Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Peter Høeg: Cesta do temného srdce

Ze sbírky Příběhy jedné noci

„A BOOK IS A DEED (… ) THE WRITING OF IT IS AN ENTERPRISE AS MUCH AS THE CONQUEST OF A COLONY“
JOSEPH CONRAD, „LAST ESSAYS“

„MATEMATIKA JE STÍNOVÝM OBRAZEM SKUTEČNÉHO SVĚTA NA CLONĚ ROZUMU.“
ÚDAJNĚ ARCHIMEDES

18. března 1929 byl mladý Dán David Rehn při tom, když železnice z Cabindy nedaleko ústí řeky Kongo do Kanangy ve střední Africe byla zasvěcena upřímnosti.

Přítomni byli i belgický král a královna, premiér Smuts z Jihoafrické unie a lord Delamere z Keni, a ti všichni měli projevy a jejich slova stoupala Davidovi do hlavy jako šampaňské. Později při diner v guvernérově paláci nepožil ani kapku alkoholu, ale přesto celý večer vrávoral mezi černými číšníky a bílými hosty v slastném opojení. Kdo co řekl, si nepamatoval jistě, ale nikdy ta slova nezapomene, vždyť sám král ukázal rukou a řekl: „Pohleďte, dámy a pánové, oceán je modrý jako Egejské moře, nad námi svítí bílé slunce a kolem nás vanou vlahé mořské větry; není snad jasné, že je zde přítomno Řecko? I Řekové se plavili k africkým břehům, jako první kolonizovali tento kontinent; copak jsme ve skutečnosti nedovršili úsilí antiky? Jejich cílem byla upřímnost v myšlence, upřímnost ve výkonu moci, upřímnost v obchodu. Žádné oběti jim na této cestě nebyly příliš velké, a když dnes slavnostně otevíráme tuto možná nejdelší železnici v Africe, nemyslíme snad na rhodský kolos, na chrám Artemidy v Efesu, na sedm divů světa? A není tato železnice divem osmým? Neztělesňují tyto dvě lesknoucí se ocelové koleje ryzí principy myšlenky a obchodu, jež jako tepny civilizace povedou

David ještě nikdy v životě nebyl takto nablízku hlavám států a mezinárodní finančnické aristokracii, a cítil, že díky jejich nadšení a přímosti v tento den poprvé po předlouhé době opět vidí jasně.

Rok předtím ho nenadálý, nechutný zážitek nepředvídatelnosti bytí vyhodil ze stopy, kterou kráčel od dětství, a zavedl ho do divočiny plné nejistoty. Příbuzní s dobrou vůlí a vlivem se ho pokusili opět zavést na správnou cestu, a dostali ho do původně dánské, ale teď už nadnárodní obchodní společnosti, kde mu sehnali dobré a stálé místo, jediný bezpečný dopravní prostředek na cestě životem, a jeden z ředitelů slíbil, že ho povede. V kodaňském hlavním sídle společnosti se David snažil dopracovat zpět k bodu, odkud se svět zdá souvislý a přehledný, ale prozatím dosáhl jen toho, že byl lidem sympatický. Měli ho rádi pro jeho přátelskost, píli, pro jeho hlaďoučký a důvěřivý obličej, nemotorné pohyby a ještě pro něco, aniž docela věděli co. Ani ředitel by si nedokázal zcela ujasnit své motivy, když Davidovi navrhl, aby ho doprovázel do Belgického Konga na slavnostní otevření železnice do Kanangy, ve které společnost měla jisté zájmy.

Ještě rok předtím, a tak dlouho, jak si dokázal vzpomenout, byl David matematik. Ne matematik jako lidé, kteří se této disciplíně učí, protože si myslí, že v této oblasti jsou chápavější než v jiných, nebo protože nějaké zaměstnání člověk mít musí, či ze zvědavosti, nýbrž matematik z hluboké, planoucí, vášnivé touhy po jako sklo průzračné, čisté vědeckosti algebry, z níž je oddestilovaná veškerá pozemská nejistota. Když přišel na střední školu, rozuměl infinitezimálnímu počtu lépe než kterýkoli z jeho učitelů, a když ho v osmnácti letech požádali o rozhovor v souvislosti s článkem o Abelových grupách, který uveřejnil v jednom německém časopise, řekl – červenaje se, protože se v novinářčině přítomnosti nemohl soustředit -, že „klidné myšlení matematiky je mou největší radostí“.

Algebra byla Davidovi samozřejmou, euforickou, v každém ohledu uspokojující životní drahou, dokud se za studijního pobytu na Vídeňské univerzitě nesetkal s chlapcem o pár roků mladším než on, který se s ním srazil v mlze roztržitosti a optimismu. Jmenoval se Kurt Gödel. Měl chatrné zdraví a touhu po vědění, které nic nebylo samozřejmé, a lidé kolem něj mu odjakživa říkali Herr Warum. Pracoval právě na myšlenkovém postupu, ze kterého pak po několika letech vzešla argumentace, jež otřásla základy celé matematiky, a přestože tehdy ještě nebyla úplná, otřásla základy Davidovými. V den, kdy ho onen chlapec v kavárně zasvětil do svých striktně formulovaných pochyb, chodil David v šoku a transu vídeňskými ulicemi, zcela si vědom, že po tom, co dnes slyšel, už nikdy nic nebude jako dřív. Dávno se naučil používat matematiku i jako lék a povzbuzující prostředek. Ve smutku se utěšil sršící logikou Bertranda Russella, byl-li domýšlivý, přečetl si o jednom z nezdařených pokusů o geometrickou trisekci úhlu, a zmítala-li se jeho mysl v bouři, našel bezvětří a kázeň v Euklidových Základech. Ale když toho dne hledal útěchu pro své zoufalství, sáhl vedle.

Na stole měl pěkně vázané faksimile poznámek francouzského matematika Galoise a jako už tolikrát předtím četl resumé, které mladý muž ve spěchu naškrabal o své životní, epochální práci na řešení neredukovatelných rovnic a o své víře ve světlou budoucnost, a nakonec si tehdy jednadvacetiletý Galois poznamenal: „Už nemám čas. Mám souboj,“ a vstal od papíru a šel umřít, a Davidovi najednou přišlo, že čte o své vlastní záhubě.

Téhož dne večer z Vídně odjel, pevně rozhodnutý nikdy se už matematikou nezabývat, a ti, kteří se za jeho zády později jeho zoufalství smáli, nikdy nepochopili, že tak nezměrná je láska, že milujícímu se může podstata života zjevit i v té nejmenší věci a životní pravda může stát a padat s nejmenší pravdou, dokonce i s tou v matematickém důkazu.

