Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

O smutném Andersenovi

Dánsko slaví narozeniny svého nejslavnějšího spisovatele

Letos by nejslavnější pohádkář všech dob Hans Christian Andersen (1805–1875) oslavil dvousté narozeniny. Dánové se chystají výročí svého krajana připomenout se vší parádou a celosvětově. Jde o jejich nejúspěšnější vývozní artikl, a tak zamýšlejí „dobrou značkou“ pomoci do ciziny i jinému zboží. Slavit se bude především na „klíčových trzích“, s nimiž se Dánsko chce obchodně kamarádit. Vedle toho byly ale vybrány i tzv. „prioritní trhy“, významem méně důležité. Mezi ty patříme v Evropě jen my a Rumuni. A tak k nám mimo jiné zavítá putovní výstava, na Internetu se objeví metodické texty, jak s Andersenem pracovat ve škole, a nedávno byli Václav Havel a Magdalena Kožená jmenováni Andersenovými velvyslanci v ČR. V Dánsku se usilovně pracuje na kritickém vydání celého Andersenova díla a v den narozenin odvysílá dánská televize slavnostní galashow z kodaňského centrálního stadionu do řady zemí světa. Podle organizátorů by oslavy měly prohloubit povědomí o nejslavnějším Dánu všech dob. Ale víme o něm vůbec něco? Kdo vlastně byl Hans Christian Andersen a proč jeho pohádky tak nesmazatelně ovlivnily světovou literaturu?

Outsider na útěku

Hans Christian Andersen (1805-75) od mládí sepisoval své nesčetné životopisy, zdaleka ne všemu, co napsal se ale dá věřit. V jistém smyslu své pocity a životní zkušenosti mnohem upřímněji vyjadřoval v pohádkách. Příbězích často tak smutných, že snad ani nemohou být pro děti. Připomeňme si třeba silvestrovské vyprávění o Děvčátku se sirkami. Necelé dvě stránky o holčičce, která bosky prodává sirky. Pantofle sice měla, ale po zemřelé mamince, a jak byly veliké, jednu ztratila a druhou jí ukradl rozjívený kluk. Na kost promrzlá nakonec holčička zažíná zápalky a záblesky plamene ji přenášejí přes nelidská muka. Spatří v nich nazdobený stromeček ve vytopeném pokoji a v ústrety se jí rozeběhne pečená husa. Nakonec o zeď škrtne celým svazečkem zápalek a ukáže se jí laskavý obličej milované babičky, která ji odnese s sebou do prozářeného nebe. Ráno lidé najdou její mrtvolku. Co krásného děvčátko v posledních záblescích života prožilo, žádný z lidí neví. Je to pohádka? Mnohem spíše sociálně kritický realismus, nebýt smířlivého závěru, který úzce souvisí s Andersenovu nedogmatickou vírou v boha.

Dánský pohádkář takřka ve všech svých textech odkazuje k vlastnímu životu. Platí to o pohádkách, divadelních hrách i o románech, které ho proslavily hlavně v Německu. Od prvního s názvem Improvizátor po posledního Šťastného Peera jsou příběhem umělce, který se ze dna společnosti vyšvihl až k jejím vrcholům. Přesně takovým selfmademanem Andersen byl. Narodil se v Odense na ostrově Fynu do nesmírně chudé rodiny a až do svých čtyřiceti byl odkázán na milost mecenášů. Už coby čtrnáctiletý mladíček se odhodlá vymanit z bezbřehé bídy a prchá do Kodaně, kde se bezúspěšně pokouší u kariéru zpěváka, tanečníka a herce. Nakonec ředitel divadla Jonas Collin rozhodne, že vytáhlý a chorobně ctižádostivý mladík potřebuje řádné vzdělání a pošle ho do školy. Tady si proletářský synek osvojí měšťanskou vzdělanost a kulturu, nikdy v ní však nebude úplně doma. Třebaže později slavného spisovatele na svém dvoře hostí dánský monarcha i nejeden německý kníže, zůstává Andersen ve vysoké kultuře zpola outsiderem. Symbolicky to ilustruje jeho nikdy nezvládnutý pravopis, pro který si z něho soudobá kritika krutě utahovala a který dokonce pozdější badatele přivedl k mylné domněnce, že byl dyslektik. Jenže Andersen dělal chyby, protože vzdělání získal velmi pozdě.

Spisovatelův pocit rozpolcenosti mezi ztraceným domovem a společností, ve které si nakonec úpornou dřinou a umanutostí vydobyl místo, ilustruje už jeho prvotina z roku 1829. V Procházce od Ostrovního průplavu k východnímu mysu Amageru se líčí příběh koťátka, které si vzalo do hlavy, že zářivé tečky na obloze jsou myši a že až vyroste, musí se do toho myšího ráje dostat. Opustí tak vyhřátou světničku, vyleze na střechu, tam však zjistí, že hvězdy žádné myši nejsou a navíc jsou nekonečně vzdálené. Smutně se tedy plouží domů, dveře jsou už ale mezitím zabouchnuté. V kostce tu máme Andersenovo celoživotní velké téma. Sám se ke hvězdám sice vyšplhal, záhy ale zjistil, že to vlastně žádné hvězdy nejsou. Vzpomeňte si jen na Císařovy nové šaty, kde podvodníci jsou představeni od samého počátku jako podvodníci a vlastně mají sympatie dětských posluchačů, mnohem horší je to ale s císařovými úředníky, jejichž vzdělanost a rozum jsou zhruba stejně solidní jako látka na císařovy nové šaty.

