Současná finská fotografie

Päivi Eronenová  •  Veli Granö  •  Jaakko Heikkilä  •  Marja Pirilä
Kati Koivikková  •  Sanni Seppová  •  Pekka Turunen

Pražský dům fotografie je po povodních dočasně umístěn v nepříliš reprezentativních prostorách v přízemí Nadace ABF (zaplať pánbůh za ty dary) na dvoře jednoho domu na Václavském náměstí číslo 31. Kdybyste jej hledali, řiďte se adresou. Zvenku nic nepoznáte, cedule žádná, navíc se do dvora musíte proplížit nevábným průjezdem kolem jakýchsi restauračních provozů. Samotná výstavní síň je na tom mnohem lépe. Bezvadné výstavy fotografií a také možnost zakoupit publikace vztahující se nejen k vystavovaným dílům. V rámci Skandinávského podzimu 2004 tu byla výstava Současná finská fotografie (4.11. – 12. 12. 2004) kde vystavovali Päivi Eronenová, Veli Granö, Jaakko Heikkilä, Marja Pirilä, Kati Koivikková, Sanni Seppo a Pekka Turunen.

Edita Pacovská o výstavě na internetových stránkách fotografovani.cz napsala: „Seveřané jsou zvláštní odrůdou Evropanů. Svobodomyslní, trochu drsní, trochu depresivní, s niterným vztahem k místu, kde přišli na svět, i kdyby už půlstoletí žili na druhém konci zeměkoule, a především civilní. I ta poezie je u nich civilní, bez patosu, neučesaná a nepřeslazená. Což dokazují fotografie sedmi současných finských autorů, vystavené v Pražském domě fotografie.“

„Tato výstava je příběhem o nás a našem prostředí, o Finsku a o tom, co znamená být Finem tak, jak to vidí finští muži a finské ženy prostřednictvím čočky jejich aparátu,“ vysvětluje Päivi Eronenová, kurátorka expozice a zároveň jedna z vystavujících. Právě na jejích snímcích je až symbolicky zachyceno spojení tradičního s moderním.

Finští umělci nastiňují obrázek Finska. Lidé ze severní Karélie na fotografiích Pekky Turunena vyjadřují, co skutečně ovlivňuje jejich život na periferii. Na fotografiích Kati Koivikkové žije venkov v zasněné tichosti. Lidé ze snímků Veliho Granö staví miniaturní světy, protože si tím mohou chránit jejich vlastní obraz o světě. Finsko Sanni Seppo je důvěrně známou zemí lesů, ale v jejích fotografiích se finské lesy změnily v lesy v mysli, duševní obrazy. Stalo se, že místo pečování o životní prostředí jsme ho začali agresivně ničit. Letecký pohled na Finsko je kobercem pokácených lesů, jezer a řek. Sanni Seppo vznáší otázku: existují lesy pouze v našich myslích? V portrétech Jaakka Heikkily není třeba sledovat štěstí ze vzdálených míst – být šťastný doma je dostačující. Marja Pirilä fotografuje lidi prozkoumávající jejich životní prostředí ve vztahu k jejich soukromým prostorům, kdy je drsné venkovní prostředí promítáno do jejich citlivých interiérů.

Hlavní kurátor Pirkko Siitari z Finského muzea fotografie se zamýšlí nad pracemi finských dokumentaristů ve spojení s naší nadávnou historií a současnou společností: „Strukturální změny ve finské společnosti byly rychlé a dosti traumatické. Finsko se za posledních 30 let změnilo z původně zemědělské země na městskou a vysoce moderní společnost. V rámci těchto rychlých změn je nutné uvažovat o regionální identitě jako by byla součástí globální kultury“.

„Lidé ze severní Karélie na fotografiích Pekky Turunena vyjadřují, co skutečně ovlivňuje jejich život na periferii. Na fotografiích Kati Koivikko žije venkov v zasněné tichosti. Lidé ze snímků Veli Granö staví miniaturní světy, protože si tím mohou chránit jejich vlastní obraz o světě. Finsko Sanni Seppo je důvěrně známou zemí lesů, ale v jejích fotografiích se finské lesy změnily v lesy v mysli, duševní obrazy. Stalo se, že místo pečování o životní prostředí jsme ho začali agresivně ničit. Letecký pohled na Finsko je kobercem pokácených lesů, jezer a řek. Sanni Seppo vznáší otázku: existují lesy pouze v našich myslích? V portrétech Jaakko Heikkily není třeba sledovat štěstí ze vzdálených míst – být šťastný doma je dostačující. Marja Pirilä fotografuje lidi prozkoumávající své životní prostředí ve vztahu k jejich soukromým prostorům, kdy je drsné venkovní prostředí promítáno do jejich citlivých interiérů. Tato výstava je příběhem o lidech a jejich prostředí, o Finsku a o tom, co znamená být Finem tak jak to vidí tři finští muži a tři finské ženy prostřednictvím čočky svého aparátu,“ se píše na stránkách Housera.