Aby přece jen nějak žil, stáhl se David do pracovité netečnosti, a z té ho vytrhlo až setkání s tropy. Zpočátku měl pocit, že se jen probudil do nového, neúnosného zmatku, neboť čtrnáct dní po odjezdu vplula jejich loď Earnest, jedna z osobních a nákladních lodí společnosti, do vedra stojícího ve vzduchu jako neviditelná zeď, a pak následoval příjezd do Afriky a s ním sluneční požár nad jeho hlavou, útok na jeho zažívání v podobě neznámých druhů zeleniny a koření a mysl mu tížily temné, nepochopitelné obličeje kolem něj. Až po měsíci se místo počátečního zmatku dostavil pocit když ne bezpečí, tak přece jen stability, a při slavnostním otevření železnice poprvé s jásotem pocítil, že vidí tak jasně, jak vůbec nevěřil, že ještě někdy uvidí.

V den samotný se náhle ochladilo a onen téměř hmatatelný tlak polevil, před guvernérovým palácem stoupaly myšlenky těch mnoha lidí volně k modrému nebi. Bríza od moře nesla hlasy řečníků k posluchačům a David viděl, že řečníci jsou šťastni, tito vládci a odpovědní civilizovaného světa se toho dne rděli radostí, ruce se jim třásly hlubokým, niterným pohnutím, oči se jim leskly a hlasy znejistěly. Davidovi přišlo evidentně správné, že právě tito muži mají v rukou budoucnost světa, a poprvé pochopil, že s takovými vůdci lid nepotřebuje mít přehled o politice, když máme takové vůdce, pomyslel si, možná se vůbec nemusíme politikou zabývat, neboť oni jí jednak rozumí do takové hloubky, kam my ostatní stejně nedohlédneme, a jednak – v den jako ten dnešní – je díky nim politika jasná a průhledná jako volné modré moře za příbojem u Cabindy.

Pro Davida měla svrchovaná poctivost vždy podobu čísel, a tento den byl čísel plný. Ředitel železnice Sir Robert Wilson s bezohlednou odvahou a upřímností předložil číselné aspekty stavby: „7000 našich mužů položilo 2707 kilometrů kolejí územími, kde se teploty pohybují od 14 do 120 º Fahrenheita a celkový úhrn stoupání a klesání činí 200 000 výškových metrů. Trať je jeden metr široká a kilometr stál 250 000 franků, to je celkem 270 milionů 750 tisíc franků. Trať vede podél řeky Kongo přes Leopoldville do Ileba a dál do Bukamy a k měděným dolům u Kanangy, kde se spojuje s Benguelskou železnicí z Angoly a s železnicí z Rhodesie do Kanangy, a během několika málo let se spojí s hlavní železnicí v Tanganice. Takto pronikne Afrikou a otevře ji od Indického oceánu k Atlantskému a od Kapského Města k Sahaře.“

„Otevřít a proniknout,“ pomyslel si David později, zmatený a šťastný, a slyšel se, jak choti belgického ministra kolonií vypráví o velkém Kroneckerovi, jednom ze svých životních vzorů, který někde řekl, že „Bůh stvořil přirozená čísla – vše ostatní je dílo člověka“, „a jaké dílo,“ pověděl nadšeně paní ministrově.

U příležitosti dne strhli v guvernérově paláci několik příček, a tak vznikl sál v celé délce budovy, kde bylo pro všechny prostřeno u nekonečně dlouhého stolu a přes stůl se táhl miniaturní model železnice. Jedlo se z nádobí Crown Derby, pilo se ano Chambertin-Clos de Béze a srnčí hřbet chutnal, říkal si David, jako zvěřina doma, a když najednou byla tropická tma, poprvé neměl pocit, že byl přepaden, protože se rozsvítily lustry, a jen bílé tropické oděvy, opálená plet mužů a livreje a bílé rukavičky černých číšníků prozrazovaly, že nejsou v Evropě.

Při této večeři vládl silný pocit sounáležitosti. Hostům přišlo, jako by všichni měli za sebou úmornou a dobře vykonanou práci, cítili, jak jim v těle lehce hraje, jako kdyby oni sami házeli zem lopatou a tahali pražce na místo, a tato pracovní pospolitost smazala hodnostní rozdíly, všichni hovořili zpříma a halasili. Paní ministrová žertovala a škádlila Davida, který cítil, že v této ryzí společnosti každý, dokonce i on, nabývá na ceně, „my všichni“, pomyslel si, „máme v této struktuře své samozřejmé místo a význam, nikdo z nás nesmí zůstat stát v koutě jako nedefinovatelná veličina“.

Při dezertu se společnosti donesla zpráva, se kterou zmizela poslední škrobenost formálních společenských způsobů. V jednu chvíli odvolali belgického krále od stolu. Ten se krátce poté vrátil tak bledý, že když se postavil za svou židli, zůstali všichni sedět. Král zaťukal na sklenici a trochu zvýšil hlas. „Právě jsem dostal šťastnou zprávu od anglického novináře, který před dvaceti minutami přijel parníkem ze Sankuru, aby jako host belgické vlády zítra zastupoval světový tisk při zahajovací jízdě na naší železnici. Oznamuje nám, dámy a pánové, že sjednocené belgické, anglické a portugalské jednotky pod vedením generála Machada včera u Kaminy zvítězily nad vzbouřeneckými silami domorodců, které nám v posledních letech stavebních prací působily největší starosti. Vůdkyně vzpoury Lueni z Ugandy byla v bitvě zabita. Její mrtvolu teď po řece přivážejí sem.“ Král srazil paty. „Dámy a pánové, na zdraví našich udatných ozbrojených sil!“

Chvíli bylo naprosté ticho. Potom všichni povstali a s hlubokou vážností si připili, protože šťastné události někdy přijdou tak náhle, že je lze pochopit jen pozvolna a v tichostí. Pro nově příchozí, jako byl David, bylo jméno Lueni jen exotickým zvukem hrozivým jako neprostupná džungle kolem města. Ale pro ty, kdo tu žili, to byl koncentrát strachu, smrt náhlá jako mozková malárie, vynechávající zásoby a hlad, vyhořelé parníky beze stopy posádky na palubě, které řeka přinášela, bylo to jméno z nejniternějšího temného pekla Afriky.

Na okamžik si všichni za hlubokého mlčení jako ve vidině představili mrtvolu nataženou na plátěných nosítkách, černou jako leštěné dřevo, a pak je radost zaplavila jako příliv, volalo se po šampaňském, král se neovládla přitiskl Sira Roberta na svou hruď a bylo vidět, že v očích se monarchovi lesknou slzy. Starý lord Delamere, který, jak všichni věděli, jel s volským spřežením z Mombasy do vnitrozemí přes Rift Valley a nejednou s puškou v ruce bojoval o život své ženy a dětí, seděl zhroucený s rukama na okraji stolu a mumlal: „Je to možné, je to vůbec možné?“ Někteří začali zpívat belgickou hymnu La Brabanconne, lidé se plácali po ramenou a David v jednu chvíli ke svému údivu zjistil, že drží paní ministrovou za ruku. Šťastný se díval na planoucí obličeje a blyštící se medaile a skvostné šaty a livreje číšníků, a cítil, jak se sál dme rozverným bratrstvím vzešlým z obrovské práce inženýrů a hrdinského skutku vojsk. S rukou paní ministrově ve své byl najednou citlivý vůči symbolům a pochopil, že tohle je jako slavnost v kasárnách, šťastný karneval, za kterým je ta nejdokonalejší disciplína.

