Per Olov Enquist – Svržený anděl

foto: Ulla Montan

(úryvek)

Znám K. a jeho ženu už přes dvacet let. Je lékařem na soudní psychiatrické klinice Ulleråkerské nemocnice v Uppsale. Se svou ženou se mimochodem rozešel.

O tom, jestli se s někým můžeme někdy opravdu rozejít, by se ovšem dalo diskutovat.

Před více než třemi lety se u ní projevila duševní choroba, ať už si pod tímto označením představíme co chceme, v každém případě se úplně zhroutila. K. se s ní rozešel, do jisté míry ji však teď lze považovat za jeho pacientku, což je perverzní situace. Ale jejich situace opravdu perverzní je.

Znám je už dvacet let, a vůbec nic jsem nepochopil.

Sám jsem přesvědčen, že jí nic neschází, zato s jejich vztahem není všechno tak úplně v pořádku. K. se od ní nedokáže osvobodit. Vyprávěl mi, že mu často telefonuje, vždycky ji pozná, ačkoliv mu nikdy neřekne ani slovo. Ani on jí. Zvláštní na tom je, že to oba zjevně akceptují. Cítil k ní odpor, a rozešel se s ní, a ona ho za to nenáviděla tak, že jsem nevěřil, že je to vůbec možné. Teď mu telefonuje a oba se sluchátkem na uchu mlčí.

K. tvrdí, že si takto cosi sdělují, i když beze slov. Upřímně řečeno, jestliže si něco sdělují beze slov, pak mi není jasné, k čemu potřebují telefon. Bezeslovná píseň, říká K. Někdy špinavá, jindy čistá.

…

Kdysi jsem si myslel, že dějiny jsou řeka, že všechno je řeka plynoucí majestátně a klidně vpřed jako nějaký neobvyklý příběh, v němž všechno nezadržitelně spěje vpřed, k moři.

Avšak věci neslučitelné, věci, které přinášejí nejtěžší a nejtíže dostupné poznání, žádnou řekou nejsou, ty nemusí nezadržitelně spět od jednoho k druhému.

Takové věci se musí pozorně sledovat, dokud, najednou.

K.-ovu ženu přijali do Ulleråkerské nemocnice 12. října 1981, téhož dne, kdy byla zavražděna jejich dcera.

Došlo k tomu takto.

Rok předtím se K. a jeho žena formálně rozvedli; to už spolu rok nežili.Jejich dcerka, tehdy osmiletá, byla svěřena do manželčiny péče. Samotný rozvod nebyl nic příjemného, viděl jsem to zblízka, dalo by se říct, že byl brutální nebo nenávistný, jak ho popsat. Několik měsíců poté, co se K. odstěhoval z domova, narazila jeho žena v novinách na článek o mladém, zřejmě psychopatickém vrahovi, hospitalizovaném na psychiatrické klinice v Säteru. Bylo mu tehdy dvaadvacet let a říkalo se mu Säterský vlk. Byl to inteligentní, citlivý a oblíbený chlapec, který zrovna ukončil vojenskou službu a ze zdánlivě zcela nevysvětlitelných důvodů připravil o život šestileté děvčátko.

Z ničeho nic ji připravil o život. Nebyl s to vysvětlit proč. Sexuální motiv očividně neměl, nedopustil se na ní žádného násilí. Jenom ji připravil o život.

Byla mu nařízena ochranná léčba v Säteru.

Po nějaké době se však mezi ostatními pacienty rozšířila pověst, že děvčátko znásilnil a potom uškrtil. Jednou v noci, dva měsíce poté, co nastoupil léčbu, se v jeho cele objevili dva spolupacienti. Až do té chvíle odmítal s kýmkoliv mluvit. Na vysvětlenou je třeba dodat, že sexuální vrazi dětí – on mezi ně nepatřil, ale ostatní si mysleli, že ano – pobývají i ve vězeních a psychiatrických léčebnách v nejnižším kruhu pekla. Pohybují se v jakémsi stínovém pásmu, odkázáni sami na sebe, a spoluvězňové jimi nesmírně opovrhují. Do jeho cely tedy vnikli dva muži.

