Ålandské ostrovy – jablko sváru po mnoho desetiletí

Kostel v Lemlandu



Zámek v Kastelholmsu
všechna foto www.aland.fi

Ålandy jsou suverénní, demilitarizovanou a jednojazyčnou provincií švédsky mluvícího obyvatelstva ve Finsku. Provincie se skládá z více než 6 500 ostrůvků a šér. Obyvatelstva tu bydlí 25 257 (Åland i siffror, 1997). Finsky se jmenují Ahvenanmaa.

Ålandy mají mimořádný strategický význam. Ålandský labyrint šér tvoří uzavřený trojúhelník: jedna jeho strana zasahuje do Botnického zálivu, druhá do Baltského moře, jehož špička ohrožuje Švédsko díky bezprostřední blízkosti k jeho metropoli Stockholmu. Hlavní ostrov leží mnohem blíže švédskému než finskému pobřeží. Za války by mohl Ålandský přístav uzavřít Botnický záliv, a tím znemožnit proplouvání lodí.

Obývání tohoto souostroví má zvláště velký význam pro stát, jenž ovládá západní část Baltského moře, neméně však pro stát na pobřeží východním.

Souostroví sestává z velkého ostrova – Åland – a okolo 300 dalších menších ostrůvků, mezi nimiž má význačné postavení např. Eckerö západně od hlavního ostrova, Lemland, Lumparland a Föglö na jihovýchodě, Vardö a Kumlinge na východě atd. Mezi Ålandem, Lemlandem a Lumparlandem, jež leží v bezprostřední blízkosti, se táhne fjord Lumpafjärden, který by mohl nabídnou kotviště pro válečnou flotilu. Celková rozloha Åland představuje 1 426 km².

Ålandské ostrovy se těší význačné autonomii na základě Zákonu o autonomii z roku 1951, který zaručuje způsob života a ochranu švédských tradic na ostrovech. Tento zákon byl doplněn jiným z roku 1975, jenž popisuje restrikce pro nákup nemovitostí. Oba zákony mají ústavní status a mohou být pozměněny pouze na základě přísných parlamentních opatření ochraňujících ústavu.

Kromě těchto ochranných opatření existuje na souostroví provinční shromáždění, Landsting, které je oprávněno ratifikovat Åland se dotýkající zákony. Landsting sestává z 30 členů volených poměrným zastoupením na 4 roky. Právo volit mají občané starší 18 let s trvalým pobytem na Ålandech, tzn. musí v provincii bydlet nejméně 5 let. Tito občané též mají právo na vykonávání určitých profesí, mohou získávat nemovitosti a nelze je odvést do armády, pakliže se na ostrovech usadili před svým 12. rokem. Toto poslední opatření vyvstalo z demilitarizovaného a neutrálního statutu ostrovů, stanoveného rozhodnutím Společnosti národů v roce 1921.

Landsting má právo vydávat zákony, jež se dotýkají administrativy, provinčních daní, policejních záležitostí, dopravy, zdravotní péče a kulturních záležitostí. Otázky týkající se ústavy, národní obrany, zahraniční politiky, soudnictví, zákonů o rodině a občanského práva sahají mimo jeho kompetenci. Všechny zákony vydané Landstingem musí být schváleny prezidentem republiky, který může v případě uznání překročení kompetencí Landstingu nebo možném poškození interní, popř. externí bezpečnosti země využít svého práva veta.

Nejvyšší výkonnou autoritou provincie je Provinční exekutivní rada, sestávající ze 7 členů volených Landstingem z jeho vlastních řad.

Guvernér provincie reprezentuje národní vládu. Je jmenován prezidentem republiky, avšak pouze se souhlasem Landstingu, a je zodpovědný za administrativní funkce přesahující kompetence provinčních autorit. Dalším pojítkem mezi ostrovy a národní vládou je Ålandská delegace, jejíž předseda je obvykle guvernér provincie. Od roku 1970 má provincie jednoho delegáta na každoročních setkání Severské rady.

Nejpohnutější období pro Ålanďany bezpochyby představovala doba po první světové válce, kdy se rozhodovalo o jejich budoucím statutu. Rusko a další státy Dohody ostrovy počátkem války opevnily. Pod vlivem revoluce v Rusku vytvořili zde umístění vojáci vojenskou radu, která aktivizovala obyvatelstvo ostrovů. Část obyvatelstva se obrátila na švédského krále Gustava V. s výzvou o připojení ostrovů ke Švédsku, což se setkalo s příznivým ohlasem. Švédsko vyslalo na Ålandské ostrovy své vojenské oddíly. Své rozhodnutí zdůvodňovalo humanitními pohnutkami a oficiálně nevyhlašovalo žádné anexní plány. Švédské jednotky přinutily ke kapitulaci jak ruskou posádku, tak i Mannerheimovy stoupence, kteří sem přicházeli ozbrojeni z blízkých provincií vlastního Finska. Mezi obyvateli Ålandských ostrovů, většinou švédského původu, převládaly po několik týdnů nálady vyzývající k připojení ke Švédsku. Švédské prapory zdobily většinu domů v Maarianhamině (šv. Marienhamn).

Vývoj politického smýšlení obyvatel Åland byl po létě 1917 ovlivněn stále dominujícím trendem upřednostňujícím unii se Švédskem. Petice vydaná v těchto kruzích v prosinci dala Ålanďanům usilujícím o tuto unii podobu masového hnutí. Důležitý byl princip sebeurčení, na kterém samo Finsko založilo své nároky na politickou suverenitu.

Tereza Hořejšová, 16. února 2000