Později šel ven do zahrady, aby byl chvilku sám. Zdálo se mu, že tropy se na něj smějí jako mladá černoška. Kolem něj se vznášely neznámé a lákavé zvuky a vůně, otevřenými dveřmi k němu doléhala hudba z gramofonu, byly to Straussovy valčíky, uvnitř se tančilo, guvernérův palác se svými bílými sloupy vypadal jako osvětlený řecký chrám a nad hřebenem střechy stoupal velký nebeský čtverec souhvězdí Vah, „možná“, pomyslel si David, „jako znamení a výzva, abych nepolevil tam, kde polevil Galois“.

Druhého dne odpoledne byl provoz na železnici oficiálně zahájen slavnostním odjezdem vůbec prvního vlaku z Cabindy do Kanangy. Radost z předchozího dne s vyhlídkou cesty ještě vzrostla, armádní orchestr hrál, král tiskl cestujícím ruku na rozloučenou, myšlenky všech jednoznačně sledovaly koleje železnice k dalekým modrým horám, když tu za povšimnutí jen několika málo číšníků a stevardů na peronu na rozhraní mezi stínem přístřešku a bílým sluncem na okamžik vyvstaly pochyby. Předchozího dne ministr kolonií podnícený povznesenou náladou a zprávou o porážce vzbouřeneckých vojsk oznámil, že se cesty zúčastní také. Jeho žena Davidovi prozradila, že s každou novou pravomocí, které v životě dosáhl, přibral dvě libry, a když se se svou kolosální postavou vtěsnal do předního salonního vozu, v němž měli být všichni pozvaní, bylo najednou jasné, že vůz je plný.

V tom okamžiku zasyčel přezkušovaný tlakový systém vlaku a v oblaku páry se na peronu sešly čtyři zbylé postavy, jako kdyby vyrostly ze země. Zatímco kolem nich se zařizovalo připojení ještě jednoho vozu, zírali ti čtyři jeden na druhého. David se v uplynulých dnech zahleděl do nejedné tváře, ale byl si jist, že tyhle tři ještě nikdy neviděl. Jako kdyby vykrystalizovali kolem tohoto trapného selháníčka v jinak bezchybné organizaci, stáli před ním mlčky a cizí, jako kdyby nikdy neměli navázat kontakt a měli společné jen to, že stojí mimo.

Přímo před Davidem stál voják malé, umíněné, odmítavé a mohutné postavy s černou klapkou přes oko, prsa uniformy osázená tolika důkazy nehynoucí vojenské cti, že by člověk, pomyslel si David, na jeho neuvěřitelně bílý galakabát neměl kam naškrabat tužkou ani to nejmenší maličkaté „Quod erat demonstrandum“. David se ve vojenství nevyznal, ale mezi blyštivými symboly poznal německou orlici a hlavou mu kmitl lehký údiv, že se setkává s tímhle poraženým ošuntělým ptákem zrovna zde mezi národy, které světovou válku vyhrály.

Na slunci stála štíhlá černá služka v bílých šatech. Nesla velký kožený kufr patřící nejstarší a čtvrté osobě této společnosti, červenolícímu muži s melancholickýma očima, s porézní a nezdravou pletí, s okázalým navoskovaným knírem a v obleku z drahého anglického tvídu s vestou a nákrčníkem, který v tropickém vedru vypadal sebevražedně.

V okamžiku, kdy David už nemohl mlčení snést a natáhl ruku, aby se představil, zahalil společnost ještě jeden oblak páry, a Davida a jeho zavazadla uchopily přátelské ruce a podél vagonů mužstva s vojáky a nákladních vagonů, které k dolům u Kanangy poprvé měly dovézt větší množství vymožeností západní civilizace a zpátky přivézt měď a zlato, ho vedly do připojeného salonního vozu. Ze schůdku viděl, jak jejich veličenstva a belgický okresní komisař mávají na rozloučenou, a za nádražní budovou zapadalo slunce tak rychle, jako kdyby padalo kolmo za obzor. Vojáci zdravili z oken vagonů se sklopenými bodáky a David si pomyslel, že teď vjíždíme do Afriky a zbraně z nás trčí jako bodliny z agresivního ježka na kolejích, a zároveň upadl do rozpaků ze své nemírné fantazie a z těch mnoha lidí, kteří na nástupišti mávali a křičeli hurá, a s ruměncem ve tváři se vpotácel do malé garderoby za svými zády.

Tady se na okamžik zastavila urovnal si své světlé sako. Pak otevřel dveře do salonu.

Po měsíci v tropech si David myslel, že už si jakžtakž zvykl na náhlé střídání tmy a světla, na prudké kontrasty, ze kterých ho v prvních týdnech bolela hlava. Přesto se teď na okamžik ochromený zastavil ve dveřích a snažil se pochopit, jak se mohlo stát, že z Afriky právě vkročil do toho nejextrémnějšího, a přesto klasického evropského komfortu. Na podlaze ležel tlustý, temně rudý orientální koberec, na oknech byly těžké hedvábné závěsy krémové barvy, kolem stolu stály kožené polstrované židle, na stěnách visely obrazy stinných dubových lesů, na stropě byl zlacený štuk a na protějším konci salonu otevřený mramorový krb, a celé to nepravděpodobné tabló ze stolu osvětlovaly dvě vysoké, štíhlé petrolejové lampy.

Jeho dva spolucestující ještě stáli, jako by na něho čekali, a David pohlédl na vojáka v uniformě a na pána v tvídu a napadlo ho slovo „divadlo“. „Tohle jsou kulisy, „ pomyslel si, „to proto se to všechno třese a houpe, za chvilku nás spustí z provaziště na scénu.

Za tohoto okamžiku pochyb a neodpovědnosti, které mezi nimi vyvstaly, předstoupil pán v tvídovém obleku, toporně se uklonil, počkal, až mu od levého ramene přeběhne přes obličej a zase zmizí několik nervózních tiků, a zdvořile a s autoritou se ujal slova.

„Pánové, dovolte mi, abych se představil. Jsem novinář. Měl jsem včera tu čest předat Jeho Veličenstvu zprávu o vítězství našich vojsk. Přijel jsem tedy, jak jistě chápete, po řece až včera. Před mnoha lety jsem tuto cestu už jednou podnikl. S poukazem na své relativně větší zkušenosti a na… jak bych to řekl?… responsabilité sociale, jež přichází s věkem, bych se vám proto chtěl nabídnout jako hostitel.“ A poklepal lehce na dvě široké kožené židle. David a voják se posadili a Davida napadlo, že tohle není nabídka, nýbrž rozkaz, a že za zdvořilostí starého muže v jeho prvních slovech na uvítanou číhá něco, co by on sám – kdyby nevěděl, jak dobře oblečený a v každém ohledu úctyhodný jeho hostitel je – možná nazval melancholickou nestydatostí.

