Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Expedice Skandinavica 2002

 

V srpnu roku 2002 se uskutečnila Expedice Scandinavica 2002, kterou uspořádala Agentura Koniklec především pro účastníky kampaně „Živly“ a členy Sněmu dětí České republiky pro životní prostředí. Hlavní organizátor Václav Bratrych tak navázal na víceletou tradici vesměs přírodovědeckých expedic. Cílem mladých přírodovědců byl kraj Dalarna s trojím pohořím a národními parky, kde studovali floru a faunu.

Jako dospělé účastníky se podařilo pro výpravu získat Martu Janíkovou ze Severské společnosti (pomohla hlavně s tlumočením ze švédštiny), Jitku Spoustovou (bioložku a botaničku), Lukáše Gavlovského (šutrolloga a fotografa), Mirka Lupače (zdravotníka), Pavla Janíčka (videokameramana), Sašu a Mirka Khodlovi, Jarku Hasalovou a Viktora Procházku.

Neděle 4. 8. 2002
Vzhůru na sever


Po čtyřměsíčních přípravách spočívajících v rozesílání informací, shromažďování potřebných alespoň třiceti zájemců z řad mládeže a dospělých a vylaďování programu na společných schůzkách se 4. srpna léta Páně 2002 všichni účastníci expedice scházíme ve vestibulu Hlavního nádraží v Praze, abychom se odebrali na odjezdovou část magistrály k autobusu, který má asi půl hodiny zpoždění. I vzhledem k deštivému a bouřlivému počasí se naloďujeme velmi rychle a opouštíme střed matičky Prahy jen s asi půlhodinovým zpožděním.

Krátce po opuštění Prahy nám nejprve Marta a pak Vašek oznamují, jak bude vypadat cesta v prvních dvou dnech, z hlediska režimu expedice naznačují průběh dnů dalších a představují řidiče a všechny přítomné dospělé účastníky. Mládeži oznamuje, že bude rozdělena na čtyři skupiny, vyhlašuje jejich jednotlivé členy a skupiny vyzývá k volbě šéfíků ze svých řad. Na hraniční přechod v Cínovci přijíždíme asi v 18.00. Stále prší. Grenzpolitei (Bundschutz) nemá na spěch. Na pasovou kontrolu čekáme asi do 19.30. Odjíždíme směr Dresden, Berlin, Rostock. Drážďany projíždíme dvacet minut po osmé večer a vydáváme se na dálnici směr Berlín.

Ze strany Vaška je k mládeži vznesen dotaz, zda už mají ve skupinách vybrané své kapitány. Jakmile zjistí, že tomu tak není, nechává v neproniknutelné tmě autobusu rozsvítit světýlka nad čtyřmi dvousedadly a vyhlašuje první soutěž do průběžného bodování: „Vyhrává ta skupina, které se jako první podaří seskupit na dvojsedadle!“ Nastalého zmatku nejlépe využívá skupina Matěje Kantorka, za kterou zůstávají Vytrhlíci, Traubovci a Plockovci.

Ještě před Berlínem řidiči rozkládají lehátka a autobus se mění v pojízdnou noclehárnu – skvělé! Spaní vyžaduje zvláštní uspořádání ležících, časem ještě budeme mít příležitost si zvyknout. Viktor, Mirek, Vašek a Vojta, na které vyšla lehátka hned za řidiči, mohou vleže pohodlně sledovat cestu. Trochu nepříjemné jsou otřesy na německé dálnici, která i přes řadu místních oprav stále zvětšiny pamatuje transporty Hitlerovy vojenské techniky na východ a po pár letech její neslavný návrat zpět.

V Berlíně poněkud bloudíme. Střídavě se ocitáme v bývalém východním Berlíně, u věže a z ničeho nic křížíme Kurfurstendamm. Mirek si všímá, že míjíme několik správných odboček na nájezd na Hamburskou dálnici, ale neodvažuje se zasáhnout do dramatického dialogu řidičů. Nakonec míříme k letišti Tegel a ocitáme se opět na okruhu ve směru Lipsko, Drážďany. Až kolem půlnoci nachází řidiči cestu a frčíme směr Hamburg.

Pondělí 5. 8. 2002
Lodí přes Balt a jižním Švédskem až k Siljanu

Ve 3.30 přijíždíme do Rostocku. Autobus zastavuje na parkovišti v přístavu. Spíme asi do 7.00. Vzduch v autobuse se dá krájet, a tak prospěje krátká procházka po navigaci. Všude kotví impozantní lodě. Většina „menších“ jezdí do Dánska a Švédska, ale kotví zde i opravdu veliké kocábky, které převážejí lidi, auta, autobusy, kamiony a vlaky třeba do Petrohradu, do Finska a do pobaltských republik. Mezi osmou a půl devátou se nalodíme na trajekt Skåne (čti Skone) společnosti Scandilines. Loď je opravdu vybavená slušným komfortem. Má 10 palub, z toho tři jsou vyhrazeny cestujícím, zbytek nákladu dopravních prostředků. Jsou zde privátní kajuty, společenské a konferenční místnosti, free-shop, veliká restaurace a kino, ve kterém budou po cestě promítat „Pána prstenů“. Nejlépe je ale na venkovní palubě. Je sice stále deštivo a chladno, ale moře krásně voní a na zádi je teplo od lodních motorů.

Před devátou odplouvá loď v kurzu 340 st. na severoseverozápad. Časem se na severovýchodě protrhává oblačnost. V podpalubí se šéfíci domlouvají na střídání stráží u věcí v lodním lounge (místnost pro odpočinek). Mladší část výpravy se věnuje forbesům, sleduje film v kině, nebo se toulá po venkovní palubě. Na moři je mírné, vcelku teplé počasí. Moře je klidné, titanově šedé a plné medúz. I dlouho po tom, co pobřeží zmizí za obzorem, plachtí nad lodí racci, užívající si pohodlný let a lenošení v závětří a teplých proudech vzduchu nad lodí.

V 9.15 opravuje kapitán kurz na 350 st. a dále stáčí loď k severu. Před desátou přibývá slunce, protrhávají se mraky. Na pravoboku nás míjí menší loď společnosti TT Lines „Clipper“, která pluje opačným směrem. V poledne se loď otáčí k severovýchodu a přidává se k ní osamělý racek, který ji pak pomalým plachtěním doprovází dalších 30 minut. Vidíme před sebou modrou oblohu. Poprvé to vypadá, že necháváme ošklivé počasí za sebou.

Před druhou hodinou se kapitán a lodní důstojník stěhují z hlavního můstku na přídi do malé kabiny na záď lodi, spouštějí zadní radary, zapínají zpětný chod motorů, a loď ve 14.00 „couvá“ do přístavu v Trelleborgu. Mirek zjišťuje, že přistání probíhá automaticky pomocí dvou radarů navigačního systému a počítače, který ovládá kapitán počítačovou myší. „Přistávací“ aplikace nepříjemně připomíná Microsoft Windows ™. Ve 14.20 kapitán bezpečně přistává, motory ztichnou a loď otevírá vrata pro výjezd aut.

V Trelleborgu je oblačno až polojasno a teplo. Přístav je jasnou dominantou města. Je to důležitý lodní dopravní uzel jižního Švédska. Města si nyní ale moc neužijeme. Bez jakékoliv kontroly vyjíždíme z přístavu a po té, co Dan Traub vyzván velmi neuměle zazpívá za všeobecných sympatií švédskou hymnu, míříme na sever k Lundu. Lund je sídlem slavné univerzity. Máme ale problémy s parkováním. Kroužíme autobusem v centru a nakonec s pro nedostatek času rozhodneme pokračovat dál bez zastávky. Za slunečného počasí odjíždíme v 15.55 z města po dálnici.

Projíždíme krajem Skane. Je to úrodná, placatá krajina, která mimořádně připomíná ČR, například Polabí. Architektura není typicky švédská, lidé mluví výrazným dialektem. Jsou zde k vidění staré větrné mlýny i větrné motory – elektrárny. Ty využívají větrů od moře a jsou prakticky všude. Zdá se, že všichni řidiči dodržují předepsanou rychlost.

