Strindberg ve Stockholmu

Nikdo nemůže tvrdit, že by Švédsko zapomínalo na svého největšího dramatika Augusta Strindberga. Jeho díla tu prakticky nikdy nemizí z repertoáru divadel, přičemž nabídka je podstatně pestřejší, než na jakou jsme zvyklí z našich scén – mimo jiné se tady daleko častěji uvádějí jeho pozdní expresionistické kusy, které nejvíc ovlivnily vývoj světového divadla. Jenom v samotném Stockholmu byly v poslední době inscenovány například tituly Pelikán, Tanec smrti, Hra snů, Samum, Zločin a zločin, Hra s ohněm, Do Damašku čiSlečna Julie.

Zvláštní událostí se stala světová premiéra Strindbergovy skoroprvotiny Volnomyšlenkář v lednu minulého roku, kterou bylo znovuotevřeno Strindbergovo Intimní divadlo poblíž takzvané Modré věže, kde dramatik strávil poslední léta života. Původní Intimní divadlo založil on sám jako experimentální scénu, inspirovanou německými a francouzskými vzory, a v období 1907 až 1910 zde uvedl dvacet pět svých her. Po téměř stoleté přestávce se tedy do „svého“ divadla vrátil.

Ingmar Bergman, jehož strindbergovské inscenace ve stockholmském Královském dramatickém divadle a městských divadlech v Malmö, Göteborgu a Helsingborgu patří k nejpůsobivějším, nedávno definitivně zanechal divadelní režie a odešel na odpočinek. Život – i ten divadelní – jde ovšem dál a Strindbergovy hry jsou dnes výzvou pro mladší režisérskou generaci. K ní patří Rickard Günther, který na Malé scéně stockholmského Městského divadla nově nastudoval archetypální manželské drama Tanec smrti.

Scénograf Peter Lundquist se příliš neodchýlil od autorových představ: scénu tvoří průřez kruhové věže se střílnami, navozující dusnou, vězeňskou atmosféru. Do jeviště vybíhající kruh jako by symbolizoval bludný kruh, v němž se odehrává rodinná vivisekce, vysilující manželský zápas kapitána Edgara a jeho ženy Alice, kterému ne zcela pasivně asistuje rodinný přítel a Alicin bratranec Kurt.

Režisér položil hlavní důraz na psychologii všech tří postav, jejichž představitelé – Sten Ljunggren, Claire Wikholmová a Reuben Sallmander – podávají zcela věrohodný výkon, takže divák ani na okamžik nepochybuje, že to, co se odehrává na jevišti, je navzdory datu vzniku hry stále aktuální a bolestivě reálné. K přesvědčivosti inscenace přispívají i humorné ingredience, které občas prosvětlí jinak nanejvýš temnou atmosféru.

Rickard Günther se podobně jako řada jiných režiséru před ním rozhodl hru oprostit od víceméně epizodických postav – představení je díky tomu sevřenější a účinnější. Sporná je naproti tomu dost radikální změna závěru hry: zatímco u Strindberga kapitán umírá a Alice konstatuje, že ho – navzdory všemu – milovala – i nenáviděla, Güntherova verze končí rozhovorem obou manželů, který vyznívá jako rezignované smíření s ne zcela růžovou skutečností. Co režiséra k takovému zásahu do textu vedlo, je mi záhadou. Obava, že by dnešní švédský divák neunesl – nebo nepochopil – strindbergovsky silné emoce a vášně, mi připadá neopodstatněná. V březnu letošního roku, kdy měl Tanec smrti premiéru, celé Švédsko žilo případem série vražd a pokusů o vraždu, jimiž se pastor jedné sekty zbavoval nebo pokoušel zbavit svých manželek a manželů svých milenek. To přece o nedostatku vášní nesvědčí.

Zbyněk Černík, ČRo 3 Vltava, 10. června 2004