Dívka se bez vyzvání posadila na taburet v rohu a zůstala sedět bez pohnutí.

„Jak mi bylo řečeno,“ pokračoval muž, který teď byl jejich hostitelem, „byla tato cesta včera zasvěcena upřímnosti, a jejím smyslem tedy je, že to nemá být obvyklá cesta vlakem, na jejímž konci člověk je svým spolucestujícím stejně neznámý jako na začátku. My naopak musíme přispět svým dílem ke splnění přání Jeho Veličenstva a učinit ji cestou otevřenou. Musíme proto bezpodmínečně začít tím, že se navzájem seznámíme. Mé jméno je Joseph Korzeniowski, ale mí přátelé, ke kterým, jak jsem přesvědčen, po naší cestě jistě budu moci počítat i vás, mi říkají Joseph K.“

V tom okamžiku přinesl černý číšník na stůl láhev šampaňského ve velkém stříbrném kbelíku s ledem a poté začal rozdělávat oheň v krbu. Vlakem to v tu chvíli lehce cuklo, jak lokomotiva začala stoupat ke vzdáleným horám, a Davida napadlo, že i tady u rovníku by to mohla být studená noc.

Pak pochopil, že se čeká na něj, a narovnal se. „Jmenuji se David Rehn a jsem matematik.“

To poslední dodal spontánně. Měl se představit jako tajemník dánské delegace, ale copak jejich hostitel neřekl, že všichni jedou do noci plné upřímnosti?

A Joseph K. už si také spokojeně mnul ruce. „Matematik, jak opravdové, jak… symbolické, neboť řekněte mi, není snad matematika to nejpravdivější na světě, disciplína nejvíce se blížící ideji univerza?“

„Ale ano!“ vyhrkl David a s ruměncem ve tváři, avšak hrdě dodal: „Jeden velký matematik kdysi řekl, že když Bůh stvořil nebe a zemi a oddělil světlo od tmy a vodu od země a věci nahoře od věcí dole, ukázalo se, že je matematik, neboť předpokladem těchto činů byla znalost binárních protikladů. Na otázku, co bylo na počátku, tak můžeme odpovědět: Na počátku byla matematika.“

„Jaký to skvostný aforismus,“ řekl Joseph K. a pokusil se otevřít šampaňské, ale nepovedlo se mu to, a David si všiml, že pravé zápěstí má silně oteklé. Pak mu láhev vzal voják a v jeho velkých a znalých rukou vyklouzla zátka z hrdla jen s tím nejslabším zasyčením kysličníku uhličitého, načež pomalu a opatrně, s ubrouskem mezi teplou rukou a studenou lahví, nalil, opřel se do židle a se silným německým přízvukem řekl: „Mé jméno je von Lettow. Generál Paul von Lettow-Vorbeck.“

I pro Davida, který si nedokázal odpustit, aby nebyl alespoň trošičku hrdý na svou nevědomost stran oné části světa, na niž v matematických časopisech nepřijde řeč, bylo tohle jméno v okamžiku, kdy bylo vysloveno, v salonu fyzicky přítomné s takovou vahou, jako kdyby tu najednou stála jezdecká socha. Pro Evropu v té době znamenal generál von Lettow-Vorbeck hrdinství samo coby princip, byl to hrdina, a co se té skutečnosti týče, nevadilo ani v nejmenším, že bojoval na straně prohrávajícího Německa. Naopak, Lettow-Vorbeck za světové války bojoval ve východní Africe za právoplatné německé kolonie proti zničující přesile odvážně jako lev, chytře jako slon a jedovatě jako had. Mezi Angličany a mezi Indy odvedenými na africký kontinent do evropské války se stal mýtem, který nikdy nespatřili, ale pořád jej cítili nablízku. V čele svých bílých vojáků a černých „askaris“ vyvinul a zdokonalil taktiku bleskových úderů a partyzánskou válku odsouvající nevyhnutelnou konfrontaci a nevyhnutelnou porážku, a on díky ní přišel k témuž přízvisku jako mazaný římský konzul Quintus Fabius Maximus: „Louda“.

Když po porážce Německa na rozkaz z Berlína u Kasamy složil zbraně, jel domů, kde ho přivítali jako hrdinu a dali mu čestné vojenské a politické funkce, všechny s decentní, nikdy nepřeháněnou gloriolou mučedníka, a rozumělo se samo sebou, že kdyby generál von Lettow-Vorbeck nedostal rozkaz ke kapitulaci, bojoval by někde na březích jezera Tanganika dodnes.

A teď seděl tenhle obr, o kterém všichni slyšeli, ale jen málokdo ho viděl, pohodlně opřený v široké kožené židli jako fantom z džungle.

„Pane generále,“ řekl Joseph K. a s gestem bezmoci otočil ruce dlaněmi nahoru, „ já nenacházím slov, vyvolenec boha války zde mezi námi! Rád bych řekl, že teď, když vím, že jste to vy, si dovoluji domnívat se, že vás znám, neboť jsem přirozeně četl vaše Vzpomínky z východní Afriky i vaše nezapomenutelné Provolání buditele k německému národu, kde nám všem připomínáte, že bychom měli kolonie držet v železném sevření a nikdy je nepustit. Pane Rehne, musíte se postavit na mou stranu, abychom my dva jako zástupci vítězných, respektive… zdrženlivých mocností připili na zdraví udatného syna Německa a Evropy, Cunctatora z Německé Východní Afriky,“ a Joseph K. rychlým, nacvičeným pohybem nikterak neohebného zápěstí levé ruky vypil svou sklenici a znovu si nalil.

„Pane generále,“ řekl po chvíli přemýšlení, „i vy jste přece apoštol pravdy. Napsal jste v Provolání buditele, což si velice dobře pamatuji, že Afrika ukázala svou pravou tvář právě díky této,lidské válce`, jak ji tak krásně nazýváte, a já doufám, že v tuto noc upřímnosti toto zajímavé stanovisko rozvedete, abychom je i my ostatní mohli bránit proti zlým – ponejvíce bolševickým – jazykům, jež v Evropě proti válce brojí a tvrdí, že válka vždy, kdekoli a kdykoli je nelidská.“

Generál na řečníka upřeně zíral svým jediným vidoucím okem. Jeho mohutný obličej připomínal Davidovi konstrukce z těžké litiny. Teď si stáhl klapku z hlavy a s nepolevujícím soustředěním si sněhobílým kapesníkem vytíral oční důlek se stejnou neuspěchanou důkladností, s jakou předtím otvíral šampaňské.

„Válka ukázala,“ řekl poté klidně, „že na našich koloniích může vyrůst nové Německo. Afrika má netušené zdroje. Tento kontinent je znamenitým teritoriem pro budoucí německou expanzí.