V 17.00 přijíždíme do vesničky V. Strö. Zde se nachází unikátní skupina runových kamenů. Runové kameny jsou monolity, do kterých dávní obyvatelé Švédska vyrývali své vzkazy starým runovým písmem. Zdejší skupina kamenů stojí za vesnicí v poli v malém remízku. Zastavujeme a všichni fotí jako o život.

V 17.15 odjíždíme směr Helsinborg. Je teplo a slunečno. Nestíháme, a tak Helsinborg vynecháváme. Skane připomíná víc Dánsko, než Švédsko – charakterem krajiny i jazykem. Má vlastní vlajku, trochu podobnou dánské. Je to žlutý kříž ve světle červeném poli.

Ve volném čase si skupiny dle umístění v nedělní přeskupovací soutěži vybírají jména svých čtyř skupin, která jsou odvozena od nejdůležitějších historických švédských epoch a také jména jednotlivých členů skupin, která jsou složena z významných osobností zmíněných epoch. Rázem se mezi námi ocitli:

Vikingové – Gorm Starý – M. Kantorek, Rudý Erik – J. Špaček, Leif Eriksson – L. Tenora, Torvald Eriksson – L. Rybáková, Zrzavý Orm – L. Vančurová, Harald Modrozub – O. Strýček
Vasovci – Gustav Vasa – V. Plocek, Gustav II. Adolf – R. Plocek, Kristina – T. Bezpalcová, Karl X. Gustav – H. Holzapfelová, Karl XII – R. Štěpánová, Gustav III – K. Jebavá, Johan III – H. Martincová
Bernadotti – Jean Baptista Bernadotte – M. Vytrhlík, Alfred Nobel – A. Kadlecová, Johan Ericsson – M. Sklenářová, Carl von Linne – M. Duchoslav, Selma Lagerlof – I. Tenorová, Anders Zorn – R. Timoftej
Současníci – Carl XV. Gustav – D. Traub, Olaf Palme – M. Dančíková, Ingrid Bergman – I. Kotásková, Andre Salamon – A. Albrechtová, Astrid Lindgren – M. Bratrychová, Adolf Nordensfjold – V. Khodl

V 19.00 se krátce zastavujeme na parkovišti 166 km od Göteborgu. Většina cestovatelů stojí frontu na vodu na WC u Mc Donalda. Trochu ostuda, ale žízeň je žízeň. Vašek nakupuje suvenýry u veselých rastamanů v hale supermarketu. Pokračujeme dále po dálnici na sever. Dálnice vede měnící se krajinou. Není už tak plochá, ale začíná se vlnit. Přibývá lesů, hlavně borovic. Po levé straně se občas přiblíží mořské pobřeží, nad kterým zapadá slunce. Všude se pasou krávy.

Ve 20.40 přijíždíme do Göteborgu. Všichni jsou unavení, ulepení a hladoví. Po obligátním bloudění a několika návratech na výchozí místa nacházíme kolem půl desáté kemp Askim. Večeříme na parkovišti a probíhá invaze a partyzánské sprchování v komfortní koupelně kempu. Autobus se opět transformuje do lůžkové podoby, skupinky cestovatelů dojídají a jdou se ještě podívat na moře. Vše probíhá na soukromém parkovišti za shovívavé pozornosti tolerantních švédů, obývajících okolní chatičky. Ve 23.40 odjíždíme do města Mora v kraji Dalarna, na břehu jezera Siljan Se.

Úterý 6. 8. 2002
Kolem Siljanu za malovanými koníky

Ráno se probouzíme v kempu na břehu Siljanu asi v 8.00. Zde padá první důležitý předpoklad vedení expedice. Ukazuje se, že neplacená veřejná tábořiště ve Švédsku asi nenajdeme. Zde se platí 100 SEK za stan a noc. Snídáme v trávě, probíhá hygiena a domlouváme další postup. Poté odjíždíme busem do Mory. Zde navštěvujeme informační středisko, nakupujeme mapy a pohledy. Pracovníci sřediska o situaci v horách, kam máme namířeno, moc neví. Tak necháváme další vývoj osudu a odjíždíme do vesnice Nusnäs na druhém břehu Siljanu.

Do Nusnäs přijíždíme v 10.40. Hlavní zdejší atrakcí je továrnička (spíše dílna) na výrobu „Dalakoníků“ – vyřezávaných koní různé velikosti a pestře malovaných nejčastěji na modrém nebo červeném základě. Prohlížíme si dílnu a obchod. Nakupujeme suvenýry. Koníci jsou všude ve všech možných podobách. Kromě toho nabízí dílna i další vkusné vyřezávané suvenýry. Z hlediska symboliky zde vládne kůň, los a vikingové. Impozantní je i nabídka vyřezávaných a malovaných dřeváků. Kupodivu se nekoná předpokládaný zuřivý nákup dalakoníků. Hitem „letošního léta“ se staly dřevěné lžičky s vypáleným symbolem soba. Pod přístřeškem „parkuje“ na suchu dlouhá veslice. Z informačního panelu se dozvídáme, že jde o „kostelní loď“. Obyvatelé vesnice na ní pravidelně společně pluli přes jezero na mši.

Z „centra“ vesnice odcházíme na břeh Siljanu do malé mariny. Mezi půl jednou a jednou obědváme na kamenitém molu u jezera. Voda v jezeře je průzračná, červenohnědá a báječně teplá. Část cestovatelů se koupe. Lukáš Gavlovský správně poznamenává, že když pod hladinou otevřete oči, máte pocit, že plavete v hrnci slabého čaje.

Dále se domlouváme na přesunu pěšky podél břehu zpět do Mory. Jdeme na sever kolem jezera mezi krásnými dřevěnými domky. Téměř na všech zahrádkách je možné vidět sluneční hodiny a pestře malované poštovní schránky. Časové i vzdálenostní odhady se cestou poněkud hroutí, a tak do Mory přicházíme se zpožděním přes 1,5 hodiny. Část cesty vedla po asfaltce, a tak i docela bolí nohy. Setkáváme se u vlakového nádraží a ještě odcházíme k pomníku Gustava Vasy, do cíle Vasova běhu. Zde převážně vleže absolvujeme základní přednášku nejen o Gustavu Vasovi, ale o všech významných švédských panovnících a panovnicích (např. královně Kristýně). Prohlížíme si i cíl Vasova běhu, bránu a krásné monolity z červeného kamene, do kterých jsou vyryta jména vítězů. Další podrobnosti o všech podobách a drahách závodu nám vypráví ochotný Švéd.

Odpočinuti odcházíme podél jezera zpět do kempu v Amasangu. Jak se již stává pravidlem, rozdělujeme se a jdeme vedeni spíše intuicí než znalostí cesty k cíli. Do kempu však dorazíme všichni téměř pohromadě. Vašek rozverným hlasem oznamuje složení „osádek“ stanů pro dnešní noc, z úsporných důvodů. Za všeobecného veselí jsme se rozdělili do 12 stanů. Někteří jedinci byli obvzvláště nadšeni a ozývaly se i poznámky typu: „Ale pak ho zakopeme, aby nám tu nesmrděl.“ A podobně.

Stavíme stany a večeříme. Část výpravy se přesouvá k jezeru Siljan. Voda je fantastická! Siljan je veliký, a tak se objevují i vlny. Pláž i dno jsou písečné. Přicházíme také na první vlastnost švédských jezer, která se později ukáže typickou: Ještě asi po 100 metrech od břehu můžete jít po dně téměř po čtyřech. Je zde dlouho mělčina. Nalovení buchanek, perlooček a znakoplavky z jezera ukázalo, že organismů je málo jednak vzhledem k čistotě vody, jednak vzhledem k ročnímu období. Hezké bylo, že řada účastníků expedice ty drobné živočichy poznala.

