Per Olov Enquist: Kniha o Blanche a Marii

foto: Ulla Montan

Švédský spisovatel Per Olov Enquist vstoupil na literární scénu v šedesátých letech minulého století, kdy se v důsledku společenské objednávky beletrie ve Skandinávii dostávala do defenzívy a byla na určitý čas téměř vytlačena literaturou faktu. Pro jeho tehdejší i současnou tvorbu je příznačný dokumentarismus, avšak ačkoli často pracuje s historickými fakty, událostmi a osobami, dokumentární materiál mu slouží spíše jen jako pomůcka k demonstrování vlastních postojů k obecně platným otázkám.

Výjimkou v tomto směru není ani jeho poslední, teprve před několika týdny publikovaný román Kniha o Blanche a Marii. Pod oběma křestními jmény se skrývají Blanche Wittmanová, nejoblíbenější pacientka profesora Charcota, který v poslední čtvrtině devatenáctého století v pařížské nemocnici Salpetriere – metodami z dnešního hlediska poněkud obskurními – léčil ženskou hysterii, a slavná Polka Marie Curie Sklodowská, objevitelka radia a dvojnásobná nositelka Nobelovy ceny. Blanche se po mnohaletém léčení a neobvyklém milostném vztahu k Charcotovi, skončivším jeho smrtí, uzdraví a stane se Mariinou asistentkou. V důsledku ozáření, jemuž je vystavena při práci s radioaktivním materiálem, jí postupně musí být amputovány obě nohy a jedna ruka, takže se promění v lidské torzo, které však přesto žije bohatým citovým životem. Její zmrzačení funguje jako metafora. Podobně zmrzačena – i když v obrazném slova smyslu – je totiž i Marie, když po smrti svého muže Pierra naváže vášnivý poměr s ženatým kolegou. Establishment ji za to nelítostně odsoudí, vyobcuje ji ze společnosti slušných lidí a uspořádá na ni štvanici, kvůli níž málem přijde o druhou Nobelovu cenu a musí se na několik let uchýlit do anglického exilu.

Záření nového prvku, který Marie Curie objeví, symbolizuje citové prožitky obou žen. Zpočátku totiž panuje názor, že radium má pouze blahodárné, léčebné účinky, teprve později se ukáže, že může i zabíjet. A přesně taková je láska, přesněji řečeno lásky Blanche Wittmanové a Marie Curie Sklodowské. Jejich příběh je variace na téma, které už dobře známe z Enquistových starších děl – vzpomeňme si například na divadelní hru Ze života žížal, v níž dojemně naivní dánský pohádkář Hans Christian Andersen tvrdí, že „láska vše překoná“, aby se vzápětí přesvědčil o opaku, či na prózu Svržený anděl, kde podivuhodná zrůda s dvěma hlavami – jednou mužskou a jednou ženskou – prochází rájem i peklem partnerského vztahu, z něhož není úniku. V Enquistově pohledu láska ani nepřenáší hory, ani není mocná čarodějka, je to naopak cosi bolestného a rozporuplného, „značkovací železo, které se nám vpaluje do kůže“, ale zároveň i cosi, bez čeho by lidský život ztratil smysl.

Kniha o Blanche a Marii se opírá o různé autentické materiály, a často z nich dokonce cituje. Ne vždy lze s jistotou určit, zda jde opravdu o skutečné dokumenty, či mystifikaci z autorovy strany. Ale právě o to se Enquist ve svém „dokumentárním milostném románu“ zjevně snaží: chce nás znejistit, přimět, abychom pochybovali – i o věcech zdánlivě jasných a nesporných. Nutno přiznat, že se mu to daří.

Zbyněk Černík, ČRo 3 Vltava, 10. září 2004