Ještě ke knize Jiřího Zemana o Islandu (2.)

Jiří Zeman, Island zrozený z ohně

V Severských listech se profesor Emil Hadač pochvalně vyjadřuje ke knize Island, ostrov zrozený z ohně (Paseka 2002), ovšem s tou výhradou, že se „její autor, diplomat Jiří Zeman, zřejmě příliš nevyzná v botanice“. Nechci se pouštět do celkového hodnocení knihy pana Zemana. Každý si ji například sám za sebe může porovnat s knihou Jana Buriana Je totiž otázkou, jestli je šestiletý diplomatický pobyt (Jiří Zeman na Islandu působil v letech 1987–1992) pro zajímavý a neotřelý pohled na nějakou zemi sám o sobě až takovou výhodou – tedy oproti krátkým „turistickým“ cestám, jaké na Island vykonává právě Burian… Island je ovšem natolik atraktivní téma, že každý cestopis o něm už má pozornost dopředu zajištěnu. Nakonec sám Zeman již v Pasece před časem vydal knížku Island, země lidí a skřítků, která je také souhrnem jeho islandských postřehů a vyšla dokonce dvakrát; snad tedy pro velký úspěch nyní Paseka přistoupila k dalšímu titulu o Islandu od téhož autora.

Rád bych se však nyní přidal k Emilu Hadačovi a konstatoval, že slabinou Zemanova textu je vedle botaniky také zoologie, a to všechny její části – od bezobratlých (Zeman říká „bezobratlovců“) po savce. Vzhledem k tomu, že každý cestopis o Islandu je nutně do značné míry také „přírodopisem“, je to jistě na pováženou. Tak například „mochničky“, které velmi znepříjemňují život rybářům v oblasti jezera Mývatn, jsou muchničky. V kapitole o západních fjordech se Zeman rozepisuje o tamních „dvou druzích polární lišky“ – o liškách modrých a bílých. Skutečnost je však taková, že liška polární (Alopex lagopus) je druhem jediným, a to monotypickým. Lišky modré a bílé jsou jen barevné formy, dokonce to tedy nejsou ani poddruhy. „Modré“ lišky jsou navíc nesmírně vzácné a v letní srsti se moc neliší od lišek „bílých“ – je velmi nepravděpodobné, že by je Zeman na Islandu v létě pozoroval a odlišil od běžnějších „bílých“ (v té době ale hnědošedých).

Ostatní zmínky o islandských savcích se pochopitelně vztahují hlavně k savcům mořským, zejména kytovcům. „Modrá velryba“ je otrocký překlad z angličtiny a dalších jazyků (možná i islandštiny) a běžný překladatelský omyl. Čeština tento druh zná coby plejtváka obrovského, největší velrybu, savce a živočicha světa. Na naprosté přesnosti zoologického názvosloví jistě netřeba přehnaně trvat, ale závažnější je podivný rekordní údaj, který u tohoto plejtváka Zeman uvádí – totiž délku 48,53 metru. Různé prameny vesměs uvádějí, že samice, které jsou větší, měří kolem 26 metrů, a zcela výjimečný rekordní exemplář bývá uváděn přes 33 metrů. Zemanův plejtvák by proto byl téměř o 50 procent delší než druhý v pořadí (!). Pokud se u Zemana nejedná o špatný přepočet ze stop, pak je více než pravděpodobné, že se islandský velrybářský folklór, který Zeman převzal, poněkud rozchází s údaji zoologické literatury. Velmi přehnaná se zdá být i rekordní váha „cca 200 tun“. Největší exempláře tohoto druhu velryby zatím nikdo nikdy nezvážil a asi ani nezváží v celku. Míra nepřesnosti je u metody součtu jednotlivých rozporcovaných částí pochopitelně značná.

V kapitole o Grónsku Jiří Zeman píše o „sviňuchách z čeledi delfínovitých“. Sviňuchy jsou však řazeny do samostatné čeledi, totiž čeledi sviňuchovitých (Phocoenidae). Zcela zvláštní zmatek pak autor vytvořil v případě delfínů konstatováním, že „delfíni skákaví jsou podstatně menší než všeobecně známí delfíni a žijí výhradně v severním Atlantiku“. Zde jde hlavně o to, jací delfíni jsou podle pana Zemana „všeobecně známí“. Myslí-li tím snad chytré delfíny, které lze nejčastěji vidět v delfináriích a v různých dětských filmech, pak má na mysli až téměř čtyři metry dlouhé delfíny skákavé, kteří naopak žijí v teplých mořích a na sever se jen zatoulávají. Někteří dospělí příslušníci tohoto druhu však měří jen 2 metry. Při plavbě z Islandu do Grónska pan Zeman daleko spíš pozoroval delfíny obecné, případně plískavice běloboké či bělonosé (v anglickém názvosloví se totiž také nazývají „delfíny“, i když patří k jinému rodu). Všechny tyto tři druhy se na rozdíl od delfínů skákavých v oblasti Islandu a Grónska vyskytují pravidelně. Ani o delfínovi obecném ale nelze napsat, že se vyskytuje „výhradně na Severu“ – žije totiž i v teplých mořích, dokonce žije spíš v mírném pásu než v arktických mořích.