Andersen se v měšťanské společnosti necítil doma. Nikdy nezaložil domov, celý život prožil ve zvláštním provizoriu – v penzionech, po hotelích, nebo na cestách. Vyjel na neuvěřitelných třicet zahraničních cest a v cizině strávil celých 9 let. Jako by ve svém počátečním útěku do Kodaně pokračoval svým způsobem po celý život. Společnost, do níž se Andersen probojoval, vzývá biedermaierovskou idylu, a pro takový vkus Andersen musí psát. Jinak by se neprosadil. Moc dobře ale ví, že ta idyla je většinou dutá a domácí pán občas zavítá do bordelu. Má ambice psát velké romány, ale jeho mecenáši po něm vyžadují pohádky. Tak tedy píše zdánlivě neškodné dětské příběhy, do kterých ovšem schovává i docela jiné poselství.

Láska bez hlasu

Zkuste si přečíst tu o pastýřce a kominíčkovi, dvou porcelánových figurkách z jednoho měšťanského pokoje. Postavičky se tu rozhodnou utéct do světa, protože pastýřka by si jinak musela vzít podivného chlapíka s kozlíma nohama, který sídlí vyřezaný na skříni. Má být tuze bohatý, ale nebohá pastýřka namítá, že prý se povídá, že má ve skříni už jedenáct porcelánových žen (o manželky s největší pravděpodobností nepůjde!). Popis kozlího muže je velice detailní, a ačkoli jeho pravé jméno nikdy nepadne, dospělý čtenář ho bezpečně pozná – je to satyr. Téhle indicie si dítě nepovšimne, zato dospělého přítomnost satyra v útulném, biedermeierovském pokoji nutně znejistí. Na konci pohádky se dětský posluchač raduje, protože se pastýřka zalekne velkého světa, i s kominíčkem se vrací do „bezpečí“ pokoje a navíc svatba se kozlomužem je prozatím odvrácena. Jenže na dospělého čtenáře jde z Andersenovy spokojené pokojové idyly doslova hrůza.

Andersen vetkl do svých pohádek krutou pravdu nejen o společnosti, ale i o sobě. Britská badatelka Jackie Wullschlagerová, autorka spisovatelovy monografie, v tomto duchu interpretuje třeba Malou mořskou vílu. Dotýká se tu Andersenova intimního života, který zrovna šťastný a završený nebyl. Je sporné, zda slavný Dán vůbec kdy měl s někým sexuální kontakt, platonicky ale prokazatelně zahořel nejednou. A to hlavně k mužům. Z deníků víme o niterných a samozřejmě neopětovaných citech k synu Andersenova mecenáše Collina Edvardovi, nebo o víc než vřelé náklonnosti k mladičkému baleťáku Haraldu Scharffovi. Wullschlagerová si povšimla zajímavé souvislosti: ve stejné době, kdy asi třicetiletý Hans Christian pracuje na Malé mořské víle, píše zároveň mladému Collinovi dopis, v němž se mu vyznává se svých citů. Své psaní nikdy neodeslal, mimo jiné proto, že v něm adresátovi důvěrně tyká, což si předtím Edvard Collin co nejdůrazněji vyprosil. Malá mořská víla si v pohádce musí nechat vyříznout jazyk, aby se princi vůbec mohla přiblížit. Mrzačí svůj nádherný hlas a princ se tak nikdy nedozví o jejím hlubokém citu, o její oběti, ani o tom, že ho z mořského dna zachránila právě ona. Collinův požadavek na vykání se ostatně objevuje znovu v Andersenově snad nejnihilističtějším příběhu nazvaném Stín, kde se nízký pragmatismus alias stín osamostatní od svého pána, zmocní se princezny i království a nakonec nechá bývalého pána popravit. Předtím ovšem důrazně zapoví svému pánu tykání – takřka dvacet let po Collinově ohrazení Andersen vrací Edvardovi úder.

Andersen žánr pohádky definoval nanovo. Vyšel z lidového vyprávění svého dětství a umělými pohádkami ho inspirovali němečtí romantici. Jeho pohádky jsou ale prosté jejich vyumělkovanosti. Dokázal psát jednoduchou a svižnou moderní dánštinou blízkou mluvenému projevu. Andersena můžeme samozřejmě číst i bez znalosti jeho biografie, porovnání jsou ale v něčem užitečná: pomáhají nám pochopit, proč mají jeho smutné a někdy až kruté příběhy takovou sílu.

Helena Březinová, článek vyšel ve zkrácené podobě v časopise Respekt č. 52/2004
1. 12. 2004

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.507.122 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.630 sec. • www.severskelisty.cz • 3.233.239.20
file v.20190115.000422 • web last uploaded 20190901.041847
2017:217 • 2018:134 • 2019:122