překlad komentáře k filmu švédské televize Vikingové II – cesty na východ,
Renata Budilová, Marta Janíková, prosinec 1999