Asingit, šamanismus a Inuité u Náprstků

Simona Tookoome – Proměna karibú v člověka

Irena Avaalaaqiaqová – Manžel a manželka

Náprstkovo muzeum v Praze je světově proslulé svými etnografickými sbírkami především z „teplých krajů“. Našinec zahleděný do severských států, arktických krajů, tuleních kožešin, medvědích kůží, eskymáckých kajaků, laponských sobů a červených stanů polárníků ztroskotavších u severního pólu tu mnoho štěstí nenajde.

Od 19. března do 27. dubna 2003 se tu konala vůbec první výstava současného inuitského (eskymáckého) umění v České republice. Pod názvem Asingit / Jejich ostatní já představila vizuálně podmanivé obrazy a textilní aplikace šestnácti kanadských inuitských tvůrců z autonomního teritoria Nunavut. Šlo o díla zapůjčená ze sbírek muzea McDonald Stewart Art Centre univerzity Guelph v Kanadě. Putovní výstava, která již objela kus světa (například loni v květnu byla představena ve Vídni), se konala s podporou kanadské vlády, Univerzity v Guelphu a pod záštitou pražského kanadského velvyslanectví.

Název výstavy souvisí s konceptem „těch ostatních“ ve světě duchů. Inuitské slovo Asingit totiž znamená „jejich ostatní“. Podle tradiční inuitské víry mají živé i neživé objekty tělesnou i duchovní podstatu. Dnes tu působí vlivy křesťanství i tradičního náboženství a šamanismu. Na tvorbu mají vliv i prudké změny ve stylu života dvacátého století. Proto se na obrazech objevují kromě tradičních motivů i lodě, letadla a kosmické lodě.

Obrazy a drapérie pocházejí od Inuitů žijících u Bakerova jezera a v Cape Dorsetu v kanadské autonomní oblasti Nunavut. Každý ze šestnácti umělců představených na této výstavě ztvárňuje svůj osobitý pohled zakotvený v tradici a historii a zároveň žije ve světě ovlivněném moderními technologiemi. Za začátek současné vývojové fáze kanadského inuitského umění se považuje polovina 20. století, kdy byly v oblasti Baffin za podpory Kanadského cechu řemesel a kanadské vlády spuštěny programy na podporu řezbářství. Tento projekt se ukázal jako úspěšný, takže následovalo spuštění dalších programů, tentokrát na podporu kreseb a tisků. Vedle originální knihtiskové techniky nazvané „tesání do kamene“ se Inuité věnují také aplikovaným nástěnným drapériím a textilní umělecké tvorbě. Výstava Asingit se zaměřuje na kresby a nástěnné drapérie pokrývající tvorbu čtyř desetiletí v letech 1960–2001. Expozici osobně uvedla kurátorka McDonaldova uměleckého centra z Guelphu Judith Nasbyová jež také představila svou knihu Irene Avaalaaqiaq – Myth and Reality.

Výtvarná díla, obrazy a drapérie, pocházejí převážně z 80 až 90 let 20. století. Umělci zastoupení na výstavě učinili prostřednictvím svých děl působivou výpověď. Čerpají ze svých zkušeností ze života na pevnině v malých osadách. Odráží se tu inuitská duchovní tradice i vliv moderní civilizace. Silné je odhodlání zachovat si své kulturní dědictví a podělit se o svůj vjem s celosvětovým publikem.

Inuité si ve svých tradičních náboženských představách uchovávají víru, že všechny součásti přírody mají svou duchovní podstatu. Například z obrazu Proměna v ptakošamana od Oshutsiaka Pudlata se na nás dívá zvláštní bytost – výsledek proměny šamana pomocí magických sil. Inuité totiž věří, že lidé mohou se zvířaty hovořit a také měnit své vzezření. Lidé časem tyto schopnosti ztratili. Zbyli jen šamani, kteří se mohou například proměňovat a létat. Pomocí magie zajišťují úspěšný lov, ochranu před zlými duchy a také léčení. Inuitská tradiční „filozofie“ totiž spočívá na základech animismu – neboli víry v duchovní podstatu živých i neživých předmětů a s tím související možnosti transformací lidských bytostí ve zvířata či objekty či naopak.

Také na obraze Proměna karibú v člověka od Simona Tookoomea vidíme jelena karibú měnícího se v člověka. Stalo se tak v okamžiku, když se Inuité chystali na jeho lov. Něco podobného můžeme spatřit i na drapérii Žena s duchem karibú od Victorie Mamnguqsualukové.

Další oblíbené a často ztvárňovaná témata jsou inuitské příběhy, báje a pověsti. Například obraz O psích dětech (Victoria Mamnguqsualuková) nebo Mýtus o paní moře na téma oblíbené inuitské pohádky od autora Syollie Amituka.

Jessie Oonarková je ve svých dílech fascinována způsobem oblékání jednotlivých kulturních skupin, Pudlo Pudlat zase volil méně obvyklé téma – proměnu zvířat a strojů. Jeho Loď je stylizovaná jako potápka s nákladem zvířat a letadel. V Pudlatových dílech se vůbec často objevují letadla, vrtulníky a vysílací věže.

Jedno z nejpůsobivějších děl je od Ireny Avaalaaqiaqové – jde o drapérii Manžel a manželka. On má nohy s plovacími blánami a ptačí hlavu místo ruky, ona má jen ptačí hlavu. Avaalaaqiaqová říká: „V dětství jsem se v táboře setkala s šamanskou bytostí – duchem. Zachránil mi život když jsem byla nemocná. Duch mého adoptivního otce ke mně přišel v podobě psa a ve spánku mi olízl obličej. Zažila jsem tak zákrok šamana.“

Hřbitov NASA od Kavavaona Manomeeho je nezvyklý svým „civilizačním námětem“. Jde parafrázi nanebevstoupení v podobě přeměny Inuity v raketoplán. V dolní části kresby je pak řada křížů – náhrobků astronautů zahynulých při havárii amerického raketoplánu.

Pastelkami kreslené obrazy a nástěnné draperie zhotovené z pestrobarevných vlněných látek, plsti a vyšívací příze nabídly klíč k osobitému pohledu na svět současných obyvatel dalekého severu amerického kontinentu, založeného na tvůrčí reflexi domorodých historických tradic a soudobých vlivů západní civilizace. Škoda jen, že instalace výstavy na zdech přednáškové sálu muzea byla nevýrazná a v mnoha případech i rušivá. Myslím si, že důstojnější prostředí by potlačilo zdánlivou „lacinost“ provedení některých děl, která zaznívala v komentářích některých návštěvníků.

Michael Stanovský, některé citace čerpány z www.iliteratura.cz, 1. května 2003