Večer proběhne krátká porada šéfíků a pak společné sezení. Zažíváme první nápor komárů. Jsou dost šílení. Někdo se maže repelentem, část mládeže používá obrovskou záclonu jako moskytiéru. Mirek si zapaluje Gauloisesku. Hrají se hry a řeší se kvízy. Zdá se, že členové expedice jsou samé bystré hlavy. Autoři kvízů se trochu stydí. Pak volná zábava. Hrají se různé míčové hry, petanque se hraje pod lampou do půlnoci. I zde, relativně na jihu, je znát dlouhý den. Ještě kolem půlnoci je nad severozápadním obzorem šero a jsou vidět zbytky západu slunce. Lucka Rybáková má drobné zdravotní obtíže. Vyřešeno lidovým léčitelstvím. Sněmáci se vesele baví v různých a různě početných zájmových skupinkách dlouho po půlnoci. Lucka Vančurová a spol. navazují první mezinárodní vztahy.

Jak večer přechází v noc a noc se pomalu mění v den, ukládáme se ke spánku a necháváme se kolébat táborovým klidem narušovaným jen občasnými výbuchy, veselých nespavců, doprovázenými spíláním těch „spavejch“. Nakonec ale usínají všichni, i odvážlivci spící pod širákem doufající v krásnou, deštěm nerušenou noc.

Středa 7. 8. 2002
Přes největší švédský vodopád na sever Dalarny do podhůří Langfjälletu

Vstáváme v 7.00 do krásného slunečného rána. Snídáme a balíme. Amasang opouštíme v 9.07. Opět projíždíme autobusem Moru a po silnici č. 70 směřujeme na severozápad k norské hranici. Cestou projíždíme krásnou zvlněnou krajinou Dalarny pokrytou převážně borovým lesem. Jedeme podél řeky Osterdalälven s několika přehradami. Všude kolem cesty vidíme klasické červeně natřené dřevěné domy. Dozvídáme se, že červená barva nátěru, který působí i jako konzervační látka, má původ v železné rudě, jež je jednou z nejvýznamnějších švédských nerostných surovin. Domy jsou tedy skoro všechny červené. Dostatku společného času v autobuse využíváme k nabrání informací. Marta nám vypráví příběhy z doby vikingů a Lukáš velmi zajímavě hovoří o švédských „šutrech“. Občas se ale objeví žlutá fasáda. Někteří švédové prý natírají domy na žluto, aby vypadaly jako obydlí v hlavním městě Stockholmu. Pokračujeme krásnou zalesněnou krajinou až na silniční odpočívadlo. V lese jsou koberce borůvčí s krásnými velkými borůvkami. Za chvíli mají všichni fialovou pusu. Mezi borůvkami však roste něco svými plody borůvce nebezpečně podobného, ale listy připomínajícího spíš jalovec. Řidiči těchto podezřelých plodů pár sní. Obejde se to naštěstí bez následků. Víc se o této rostlince dozvíme později.

V 11.30 přijíždíme do Särny. Särna je malé „útulné“ horské městečko. Navštěvujeme informační centrum. Projevuje se zde fenomén přímé úměry ochoty a informovanosti personálu ke stoupající nadmořské výšce a míře odlehlosti navštíveného místa. Ten se později ještě opakovaně potvrdí. Informujeme se, nakupujeme suvenýry a především mapy hor v oblasti Grövelsjönu (Langfjällets). Fasujeme také povzbudivý letáček o medvědech „The Bear / Facts and tips about how to behave in the forest“. Pokračujeme dál směr Idre. Kousek za Särnou odbočujeme doleva na západ. Projíždíme nádhernou přírodou. Připomíná trochu Šumavu, trochu Krkonoše, ale s kanadskou rozlohou. Všude jsou obrovské plochy lesů. Kromě silnice a telefonního vedení nikde ani náznak civilizace. Připadá nám to jako divočina, a to je to teprve úplný začátek…

Přijíždíme na parkoviště a odtud jdeme přes rašeliniště k vodopádu Njupeskär. Cesta vede asi 2 km přes bažiny, vřesoviště a pole balvanů. Fotíme medvědí stopy v blátě. Cesta je zpevněná dřevěnými chodníky, které slouží jako hatě v rozměklé půdě. Později nám bude přáno po těchto chodnících ještě pár kilometrů ujít. Do údolí říčky scházíme po dlouhém dřevěném schodišti. Vodopád je impozantní. Je to se svými 97 metry nejvyšší „vattenfall“ ve Švédsku. Asi 40 m před vodopádem cesta končí vyhlídkovou plošinou nad korytem řeky, která se ostře zařezává balvanitým kaňonem do krajiny. Nejprve jdeme téměř k vodopádu oblečení fotit. Na těch, kteří došli až úplně k vodopádu není během okamžiku nit suchá. Ti „chytřejší“ si prohlíží vodopád ze stran kde skoro „neprší“. Vašek s Mirkem a Lukášem Gavlovským se navzájem hecují. Padne rozhodnutí, svlékají se do trenek a vrací se k vodopádu, kde se k nim přidává i Jaruška. Koupání ve stometrovém vodopádu je kombinací skotských střiků, vířivé vany a posezení bez oděvu ve sněhové vánici. Dopadající voda vytváří neskutečně silný ledový vítr, který žene nad korytem řeky vodní tříšť, ve které mrzne hlava a nemůžete se pořádně nadechnot. Podaří se nám na chvíli si odpočinout v sušších kapsách za padající vodou. V tůni pod vodopádem není díky rachotu vody slyšet vlastního slova. Je to úžasně silný a úžasně studený zážitek. Vylézáme z vodopádu. Naštěsí svítí slunce, a tak za chvíli uschneme.

Odcházíme zpět na parkoviště jinou cestou, opět přes balvanité srázy a rašeliniště. Půda se místy houpe. Cestou potkáváme obrovské mraveniště. Zdejší lesy jsou vůbec plné mravenců a obřích mravenišť (nejvyšší, které jsem ve Švédsku viděl, bylo vysoké asi 1,6 metru a průměr základny mohlo mít kolem 2 metrů). Říká se, že tolik mravenců svědčí o tom, že les je zdravý. Jednotlivé skupinky se schází na parkovišti. Nastupujeme do autobusu a jedeme zpět na hlavní silnici č. 70 a dále do Idre.

Idre je horské sportovní středisko. Je zde mnoho dobrých příležitostí, v létě zejména pro rybáře a v zimě pro lyžaře. Informační středisko je umístěno ve fantastickém, asi 50 m dlouhém domě, který má celou střechu pokrytou kobercem trávy. Takových staveb ještě pár uvidíme. Slečny v informačních střediscích jsou velice atraktivní a milé. Obsah informací však pokulhává za vzhledem. No nic, nějak to dopadne. Již dříve vznikl plán, že v Idre bude základna řidičů, kteří nás odvezou do Grövelsjönu, odkud se vydáme na dvoudenní výlet a opět se k řidičům připojíme zítra v Idre, kam dojdeme pěšky. Proto hledáme a nacházíme kemp. Je samozřejmě drahý. Odjíždíme do Grövelsjönu. Cestou zažíváme výbuch radosti když z oken autobusu spatříme první soby či losy. Přestože jsou morfologické rozdíly mezi těmito dvěma zvířaty očividné, máme stále problém je rozeznat. Sama zvířata nám to ještě komplikují tím, že se nedrží druhově pohromadě, ale všelijak náhodně se mísí, a tak chodí lesem sob s losem, los se sobem a jejich další myslitelné početní kombinace.