„Já jsem si vás, řekl Joseph K. s falešným úsměvem, „vždy představoval právě jako svatého Pavla, generála Páně hlásajícího na misijních cestách evangelium. Přemýšlel jste, jestli je zvěstujete naslouchajícím pohanům, nebo Židům obracejícím se k pravdě zády?“

„Já, ohradil se generál, „jsem nikdy v životě neměl čas číst si v bibli nějak dopodrobna.“

„To jste dělal dobře,“ odpověděl Joseph K. přátelsky, „praktický život by měl jít ruku v ruce s životem duchovním. Neříkal snad váš kolega Cromwell:,Spoléhejte na Boha, chlapci, ale nenechte si zvlhnout prach`?“

Joseph K. se otočil k Davidovi: „A když už jsme u symboliky křestních jmen, vy, mladý příteli, přirozeně jste mladý David, právě pomazaný, který neví, že život na něj čeká, a prozatím se stará…“ – zde řečník zvažoval vybíravě své obrazy – „o své matematické ovečky.“

V tom okamžiku si David byl jistý, že za zdvořilou žertovností jejich hostitele se skrývá něco jiného, hrozivého, a naklonil se k němu.

„A kdo jste pak vy?“ zeptal se Josepha K.

„Já,“ odpověděl starý muž a obličej se mu triumfálně rozzářil, „jsem Josef, zapuzený svými bratry mezi lidmi a uvržený do cisterny, odkud se však přesto dokáže vyškrábat. ]á přirozeně jsem Josef, vykladač snů, a nikdo neporozuměl snu o Africe jako j á.“

Když mluvil o sobě, ironie z jeho hlasu zmizela a její místo zaujalo mocné sebevědomí. Vstala vykročil do salonu. Lampy na stole osvětlovaly jeho bledý obličej zespodu a vrhaly stín na stěnu za ním, jako kdyby si povolal svědka, který může potvrdit, jaký on je formát.

Do tohoto okamžiku byl David skrz naskrz přátelsky naladěný a je také pravděpodobné, že kdyby se člověk zeptal lidí, kteří ho znali, v naprosté většině by řekli, že on nic jiného než přátelskost ani v povaze nemá a že právě touto bezvýhradnou přátelskostí je o Davidu Rehnovi řečeno vše.

Tito lidé by v tom případě zapomněli na jeho touhu po pravdě. Každý, kdo hledá, musí oddělovat faleš od pravdy, a je proto zrovna tak důvěrně obeznámen s vyloženou lží jako s rozumem. Když teď David starého muže oslovil, zachvělo se pod jeho otázkou něco zvědavého, provokujícího a impertinentního zároveň.

„Pak byste mi tedy možná mohl vysvětlit, proč se Afrika v evropských představách pokaždé zdá tak nepřístupná. Chci tím říct, že v představách o Africe, které se k nám dostanou, se vždy vyskytuje temný okraj lesa, odkud přichází náhlá smrt v podobě divoké šelmy nebo otráveného šípu. A mě napadlo, že tato část pravdy možná nebude dostatečná. Od teorie lze požadovat, aby si neprotiřečila a byla vyčerpávající a co nejjednodušší. Připadá mi, že to se o této teorii okraje lesa říct nedá.“

Teď se Josephovi K. úsměv z obličeje vytratil, a když odpověděl, mluvil potichu a chladně.

„Sen, o kterém vy tu mluvíte, jsem stvořil já, a temný je, protože i Afrika je temná.“

Jediným trhnutím zatáhl za šňůru. Světlé závěsy se rozjely a za oknem byla černá a neproniknutelná tropická noc.

„Tam venku,“ řekl Joseph K., „je Afrika. Tma čeká… , aby nás všechny rozsekala na kousky. Řeka Kongo je jako obrovský stočený had s hlavou v moři a s tělem v žhnoucím pekle. Tato cesta je zasvěcena upřímnosti, a jestliže to má smysl, pak ne proto, že by venku bylo něco jasného. Tam je jen velké zapomnění. Ne, právě při setkání s touto černotou utrpí naše duše šrámy a některým z nás z těchto ran vyplyne poznání, kdo my jsme, a že osamělost je tak říkajíc od života neoddělitelná, že žijeme tak, jak sníme, totiž úplně sami.“

S poslední větou znovu svůj hlas ovládl, ale přesto se teď v salonu rozhostilo přecitlivělé ticho, jaké přichází, když se někdo znenadání odhalí.

Tu se David najednou předklonil a sfoukl petrolejové lampy. V salonu nejdřív byla tma jako v pytli. Pak ze tmy vystoupila měsícem osvětlená krajina za okny a bíle se třpytila, jako kdyby nad korunami stromů ležela nedozírná sněhová přikrývka.

„Světlo vědy je nebezpečné,“ řekl David tiše. „Člověk by někdy věřil, že má sebe i svět zmapované, ve skutečnosti však je zdrojem světla oslněný, a proto se mu okolí zdá temné a nepochopitelné, zatímco nos se mu ve světle celý leskne. Kdo cestuje po Africe v osvětleném salonu, bude po návratu domů vyprávět, že Afrika je jako hrozivý okraj lesa.“

Seděli teď nějakou dobu potichu. V měsíčním světle zvenku měli generál a Joseph K. bledé a hladké obličeje, ze služky byly vidět jen šaty, na tmavý obličej jí světlo nedosáhlo. Pak Joseph K. škrtl sirkou a rozsvítil lampy na stole. Ve světle zprvu vyhlížel zarputile, pak mu rysy povadly.

„Vždyť vy,“ řekl, jako kdyby si se zájmem povšiml radostného překvapení, „jste… inteligentní mladý muž. A zřejmě také do jisté míry jste… pravdě na stopě. Ale to, co říkáte, by evropské veřejnosti neznělo tak docela… dobře, nu ano, nemá to – v tom mi zajisté dáte za pravdu, pane generále – tak docela… říz.“

„Mě,“ řekl teď David suše, „říz nezajímá. Jako vědce, jako logika mě prostě zajímá pravda.“

Joseph K. pomalu vstal a šel k oknu. Chvilku zůstal stát a hleděl do černé skleněné plochy, ve které se to zlatě blýskalo, jak se v ní odrážely salon, lampy a generálovy medaile. Pak zatáhl závěsy a otočil se ke stolu.

„Pravda,“ řekl tiše, „to je skvělá věc. Mě, abych tak řekl, zajímá také. Jen je na ní mizerné to, že je tak… zatraceně špatně placená! A já vím, o čem mluvím, protože já, abych ještě jednou přispěl ke vzájemné upřímnosti, vám povím tajemství. Nejsem tu totiž ani tak jakožto novinář, ale protože jsem spisovatel, a navíc slavný spisovatel. Celý dlouhý život jsem se mohl důvěrně seznamovat s rozdílem mezi skutečností a fantazií, a vám, pane profesore,“ řekl Davidovi, „rád pootevřu dvířka ke zkušenostem, které jsem sklidil: my, kteří se jako tamhle pan polní maršál a já živíme tím, že jsme zcestovalí, se tou vaší pitomou pravdou neuživíme.“

Generál chvíli seděl bez pohnutí. Pak se naklonil k Josephovi K.