Byli pravděpodobně opilí nebo pod vlivem drog, chtěli mu uštědřit lekci. Vrhli se na něj, chytili ho za ruce a nohy, hlavu mu zakryli polštářem a zašeptali, že teď dostane velice speciální lekci, lekci na celý život, pokud život, jako ten jeho, má vůbec ještě nějakou cenu. A pak mu stáhli kalhoty. A poznamenali ho. Či, jak stojí ve vyšetřovacím protokole, způsobili mu nožem vážné zranění genitálií.

Když se přihnali ošetřovatelé, seděl sám na posteli a křičel, kupodivu s hlavou omotanou prostěradlem.

Jako by se styděl, jak to vyjádřil jeden z ošetřovatelů.

O tomto případu se hodně psalo. Proč se chlapci začalo říkat Säterský vlk, nikdo neví. Nevypadal jako vlk. Jsou horší zločiny než ty, které spáchal. Nebyla to žádná sexuální vražda.

Jenom se nedala nijak vysvětlit, což asi na ní bylo právě to nejhroznější.

K.si myslí, že právě nevysvětlitelnost celé události přiměla jeho ženu, aby sis chlapcem začala dopisovat. Když ho převezli do Ulleråkeru, vypravila se za ním.

Tak to začalo.

…

K. má lékařský pokoj s oknem do nemocničního parku. Odtamtud ji vždycky vidí přicházet. Jejich vztah není normální. Jenže na druhé straně, co je dneska normální? Jeho žena je v nemocnici, chce tam být, ale nejsem si jist, že to opravdu potřebuje. Dalo by se říct, že je v nemocnici proto, aby se měla do čeho uzavřít a schovat. Když se chce setkat s K., jde do parku, vždycky v zelené pláštěnce, stoupne si pod stromy a pak nehnutě vzhlíží k jeho oknu. On sám stojí za záclonou. Po chvíli, když si je už jistá, že ji viděl, zamíří k pavilónu 32, do sklepa, ví, že přijde za ní.

Pochopit nenormálnost je velmi těžké, přestože se s ní setkáváme zcela běžně; racionální zlo je ovladatelné, zlo bez příčiny je však neovladatelné. Znám K. a jeho ženu přes dvacet let, ale jejich posedlost nechápu. Kromě toho se mi čím dál tím víc nelíbí. Ti dva se nenávidí na život a na smrt, ale přitom se nemohou od sebe osvobodit.

K.mi vyprávěl, co se vždycky stane. Jeho žena sestoupí do komory na nářadí v pavilónu 32, do sklepní místnosti, kde se skladují jutové pytle a sekačky na trávu. Tam jde. A on jde za ní.

Pak si na ty jutové pytle, nalevo od sekaček lehne, a sundá si kalhotky. A za chviličku přijde K. A pak se milují.

Tak to chodí. Jeho žena je nemocná. Nenávidí ji. Milují se.

Chlapce – z nějakého důvodu mu říkají jenom chlapec – převezli do Ulleråkeru. Vypravila se za ním a po nějaké době se – no, vlastně nevím, co se. Ani ona to neví. Myslím, že se do něj tak trochu zamilovala.

Svým způsobem. Toho roku jsem žil v cizině a nemohl jsem jejich příběh sledovat zblízka. Alespoň ne tak zblízka jako později. Jako teď.

Stalo se toto. Chlapce začali pouštět ven. K.-ova žena bydlela s dcerkou ve Školské ulici a s chlapcem se setkávala čím dál tím pravidelněji. Prý ho měla moc ráda, dala mu dokonce klíč od bytu. Jednou v pátek, bylo to v říjnu 1981, přišel o několik hodin dřív, než měl, a zastihl doma jenom dcerku. Ta si na něj mimochodem dost potrpěla, hrávali si spolu jako dvě děti.

Chlapec tedy přišel příliš brzy a v bytě byla jenom dcerka, začali si skládat skládačku, skládali si ji přibližně půl hodiny – byla to skládačka Švédska, ta velká -, a po půlhodině ji znenadání uškrtil. Uškrtil ji. Je to pravda. Uškrtil ji.

Pohlavně ji nezneužil.

Neměl žádný motiv.

