Lars Norén: Dramatikův deník

Lars Norén, foto www.lorentz.no

Během nedávno proběhnuvšího veletrhu Svět knihy byl v pražském Skandinávském domě pokřtěn konvolut her tří severských dramatiků, který vyšel v nakladatelství Elg. Lars Norén, jenž v něm zastupuje švédskou divadelní tvorbu, na jeho prezentaci nedorazil: jednak proto, že se takovým akcím zpravidla vyhýbá, ale hlavně proto, že právě v inkriminovaný den ve Švédsku vydal s napětím dlouho očekávaný Dramatikův deník (En dramatikers dagbok), knihu, kterou sám označil za „unikátní dokument o člověku a naší době“.

Norén už několikrát dokázal, že umí způsobit pořádný rozruch. Podařilo se mu to například ve hře Kruh osob 3:1 z roku 1998, ve které ostře napadl Ingmara Bergmana a jeho údajně zhoubný vliv na švédské divadlo. Ještě větší skandál vyvolal, tentokrát však neplánovaně, o rok později, kdy jako umělecký šéf divadla Riksteatern nastudoval své drama Sedm tři. Experimentálně do něj obsadil vězně, kterým umožnil hlásat ze scény rasistické a nacistické názory. Skutečné drama se ale odehrálo až v den derniéry: jeden z herců-vězňů si po představení odskočil vyloupit banku a následně způsobil smrt dvou policistů.

V souvislosti s vydáním Dramatikova deníku, který zachycuje období let 2000 až 2005, a dotýká se tedy i dozvuků zmíněné inscenace, sice prozatím k žádným obětem na lidských životech nedošlo, na nedostatek pozornosti médií si ale autor ani tak stěžovat nemůže. Ačkoli v televizním interview se smrtelně vážným výrazem ve tváři prohlásil, že by svou knihou nechtěl nikomu ublížit, ve skutečnosti v ní kolem sebe bije hlava nehlava a nešetří osobními útoky na skutečné či domnělé protivníky z řad novinářů, herců, režisérů, spisovatelů, divadelních ředitelů a politiků. Dlužno však dodat, že ani sám se sebou nejedná v rukavičkách. V popisu svého pracovního a soukromého života – ať jde o tvůrčí proces psaní, divadelní zkoušky, sexuální vztahy či zcela banální všední situace – přiznává vlastní pochybnosti, nejistotu, úzkost i občasné sebevražedné myšlenky.

Švédská kritika na Norénovo nejnovější dílo zareagovala velmi rozmanitě – od uznalého, ba přímo nadšeného zdůrazňování jeho poetičnosti a autorovy odvahy vydat sám sebe všanc až po jednoznačně odmítavé postoje. Šéfredaktorka listu Dagens nyheter Maria Schotteniusová se o Deníku vyjádřila jako o „kbelíku sraček“ a známý divadelní recenzent Leif Zern v týchž novinách napsal: Setkáváme se s pomstychtivým autorem, který zabodává malé ostré špendlíky do svých kritiků, což je forma pubertálního vúdú.

Jak už to tak chodí, nejhlasitěji kejhají právem či neprávem potrefené husy. Kdo všechno mezi ně patří, však prozatím není zcela jasné. Norénovu Deníku totiž chybí rejstřík osob, takže tomu, kdo chce zjistit, jestli se tam o něm píše nebo ne – a pokud ano, tak jak -, nezbývá než si ho přečíst celý od začátku až do konce, tj. všech zhruba 1 700 stran. Kolik je jich přesně, ví jen málokdo – záměrně totiž chybí i paginace.

Zbyněk Černík , 1. června 2008