Päivi Eronenová

Paivi Eronenová – Antti Rissanen 1998

Narodila se v roce 1961. Studovala na Univerzitě umění a designu v Helsinkách, kde skončila v roce 1993 s titulem Master of Arts. V roce 1989–1994 žila v Rakousku. V roce 1994–1997 působila jako učitelka fotografie na Škole umění v Imatře, od roku 1997 učí fotografii na Polytechnic of Fine Arts v Jižní Karélii. Od roku 1984 se zúčastnila několika skupinových výstav ve Finsku, Česku, Švédsku, USA, Rusku a Estonsku. V roce 2003 byla kurátorkou Bienále fotografie na Imatře.

„Projekt Plavci je sérií kde se soustřeďuji jak na tělesný, tak i na psychický význam vody,“ říká autorka. „V mých fotografiích plavců se zabývám zdravotním přínosem vody, ale také duchovními aspekty. Voda léčí a oživuje naší mysl, hladí nás a my se do ní pouštíme kvůli jejímu lehkému doteku. Voda může mít mnoho různých podob: povodně nás mohou vyděsit svou ničivou silou. Sucha nám připomínají, že bez vody nemůže být život. A tak voda spojuje život a smrt, obojí najednou. Moje fotografie plavců jsou z let 1998 – 2004. Porovnávám v nich finské zimní plavce a Italy, kteří se koupou v horkých pramenech. V mých posledních snímcích fotografuji rozmanitost odlišných míst a způsobů koupání. V dobách starého Říma byly lázně používány jako lék na poranění těla i duše. Když z teplého ovzduší vlezete do horké vody, kůže reaguje brněním a ochromí tělo stejně jako to dělá studená voda. U obou způsobů koupání je podstatou podobná zkušenost, která ovlivňuje mysl i tělo. Sulfid, který je v horké vodě pochází z vnitřku země v ede při koupání ke snížení tělesné teploty. Římští legionáři přicházeli k teplým pramenům, aby si zahojili své rány z dramatických bitev. V dnešní době lidé vyhledávají léčebné látky z vody pro udržování pleti, proti ztuhnutí těla a na bolavé klouby. Voda také dělá pokožku hebkou a zkrášluje stárnoucí tělo. Také zimní plavci koupající se v díře v ledu mají jako svůj hlavní cíl dobré zdraví. Pro Finy je to zkouška odolnosti, změnit led na potěšení a síla, která udržuje fyzickou kondici. První cíl mých fotografií je dělat dokument, ale s těmito obrazy skutečnosti tvořím svou vlastní polohu kombinací portrétů se zjednodušenými obrazy ledu a vody. Člověk může vodu ovládnout, ale nemůže jí kontrolovat či ji nakonec uvěznit.“

Veli Granö

Veli Granö – Dokonalý svět 2000

Veli Granö
ze série Modelářství, čás ovládatelné reality

Narodil se v roce 1960. V roce 1986 absolvoval Design Institut v Lahti, v současné tvorbě se věnuje fotografii, vizuálnímu umění a filmu. Samostatně vystavoval v galeriích a muzeích nejen ve Finsku, ale i v zahraničí, např. ve Francii a v Řecku. Zúčastnil se více jak 40 společných výstav doma i v zahraničí (Rusko, Dánsko, Řecko, Německo, USA, Belgie, Francie, Švédsko, Slovinsko, Velká Británie, Itálie, Kanada, Švýcarsko, Austrálie). V roce 1992 obdržel cenu mladého umělce, v roce 2002 Národní cenu za fotografii. Vydal tři knižní publikace a multimediální CD-ROM.