„Vy se tedy pokládáte za muže bez cti.“

Spisovatel si nalil zbytek šampaňského a s požitkem je vypil. Pak se na generála usmál.

„Ani v pokročilém věku mě život nepřestává překvapovat. Považte, že by mě o hrdosti chtěl poučovat člověk, který tyhle cinkrlátka“ – a ukázal posunkem na generálovu medailemi vyšňořenou hruď – „dostal za to, že ustoupil.“

Teď von Lettow ze svého protivníka nespustil oko. „Já jsem vždy byl toho názoru, že sloužím své vlasti lépe, když bojuji dál na kolenou, než když zemřu vestoje.“

„A já,“ odpověděl Joseph K., „si jako člověk i jako spisovatel myslím, že je lepší stát oběma nohama na pevné zemi než mít namočenou prdel. Jako starý námořník bych vám mohl vyprávět, jak je nádherné vědět, že už člověk nemůže klesnout hlouběji. Já, abyste věděli, pánové,“ řekl a hodil sebou rozčileně do židle, „jsem kdysi napsal knihu o cestě, kterou jsem podnikl přesně po této trase, kudy jedeme dnes, a vložil jsem do ní celou svou duši. V té knize jsem se projevil po všech stránkách, a proto v ní přirozeně byla lež i pravda. Za pravdu mi publikum vyhrožovalo, že si mě uvaří s cibulí a se sladkými brambory, a za lež mě vynášeli do nebe. Od té doby velice pečlivě zdůrazňuji, že mé knihy jsou romány. Mohu tak vždy popřít pravdu a říct, že to je výmysl, a o lži mohu tvrdit, že pevně spočívá na skutečném základě. Ale také stojím zpříma na zemi, pane generále, a neklesám tak hluboko, abych svým lžím říkal ,vzpomínky` a,provolání buditele`.“

I teď, když generál popadl starého muže za klopy saka, zvedl ho ze židle a přitáhl si ho k sobě, byla jeho tvář bez výrazu a mluvil potichu. „Jaké lži?“ zeptal se.

Joseph K. se bez sebemenší známky strachu opřel o stůl, aby se v generálově železném sevření mohl nadechnout. „Samým základem vašich… spisů, pane vrchní polní maršále, přece nejsou skromná a… německy důkladná líčení, jak jste díky víře vítězil nad říšemi, konal spravedlnost, zacpával lvům chřtány, hasil moc ohně, unikal hrotům mečů a stal se válečným hrdinou. Ne, vaším základním tvrzením je, že nás negři milují, že se hrdě, s radostí a se zpěvem bili s námi i se svou vlastní rasou a chcípali jako mouchy v naší, a hlavně německé přeslavné světové válce, zatímco pravda byla taková, že šli do války před německými bajonety a s hlavou v mracích slibů a žvástů o Bohu. Touhle historkou o dobrovolné koloniální válce nadšených černochů jste se, pane generále, ukázal jako větší lhář než kdokoli z nás ostatních.“

David se chvíli bál, že von Lettow starému muži zlomí vaz, protože teď v navenek se ovládajícím vojákovi tušil slepou zuřivost. Ale generál jen zíral Josephovi K. do obličeje. Pak ho pustil a ten padl zpátky do židle.

„Někdy,“ řekl von Lettow, a teď David v jeho hlase zaslechl něco nového, jakousi prastarou únavu, „ je vojenská maska nutná k dosažení hlubší politické pravdy.“

„A vaše uniforma,“ pokračoval Joseph K. triumfálně, „tenhle impozantní… Weihnachsbaumschmuck, pane generále, zde mezi národy, které uštědřily Německu poslední kopanec a snesou německou uniformu jen za mřížemi, to také má být maska? Myslím, že dlužíte našemu mladému příteli, našemu… matematikovi v rouše beránčím nějaké vysvětlení.“

Nejdřív jako by von Lettow nikdy neměl odpovědět, jako kdyby se v duchu ze společnosti znechuceně stáhl do zákopu. Pak pomalu, jako by předčítal z předem napsané řeči na svou obranu, pomalu řekl: „Několik německých bank má v této železnici zájmy. A z belgické strany vzešel požadavek, abych byl přítomen. Dostal jsem diplomatickou imunitu a uniformu nosím, protože jsem k tomu byl vyzván. Všechny formality jsou takto zohledněny.“

Joseph K. hleděl před sebe téměř s nadšením. „To je fantastické. A chytré. Samozřejmě, aby se akcionáři uklidnili. Přítomnost starého lva je uchlácholí. A k čertu s tím, jestli je bez vojáků, bez pravomocí, bezzubý, jen když je tu a může řvát a připomenout nám všechny ty pobité Masaje v Maře, pobité žluté v Číně – byl jste přece i v Číně, že, pane generále? -, Somálce u Dar es Salaamu, všechny ty mrtvoly v uklidňujících barvách, připijme si na upřímnost, pánové. Číšníku, přineste ještě šampaňské!“

Na stůl přišla nová láhev, okamžitě a neslyšně, jak se dalo očekávat, a jen David si povšiml, že číšník, který ji přinesl, nebyl tentýž jako předtím. Uniforma mu byla až moc malá a nesl láhev hrdlem dolů.

Generál víno otevřel a nalila v tichu, které teď nastalo, David pohlédl na dívku. Jejich oči se setkaly a on věděl, že je celou dobu pozorovala, a měl najednou zvláštní pocit, že ona, která ničemu nerozumí, k sobě poutala vše, co se v salonu řeklo a událo, a on se ve skutečnosti se vším, co říkal, obracel na ni, nebo alespoň na ni myslel, a poprvé v životě ho napadlo, že i když mluvil s jinými muži, k obecenstvu v posluchárně, sám se sebou nebo do prázdna, možná vždy alespoň v koutku vědomí myslel na neznámou ženu.

Nálada ve voze byla nepřátelská, a přesto byl v tomto nepřátelství obsažen prazvláštní pocit, že se všichni ocitli ve stejných podmínkách, jako by tito tři muži kromě této cesty měli společného ještě něco prozatím skrytého. Slovy tuto důvěrnost vyjádřil spisovatel Joseph K.

