Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Øystein Lønn: Hasák

(…)

„Je dost velký?“ zeptala se.

On klečel pod dřezem a utahoval hasákem sifon. Už přes hodinu vytíral hadrem vodu a vyléval ji otevřeným kuchyňským oknem. Na podlaze pod dřezem se ve světle pracovní lampy leskly loužičky. Bylo cítit mokrá prkna a vlhké linoleum. Snažil se, aby si nenamočil lokty. Z trubky pořád kapala voda a on měl propocené vlasy a byl pěkně naštvaný. Trubka už nebyla nejnovější, věděl, že bude nakonec muset zavolat instalatéra. Lehl si na záda, nasadil hasák na matici sifonu a vší silou utahoval. Když otočil hasákem naposledy, v dřezu to zavrzalo.

Ona seděla na dřevěné židli, jedla a čekala, až se voda na kávu začne vařit. Konvice syčela na plotně a okenní háček rachotil ve větru. Oba slyšeli, jak chlapec zaklapl zahradní branku a mrsknul školní tašku pod jabloň. To dělal skoro vždy, když s nimi nechtěl mluvit.

„To ten kluk ani nepůjde dovnitř? Slíbil, že po škole poseká trávník.“

Neodpověděla mu, jen se otočila a vyndala ze skříňky plechovku s kávou, otevřela ji a odměřila do konvice šest lžiček.

„Jestli je dost velký?“ zeptal se. „Co jako?“

Voda kapala z matice sifonu, ale on si myslel, že trubka je někde výš prasklá. Vmáčknul se hlouběji do skřínky pod dřezem a baterkou si svítil do výklenku.

„Ten hasák,“ odpověděla.

On se pod dřezem obrátil.

„Proč by neměl být dost velký? Sama jsi ho včera koupila v železářství. Obyčejný hasák,“ dodal. „Mně vyhovuje.“

Sklopila oči ke krajíci chleba.

„Ukradla jsem ho.“

„Cože?“ nechápal.

„Jo, ukradla,“ opakovala. „Strčila jsem si ho do té šedivé tašky, když zašel dozadu.“

„Kdo, prosím tě?“

„Prodavač v železářství,“ vysvětlila. „Vůbec ničeho si nevšimnul. Koupila jsem balíček hřebíků.“

Položil hasák na podlahu, obrátil se k ní a viděl, jak si dává hlavu do dlaní. Seděla tiše u stolu a čekala, až se káva vylouhuje.

„Cože jsi udělala?“ pořád nechápal.

Vstala a poodešla k otevřenému oknu. „Benny,“ zavolala na chlapce. „Už jsem ti nejmíň stokrát říkala, že si máš dát tašku dovnitř, když přijdeš ze školy. Alespoň si ji dej do předsíně. Benny!“ zavolala znovu.

„Je pryč?“

„Jo. Zmizí vždycky, když ví, že jsi doma. Neustále ho napomínáš, že neudělal, co měl. Vrátí se, až když odejdeš.“

Přejel si rukou po tváři. Byl zpocený a vlasy měl zmáčené.

„Proč to dělá?“ zeptal se.

„Vždyť to říkám. Protože ho pořád napomínáš. Nemá to rád, a tak zmizí. Až odejdeš, vrátí se a píše si úkoly.“

Z trubky pořád kapala voda. Všimnul si, že lak kolem matice oprýskal. Zkraje léta, pár týdnů před začátkem dovolené, celou skřínku pod dřezem nalakoval, i trubku několikrát přejel štětcem. Voda kapala na zem a on sledoval kapky, jak pleskají o podlahu nalevo od hasáku.

„Chtělo by to nějakou vlnu,“ poznamenal. „Něco takového, čím to utěsňoval ten instalatér. Nepamatuju si, jak tomu říkal, ale vypadá to jako obyčejná hrubá vlna. Jak se to jenom jmenuje?“

„Mohla bych ji ukrást,“ navrhla.

Naklonila se k němu a on cítil, jak voní kozím sýrem a kávou. Zadíval se jí do očí.