Nejvíce prostoru věnoval Jiří Zeman pochopitelně ptákům. I zde má četné problémy – věcné, ale kupodivu i gramatické. Tak například „papoušek severu“, známý hlavně z Norska, Británie a Islandu, je rodu mužského, tedy nikoliv „papuchalka“, ale ten „papuchalk“ (pan Zeman na tom zjevně trvá – ženský rod měl u tohoto druhu i ve své první knize a také v článku o ptácích zařazeném do zvláštního čísla časopisu Lidé a země věnovaného Islandu). Na Islandu nežijí ani havrani, ani vrány – pouze krkavci. Zde se jedná o problém překladatelský, protože za ekvivalent anglického „raven“ již od časů slavné Poeovy básně mnohé slovníky vydávají „havrana“. Často se také vyskytuje omyl, že vrána je snad samice (případně mládě) od havrana. Tím by se dalo vysvětlit, proč pan Zeman na Islandu našel „malou vránu“, i když ve skutečnosti našel asi mladého krkavce. U Edgara Allana Poea mají jistě literární důvody přednost před precizním zoologickým názvoslovím, ale u cestopisu, který má být „přírodopisný“, pro to důvod schází.

Špatný překlad – zřejmě z angličtiny – je na vině i u zmatku kolem potáplic. Island je jediné místo v Evropě, kde hnízdí jinak americký druh, jemuž pan Zeman říká „velká potáplice severní“. To je ovšem doslovný překlad anglického názvu „great northern diver“ – české druhové jméno této potáplice je „lední“. Jistě by to až tak nevadilo, kdyby české názvosloví zároveň neznalo i „potáplici severní“, která naopak žije ve Skandinávii, ale na Islandu nikoliv. Potáplice podle pana Zemana „patří do rodiny kachen a mají krátký zobák“. Tedy – potáplice obecně (a nejvíc to platí právě o islandské potáplici lední) mají mohutný „dýkovitý“ zobák, typickou součást své zvláštní elegantní siluety, jejich zobák v každém případě působí mohutněji než zobáky srovnatelných „plavajících“ ptáků, tedy například potápek, lysek a kachen. Správná není ani naznačovaná příbuznost potáplic s kachnami. Pouhé čtyři (případně pět) druhů potáplic má samostatný řád. Nejsou totiž příbuzné s ničím, dokonce ani ne s potápkami, k nimž mají anatomicky daleko blíže než ke kachnám. S kachnami mají potáplice společné jedině to, že plavou na vodní hladině. Konec konců, kachny i potáplice jsou přece „vodní ptáci“…

Vedle potáplice lední jsou dalšími islandskými „endemity“ (tedy v rámci Evropy) „kačka strakatá“ (podle Zemana „kachna harlekýnová“) a „hohol islandský“. Pan Zeman chtěl tuto skutečnost vypíchnout, ale bohužel napsal „hohol severní“, který se naopak na Islandu nevyskytuje (zato hnízdí všude jinde na Severu a také v Jižních Čechách). Na Islandu jej zastupuje právě hohol islandský (Bucephala islandica). Totéž platí o rarohovi. Islanďané (i další obyvatelé Severu) jsou velmi hrdí na svého velmi světlého „sokola“, který se česky jmenuje „raroh lovecký“, neboť je to druh často chovaný sokolníky. Jiří Zeman ovšem píše „raroh velký“; ten existuje také, ale na Islandu ani jinde na Severu nežije. Hnízdí v jihovýchodní Evropě, také na Slovensku a vzácně i u nás.

A úplně „nejlepší“ nakonec. „V Grónsku jsem nejvíce času věnoval pozorování tučňáků, kteří právě stavěli hnízda. Podle Eskymáků je hezká podívaná, když tučňáci vyvádějí mláďata… ,“ píše J. Zeman v poslední kapitole své knihy. Grónským tučňákům věnuje plné dvě strany a důkladně popisuje, co každý zná z televize – jejich komickou chůzi, atp. Nad touto pasáží se ve svém článku pozastavil i profesor Hadač, když jinak jej věnoval botanice. Ten píše, že tučňáci byli v Grónsku vysazeni z Antarktidy a že to je velká ekologická nezodpovědnost a riziko – vysadit někde druh z opačné polokoule. Nepřímo Zemanovi vyčítá, že zhoubnost tohoto „projektu“ ve své knize nezdůraznil. „Tučňáci mohou v Grónsku vytlačovat místní ptactvo a zavléci tam parazity a infekční choroby. Takové případy bychom neměli obdivovat, ale spíš proti nim bít na poplach,“ píše Hadač. O vysazení tučňáků z Antarktidy nicméně v Zemanově textu nepadlo ani slovo. Z něho naopak jako by vyplývalo, že jsou tučňáci běžnou součástí Grónska – když jsou s nimi „Eskymáci“ tak výborně obeznámeni. Zeman vůbec nic neříká o tom, že by snad šlo o jakousi jedinou hnízdní kolonii…

