Lars Norén: Válka (Krig)

Lars Norén, foto www.lorentz.no

Tvorba švédského dramatika Larse Noréna už dávno přesáhla hranice jeho vlasti, a tak ani příliš nepřekvapuje, že jedna z jeho nejnovějších – a zároveň nejkosmopolitičtějších – her Válka měla světovou premiéru ve švýcarském Lausanne. Ve Švédsku ji poprvé – v režii francouzského(!) režiséra – uvedlo „kočovné“ divadlo Riksteatern. Letos ji do svého repertoáru zařadilo divadlo Galeasen, nacházející se na stockholmském ostrově Skeppsholmen.

K napsání Války Noréna pravděpodobně inspiroval konflikt v bývalé Jugoslávii na začátku devadesátých let minulého století, konkrétních reminiscencí je v ní však minimum, většinou jde jen o mlhavé, neurčité náznaky. V popředí autorova zájmu stojí rozpad morálního kodexu, který s sebou přináší každá válka bez rozdílu: obecně uznávané hodnoty ztrácejí platnost a jediným cílem i kritériem veškerého lidského konání se stává vlastní přežití. Ještě hrůznější než samotná válka jsou její dopady na duši člověka, projevující se deformací charakteru – jak to už před více než třiceti lety vystihl Norénův krajan Ingmar Bergman ve filmu Hanba.

Dost běžné téma veteránova návratu domů je tentokrát obohaceno o nové prvky. Muž, který se vrací ze zajateckého nebo spíš koncentračního tábora, totiž ve válce přišel o zrak a v důsledku slepoty – fyzické i duševní – není dlouho schopen pochopit, že jeho rodina a jeho domov ve skutečnosti už neexistují, že mezi ním a jeho blízkými zeje nepřekonatelná propast. Materiální bída a všemožné strádání vymazaly všechno, co bylo dřív. Mužova žena se stala milenkou jeho mladšího bratra, který se vyhnul odvodu, starší dcera živí rodinu jako prostitutka a i mladší, teprve dvanáctiletá dcera pod vlivem válečných zážitků nepřirozeně rychle dospěla. V domě vládne apatie a pocit dezorientace. Mužova snaha vrátit vše do původního stavu tak musí nutně skončit neúspěchem.

Podobně jako mnohé jiné norénovské postavy se mužský protagonista Války v komunikaci se svým okolím zcela míjí s adresáty svých slov, a to nejen v přeneseném slova smyslu: nezřídka se totiž stává, že ve své slepotě omylem promlouvá k někomu jinému, než ve skutečnosti chce.

Inscenace v divadle Galeasen v režii Johana Wahlströma respektuje ducha hry záměrnou úsporností vyjadřovacích prostředků a chudostí a bezbarvostí scény, na níž se nachází jen minimum kulis a rekvizit: několik stěn, navozujících dojem rozbombardovaného domu, matrace, lavor nic víc. Divák má dojem, že bezútěšnou realitu pokrývá popel a špína. Ingele Olssonové v roli Matky se podařilo vystihnout totální ubitost ženy sužované vnějšími hrůzami a partnerským dilematem, Lars Green přesvědčivě ztělesnil dominantního, patriarchálně založeného Otce.

Motiv slepoty spojuje Válku s Norénovým starším dramatem Orestes, tématem rozkladu rodinných vztahů hra navazuje na komorní tragedie z počátku osmdesátých let Noc je matkou dne a Chaos je sousedem Boha, mimochodem jediné dva tituly, kterými se švédský dramatik prozatím prezentoval na českých scénách.

Zbyněk Černík, 9. 4. 2005