„Co sis to prosím tě umanula? Ještě k tomu teď? Vždyť je bílý den a kluk zrovna přišel ze školy.“

„Neumanula jsem si vůbec nic,“ opáčila. „Každopádně to nemůžeš dokázat.“

„To ne,“ souhlasil. „Ale já to poznám.“

„Co poznáš?“

„Poznám ti na očích, žes něco vzala. Nikdy se nespletu.“

Oči mu sjely k hasáku.

„Vadí to?“ zeptala se.

„Ne, nevadí,“ řekl nakonec. „Je to úplně jedno. Vlastně o nic nejde. Ale zneklidňuje mě, když se ti dívám do očí. Když jsi něco vzala,“ dodal.

Díval se, jak z trubky kape voda, a vzpomněl si na otce, který měl v bedýnce s nářadím vždy pořádek.

„Máš nějakou vlnu, která by se na to hodila?“

„Můžu ji ukrást,“ nedala se. „Můžu ukrást celé klubko, vystačilo by ti až do smrti.“

Vzepřel se na rukou a vysoukal ze skřínky tak, aby si nenamočil lokty. Košili mokrou měl, ale lokty ne. Podíval se na ni. Měla drobný obličej, byla bledá, téměř bělostná, a když se sklonila nad stolem, sklouzly jí vlasy do čela pohybem, na který často myslel v práci. Myslel na ni často, když pracoval. Měla úzká a jemně tvarovaná ramena. Dnes voněla hlínou a rybízem. Když se před dvěma hodinami vzbudil, stála venku u zahradního krbu a trhala rybíz. Ležel v posteli a představoval si prsty otrhávající plody z větviček a zaposlouchal se do zvuku rybízu dopadajícího na dno misky. Myslel na to, že do práce musí až večer a ona mu teď přinese kávu. Až se zítra vrátí z noční, bude kuchyň i předsíň provoněná rybízovou marmeládou. A až bude snídat u kuchyňského stolu, uslyší ji vstávat z postele. Na cestě do koupelny nakoukne do kuchyně a usměje se na něj.

Podíval se na ni a uvědomil si uklidňující pocit, který se mu rozlévá v břiše.

„Kam půjdeš odpoledne?“ zeptal se.

Bříška prstů se jí chvěla a ona pevně stiskla hrnek s kávou: „Nevím.“

„Zůstaneš doma?“

„Ne,“ odpověděla.

„Proč ne?“

Vstal, posadil se ke stolu a nalil si kávu. Byla horká, a tak do hrnku foukal. Najednou zaslechl ze zahrady chlapcův hlas i to, jak drnká řídítky kola o zahradní plot. Chvilku se rozhodoval, jestli na něj má zavolat z okna, ale pak raději vstal a odnesl hrnek do dřezu. Ona stála uprostřed místnosti a pozorovala ho.

„Ten hasák,“ řekl.

Přešla k oknu: „Benny!“ zavolala. „Odnes si tašku dovnitř.“

„Pomůžeš mu s úkoly?“ poprosila ho. „Jenom s angličtinou. Jenom dneska. Potřebuje to, dodala.“

„Ten hasák,“ připomněl jí.

Stála uprostřed místnosti zalitá slunečním světlem a moc jí to slušelo. Měla na sobě modré šaty se zapínáním vepředu. Prohlížel si její bílá lýtka a rýhy na kolenou. Nebylo na ní nic, co by chtěl vylepšit, všechno bylo dokonalé, a když vykročila směrem k němu, věděl, že voní rybízem. Stoupla si těsně k němu a byla tak malinká, až se mu zdálo, že se jí koleny dotýká stehen. Pak mu dala ruce kolem krku a se zakloněnou hlavou se mu dívala do obličeje.

„Měl by ses oholit,“ poznamenala. „Ale ne strojkem. Jen mýdlem, vodou a žiletkou.“

„Ten hasák,“ opakoval.

