Islandští skřítkové brání výstavbě silnic

foto Wikimedia Commons

foto Marnie Bonnett

U nás jsou to ekologičtí aktivisté, na Islandu vlastně také, ale jejich pohnutky jsou jiné. Islanďané totiž mají své skřítky a ti zase mají rádi svůj klid…

Huldufólkové

V existenci huldufólků (podle Wikipedie jde o ekvivalent elfů), neboli ukrývajícího se národa, věří podle statistik přes polovina Islanďanů. Nejde o žádné mrňousy se zelenýma špičatýma ušima, nýbrž o bytosti velikostí srovnatelnou s námi a pro většinu z nás neviditelné. Jsou naprosto mírumilovní, avšak jestliže se k nim nechováte s úctou, například začnete-li odpalovat dynamit poblíž jejich skalních příbytků a kostelů, nebudou váhat vyjádřit nesouhlas. Pétur Matthíasson z islandského úřadu pro výstavbu silnic v Reykjavíku zná několik případů rozbitých buldozerů a pracovních úrazů, za nimiž byli podle všeho elfové.

Dálnice

V roce 2013 nařídily islandské úřady odložení velkého dopravního projektu. Nová dálnice spojující předměstí Reykjavíku a poloostrova Alftanes musela ustoupit elfům. Těm by totiž silnice podle ochránců přírody uškodila, stejně jako místním ekosystémům. Za pozastavení projektu se zasadila aktivistická skupina Friends of Lava (Přátelé lávy). Její členové argumentují kulturním a enviromentálním dopadem projektu nové dálnice. Vadí jim mimo jiné to, že stavba by výrazně zasáhla do přirozených hnízdišť ptáků a bránila by jim v migraci.

Aktivisté jako jeden z dalších problémů uvádí, že dálnice by zasáhla do území elfů a skřítků. V boji za elfy se dokonce vydali do ulic a blokovali přípravné práce na staveništi, píše server independent.co.uk.

Ministerstvo dopravy vydalo příkaz k dočasnému pozastavení výstavby. "Problém bude vyřešen odložením výstavby do té doby, než se elfové a skřítci přesunou do jiné oblasti," uvedly v tiskové zprávě islandské úřady.

Islanďané totiž věří, že elfové dokáží nebezpečí vycítit a sami se přesunou do bezpečnějších oblastí. O pokračování výstavby bude rozhodovat i islandský Nejvyšší soud. Má totiž na stole žalobu, kterou podala organizace Friends of Lava.

Silnice

Na Islandu zastavili výstavbu nové silnice - kvůli skřítkům. Trasa vedla totiž kolem skalisek, v nichž elfové přebývají, a stavba by je tedy rušila. „Abychom si to ujasnili hned na začátku, já ve skřítky nevěřím,“ říká vážně, avšak s úsměvem v očích Pétur Matthíasson. Stačí však pohled na obrazovku jeho počítače, aby člověk viděl, že úřad připravuje novou trasu, která povede mimo Gardabæru, kolem něhož vedla ta původní.

Jsou na ní dva žluté kruhy - jeden je označen jako Kostel skřítků, druhý Kaple skřítků. Matthíasson vidí, že vše je prozrazeno, a s povzdechem přiznává: „No dobře, ale není to tak, že bychom na Islandu každý den překreslovali silnice kvůli skřítkům. Pouze tentokrát, protože prý žijí ve skalách na té původní trase, a my na to musíme brát zřetel,“ citovala jej stanice BBC. S plachým úsměvem bere Matthíasson klíče od auta a souhlasí, že to místo ukáže.

Celé to začalo kvůli aktivistům, kteří se proti stavbě postavili s tím, že to naruší domovinu neviditelných bytostí a také chráněnou oblast neporušené lávy. K řešení napomohla dáma, která tvrdí, že s elfy komunikuje. To ona vyjednala, že skřítci se silnicí nakonec souhlasili. Ovšem jen pokud bude skalisko, které měří zhruba čtyři metry a v němž mají kapli, přesunuto někam jinam. Úřady nezveřejnily, kolik to bude stát. Na přesun sedmdesátitunové masy bylo třeba najmout jeřáb…

Tady bydlí skřítci

Islandská krajina se rozhodně nedá popsat jako bukolická idyla. Skalnatá, neurovnaná, větry bičovaná, věčně přikrytá těžkými šedivými mraky. Niterná, syrová a brutální krása, proti níž je Větrná hůrka Emily Brontëové poklidný venkov z akvarelu. „Nelze tady žít a nevěřit v sílu vyšší, než jsme my,“ vysvětluje profesorka fólkloristiky Adalheiður Guðmundsdóttir. S úpěnlivostí ale dodává: „Prosím, nepopisujte Islanďany jako nevzdělané vesničany, kteří věří v pohádky. Podívejte se kolem dokola a pochopíte, proč je zde tradice tak významná.“

Na skále zvané Kaple skřítků není na první pohled nic zvláštního a kromě dvou mravenců upalujících do skrýše na ní není patrná žádná známka života. Matthíasson si ale tak jistý není. Jeho rodina má své zkušenosti. Jejich skřítek žije na severu země a dopomohl jim k bohatství. Když ale jeli s otcem kempovat do odlehlého kraje, požádal ho otec, aby šel vzdát skřítkovi úctu a poděkovat mu.

„Já v ně nevěřím a nějak jsem na to zapomněl,“ vypráví muž. A druhý den se navzdory zatažené obloze a mrholení probudil s puchýři, které vypadaly jako by ho ožehlo slunce. Takže když odchází od skály, s provinilým pohledem se stejně jako reportérka BBC raději skaliska dotkne podobně jako hazardní hráč, který chce zachytit štěstěnu. K autu zamířili se spikleneckým pocitem, že ve skřítky ani jeden z nich vlastně moc nevěří.

zdroj: LN, ČTK, 4. července 2014