Nejnovější dokumentární fotografie často přináší na povrch subkultury. Současné trendy mohou diktovat modifikovanou realitu v obrázcích, kde fotograf otevřeně vědomě ovlivňuje pozadí a objekty nutí pózovat. Pro některé moderní fotografy to není otázkou skutečných pravd, ale otázkou vyprávění příběhu. Veli Granö našel reality, které jsou spíše zázračné a podivuhodné než fiktivní. Vybírá si zvláštní osoby, jejichž tvořivost a zručnost zjevně oceňuje. Granö nachází své modely v různých sociálních vrstvách a volně se pohybuje celou finskou společností. Kromě jiných už například fotografoval folklórní umělce, sběratele a tvůrce modelů. Každá fotografie otevírá jedinečný a čarovný svět. Granö vytváří velké portréty, ve kterých umísťuje osoby doprostřed jejich výtvorů a sbírek, přičemž jeho fotografie výborně vyjadřují osobnost a stejně tak i tvořivou vášeň.

Model postavený na základě něčeho, co kdysi v minulosti existovalo, je vždy obrazem minulosti. Proto modely postavené nadšenci nikdy nereprezentují přítomnost a zajisté už ne budoucnost, například v případě modelů architektonického designu. Toto zaměřování se na minulost často způsobuje, že divák cítí nostalgii a sentiment, přičemž malá velikost přispívá k intimitě a soukromí. Proto není překvapující, že modelované objekty jsou často spojené se vzpomínkami a sny jejich tvůrců. Model je úzce spjatý s dětskými hračkami, vždyť právě nejběžnější hračky jsou miniaturizované objekty ze světa dospělých. Miniaturní auto či člověk, panenka je vytvořená proto, aby se s ní hrálo a aby se zapojila do aktivit, které by byly jinak ve světě reálných velikostí nemožné. Miniatura narušuje vnímání míry a mění tak tělo diváka na obra. Když se divák v modelové realitě cítí být cizincem mohou v něm růst obranné pocity bohorovné všemohoucnosti. Tyto pocity se však mohou lehce změnit na vize destrukce umožněné neomezenou silou. Proto zacházení s modelem či hračkou v sobě vždy nese rozporný a fascinující pocit všemohoucnosti. Reverend Juuso Peltomäki postavil miniaturní svět, který chce přiblížit vizím stvoření vesmíru. V pivnici starého uhelného skladu vytvořil malý, ale šťastný svět. Není tam žádná špína, zlo, je neděle a většina ze stovek obyvatel vesnice je na cestě do kostela. Malý autoportrét reverenda stojí u vchodu kostela, kde vítá mírumilovné občany. Peltomäki přemýšlí nad tím, že sletuje dveře do místnosti, kde se tento svět nachází. Z vnější strany by připevnil poznámku, která dává souhlas s tím, že budou otevřeny až za 300 let. Co poté návštěvníci uvidí? Prachem zapadanou neobvyklou utopickou představu jednoho člověka o dokonalém světě, vytvořenou před stovkami let.

Jakko Heikkilä

Jakko Heikillä – z cyklu Silent Tags

Jakko Heikillä – z cyklu Někam patřit je důležité

Narodil se v roce 1956. Jako inženýr absolvoval univerzitu v Oulu, kde po skončení nějaký čas působil jako vědeckovýzkumný pracovník a poté pracoval i na Academy of Finland. Od roku 1985 je fotografem na volné noze. Samostatně vystavoval ve Finsku, Švédsku, Norsku, Německu, Anglii. Podílel se na mnoha skupinových výstavách po celé Evropě. Své dílo vydal ve třech autorských publikacích. V roce 2001 získal od Finské nadace pro vizuální umění tvůrčí stipendium v New Yorku a v roce 2002 roční autorský grant. V roce 2002 dostal v Německu International Art Award.

Už několik let se Jaakko Heikkilä zajímá o regionální kultury po celém světě. Žije na severu Finska v oblasti Torniojokilaakso. Pro tento region je vlastní charakteristická kultura, která se rozšířila do Švédska. Část jeho tvorby je zaměřená na fotografování lidí, pocházejících z tohoto regionu a na prostředí ve kterém žijí. Domácnosti a předměty v nich nám mnoho napovídají o životě tamních lidí a jejich hodnotách. Mistrovsky zachází se světlem a dává prostor zvýraznění pocitu jemnosti. Lidé které zachycuje, když odpočívají, vytvářejí atmosféru klidu. Panoramatické úhly fotoaparátu zkreslují a zakřivují okraje fotografie, čímž vytváří surrealistický obraz. Heikkilä zná tuto kulturu a tyto lidi velmi dobře, ale je překvapující, že jako doma se cítí v Harlemu v New Yorku či u Bílého moře v severním Rusku.