Po klikaté horské silnici, která vede podél řeky Grövlan, přijíždíme do kempu v Storsäternu. U kempu je informační středisko, kde sice není už tak atraktivní personál, zato získáváme daleko lepší informace. Kemp je moc pěkný, útulný a hlavně levný (50 SEK / stan). Hned si jej vybíráme jako základnu. Dole ve srubu pod informačním střediskem jsou komfortní sociálky se sprchou (3 min. / 5 SEK), prostě all inclusive. Kolem kempu jsou malebné soukromé domky. Na bráně kempu je cedulka, která žádá návštěvníky, aby v případě nepřítomnosti majitelů vložili příslušný obnos do připravené obálky a vhodili jej do schránky. U nás by takové počínání bylo dost bláhové, schránka by na svém místě vydržela tak půl hodiny, bez ohledu na to, že by asi nikoho ani nenapadlo platit…

Ubytováváme se a skupinka lidí se vydává do blízkého kaňonu na nedaleké říčce. Ani omrzlíci nazastavují další borce v jejich zběsilém boji o holý život. Přes řeku vede romantický můstek, pár metrů proti proudu je nádherný, asi 7 metrů vysoký vodopád. Matěj vypráví, že viděl skákat ve vodopádu proti proudu táhnoucí ryby. Na konci mostu jsou vrátka do lesa. Od Marty se dozvídáme, že švédský nápis na brance žádá pocestné, aby za sebou zavírali, jinak by utekla zvěř.

Společná schůze šéfíků. Korigujeme Mirkův návrh z předchozího dne, který spočíval v trase Grövelsjön – Langfjällets – NP Töfsingdalens – Hällsjön – Städjan Nipfjällets naturreservat – Nipfjället – Idre. Asi by to byla opravdu veliká zabíračka v krajině bez cest a navíc se nám líbí tenhle kemp. Lukáš Gavlovský vymýšlí, že bychom se mohli naopak obrátit na západ a podívat se do Norska. Ujednáno, všeobecně přijato. Společný večer na karimatkách je hezký, až na otravné komáry. Sněmáci a spol. přejí Vaškovi k narozeninám. Je to od nich moc milé, Vaška to docela zaskočilo. Dostává krásný dort s korpusem z velikého kulatého knackebrotu s otvorem uprostřed (zdejší „specialita“, která chutná jako polystyren) a pestrými sladkými polevami a k tomu ještě pětikilovou plechovku fazolí Bonduelle. Ty samozřejmě zavdávají příčinu k nejrůznějším žertům převážně s fekálními náměty. Plechovka s fazolemi se mj. stala putovní. Nejdřív ji málem dostala jako dárek k narozeninám Iva Tenorová o pár dní později, aby nakonec zůstala zapomenuta v autobuse a odvezli si ji řidiči do Chomutova. Proběhnou kvízy a děti dostávají instrukce na následující den.

Čtvrtek 8. 8. 2002
Pustinou a pralesem Langfjälletu

Ráno ještě jednou navštěvujeme informační centrum. Bereme si ještě další mapky a letáky. Paní je úžasná. Domlouváme se dobrou angličtinou, Martina švédština tady ani není zapotřebí. Zjišťujeme, že všechny naše předpoklady byly správné. Do Norska můžeme přejít kdekoliv, hranice jsou naprosto formální. Kromě území národního parku Töfsingdalen můžeme spát kdekoliv. Paní nám poradí několik vhodných míst na kempování a ještě upozorní, že z Norska se po jezeře Grövelsjön můžeme vrátit loďkou za 60 SEK / osobu. Dobré zprávy přináší i předpověď počasí, má být teplo a docela slunečno. Jitka nám oznamuje, že na letáku o pralesu Langfjallet jsou zmíněni pižmoni, vysazení sem z Grónska

V 9.30 odjíždíme autobusem na výchozí místo na konec silnice do Grövelsjönu. Vystupujeme u horské chaty, nasazujeme batohy a hurá vzhůru! Stoupáme na první hřeben. Značení cest je zde trochu nezvykle jednoduché. V mapách nenajdeme klasickou „žlutou, modrou, zelenou a červenou“, ale jen „plnou“, nebo „přerušovanou“. Plná je letní cesta, přerušovaná zimní.

V terénu jsou letní cesty velmi sporadicky značeny barevným flekem na balvanu a zimní hustým tyčovým značením s červeným ležatým křížem na vrchu (něco jako naše železniční přejezdy). Mirek později zjišťuje, že po zimních cestách se v létě často nevyplatí chodit – zhusta vedou přes bažiny a rašeliniště.

Když se otočíme k západu, vidíme na obzoru norské hory, které jsou přeci jen o něco vyšší, než ty švédské v Langfjälletu. O kráse krajiny a síle prožitku z ní už nemá smysl psát, je to nepřenosné a intimní. Přecházíme hřeben, zbytky civilizace mizí, vystupujeme nad hranici lesa. Krajina je plná kamenů a vegetace je jen sporá – vřes, borůvčí, šícha. Šícha jsou právě ty tajemné tmavé bobule, připomínající borůvky a jalovec. Rostlina má i své švédské jméno… a anglicky se jí říká „bearberries“ – medvědí bobule. Šícha není jedlá, ale snad ani nijak zvlášť jedovatá.

Za prvním sedlem se zastavujeme a osvěžujeme u prvního malého jezírka. Krajina je utvářená ledovcem, který jakoby se po ní mělce sklouzl. Z pláně v nadmořské výšce kolem 800 – 900 metrů n.m. vystupují kam oko dohlédne pozvolné muldy i ojedinělé masívy s výškou kolem 1000 – 1300 m.n.m. Je krásně slunečno. Stoupáme po severním úbočí hory Fosksjökläpparna až k jezeru Övre Fosksjön. Z jezera vytéká řeka, která dále romanticky meandruje v travnaté nivě a vlévá se do dalších jezer a jezírek níže. Svačíme, namáčíme si hlavy a osvěžujeme se v ledové vodě. Balíme se a nastupujeme na hlavní výstup na Storvätteshagnu (1204 m.n.m). Hora není vysoká, ale už z ekvidistanty vrstevnic na mapě je vidět, že nám dá pěkně zabrat. Taky že ano. Stoupáme kamenitým svahem vzhůru. Je docela vedro, naštěstí fouká všudypřítomný švédský občerstvující větřík.

To, co považujeme za vrchol, je jen vedlejší výběžek. Trochu frustrováni stoupáme dál. Sedlem dojdeme k jezeru Santesonstjärnen. Je to docela velké jezero těsně pod hlavním vrcholem hory. Jezera připomínají tatranská plesa a vlastně to plesa jsou. Jsou vyhloubena ledovcem a drží se v nich neuvěřitelně průzračná voda, která kupodivu není ani tolik studená. Obědváme a odpočíváme. Mění se počasí a z norských hor se žene bouřka. Nejsme právě na nejbezpečnějším místě, a tak s obědem pospícháme. Do jezera skočí Pavel Janíček. Nikoho to nepřekvapí, koupe se v každé louži.

Obloha temní, v Norsku prší a blýská se. Rychle balíme a vystupujeme na vrchol Storvätteshangy. Řešíme další postup. Míříme k jezeru Hävlingen, ale chceme alespoň „nakouknout“ do národního parku Töfsingdalen – skalnatého pustého pralesa. Rozhodujeme se, že opustíme cestu a sejdeme kolmo na sever k řece Storan, kde bychom neměli minout cestu, jež vede z východu k Hävlingenu. Vyhlížíme do širé pustiny bez známek civilizace. Na severozápadě, severu a severovýchodě se lesknou rozlehlá jezera v horských údolích, jako by nad krajinou někdo rozbil obrovské zrcadlo.

Jezera jsou většinou propojena nějakou řekou či říčkou. Dalších 850 km na sever se táhne takováto a čím dál tím větší pustina hor, plání, jezer a vřesovišť. 850 kilometrů přes severní laponské země a polární kruh. To je více než největší západo–východní vzdálenost bývalého Československa z Aše až do Čierne nad Tisou. Na severozápadě vidíme veliké jezero Hävlingen, jež je součástí jezerního systému s centrem dále na severu a severozápadě v Norsku. V dálce za jezery vidíme zasněžené vrcholky vysokých norských hor. Mezitím co se rozhodujeme, „vrací“ Lukáš Gavlovský původem švédský žulový bludný kámen, který si za tímto účelem z Ostravska přivezl. Myslíme, že si nemohl vybrat lepší místo.