Když se vrátila K.-ova žena, v ruce plastikovou tašku s alkoholem, který nakoupila v obchodě na Školské, seděl chlapec se skrčenýma nohama na rozkládacím gauči a rukama si objímal kolena. V pokoji bylo šero a on si pouštěl gramofon.

Bylo to Sailing Roda Stewarta, pouštěl si ho zřejmě pořád dokola, vždycky jenom natáhl ruku a zase znova, po celém pokoji se rozléhalo Sailing. Ztlumila hlasitost a zeptala se, jak se má, ale nedostala žádnou odpověď. Vůbec žádnou. Jenom si do hudby sám pobrukoval Sailing. Vtom našla dceřinu aktovku, a zeptala se, jestli šla ven, ale chlapec na to nic neřekl, tak se ho zeptala znovu a potom ještě jednou.

Nakonec na ni vrhl tak hrůzyplný pohled, že na to nikdy nezapomene, ten pohled se jí měl navždy vpálit do paměti a spálit ji na prach, proměnit budoucí roky v peklo a všechno v ní spálit na prach. V tom okamžiku začala křičet, vrhla se k telefonu a zavolala K.

Deska dohrála, ale tentokrát ji už chlapec znovu nepustil. Pak přišel K.

K. mi to všechno vylíčil v hrubých rysech, žádné zvláštní podrobnosti. Řekl, že se hned dal do hledání dcerky. Našli ji nacpanou do rozkládacího gauče, do toho, co na něm seděl chlapec. Byla mrtvá. Chlapec ji uškrtil a nacpal do gauče, a pak si na něj sedl a začal si pouštět Sailing.

Tak se to odehrálo. K. kupodivu uhodil svou ženu. A ne chlapce.

Do jisté míry ho chápu.

Psát o nenávisti nebo ji vidět není nic příjemného. S K. jsem se poprvé setkal, když už bylo po všem, o dva dny později. S jakou posedlostí popisoval, co s chlapcem udělá, jak strašně ho mrzelo, že to, co s ním chtěl teď udělat on, obstarali už pacienti säterské kliniky, s jakou rozkoší se zaobíral podrobnostmi své msty! Když přemýšlím o tom, co se stalo pak, není mi to příliš jasné. Ale ano, zapomínám na a jednu věc: na podtón. K.-ovo líčení obsahovalo nevyslovenou, ale všudypřítomnou obžalobu, že všechno chladnokrevně nastrojila jeho žena. Chtěla se mu pomstít za to, že od ní odešel, a tak navázala styk s chlapcem. Přitom dobře věděla, co se stane. Byla to v jistém smyslu vražda prostřednictvím zástupce, naprosto neodhalitelná, ale přesto vražda. Pomsta. Věděla přece, že K. má dcerku hrozně rád.

To je samozřejmě absurdní. Ale co když jí to připadá jako píseň, která visí ve vzduchu – když stojí se sluchátkem na uchu a mlčí. A potom se sejdou ve sklepě s jutovými pytli a sekačkami a vyspí se spolu, nebo jak se říká, pomilují se.

…

Znám je už dvacet let, nikdy jsem se v nich však nevyznal. Když je vidím, občas mě napadne, že by se nám žilo daleko líp ve světě osvobozeném od lásky.

Pokud ovšem v jejich případě jde o lásku. Nevím. Ta její zelená pláštěnka, a to, jak na něj vždycky čeká v parku a on stojí za záclonou ve své ordinaci a jak pak jdou do toho svého zatraceného sklepa se sekačkami a jutovými pytli a milují se, nebo jak se tomu, co tam provozují, dá říkat.

Jsem teď ve styku už jenom s K. Jednou se pokusil zjistit, co vlastně ji na chlapci tak zaujalo. Nejdřív mu nechtěla odpovědět, potom mu ale poslala krátkou básničku. Začínala takto:

"Nechápu, jak mě mohl posednout
někdo, kým vlastně opovrhuji
Vpálil se do mne
Jaké to záhadné znamení jeho těla
stalo se značkovacím železem?
Linie jeho zad?
Náhlé nutkání dotknout se jeho kůže?
Záblesk tepny na jeho krku, chuť
zvolna ji překousnout,
přejet jazykem po těch zcela
zakázaných zádech,
Po těch zcela zakázaných zádech… "

Přeložil Zbyněk Černík