Jakko Heikkilä: Doma

Ráno jsem přišel navštívit Taista. Právě vstával, poškrábal se na hrudi a řekl, že řeka stále teče. Začali jsme si povídat. Taistova manželka Annikki přišla a donesla kávu a koláčky. „Po vyprávění si je určitě zasloužíte.“ Dali jsme si kávu. „Po dobré kávě je dobré si zdřímnout,“ říkal Taisto. Usnuli jsme na několik hodin. Potom jsme si opět sedli za stůl. V tu chvíli Taisto zvolal: „Hej, lidi, podívejte se ven. Ostatní se taky probudili.“ Na břehu řeky bílý sob setřásal ze svého kožichu vodu. „To je chlapík, přeplaval řeku a teď je v jiné zemi,“ dodal Taisto. Zanedlouho na to, Annikki přišla znovu a položila na stůl lososa a ubrousky. „Po takovém vyprávění si to určitě zasloužíte.“ Jedli jsme a potom jsme si dobře zdřímli. Už byl večer, když jsme si znovu sedli ke stolu. „Je dobré dát si při práci přestávku a pospat si,“ řekl Taisto. „Losos, to je jako dát si prášek na spaní.“ Annikki přišla s naší večerní kávou a sendvičem se soleným sobím masem. A potom jsme si znovu povídali. „Byl to dělník a měl zavázané jedno oko,“ řekl Taisto a podíval se na mne. „Byl to dobrý člověk, byl jako křesťan.“ Taisto se uložil na bok na pohovce. „Jsi doma šťastný,“ řekl a začal chrápat.

Kati Koivikková

Kati Koivikková – z cyklu Někam patřit je důležité

Kati Koivikková – z cyklu Někam patřit je důležité

Narodila se v roce 1970. Absolvovala University of Art and Design Helsinky. Pracuje jako fotografka a žurnalistka pro mnohé noviny a časopisy, od roku 1993 pracuje externě pro hlavní finské noviny Helsinkin Sanomat. Prezentovala se dvěma autorskýma výstavami, podílí se na několika skupinových výstavách v zahraničí. V roce 2002 publikovala svojí tvorbu knižně.

Finští dokumentární fotografové již tradičně cestovali po venkově, kde se seznamovali se svými objekty. Fotografie vždy vyžadovala spojitost mezi fotografem a mezi těmi co jsou fotografováni: přímý kontakt. Ten vyžaduje čas, hodně příběhů a obvykle i několik šálků kávy, ale tyto obrázky pak vyjadřují empatickou přítomnost bez jakéhokoliv pocitu voyerismu nebo nazírání zvenku dovnitř. Takto by mohla být charakterizována tvorba Kati Koivikkové. Říká, že si vybrala malou vesnici Luhanka ve středu Finska jako své téma, přestože tam sama má kořeny. Koivikková fotografovala v Luhance jeden rok a potom vydala knihu se svými fotografiemi Kultakylä (Zlatá vesnice). Koivikková nezasahuje do objektů fotografování, nenutí je pózovat, ani je žádným způsobem neusměrňuje, ale spíše je sleduje z diskrétní vzdálenosti a dává jim vlastní prostor. Kultakylä (Zlatá vesnice) je poctou dřině, která je malým vesnicím vlastní. Je to však také o pozitivním postoji k životu na vesnici.

„Fotila jsem lidi v jejich každodenním prostředí,“ říká Kati Koivikková. „Baví mě zjišťovat, co je v různém časovém období důležité. Stejně zajímavé jako sledování lidí je mapování prostředí ve kterém žijí: místnosti ve kterých žijí; zahrady, kde usilovně pracují; předměty, které sbírají. Nearanžuji situace, raději sleduji co se děje a fotím. Dokumentární fotografie je jediný druh fotografie při které mám pocit, že jsem to skutečně já. Je to velká výzva a zároveň dobrodružná cesta k sobě samé a stejně tak i k objektům, které fotografuji. Jelikož pracuji pomalu je přirozené, že hledám témata, kterýma se můžu zaobírat delší čas. Kultakylä je obrazem Luhanky, města ve středu Finska. Vesnici jsem fotila po dobu jednoho roku, od srpna do srpna. Kultakylä je zčásti příběh mojí rodiny z otcovy strany a z části je pozorováním každodenního života na finské vesnici v širším kontextu. Fotografie jsou součástí výstavy dokumentární fotografie v Art Museum v Imatře.“

