Reykjavícký summit / Helsinská konference

doc. Vlastimil Krines
foto Michael Stanovský

Vila Hófði v Reykjavíku.
Místo setkání Reagana a Gorbačova
foto roze-olifanten.com

Aaltova hala Finlandia v Helsinkách.
Místo konání Helsinské konference
o evropské bezpečnosti v roce 1975
foto publiscan.fi

Asi dvě desítky členů Severské společnosti se sešly 27. února 2006 v sídle Nadace Jiřího z Poděbrad v pražské Železné ulici. Nadace v duchu svého poslání vytvářet prostor pro pracovní a zájmovou činnost v oblasti evropské spolupráce uspořádala ve spolupráci s Islandskou sekcí Severské společnosti besedu o významu setkání vrcholných představitelů tehdejších světových velmocí v Reykjavíku 1986.

Úvodního slova se ujal tajemník nadace dr. Kubín. Stručně členy Společnosti seznámil s cíli a záměry Nadace. Potom si vzal slovo doc. Vlastimil Krines ze Střediska mezinárodních studií Jana Masaryka VŠE. Zasvěceně mluvil o významu summitu prezidenta Reagana a generálního tajemníka Gorbačova. Závěrečnou diskusi moderovala vedoucí Islandské sekce Severské společnosti doc. Lidmila Němcová.

Doc. PhDr. Vlastimil Krines, CSc., je docentem ve Středisku mezinárodních studií Jana Masaryka při Vysoké škole ekonomické v Praze. Garantuje výuku v předmětech zabývající nedávnou historií střední a východní Evropy, vznikem, vývojem a rozpadem sovětského impéria a severskými zeměmi v mezinárodních vztazích. Publikoval řadu článků a publikací na tato témata i na další témata světové politiky 20. století.

Dovolte mi, abych tu vypsal pár svých postřehů z přednášky a doplnil je informacemi z diskuse i z pokračujících kuloárních rozhovorů.

Setkání sovětských a amerických představitelů se konalo právě před dvaceti léty ve vile Hófði v islandském Reykjavíku. Význam summitu Reagan-Gorbačov se dnes všeobecně trochu přehlíží, v některých knihách o americké historii dokonce chybí. Popravdě řečeno, americkým historikům se člověk ani moc nediví. Toto setkání mělo největší význam pro Evropany – a zejména pak pro země ze sovětské sféry zájmu. Právě zde obyvatelé ucítili jako první závan čerstvého větru. Možnost jistého oslabení vlivu komunistické moci i oteplení vztahů se Západem se setkávala s velkým ohlasem.

Setkání se uskutečnilo v době tzv. studené války. Tato doba měla jednu výhodu. Spousta malých mezinárodních rozporů zapadala a nebyla zajímavá před obrovským konfliktem mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, který byl živen především horečnatým zbrojením na obou stranách. Potenciální válečný konflikt Evropa moc ovlivnit nemohla, možné důsledky by však pocítila velmi silně. Evropa se pochopitelně považovala za ohroženou. Možná i proto se Evropané tolik angažovali v různých akcích na zmírnění napětí. Severské státy byly v této věci poměrně aktivní, namátkou jmenujme finskou iniciativu při svolání Helsinské konference o evropské bezpečnosti, která byla v roce 1975 jednou z prvních iniciativ pozdvihajících železnou oponu. Také iniciativa švédského předsedy vládu Olofa Palmeho, který v letech 1977-86 inicioval dokument o bezjaderném koridoru, je poměrně známá.

O samotných reykjavíckých rozhovorech se toho zase tolik neví, vedly se mezi čtyřma očima. Reagan byl výtečný rétor, ale když hovořil o samotě s Gorbačovem, zřejmě neměl tolik navrch, jako kdyby byl obklopen svými poradci. Americký prezident měl sice jistou převahu ve vyšší technologické vyspělosti západního světa, jehož byl mluvčím, každopádně není zcela jasné, do jaké míry musel svému pragmatickému sovětskému protějšku ustoupit při jeho argumentech. Tomu napovídá i fakt, že jediná tisková konference, která se po summitu konala, byla uspořádaná sovětskou stranou. Reagan se svými poradci odletěl do Spojených států a další diskuse o úspěšnosti či neúspěšnosti summitu a jeho výsledcích vedl až z pozice domácího prostředí. Z pohledu historiků lze největší význam této schůzky spatřovat v tom, že se zde poprvé nehovořilo o omezení, ale o úplném zákazu umístění raket středního doletu v Evropě.

V besedě, která po přednášce doc. Krinese následovala, se mluvilo především o dvou tématech. Posluchače zajímalo, jaký měl tento summit bezprostřední dopad na vnitřní i vnější politiku Islandu. Druhá skupina otázek se vztahovala k dalšímu významnému setkání, kterým se severské země zapsaly do mírové historie Evropy, a to k Helsinské konferenci o evropské bezpečnosti, o jejíž svolání se v roce 1975 významnou měrou zasadil tehdejší finský prezident Urho Kekkonen. V diskusi vystoupila také paní Hana Kučerová, která se před třiceti lety této konference osobně účastnila jako tlumočnice.

Dopad těchto dvou bezesporu velmi významných akcí na pořádající státy se dá obtížně srovnávat. Zatímco Islanďané poskytli summitu Reagan-Gorbačov prakticky jen prostor (summit se původně měl konat ve Velké Británii, ovšem ruská strana chtěla „neutrálnější“ území), helsinská konference byla uspořádána více méně právě kvůli iniciativě finské strany. Reykjavícké setkání se mohlo konat prakticky kdekoliv na světě, helsinská konference se uskutečnila hlavně díky dobrým vztahům Finska a Sovětského svazu. Kekkonenova vstřícná politika k Sovětům (tzv. finlandizace) byla často kritizována. V pohledu ubíhajících roků na ni dnes pohlížíme jinak než před lety. Nechme však tyto diskuse politologům a historikům. Faktem je, že tehdejší Brežněvova vláda měla k Finům relativně velkou důvěru a to právě umožnilo konferenci uspořádat.

Z tohoto úhlu pohledu se může zdát, že význam summitu Reagan-Gorbačov je pro Island mizivý. To je však omyl. Sami Islanďané tvrdí, že je summit zviditelnil ve světě a i lidé, kteří do té doby pomalu netušili, kde ostrov leží, začali na Islanďany pohlížet s respektem. Islanďané si toho považují i proto, že do té doby byl Island známý spíše jako sopečná divočina obývaná nesmiřitelnými rybáři, kteří bojují za svá práva v jakési obskurní „tresčí válce“. Islanďané si však mnohem více zakládají na svých dávných dějinách, kdy na přelomu prvního a druhého tisíciletí prosluli jako první společnost s parlamentní demokracií na světě.

Michael Stanovský, 27. února 2006