Krátce zaprší. Scházíme prudký sráz na sever směr NP Töfsingdalens a údolí řeky Storan. Pod vrcholem Storvätteshagny se zastavujeme u jednoho z horských potoků. Někdo rozpačitě postává nad potůčkem s prázdnou PET lahví. Bez zaváhání nabírám, stejně jako část ostatních, do flašky vodu a ochutnávám ji. Má naprosto fantastickou čerstvou a zdravou chuť. Postupně doplňují vodu ostatní a prvotní nedůvěra části výpravy k pití z potoka mizí. Později se ujišťujeme, že v Langfjälletu se dá pít voda ze všech potoků i jezer, a že je skvělá!

Opouštíme cestu a sestupujeme balvanitým srázem dolů k řece. V této krajině snad nelze zabloudit. Stačí dobrá mapa a občas se hodí buzola. Stále je daleko vidět, krajina je členitá, pestrá, ale naprosto přehledná. Stačí si vybrat významný bod na obzoru a vydat se přímo k cíli. Překážkou však jsou všudypřítomné bažiny. Úbočí hor je nesmírně hojné na vodu. Potoky a potůčky stékají ze všech svahů, spojují se a rozdělují, v sedlech se rozlévají do travnatých mokřadů. Sestupujeme vřesovišti a bažinami. Vstupujeme pod linii lesa. Vegetace přibývá. K borůvčí a šíše se přidává ostružina moruška. Tuto rostlinku jsme poprvé objevili u Njupeskäru. Je to plod, ze kterého skandinávci dělají chutnou marmeládu. Tvar plodu opravdu trochu připomíná moruši. Na každé rostlině je jeden žlutočervený plod obklopený listy připomínajícími možná jahodník. Někdo říká, že moruška chutná jako rybí tuk.

Les se skládá snad ze všech myslitelných dřevin. Zakrslé břízy střídají borovice. Všude leží mnoho padlých kmenů. Strání posetou balvany protéká síť potůčků, znovu vidíme obří mraveniště. Všude rostou krásné jedlé houby, hlavně suchohřiby a křemenáče. Nikdo je zde nesbírá a nejí. Naše chůze je pro množství bažin stále komplikovanější, a proto jsme velmi rádi, že nacházíme cestu u řeky. Tentokrát je to dřevěný chodník, jaký jsme viděli v Njupeskäru, ale široký tak zrovna pro jednoho. Táhne se při břehu Storanu od východu k západu (a pochopitelně naopak) kam oko dohlédne. Chytáme a fotografujeme lumíka, živočicha známého svými cykly, kdy se přemnoží na základě bohaté nabídky bobulí a následně se přemnoží jeho lovci – dravci, sovy. Po krátké chvíli přicházíme k mostu, po kterém se dá přejít řeka a vstoupit do národního parku Töfsingdalens. Je vyhlášena hodinová pauza, kterou mají junáci využít pro biologická a krajinná pozorování pod vedením Jitky.

Mirek s Viktorem a Lukášem Gavlovským přechází „most“ a vstupují do království bobrů, losů a medvědů, do kraje pohádek, do pralesa plného předpotopních ještěrů, do země nikoho, která se po tisíciletí nezměnila. Do pralesa se vstupuje přes chatrný můstek, dále jsou již jen zvířecí stezky a bobří hráze. Řeka se místy široce rozlévá a meandruje v travnatých nivách, místy se zařízne do balvanitého kaňonku. Kolem řeky rostou nízké stromky, převážně břízy, které jsou okousané a překousané bobry. Bobří okusy jsou všude, samotná zvířata však nevidíme. Prales je skalnatý a balvanitý. Místy se objevují rozlehlé mokřady v povodí četných potoků. Zdejší ochrana přírody spočívá v zásadě nechat vše ležet tam, kam to spadne. Skandinávská ochrana přírody je vůbec trochu odlišná od naší. Smí se chodit prakticky všude – i v nejpřísnější rezervaci (národním parku) – člověk tady prostě patří do přírody, a tak mu nesmí být upírána. Předpokládá se ale, že se všichni budou chovat s náležitým respektem k přírodním pokladům, které zde nalézají. V pralese je smíšená vegetace. Fascinující jsou uschlé borovice, které vytvářejí neuvěřitelně bizarní scenérie.

Kolem půl šesté pokračujeme proti proudu řeky k jezeru Hävlingen. Břeh řeky se vysoko zdvíhá a skýtá nádherné vyhlídky na řeku a jezera. Vidíme prvního soba (losa). Zastavujeme v raststuze nad jezerem. Raststuga je malá chatka s šikmou střechou určená k odpočinku pocestných. Je zde pila, sekera a zásoba dřeva, kterou je slušné před odchodem vždy obnovit. Odpočíváme a díváme se na jezero Särsjön. Po chvíli pokračujeme podél řeky až k chatě u Hävlingenu, kde je záchranná stanice, přistávací molo pro vrtulník a nouzový telefon. Všichni jsou dosti unavení, rodí se nápad na přespání na tomto místě. Bylo by to trochu riziko. Přespávání v přísně chráněné přírodě je zakázáno. Vašek dává hlasovat, zda zůstáváme na pěkné travičce v březovém háji, nebo pokračujeme 4 km horami až k jezeru Grötvallsjön. Naprostá většina cestovatelů je pro další pochod, což svorně kvitujeme a obdivujeme.

Odcházíme mokřadem a vřesovišti vzhůru na balvanitý hřeben a po něm při západu slunce na západ.

K jezeru přicházíme kolem půl desáté večer. Je to rozlehlé pleso pod norskou horou Grothogna (1401 m.n.m.) v nadmořské výšce kolem 900 m. Na norské hranice je to doslova coby kamenem dohodil. Po západu slunce se zde citelně ochlazuje. Je opravdu zima, ale na druhou stranu je asi zima i komárům, protože poprvé dávají pokoj. Postavili jsme stany a uvařili jídlo. Nekteří otužilí se stačili vykoupat, ti teplomilní zůstali u stanů a usrkávali teploučký čaj. Nad jezerem stojí laponská osada. Nyní je opuštěná, ale začátkem léta do ní Sámové přicházejí ze severu se svými soby. Pak zde nějaký čas žijí a věnují se asi rybolovu a nějakým řemeslům. Je to nejspíš turistická atrakce, něco jako skanzen. Večeříme a přitom pozorujeme západ slunce nad jezerem. Přestože se blíží půlnoc, je stále šero a nad západním obzorem jsou dlouho krásné červánky. Jdeme spát dost navlečení kvůli strachu ze zimy. Nakonec se spí pohádkově. Během dne jsme prožily spoustu krásných zážitků a místo slibovaných 20 km jsme ušli km 25.

Pátek 9. 8. 2002
Losími stezkami přes Norsko zpět do Grövelsjönu

Náš dvoudenní výlet do hor pokračoval druhým dějstvím. Jak někdo včera poznamenal, měl to být volnější den, protože jsme si ve čtvrtek našli dobrých 5 km. Pomalu jsme vylezli ze spacáků a začali si připravovat snídani. Někteří si dopřáli ranní koupel v jezeře, i když se divím, že se jim v té zimě do vody chtělo. Při snídani chvíli váháme, jestli nezměnit program a u jezera další den nezůstat. Bylo by to krásné, ale ve světle zkušeností z dalšího cestování zpět i velmi nerozumné. Nakonec odcházíme po balvanitém srázu směr norská hranice. Ze severu na nás shlíží mystická hora Grothogna, která, jak správně poznamenává Viktor, připomíná stolové hory v Austrálii, nebo v JAR, osvícená ranním sluncem. Asi po necelé hodině cesty vřesovištěm a bažinou jsme se dostali k drátěnému plotu. Byla to provizorní hranice, která oddělovala od sebe dvě skandinávské země – Švédsko a Norsko.