Marja Piriläová

Marja Piriläová – Tiina a Mika 2002 Tampere

Marja Piriläová – Z cyklu Scenérie mysli

Narodila se v roce 1957. Vystudovala fotografii na University of Art and Design Helsinky (1980–1986). V současnosti pracuje jako fotografka na volné noze a současně působí jako učitelka fotografie se specializací na Cameru Obscuru. Od roku 1986 měla 20 samostatných výstav ve Finsku, Estonsku a Itálii, zúčastnila se několika skupinových výstav doma i v zahraničí (Rakousko, Francie, Španělsko, Dánsko, Řecko, Holandsko, Polsko). Vydala dvě publikace. V roce 1993 získala stříbrnou cenu za ilustraci knihy The Eyes of the Fingertips Are Opening, udělovanou organizací Finských grafických výtvarníků, v roce 2000 získala Národní cenu za fotografii

Práce fotografky Marji Piriläové se soustředí na osobní a intimní prostor lidí: na jejich pokoje a výhled z jejich oken. Marja Piriläová většinou pracuje s Camerou Obscurou. Na stěnách místo pokojů, které fotila se nachází převrácené obrazy výhledů z oken. Ty se odrážejí na stěně díky tomu, že zakryla okna a nastavila čočku, čímž vytvořila v interiéru temnou komoru: fenomén, který byl objevený v renesanci a stal se základem fotografie. Fotografie Marje Piriläová spojují exteriér s interiérem, to co je soukromé i to co je veřejné, se nachází v jednom a tom samém prostoru. Zachytává své modely v těchto temných komorách, přičemž používá obyčejný fotoaparát. Její objekty mají množství času na to, aby si zvykly na prostředí a cítily se v něm dobře, protože fotografie si vyžaduje dlouhý expoziční čas. Lidé se tak zdají býti pohrouženi do myšlenek, do sebe samých či jeden do druhého. Fotografie autorky vyjadřují smysl pro pravý klid. Jsou to meditační obrazy mysli, ve kterých jako by se zastavil čas. „Tyto fotografi e se zrodily z myšlenky, která mě napadla jednou v noci. V místnosti, která byla přeměněná na Cameru Obscuru jsem mohla zachytit člověka, jeho pokoj, výhled z jeho okna a to všechno na jeden film. Je to obsáhlá a úplná metoda popisu prostředí ve kterém člověk žije! Při focení měním domy na Cameru Obscuru, tmavé komory s okny zakrytými černým igelitem. V tomto igelitu udělám dírku a umístím do ní obyčejnou čočku. Tím vnější svět vytvoří převrácený obraz na stěně. V tu chvíli vyfotím člověka, který tu žije. Tento člověk je fotoaparátem zachycený dvakrát: camerou obscurou a v hledáčku fotoaparátu. Při mé práci jsou Camera Obscura a fotoaparát dva přístroje z dvou různých historických období, umístěné jakoby v dialogu. Tento projekt v sobě spojuje fyzickou zkušenost a to co je možné prostřednictvím fotografie, možnost pozorovnat tuto zkušenost zvenčí jako pozorovatel. Vnímám svůj projekt jako fotografování rozšířeného rodinného alba, jako cestu k lidem a k sobě samé. Moje práce nemapují jen prostředí ve kterém li dé žijí, ale i scenérii mysli: odrazy myšlenek, vzpomínek, snů, strachů a fantazie.“

Sanni Seppová

Sanni Seppoová

Sanni Seppoová

Narodila se v roce 1960. Absolvovala University of Art and Design Helsinky. Od roku 1992 připravila 14 samostatných autorských výstav ve Finsku a Estonsku, podílela se na 30 skupinových výstavách ve Finsku, České republice, Švédsku a Islandu. Vydala 4 publikace, spolupodílela se na dvou multivizuálních projektech. V roce 1997 ji byla udělená Finská národní cena pro umělce.

Často definujeme pocit „finskosti“ odvoláváním se na úžasná přírodní panoramata. Buď byla tato představa vytvořená samotnými Finy nebo vznikla u návštěvníků, kteří nepochází z finské kultury. Někdy se tato myšlenka výjimečného vztahu k přírodě zdá jako obehraná deska: Finsko se stalo exotickou divočinou a jeho obyvatelé osamělými dětmi přírody. Série koláží Sanni Seppoové Mielen metsät (Les mysli vytváří obraz toho co pro Finy znamená les. Zachycuje je v jejich oblíbených lesích. Kromě fotografií umožňují doprovodné texty lidem vyjádřit to, co pro ně lesy znamenají. Myslím, že většině Finů, kteří by viděli tyto fotografie by se zdály popisované pocity blízké. Les je především místem, kde nacházíme pokoj, mír a útočiště. Jedna z fotografií srovnává les s kostelem – posvátná a náboženská je tato zkušenost. Sanni Seppoová už v minulosti pracovala s tématikou lesa, spolu s Ritvou Kovalainenem nafotografovala a napsala knihu Puiden kansa (Stromoví lidé), popis duchovního významu lesů ve finské tradici. Navíc jejic h kniha také zdůrazňuje ekologický rozměr.