„Jsme na nejlepší cestě dostát výzvě Jeho Veličenstva, neboť jsme dosáhli nového, prozřelého stavu a potvrdili tak, co já jsem formuloval už před věky, totiž že tato výprava do srdce temnoty může být i cestou ke světlu. Právě vyšlo najevo, že já nejsem pro pravdu zapálený neznámý novinář, nýbrž slavný spisovatel a specialista na… redigování. A ukázalo se, že von Lettow-Vorbeck není nepřemožitelný Teuton, ale naopak válečný zajatec s diplomatickou imunitou, něco jako šidítko ve vojenském pro akcionáře. A náš mladý David není arch bílého papíru s několika algebraickými kudrlinkami v horním rohu, nýbrž hledající mladý válečník, který se nebojí… setkání s prolhaným Goliášem.“

„Jedna má přítelkyně tvrdí,“ řekl generál, jako by i on byl na okamžik přátelštěji naladěný, „že pravda o člověku se pozná podle jeho masky. Tím má na mysli,“ pokračoval generál na vysvětlenou, a David si ho najednou představil, jak před bitvou krátce a instruktivně vyložil svou taktiku, „že volbou masky člověk prozradí pravdu o své strategii.“

„Vaše přítelkyně,“ řekl Joseph K., „by měla napsat knihu, protože má víc pravdy, než sama tuší. Maska, to je totiž svrchovaná pravda. Ne proto, že by prozrazovala, co je pod ní, nýbrž protože pod ní nic není. Tak je to v životě vždycky. Platí to pro vás i pro mě. A samozřejmě i pro literaturu. Já,“ řekl – a Davida náhle intuitivně napadlo, jako občas řešení matematické

ho problému, že nejhlubší pravdou o jejích hostiteli, který říkal, že se živí jako iluzionista, možná je, že on sám iluze postrádá -, „jsem to formuloval ostře a přesně, když jsem napsal, že smysl povídky nikdy není obsažen v ní, nýbrž tak říkajíc v jejím vnějšku, v její formě. Nejhlubší pravdou o této cestě tak je tento vlak a tři tisíce kilometrů trati. Nejhlubší pravdou o vás, pane generále, jsou vaše medaile a nejhlubší pravdou o našem mladém Davidovi je jeho očividná naivita.“

„A co vy, pane Josephe K.?“ zeptal se David. „Co je nejhlubší pravdou o vás?“

„Nejhlubší pravdou o mně je… můj obličej,“ odpověděl starý muž. „V dnešní době se musí umělec nabízet i svým osobním vystupováním, a to mi od osudu připadá jako zlomyslný šprým, ale i trefný symbol mého života, že když jsem si teď po sedmašedesáti letech tvrdé dřiny a neuvěřitelných mrzutostí a… pijáckého umění vypracoval tenhle obličej, tuhle… zájem budící fyziognomii a dobrou reklamu, která na divadle života udělá dojem i v posledních řadách, tak už jsem…“ – tu mu poklesl hlas a on jen zasípal – „tak senilní, že si nepamatuje svoje repliky.“

„Je mi divné,“ řekl David zamyšleně, „že jestli je pravda vždy v zevnějšku, proč vyjde najevo jen tehdy, když lidé jeden druhého urážejí, vedou světovou válku nebo postaví tři tisíce kilometrů železnice. Chci tím říct, že jestli je pravda vždy v zevnějšku, měla by být bezprostředně pozorovatelná.

A také je mi divné, že my – nebo v každém případě vy, pánové – jako bychom dnes v noci měli několik masek jednu na druhé, zatímco Afrika, kterou podle mě reprezentuje vaše služka, nepromluví ani slovo, a přesto zůstává tím, za co se celou dobu vydává. Začínám věřit,“ řekl David a cítil, jak je najednou podivně dojatý a hlas má zastřený, „že tento kontinent na rozdíl od Evropy nemá co skrývat.“

Tu von Lettow vstal. „Pánové. Lituji, ale cítím, že jsem se dostal do špatné společnosti. Já jsem v životě viděl a zažil příliš na to, abych dál ztrácel čas s pacifisty a muži bez cti. Přesunu se jinam. Teď vidím, že jsem z vagonu mužstva vůbec neměl odcházet,“ řekl a srazil paty a lehce se uklonil, nejdřív k Josephovi K. a poté k Davidovi.

V tom okamžiku se dívka v koutě poprvé pohnula. Narovnala se, natáhla nohy a řekla: „Ta cesta je uzavřená, generále.“

Když slyšeli její temnou, bezchybnou angličtinu, všichni tři strnuli a ani se nehnuli. Pro dva z nich do této chvíle v salonu žádná čtvrtá osoba nebyla, černoška pro ně byla tolik jako krb, závěsy či obrazy na stěně, nebo možná spíš jako tma venku. Teď se tu najednou zjevila a žádný duch z temného okraje lesa by je nemohl překvapit víc.

„Dveře,“ řekla, „jsou zamčené. A můstek do vedlejšího vagonu je pryč.“ Když se David ohlédl přes rameno, dodala zamyšleně: „Číšníci vystoupili.“

Když mluvila, generál na ni upřeně zíral. I teď na ni hleděl, a jako by neslyšel ani slovo z toho, co říkala, utrousil: „Ona mluví anglicky.“

Joseph K. zavrtěl pomalu hlavou, jako by chtěl něco popřít nebo jako by něco nechápal.

Tu generál upřel na dívku svou autoritu jako světlomet. „Vstaň,“ řekl jí, a přestože nezvýšil hlas, zdál se teď nebezpečný, „vstaň, když na tebe mluví běloch. Kdo jsi?“

Ona se na generála jen podívala a pomalu a pohodlně se opřela do židle s gestem bezmezného sebevědomí.

„Já jsem Lueni z Ugandy.“

David byl v tu chvíli rád, že sedí. Najednou dostal závrat, salon se kolem něj roztočil a on znovu jako předchozího dne spatřil přelud natažené mrtvoly a hlavou se mu jako bouře hnaly vzpomínky na hrůzná vyprávění o tomto jménu, která za měsíc v Kongu slyšel.

„Lueni,“ řekl von Lettow, „musí být muž.“ „Lueni,“ odpověděla dívka, „jsem já.“

Ti tři se na sebe nepodívali, ale to ani nebylo nutné. Z dívky na židli v rohu vycházela taková autorita, že jakékoli pochyby či otázky byly zbytečné.

Tu se von Lettow pohnul a stejně jako velké kočkovité šelmy zaútočil neslyšně. Byl u Afričanky jedním dlouhým plavným skokem, bílé ruce natažené před sebou, a v tomto zlomku vteřiny David přes generálův věk a vojenské pocty poznal, jak pruská bojová mašinérie dokáže být překvapivě rychlá.

Ale dívka byla rychlejší. Nezměnila polohu, ale salonem to zablesklo a z jejích natažených rukou mířil na hřbet generálova nosu revolver s krátkou hlavní.

„I tenhleten je jednooký, ale má ostrý zrak.“

Afričany von Lettow nikdy nepochopil. Ale smrt dokázal rozpoznat s jistotou, a nespouštěje z dívky své jediné oko, poodešel a sesul se do židle. V tom gestu byla veškerá jeho osobní neohroženost a schopnost oddalovat porážku.