Vašek jako první proskočil dírou v plotě a začal nás podáním ruky vítat v Norsku. Pár metrů od plotu byla také cedule, která vše stvrzovala. Páju napadlo, že bychom srovnáni do řady mohli vkročit do Norska společně. Nápad se uchytil, a tak bylo hned vše zdokumentováno. První, kdo nás v Norsku přivítal, byla rodinka sobů, kteří kolem nás pobíhali. Vzbudili u všech velký obdiv a jediné, co bylo v tu chvíli slyšet, bylo cvakání foťáků. Za okamžik se objevují další losi a sob. Pobíhají kolem nás a zjevně nepovažují člověka za nepřítele, i když je na nich pochopitelně znát ostražitost divokých zvířat. Za chvíli je jasné, odkud zvířata přicházejí. Pod námi se rozkládá fascinující zalesněné údolí, kterým meandruje řeka Röa. Nahoře v horách se údolí rozšiřuje a leskne se v něm norské jezero Rřnsjoen. Ty husté lesy musí být plné zvěře. Je to norský národní park Femundsmarka.

Sestupujeme pod hranici lesa a klesáme do údolí. Po chvilce si sedáme, odpočíváme a svačíme. Zničehonic proti nám přichází po cestě los. Přežvykuje keříky, zjevně nervózní z toho, že mu stojíme v cestě. Je od nás asi 10 metrů. Snad 5 minut váhá, zdali mu ustoupíme, a pak nás rozvážně a důstojně obchází. Báječné, cestou do Norska jsme se vypracovali k situaci, že celá naše velká skupina dokázala naprosto tiše pozorovat pasoucího se soba, i poposednutí či cvakání fotoaparátů rušilo. Pro všechny to byl velký zážitek.

Sestupujeme dolů na břeh velikého jezera Grövelsjön, do norské osady Ryvang. Menší, severní část jezera leží v Norsku a jižní většina ve Švédsku. Na břehu je chata s restaurací. Na dvoře vlaje norská vlajka – modrý kříž v červeném poli. Interiér hospody je neskutečně nádherný rustikální kýč. Platí se zde bez problémů švédskými penězi, a tak si Mirek, Lukáš, Viktor a Vašek dávají nejdražší pivo v životě a možná i nejdražší pivo na světě (50 SEK / 0,33 l). Je to nějaké norské pivo, ale je naprosto výtečné a hlavně ledové.

Část děvčat je docela grogy, a tak přichází čas pro Viktora a jeho angličtinu. Vyjednává, že 2 x 6 lidí odveze do Švédska po jezeře na motorovém člunu pan Sven Erik. Regulérní pendl, loď, která jezdí asi dvakrát denně, a na kterou bychom se vešli skoro všichni, je už celá rezervovaná, takže větší zbytek výpravy bude dál šlapat „domů“ pěšky.

Je to legrační, po chvíli v Norsku začneme považovat Švédsko, které je pro nás úplně stejně cizí zemí, za domov, za cíl a místo návratu.

Obědváme u mola a vousatý viking Sven Erik odváží nejprve jednu skupinku děvčat, a pak druhou, dokonce sedmičlenou. Zbytek dojídá a hoši v čele s Martinem, Honzou a Matějem (jestli se nepletu, ale typologicky to odpovídá) ještě stihnou hodit oblečenou Aničku z mola do jezera. Bere to s humorem, svítí sluníčko. Jitka nám dodatečně vypráví, že po vystoupení z loďky na švédském území viděli v obchodě vycpaného rosomáka, bělokura s opeřenými běháky a po silnici že je vyprovázel asi 20 minut místní sob, což bylo všemi kvitováno a doprovázeno jeho detailní obhlídkou, hlazením a fotografováním.

Vydáváme se opět do kopce a stoupáme na hřeben nad západním břehem Grövelsjönu. Na hřebeni opouštíme cestu a pokračujeme po úbočí hory k jihu. Jdeme přímo po hraně srázu nad jezerem, na který máme nádherný výhled. Skvělé výhledy se otevírají i na norské hory v dálce.

Přecházíme několik divokých kaňonů, vytvořených horskými potoky. Opět překročíme hranici, kterou jen tušíme, jsme mimo cestu, a tak sem norové ani švédové cedulku nedali, a jsme zpět „doma“ ve Švédsku. Sestupujeme pod hranici lesa a skrz plot prolézáme do divočiny na břehu jezera. Opět známý obrázek zvláštní pralesní krajiny, kde se střídají mokřady, vřesoviště, rašeliniště a suché cesty. Rostou zde hlavně borovice a spousty listnáčů, zakrslých bříz a podobně. Na palouku nad námi stojí zatím největší los, jakého jsme potkali. Po obligátním focení pokračujeme lesem až na břeh jezera kolem přístaviště k mostu.

Přejdeme lanový most, opět opuštíme cestu a vydáváme se na jih podél řeky. Zde už je terén místy neschůdný a velmi podmáčený. Nespokojenost s mizernou cestou je vyvážena dalším zážitkem: Vstupujeme na bobří louku. Zátočiny potoka jsou přehrazené bobří hrází a všechny břízy široko daleko okousané a překousané po bobřím způsobu. Zapadá slunce a krásně se odráží v řece, která široce meandruje v mělkém korytě. Nakonec vystupujeme na silnici a další 3 km pokračujeme do kempu po asfaltce. Nohy bolí, výprava se rozpadá na řadu skupinek.

V kempu stavíme stany. Řidiči – Jarda se Zdeňkem – si s Martou dávají piknik u stolečku a jsou zjevně dobře odpočati. U vodopádu za kempem už je živo, vířivku a proudy si užívá asi deset spolucestovatelů. Všichni máme dost a sotva se držíme na nohou. Mirek se koupe nad vodopádem a proud ho málem odnese dolů. To by si pěkně namlel. Leží na břiše v proudu, drží se nějakého kamene a směje se jako trouba. Po večeři je volno, dospělí si jdou chvíli posedět na terasu srubu, Viktor baví společnost. Děti jsou naprostí nezmaři. Dlouho do večera blbnou, hrají petanque a povídají si. Nechápeme, kde berou tolik energie. Byl to krásný výlet fascinující přírodou.

Sobota 10. 8. 2002
Sbohem horám a zpět k jihu přes Vänern až ke Skageraku

Dnešek se na nás vrhl sobím tryskem a naše ve spacácích zachumlané siluety nabyly konkrétních tvarů a barev v jasném ranním slunci. Pomalu jsme vdechovali nový den a naše duše se vracely ke svým tělesným schránkám. Až ráno zjistíme, že pokračovala tendence z předchozích nocí a počet našich stanů klesl ze 12 až na 9 a další várka lidí se včera večer odebrala pod širé nebe.

Vstáváme kolem osmé. Spousta lidí se pohybuje jen s obtížemi. Dospělé většinou bolí kouby a záda, děti mají puchýře, Vaška trápí obojí. Nejhůř je na tom asi Dan Traub. Roste spotřeba náplasti. Balíme a před odjezdem si prohlížíme starý „kostel“. Je to místo v lese – kamenná řada, nebo spíš půlkruh, která slouží jako sedadla a dále vysoký pařez jako kazatelna nebo oltář a dřevěný kříž zabodnutý do země. Je to svatyně v lese pod širým nebem. Kněz sem prý dříve přijížděl vykonávat bohoslužby dvakrát týdně. Švédové musí být s přírodou spjatí i ve víře. Výše po silnici je v lese nová dřevěná kaple, která má celou zadní stěnu prosklenou, a tak se věřící při bohoslužbě dívají do hloubi lesa.