Osobně ptáky (a ptáky severských oblastí zvlášť) „sleduji“ drahnou dobu a nikdy jsem se nikde nesetkal s jedinou zmínkou, že by snad kdesi v Grónsku někdo do volné přírody někdo vysadil tučňáky. Možná tento problém některý čtenář Severských listů objasní… Opravdu by to bylo nezodpovědné a v zemi, jako Dánsko, v zemi ekologicky velmi osvícené, by to bylo i silně nepravděpodobné. Vyloučit to nicméně zcela nelze – opravdu mohl nějaký blázen jako turistickou atrakci do Grónska dopravit tučňáky a opravdu se mu to mohlo vymknout z rukou (což by se v takovém případě dalo čekat). Ani pak ale tučňáci nemohou (zatím… ) být v Grónsku běžný jev, což je dojem, který Jiří Zeman svým textem vyvolává (když je ti místní „Eskymáci“ tak výborně znají). Jestli k takovému případu někde v Grónsku skutečně došlo, je to příběh hodný zaznamenání coby velmi odstrašující příklad, příklad vhodný do učebnic ekologie. Zeman příležitosti bohužel nevyužil – vůbec nic nepíše o tom, jak se tučňáci do Grónska vlastně dostali. S grónskými tučňáky v Zemanově textu je to prostě záhada. Není pravděpodobné, že by si autor tučňáky spletl s nějakými alkovitými, jejichž hnízdní kolonie atmosférou jistě hnízdiště tučňáků vzdáleně připomínají – na jiných místech v knize totiž správně hovoří o alkounech, alkách a oněch „papuchalkách“. Pokud nejsou grónští tučňáci Zemanova fantazie, či přímo úmyslná mystifikace nebo nějaké blouznění (autor „přežil“ cestou do Grónska velmi divokou plavbu, při níž nebylo lehko ani ošlehaným námořníkům… , možná měl po šťastném přistání všelijaké představy… ), pak by nejpravděpodobnějším vysvětlením bylo, že v nějakém grónském městečku snad navštívil jakýsi zookoutek, v němž pozoroval, jak roztomilí tučňáci legračně pochodují… Tomu ale v jeho textu nenasvědčuje vůbec nic – dvě stránky o tučňácích jsou jednoznačně popis z volné přírody.

Mimochodem, již drahnou dobu je velmi „nekorektní“ hovořit o Inuitech jako o „Eskymácích“. Eskymák je označení vysloveně pejorativní, a nejvíce to tak chápou sami Inuité.

Stejně je to ale zajímavý problém, nahozený profesorem Hadačem – jak by se asi tučňákům v Arktidě dařilo… Je totiž klidně možné, že by až takovou hrozbou pro tamní přírodu nebyli a kolonie by zmizela velmi záhy. Doma přece tučňáci hnízdí jen tam, kam si pohodlně dojdou svou nemotornou chůzí, tedy na přístupných plochých místech. Za nepřítomnosti jakýchkoliv predátorů jim to v Antarktidě nevadí. Jenže v Grónsku žijí polární lišky, lední medvědi, orli mořští a již zmínění rarozi. Alkovití proto vesměs k hnízdění vyhledávají nepřístupné útesy (pod nimiž pak mají v létě polární lišky úplné hody – sbírají tam mláďata vypadlá z hnízd) a sotva je náhodou, že se v severních polárních krajích (na rozdíl od jižní polokoule) vyvinul jediný nelétavý pták – alka velká, která také na neschopnost letu v polovině 19. století doplatila (shodou okolností úplně poslední exemplář zahynul zřejmě právě na Islandu).

Jiří Hrubý, 1. prosince 2002

Poznámka redakce:

Autora článku přiměl k napsání tohoto článku již dříve uveřejněný článek/recenze známého biologa Emila Hadače, ve kterém si autor všímá přesností především ze strany botaniky. Pan Hrubý píše, že má k Zemanově knížce připomínky na jazyku již déle, ale teprve Hadačův článek jej vyprovokoval k tomu, aby sbírku nepřesností doplnil z hlediska zoologie, zejména pak jeho oblíbených ptáků.

Redakce si názorů obou čtenářů/autorů velmi váží, stejně jako příspěvků a dopisů od ostatních čtenářů. Proto na internetových stránkách uveřejňujeme nezkráceně. Jistě je třeba, aby i „populárně-cestopisná“ literatura, mezi kterou lze Zemanovu knihu řadit, literatura, která si neklade být vědeckým či přírodovědeckým pojednáním, neobsahovala chyby. Na druhou stranu se přimlouváme k jisté shovívavosti váženého čtenářstva, a přejeme si, aby knížku pana Zemana kvůli tomu „zcela nezatracovali“. Je to publikace plná zajímavých informací o Islandu a jistě přinese všem, kteří si jí přečtou, mnoho poučných informací o Islandu.

ms