Sanni Seppoová říká: „S dokumentární fotografií jsem začala ze zvědavosti. Přes fotografii jsem se mohla snáze dostat k novým světům a zachytit je „hlouběji“, než jako pouhé „kolemjdoucí“. Fotoaparát mi umožní chvíli setrvat na místě. Může vést moje zvědavost k vytvoření něčeho co je zajímavé nejen pro mne, ale i pro ostatní? Dokáže dokumentární fotografie ukázat něco, čeho by si jinak pozorovatel nevšiml? Fotografovaný objekt se vždy stane nějakým způsobem významným. Fotograf zachycuje něco obyčejného – myšlenky, které by mohly být přehlédnuté, ale mohou být zajímavé či cenné. Fotograf snad může vytvořit nové způsoby jak se dívat okolo sebe a na sebe. Život jedince má v sobě vždy stopy našich společných zážitků. Kromě toho, to co dělá dokumentární fotografii zajímavou je nepředvídatelnost. Člověk nemůže dopředu realitu přizpůsobit podle svých vlastních představ. Svět okolo nás je plný různých fenoménů s paletou různých odstínů. Tato paleta života by se v mojí fantazii nikdy nemohla zrodit.“

Pekka Turunen

Pekka Turunen
Martti Maksimainen, Hattuvaara Ilomantsi 1986

Pekka Turunen – Sestry 1990

Narodil se v roce 1958, žije a pracuje v Kemiu. V roce 1987 absolvoval University of Art and Design Helsinky, od roku 1991 vystavoval na 17 samostatných výstavách, na 10 výstavách v zahraničí, např. Kanada, Francie, Rusko, Německo. Zúčastnil se několika skupinových výstav ve Finsku. Knižní publikace: Against the Wall (1995), Collected Works (1998). Jiné realizace: pět video- a dokumentárních filmů.

Někam patřit je důležité…

Fotografie, které nafotil Pekka Turunen v osmdesátých a devadesátých létech na východě Finska byly publikovány v knize Seinää vasten – Proti zdi a tvoří tak jeden z nejvýznamnějších cyklů finské dokumentární fotografie za poslední období. Podobně jako mnozí z jeho kolegů se i Turunen řadí k dokumentární tradici, kdy fotograf dokumentuje každodenní život na vesnici: lidi v prostředí ve kterém žijí. Avšak Turunen vdechnul nový život do této tradice: mezi prvními ve Finsku začal fotit barevně a tím vytvářel v porovnání se svými předchůdci pozitivnější obraz vesnice. Turunenovy fotografie byly vytvořené velmi pečlivě a barvy tvoří velmi důležitý stavební celek. Barvy které používá jsou úžasné a překvapivé, není zde náznaku moderního asketismu, který je tak často spojován s Finskem. Umísťuje své objekty do barvených rámů. Kromě humoru jsou jeho fotografie vždy charakteristické empatií a respektem ke způsobu života lidí, kteří jsou zachycováni na fotografiích.

„Proč musíme fotit lidi? Potřebujeme obrázky lidí a jejich života, které nebudou takové, jaké nám dnes nabízí většina médií. Ne každý se může či chce ztotožnit s vyhublými ženami a muži v oblecích. Potřebujeme fotografie, které nic neprodávají. Fotografie, které nebyly vyrobené pro komerční účely. Potřebujeme fotografie, které umožní budoucím generacím zjistit jaký byl svět, jak lidé žili, jak se oblékali a co dělali. Potřebujeme fotografie, abychom poznali jak vypadá svět někde jinde. To zmenšuje obavy mezi lidmi. Fotky jsou potřebné k tomu, aby odhalili jaký je to pocit žít. Fotografie jsou potřebné, aby odhalili krásu a ošklivost. Fotografie mohou podnítit k činu.“

Části textu převzaty z internetových stránek s laskavým svolením Pražského domu fotografie
www.php-gallery.cz

ms 10. prosince 2005