Odjíždíme kolem desáté směr jezero Vänern. Krátká zastávka v Sälenu, nákup svačinky a vynikajího šípkového džusu. V 15.30 jsme stále na cestě, po malé zastávce. Směřujeme do Karlstadu, zbývá nám ještě asi 40 km. Trochu jsme zase neodhadli čas. Jsou to všechno opravdu obrovské vzdálenosti. Vymýšlíme varianty, jak si ještě co nejvíce užít přírody. Pokud vše dobře dopadne, budeme ještě pozdě večer pokračovat z Karlstadu k moři do Bohuslenu. Před pátou odpoledne projíždíme Karlstadem a parkujeme na severním břehu Vänernu. Je zde hezký písčitý výběžek s besídkou pod borovicemi. Pláž je také písčitá, místy jsou oblázky. Koupeme se v nádherně teplé vodě třetího největšího jezera v Evropě. Podobně jako v Siljanu končí mělčina až asi 100 m od břehu. Jezero mizí za obzorem, připomíná moře. Vylézáme na břeh a připravujeme časnou večeři. Z kamení vystrkuje hlavu úžovka, divoké kachny se krmí zbytky po turistech. Je tu dosti veliké kotviště plné menších člunů i honosných motorových jachet. Musí to být překrásně svobodné, jezdit v člunu po jezeře této rozlohy.

V 18.00 odjíždíme do Karlstadu. Město založil Karel IX. v 16. století. V 19. století skoro celé vyhořelo. Prohlížíme si 12 obloukový nejdelší kamenný most ve Švédsku, katedrálu a náměstí s pomníkem odhaleným k 50. výročí rozdělení Švédsko – Norské unie (1905). Panuje zde neuvěřitelné poklidná atmosféra, je tu spousta mladých lidí. Ve vzduchu je cítit příjemná vůně čistoty. Na jednu stranu je znát, že lidé žijí intenzivně a rádi, ale přitom tu panuje mír, jakoby jejich temperament byl uzavřen hluboko uvnitř. Mirek poznamenává, že nejen v Karlstadu, ale i v dalších městech, která jsme navštívili, ho moc potěšila hojnost pouličních sochařských performancí – drobná, ale mimořádně působivá dílka, převážně z bronzu, nebo nějaké obdobné slitiny.

Ve 21.00 odjíždíme směr Bohuslen, k Baltu, ke Skageraku. Asi po 10 kilometrech mijíme gigantickou fabriku, která připomíná náš Litvínov. Jmenuje se Billerud a až později na internetu zjišťuji, že vyrábí papírové obaly na zboží. Výroba a vývoz papíru a výrobků ze dřeva spolu s chemickým průmyslem patří mezi vůbec nejvýznamnější švédské průmyslové aktivity. Fabrika kouří a svítí do noci jako ocelové město a my dále pokračujeme usínajícím Švédskem na jih.

V 22.00, kdy byly vyhotoveny hned tři scházející denní zprávy, se začalo s jejich čtením. Mnozí se neskonale bavili potížemi čtenářů rozluštit v rozstřeseném autobusu za nevalného osvětlení hieroglyfy na papíře. A co pak? Co byste řekli filmu o vikingách ve Švédsku? Chtěli byste? Ano? Tak jste tu měli být s námi, protože právě ten jsme tady ve švédském originále, samozřejmě s překladem paní Marty, shlédli. Po jeho skončení však už věšinu z nás začala přemáhat únava. Klímali jsme a Ivě Tenorové ubývaly posední minuty z jejích 14 let.

Je k půlnoci. Všude svítí malebné domy, v oknech nejsou záclony, je vidět dovnitř. Je to jako z Andersenových pohádek, uvnitř a v oknech jsou rozsícené lampičky, svícny a svítící věnce. Venku vlají švédské vimpely – praporce ve švédských barvách. Jedem směr Strömstad, přijíždíme do Tanumu a dále pokračujeme do Grebbestadu. Projíždíme malebným přímořským městečkem, které ještě po půlnoci žije bohatým životem. Zastavujeme za městem na parkovišti. Po krátkém hledání místa na spaní začíná pršet. Řidiči obětavě transformují autobus na noclehárnu a nakonec spíme uvnitř.

Neděle 11. 8. 2002
Moře a závěrečná slavnost

Ráno pokračujeme ve vodorovné pozici do kempu v Heljeröds, který je asi 6 km od Grebbestadu. Vybalujeme, domlouváme přespání a přes poledne odcházíme na koupání k moři, k pobřeží Skageraku. Západní pobřeží Švédska tvoří v tomto místě bohatě členité zálivy (tuším, že se jim říká šéry) se spoustou kamenitých ostrovů a ostrůvků. Pobřeží je nepřístupné, od břehu se zvedají balvanité srázy plné vřesu. Dole na pobřeží jsou ostré kameny a břeh vůbec nevypadá pohostinně. Moře má šedozelenou barvu, je plné řas a medúz. Zastavujeme se na malé „plovárně“ poblíž mariny. Je zde skokanské prkno a molo. Voda má docela příjemnou teplotu a je kupodivu relativně málo slaná. To asi díky množství sladké vody, která do zálivu přitéká. Z moře vytahujeme úžasné množství nejrůznějších druhů živočichů, od hvězdic, které se staly přímo fotomodelkami, až po sasanky, mořské jehly, kraby, ráčky a medúzy (nepálivé).

Po chvíli plave malá skupinka na asi 300 metrů vzdálený kamenitý ostrov. Vystupují na vrchol a rozhlíží se po Skageraku. Záliv je plný ostrovů a ostrůvků, kolem kterých plují lodě. Na ostrově je spousta rozbitých škeblí. Přinášejí je sem ptáci, kteří je rozbíjí o skálu a pojídají obsah. Dole je malý ostrůvek, zjevně základna kormoránů. Velcí ptáci vzlétají a krouží kolem ostrova. Na březích, v lesích a na úbočích svahů stojí domky se švédskými a norskými vlajkami. Koupeme se, blbneme a lovíme mušle. Kluci, hlavně Pavel, skáčou z prkna a baví švédy a švédky okolo. Odcházíme asi v půl druhé zpět do kempu.

Po obědě vyjíždíme busem do Tanumu prohlédnout si vzácné skalní rytiny z doby bronzové. Je to jedna z 23 švédských památek přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Po dřevěných schodech stoupáme lesem ke skalisku, ve kterém jsou na ploše asi 30 m² do kamene vyryty a červeně vybarveny obrazy se zvláštní symbolikou. Mezi náměty převládají lodě, lovci a zvířata. Obrazy působí velice tajemně. Fotíme samospouští hromadnou fotografii a ještě šplháme do kopce ke zbytkům hradiště, odkud se rozhlížíme a zjišťujeme, že se z vnitrozemí blíží bouřka.

Martin a Ondřej a státá námořní mina, Grebbestad

Busem odjíždíme do Grebbestadu. Zde je u supermarketu rozchod. Část cestovatelů jede autobusem rovnou do kempu. Divím se jim, Grebbestad je nádherné malebné městečko s velikou marinou a spoustou rybích restaurací. Nakupujeme pár drobností v supermarketu „Konzum“ a dáváme si rozchod. Začne strašlivě pršet. Všichni se setkáváme v půl sedmé na parkovišti již v dešti mírném. Svižným tempem odcházíme po silnici do kempu.

V kempu prožíváme nádherný poslední večer. Uprostřed lesa je kruh svící. Každá skupinka má za úkol připravit a během krátké doby předvést rituál stvoření, vztahu dvou lidí a smrti z předpokládaného pohledu lidí, žijících v jejich historickém období. Na pomoc si vybírají i dospělé. Zhruba po dvaceti minutách příprav je mládež po jednom posílána ke kruhu, kde je Vašek systematicky třídí ke svíčkám. Pak prezentuje každá skupina své osobité, nezapomenutelné, nenapodobitelné scénky ze své doby. Bernadotti jako jediní nemají připravenou smrt. Mirek ji vymýšlí během 5 vteřin. Martin s Milošem vše rychle organizují. Skupina sedí v řadě v kruhu svící se skloněnými hlavami. Miloš před ni mlčky předstupuje se zapálenou svící v dlaních. Martin vystupuje ze skupiny a asi 20 vteřin si hledí do očí. Potom Martin, který v předchozích rituálech představoval stvořitele, sfoukne Milošovi svíci a podá mu do ruky „věčné světlo“, zelený zářící Cyalum. V naprostém tichu pak Miloš odchází z kruhu. Úžasné! Naprostá improvizace, ale dokonale působivé. Po skončení rituálu představí každý svoji historickou postavu a své dojmy z expedice. Mnoha klukům a holkám se podaří charakteristiku postavy s celkovým hodnocením skvěle spojit. Nakonec promluví dospělí. Všichni jsou nadšeni, všechny drobné strasti zapomenuty. Pak každý se svou svící odchází spát.

