Pozdravy z království jiskřivé psychedelie

Recenze třetího CD Sigur Rós

Možná všechno trochu shodím hned zkraje tvrzením, že mne dlouho nedostalo nic tak, jako právě deska Ágætis Byrjun. Jako třetí album islandské čtyřky Sigur Rós. Ale právě teď jsem z ní fakt dost připosranej, tak proč si to nepřiznat? A zdaleka nejsem sám, protože příznivé recenze zcela logicky přicházejí i ze Států a z Britských ostrovů. To je v případě relativně nové kapely, která navíc zpívá v islandštině a je tak pro tamní kritiku i publikum notně exotická (a ovšem i textově nesrozumitelná), dost lichotivé. A povzbuzující.

Sigur Rós album Ágætis Byrjun (Nový začátek) začali točit v létě 98 v reykjavikském Studiu Sasyrland. Oporou jim přitom byl Ken Thomas, který dřív spolupracoval mimo jiné i s Sugarcubes. Ale vzpomene si ještě dnes někdo na bigbítovou kapelkou, kde kdysi zpívala – a s níž 20. červnce 1990 v pražském KD Eden vystoupila – i samotná Björk? Trojka Sigur Rós vyšla na labelu Bad Taste v březnu 1999 a hned poté začala pomalu, ale nekompromisně, šplhat až na samý vrchol islandského žebříčku. No a tam si pak pohověla tak dlouho, že se na ni nezapomnělo ani v prosinci 1999 při předávání Islandských hudebních cen. Co nezapomnělo, sami Sigur Rós i jejich deska získali ocenění pro skupinu a album roku, a Jon „Jonsí“Thor Birgisson byl vyhlášen nejlepším zpěvákem a kytaristou. Ehm, celkem zaslouženě A díky britské firmě Fat Cat Records, která má v katalogu např. i HIM a jež dostala nahrávky Sigur Rós i mimo Island, tak například prestižní americký alternativní časopis Spin rosí album č. 3 vyhlásil 13. albem roku 2000. A že je třináctka číslem nešťastným? Pro Sigur Rós asi těžko, když tak – pěkně prosím – předběhli i takové hudební tutovky roku, jako novinky Madonny (18) a U 2 (20)!

Ale už k písničkám samotným. Hned první song, ani ne dvouminutové Into, jakoby pro Internet neexistoval. Vyjma netcyklopedie All Music Guide to album totiž skoro všichni síťoví prodejci cdédéček (a kupodivu i stránky Fat Cat Records!) vydávají za devítipísničkové! Co jim ale proboha tolik vadí na krátkém nečitelném úvodu, písničce puštěné pozpátku!? Nebo jsou tak blbý a neuměj počítat? Či snad tomu albu pro určité trhy úvod ufikli? Nebo prostě jen nechtěli uvěřit, že se jedná o songy dva, jsou-li propojené? Ale je pravda, že během poslechu následující destiminutovky Svefn – G – Englar na COKOLI předtím zapomenete.

„Somewhere between Spiritualized, a traditional madrigal group and Slowdive with Liz Fraser on vocals, this is exactly as you'd hope a band from just beneath the Arctic Circle would sound like,“ napsal o ní New Melody Express 25. září 1999 a vyhlásil ji Singlem týdne. Aby ne. Ta táhlá, klenutá a působivá melodie s chytře vymyšleným aranžmá a teskným (ženským?) hlasem opravdu odkazuje na to nejlepší, co kdy světu dal kultovní britský label 4 AD. To Cocteau Twins, Dead Can Dance a mnohakapelový projekt This Mortail Coil v 80. letech tak skvěle bodovali v indie žebříčcích a těšili nás svými nadýchanými, nádherně patetickými songy plnými melancholie a sladkobolných splínů. Ať už je to prostě v té zemi a v nich samých, či jednali-li Sigur Rós zcela účelově (čemuž nevěřím), jsou dnes hvězdám „four ej dý“ skvělými následovníky!

Ale nejen jim. Tahle muzika má hodně společného i s psychedelickou zadumaností překvapivé loňské novinky Radiohead, albem Kid A. Snad mě za to tvrzení jejich zpěvák Thom Yorke nepřijede odstřelit, ani si nehodí mašli, ale naléhavá Flugufrelsarinn je na dost stejné vlnové délce. A vydrží jí to hned osm minut. Jó, a taky tam cítím ozvěny tunelového klipu Rabbit in Your Headlights z alba Psyence Fiction geniálních ambientních technorapových triphoperů U.N.K.L.E. No jasně, i u nich TO zpívá – Yorke! I on by nejspíš ocenil působivou obyčejnost křehké písničky Staralfur, songu s výraznými smyčci, bez jejichž „klasické“ podpory by z písně nezbylo NIC. A na závěr trochu bouřky – snad aby bylo jasné, kde Vítězná růže rozkvetla. 491 vteřin pátého kousku Ny Batteri (Nová baterie) nabízí notnou porci majestátné melancholie, v dobrém slova smyslu líbivou melodii, občas důraznější podporu bicích a zvuk trumpet či jiných islandských dechů. Takové dobíjení baterek si nechám líbit! Ale pozor – přesně v duchu hesla „Váš smutek – naše radost!“ Nebo obráceně? Nikoli zpěv ani hudba kompletní, nýbrž jen spodní proudy následující Hjartað Hamast (Bamm Bamm Bamm) dokazují, že Sigur Rós mají jistě naposlouchané i staré Pink Floyd, ve kterých to taky bylo jak „v koze“. Inu časy a technologie se mění, ale hudba zůstává.

„Je to album plné jiskřivého smutku a patosu, jemuž podlehnout není hanbou, ale požitkem,“ smetávám jednou větou ze stolu čtvero finálních kousků CD. Fantasticky gradující, snovou Viðar vel tl Loftarasa, v níž se klavír a smyčce potkávají s Jonsího melodickým zpěvem, povlávajícím nad basovou linkou v melancholické Olsen Olsen. „Ná ná, ná na na ná ná, ná ná…“ určitě si se Sigur Rós budu v Akropoli pobrukovat v jejím finále. Jak tihle Islanďánci dokáží člověka dostat! Titulní „Ágætis Byrjun“ (mi) dává vzpomenout na zlaté časy pinkfloydovského alba Wish You Were Here, jen ten hlas je jinde. Severněji. Ale zas tu slyšíte každý Jonsího nádech, každé sklouznutí smyčce Inu stejně, jako v jakékoli (jiné) kvalitně nahrané vážné hudbě. A občas mi připadá, že slyším i ženský zpěv. Ale jak mám jen podle jmen poznat, je-li v Sigur Rós i nějaké děvče? Podle fotek to nevypadá Závěrečný ponurý Avalon pak JE logickou tečkou za Albem roku 2000 (tvrdím já). A ty zvuky v něm jako by symbolizovaly fakt, že se čtyřka opět chopila své kárky a oddrkocala o dům dál. Ale už dost keců! „Inteligentní, překrásné, smutné, spirituální a originální,“ ohodnotil loni desku britský Independent on Sunday. Co víc dodat?

Radek Strnad, musicpage.cz, 1. prosince 2002