„Já kradu,“ řekla. „Ani netušíš, kolik toho nakradu. Ukradla jsem skoro všechno. Ukradla jsem tu židli, na které sedíš, kávovou konvici i stůl. Ukradla jsem všechny hrnce. Ukradla jsem taky sklenice na mléko. Ukradla jsem žárovky i konzervy ve spíži. Rohožku. Popelník. Ukradla jsem ten nový koberec v obýváku a potahy do auta. Ukradla jsem tvoji novou košili. Tu, kterou jsi dostal k Vánocům. Snad všechny věci v tomhle domě jsou kradené. Není to nemoc. Kleptoman nejsem. Ale kradu všechno, co nedostanu.“

Postavil pečlivě hrnek na stůl. Najednou sladce zavoněl pískový cukr a rybíz. Otočil se a oknem viděl, že je léto a vítr se houpe ve větvích stromů. Na zahradě vedle krbu seděl chlapec na fotbalovém míči a lízal zmrzlinu. Koupil si ji v krámku na rohu. U zahradní branky zastavilo auto a pošťák vhodil do schránky dopisy a reklamní letáky. Viděl, jak chlapec doprovází starého pošťáka až k autu. Chlapec napodoboval jeho chůzi a rozmachoval rukama, jako by mu na břiše plandala pošťácká brašna.

„Chytili tě někdy?“ zeptal se.

„Ano, dvakrát.“

„A co se stalo?“

„Ukradla jsem všechno.“ Podívala se na něj: „Musí to tak být. Nikdy jsem nic nedostala zadarmo. Vůbec nic. Moc jsem to chtěla. Prostě jsem si to musela vzít. Nakradla jsem si úplně všechno. Všechny věci jsem si sama vydobyla.“

Skoro křičela.

„Vydobyla?“ zeptal se.

„Jo, vydobyla. Je to sice otrava, nebaví mě pořád všechno krást. Ale mít to musím.“

Chtěl něco říct, ale ona mu skočila do řeči. Zdvihla proti němu ruce: „Neříkej to. Prosím tě neříkej to. Budu to dělat dál. Nikdy s tím nepřestanu. Kradu všechno, dokonce i pozornost. Nedám se, dokud ji nedostanu. Pozornost chci možná ze všeho nejvíc. Musíš si uvědomit, že tu jsem. Vím, co máš rád. Vím, co mají všichni rádi. Tebe jsem si ukradla. Ukradla jsem tě té, se kterou jsi byl zasnoubený. Bůh ví, jak dlouho jsi ji měl rád. Pořád jí nemůžu přijít na jméno. Když pomyslím na její jméno, chce se mi ječet.“

Byl tak vysoký, že se jí jako obvykle opřel bradou o čelo. Stál bez hnutí uprostřed místnosti a poslouchal, jak z trubky pod dřezem kape voda.

„Musím zavolat instalatéra,“ řekl.

„Nevzdám se tě,“ upozornila ho. „Zase si tě ukradnu, budu tě krást znovu a znovu.“

„Dobře,“ souhlasil. „To je dobře. Nevím, co bych si bez tebe počal.“

ukazku z tvorby Øysteina Lønna přeložila z norštiny © Marta Jeřábková
převzato z www.iliteratura.cz



foto archiv

ØYSTEN LØNN (1936)

Øystein Lønn je výborný stylista, autor mnoha románů a povídek, v nichž se zabývá životními možnostmi v postmoderní či pozdně kapitalistické společnosti. Některé romány jsou jasně ovlivněny kriminální literaturou, stylisticky pak francouzským novým románem.

Jeho texty jsou plné napětí a neklidu, četba se stává hledáním zápletky či vysvětlení, které se skrývá mezi řádky nebo úplně chybí.

V povídkách Lønn často analyzuje vztahy mezi muži a ženami v dnešní společnosti, která nabízí ženám nové role a uplatnění, zatímco z mužů se stávají slabošští váhavci.

Povídka Hasák vyšla ve sbírce Thranes metode og andre noveller (Thranova metoda a jiné povídky, 1993).

přejato z www.iliteratura.cz, 1. dubna 2003

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.505.569 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.489 sec. • www.severskelisty.cz • 18.207.255.49
file v.20190115.000359 • web last uploaded 20190901.041847
2017:282 • 2018:115 • 2019:78