Dospělí si ještě do noci povídají u svíček a kytary. Jdeme spát kolem druhé.

Pondělí 12. 8. 2002
Švédská města na západním pobřeží, opouštíme Skandinávii

Vstáváme po sedmé, uklízíme, vaříme čaj a balíme. Odjíždíme autobusem směr Göteborg. Mirek s Viktorem jsou moc zvědaví, jestli je to opravdu Gheto Borgů, jak napovídá název. No uvidíme. Zatím jen spolu s Lukášem Gavlovským a Jaruškou propadají šílené melodii z francouzského filmu Muž a žena, kterou si Viktor poprvé zapískal v Grövelsjönu před pár dny a od té doby se jí nemůžeme zbavit. Slyšíme ji ve všem, ve zvuku zářivek na záchodech, nebo v melodii mobilních telefonů. Je to hrůza, nejde to přebít ani Indiana Jonesem, ani Vinettouem, ani ústřední melodii z Bakalářů, ani „Pány kluky“, a to je co říct!

Do Gheta Borgů přijíždíme kolem 12.15. Samozřejmě, jako dosud vždy, nemůžeme najít parkoviště, a tak si alespoň prohlížíme město z autobusu. Nakonec parkujeme u známé sportovní haly Ullevi. Do autobusu vleze policajt. Hledají nějaké zpovykané české romy, kteří se snaží zachytit v pověstné švédské sociální síti, ale ve stejném okamžiku, kdy v Trelleborgu došlápli na švédskou pevninu, už stihli ztropit nějakou výtržnost, a ujet. Tak jim jdou po krku, More!

Nad městem je zataženo, drobně prší. Máme málo času na jakoukoliv prohlídku a to je škoda. Göteborg se nevymyká dosud poznaným městům, působí přitažlivě, klidně a i přesto, že prší, je zde útulno. Fotíme se u Posseidonovy kašny, procházíme hlavní bulvár v centru. Na hlavní třídě ještě chvíli posloucháme šikovné mladé jazzmany na ulici před bankou. Z Goteborgu odjíždíme ve 13.30 a jedeme na jih podle pobřeží. Po cestě ještě poslední kvízy a soutěže. Detektivní pátrání po odlišnostech od naší přírody, vyhlášené na začátku cesty, ukázalo, že :

- Klima je v jižní části Švédska, kde jsme byli, podobné středoevropskému (Golfský proud), rostliny v zemědělské krajině jsou podobné, s nezvyklými druhy např. jitrocele. Při dvoudenním výletě jsme procházeli při stoupání na kopce zvláštním územím nazvaném Fjall, což je zvláštní pásmo nad hranicí jehličnatého lesa, s břízami, a výše potom bezlesé, podobné tundře. Skutečná tundra je v nejsevernější části Skandinávie, s trvale zmrzlou půdou.

Vzhledem k zeměpisným šířkám a nadmořským výškám se můžeme ve Švédsku setkat se zvláštními druhy živočichů, jako sobi (byli jsme na jižní hranici jejich výskytu), losi, ale i zvláštní druhy ptáků, z nichž zejména různé druhy racků jsme viděli na moři u trajektů.

Uzavíráme celotýdenní společensko-přírodní soutěž a vyhlašujeme vítěze. Nejlépe si celých osm dní vedli Bernardotti Martina Vytrhlíka, pak Vikingové Matěje Kantorka, Současníci Dana Trauba a Vásovci Vítka Plocka. Odborná část výpravy, Marta Janíková i Jitka Spoustová vyjadřují dětem s jejich výkony spokojenost a ověnčují je chválou.

Do Helsinborgu přijíždíme v 17.45, parkujeme v přístavu a máme hodinu na prohlídku města. Za dobrého počasí je z Helsinborgu vidět dánský Helsignor – Hamletův hrad. Teď není vidět moc daleko, nad mořem je mlha. Do Dánska a zpět čile pendlují malé trajekty. Prohlížíme si moc pěkné centrum, radnici a hlavně kamennou pevnost. Děti nakupují za poslední SEKy plyšové losy. Odjíždíme až po sedmé do Trelleborgu.

V Trelleborgu jsme kolem osmé. Parkujeme opět v přístavu. Hodina rozchod. Už půl dne přicházejí z domova šílené SMS o povodních. Řada cestovatelů začíná trochu panikařit. Nikdo přesně nevíme, co se doma děje. Prohlížíme si podvečerní město, zbytek vikinského valu, čtvercové náměstí a pěkné kašny, třeba bronzovou skupinku lidí s deštníky.

Fronta na trajekt. Cestovatelé ještě z posledních sil vaří večeři, a pak se už nalodíme na loď Trelleborg. Tentokrát s námi cestuje i vlak. Loď odplouvá ve 22.30. Trelleborg je asi o něco starší než Skane. Je špinavější a opotřebovanější, ale stále je to komfort. Všichni se rozprchnou po lodi, není už příliš síla cokoliv organizovat. Tady se navíc nikdo nemá kam ztratit. Sedíme s Martou, Viktorem, Jitkou, Lukášem, Vaškem a Jaruškou na zádi. Téměř poprvé si dopřáváme ostřejší občerstvení z free shopu. Děti se ještě zbavují peněz a kupují čepice s losem, trika s losem a jiné věci s losem. Viktor navazuje družbu s děvčaty a chlapci z Petrohradu. Nad lodí neustále krouží tvorové, které považujeme za netopýry. Je teplo, moře je klidné, nad hladinou se občas objeví poziční světla menších lodí. Cesta utíká, a tak se kolem druhé ze tmy vynoří maják a za ním německé pobřeží. Hladce přijíždíme do Sassnitzu. Vyloďujeme se a ujíždíme deštivým Německem na jih. Spíme v sedě.

Úterý 13. 8. 2002
a znovu doma…

Zprávy z mobilů nabírají na dramatičnosti. Řešíme, jestli se vůbec dostaneme do Prahy. Hraniční přechody se postupně uzavírají. Nakonec přejedeme hranice v Rumburce. V Novém Boru vysazujeme první renegáty a jedeme dál na Českou Lípu a boleslavskou dálnici. Po cestě už je místy vidět, že pršelo opravdu vydatně. Praha však vypadá, jakoby nic. Jen jezdí více modrých majáků než obvykle. Parkujeme u hlavního nádraží a vybalujeme autobus. Loučení a slzičky. Myslím, že na Skandinaviku 2002 se bude dlouho v dobrém vzpomínat. Vaškova kartářka nelhala, partička, která se tu sešla byla excelentní, za neuvěřitelně krátkou dobu jsme načerpali zážitků na půl života a nakonec i bylo celou dobu krásné počasí. Co víc jsme si mohli přát? Snad jenom, aby ta česká realita po návratu tolik nekontrastovala, ale takový už je života běh.

text: Mirek Lupač, Jitka Spoustová a další
foto: Lukáš Gavlovský, Viktor Procházka, Mirek Lupač
srpen/září 2002

v Severských listech publikováno

Související články

Expedice Skandinavica 2002 – 15. 5. 2006
Švédská přírodní rezervace Vindelfjällen – 19. 5. 2005
Švédské Laponsko – 1. 10. 2004, 10. 5. 2006
Pobyt ve volné přírodě Severu – 23. 6. 1999
Švédské Laponsko – 1. 8. 1998

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.345.030 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.215 sec. • www.severskelisty.cz • 54.158.15.97
file v.20180224.034541 • web last uploaded 20180604.234124
2017:309 • 2018:98