„Nebudeme čekat moc dlouho,“ řekla dívka. „Zanedlouho dosáhneme vrcholu a pojedeme dolů. V klesání vede trať přes vysoký most nad hlubokým, úzkým údolím. Vy přece hledáte pravdu. U toho mostu ji najdete, v každém případě pravdu o tom, jaký je příští život, protože jsme odstranili většinu mostních podpěr.“

David si na okamžik zkusil představit most před nimi, uvolněné svorníky, jak se vlak v pádu pomalu otáčí, a náraz. Pak pohlédl do tváří svých spolucestujících a viděl tolik rozdílných pocitů: úžas, hněv, rozhodnost a ironii, ale žádný strach. Ať už jinak jsou jacíkoli, pomyslel si, tak se vůbec nebojí, a v tu chvíli sám pocítil podivnou, přírodě se příčící útěchu a teplo, jako kdyby v krbu znovu vzplál oheň. Von Lettow klidně a rozvážně nalil do tří sklenic na stole, Joseph K. vytáhl z kapsy u vesty skřipec, vyčistil si skla a nasadil si jej a dívka si položila revolver do klína.

„Připijme si na štěstí, které nás ještě neopustilo,“ řekl Joseph K. a oni vážně pozvedli sklenice. „Fortuna, morituri te salutant,“ ujal se Joseph K. znovu role hostitele a oni na sebe znovu vážně pohlédli. To nevysvětlitelným způsobem platilo i o Afričance s revolverem a David najednou pochopil, z čeho tento pocit sounáležitosti pramení. „To je pocit intimity u lidí, kteří musí společně zemřít, ta pitomá měšťanská zdvořilost, tak bezmezná, že jí podléhá i katyně a její oběti, a ta potrvá, dokud je smrt nerozdělí. Tihle tři šílenci jsou mimoto se smrtí velice důvěrně obeznámení, a když se teď ukázalo, že je černým pátým pasažérem, připadají si doslova v dobré společnosti,“ říkal si a jen s námahou ovládl nutkání křičet.

Joseph K. se teď na něj zahleděl přes skřipec, naklonil se a řekl přátelsky: „Myslím, hochu, že máte možnost učinit další krok přes hranici stínů mezi mládím a skutečným životem. Tím mám na mysli, že teď vám možná je jasné, kam mířím, když říkám, jaké to je, stát na dně a vědět, že už nelze klesnout hlouběji.“

„Možná ne klesnout,“ řekl generál zlostně, „ale spíš se zřítit nějakých dvě stě stop.“

„Jestli moje bývalá housegirl mluvila o údolí, které mám na mysli,“ řekl Joseph K. přátelsky, „bude to spíš sedm set stop.“ „Jsou naprosto šílení,“ pomyslel si David, ale jeho vědecké

vzdělání mu přesto kázalo, aby je opravil. „Rozdíl těch pěti set stop nehraje žádnou roli, pánové, dvě stě stop bohatě stačí, aby padající vlaková souprava, stejně jako cokoli jiného, téměř dosáhla maximální rychlosti pádu.“

Na okamžik nastalo ticho, ve kterém si David představil nepatrný zbytek svého mladého života v podobě krátkého a studeného úseku železniční trati, jenž vlaku zbýval.

Pak Joseph K. zvedl ruce, jako kdyby vyzýval nějaké velké shromáždění ke klidu. „Pánové, z důvodu událostí posledních minut mě na chvíli opustilo mé conduite. Ale teď jsem opět při sobě a připomínám vám, že teď to s upřímností spěchá víc než kdykoli předtím, poněvadž“ – a vytáhl z kapsy u vesty zlaté hodinky – „jestli opravdu jde o údolí, které mám na mysli, zbývá nám k… okamžiku pravdy sotva víc než tři čtvrtě hodiny. Chtěl bych tedy požádat vás, pane Davide, abyste nám pověděl, kdo jste, jelikož o vás víme jen tolik, že máte hladký obličej a… rychle se probouzející smysl pro spravedlnost.“

David nevěřícně pohlédl na své spolucestující, ale bylo zřejmé, že jejich klid není strojený, nýbrž upřímný. Pak zavrtěl hlavou. „Obávám se, že nejsem schopen souvisle myslet, protože vím, co nás zanedlouho čeká. Myslím, že bychom měli zbývajícího času využít k nalezení nějakého východiska, například bychom mohli vyskočit,“ a podíval se vyzývavě na generála.

Ale von Lettow se s pohrdáním odvrátil. „Zaprvé bychom v tomto terénu a při této rychlosti skok nepřežili. Zadruhé by nás černoška pana Korzeniowského postřílela jako psy dřív, než bychom otevřeli okno. A zatřetí bych se nevystavil takovému ponížení, abych utíkal před negrem.“

„Poslechněte znalce,“ řekl Joseph K. přátelsky, „a využijme zbývajícího času k tomu, abychom opravdu… žili na kolenou. Podívejte se na pana generála a na mě, pane Davide, možná vám to dodá sílu.“

David se na něj podíval a s hlubokým zoufalstvím viděl, že na spisovateli je najednou něco manicky bujarého, jako na člověku, který byl celý život ponižován, ale teď hodil všechny ohledy přes palubu a v hlubinách své mysli se dohledal osvobozující nestydatosti.

„Pan generál,“ zvolal Joseph K. rozjařeně, „žil celý život na pokraji pekla a já v mém věku a s mým zdravím už léta hledím s překvapením na každý nový den, kdy se probudím a zjistím, že jsem naživu. Myslete na pana generála a na mě, mladý příteli, nebo na něco zrovna tak nepomíjivého. Například na matematiku.“

David hledě( beznadějně před sebe. „Ve skutečnosti je to tak, že ve chvílích, kdy jsem se v životě opravdu bál, jsem si pročetl obzvlášť hezkou matematickou argumentaci, a to mě zpravidla utěšilo. Říkal jsem si, že v logice jako by byla sama podstata bytí, ano, že kdyby člověk hledal plán, podle kterého byl stvořen vesmír, tak spíš než v bibli by jej našel v aritmetice.“

Cítil, že spolucestující si ho se zájmem prohlížejí, a slyšel se, jak pod tlakem vědomí, že mu zbývají už jen minuty života, drmolí dál. „Přesto jsem tady proto, že jsem od matematiky odešel. Zanechal jsem jí, protože jsem měl sen. Přemýšlel jsem o vašich slovech, pane Josephe K., že žijeme a sníme sami, a řekl bych, že to podle mě není pravda. Abyste rozuměl, ten sen jsem sdílel s celým světem. Byl to sen o velké jednoduchostí. Vím, že není tak docela vhodné, abych vám o tom vyprávěl právě teď, ale přesto to udělám: zdálo se nám, že svět je naprosto souvislý a jednoduchý. A jestliže jsme doufali, že tomu tak je, pak to mělo co dělat s tím,“ – David hledal slova – „že matematika se začala podobat šikmé věži v Pise. Je jako obrovská stavba, která se začne pomaličku naklánět, a člověk neví, co má dělat. Ale přece jen doufá.“

David hleděl nešťastně před sebe. „A není to jen matematika, ale i přírodní vědy. Jsou to jména jako Boole a Gilbert a Maxwell a Planck, která vám nic neříkají, ale ti všichni tu stavbu budovali dála ona roste vzhůru a naklání se víc a víc. A možná se nenaklání jen věda, ale celý svět. Vezměte si jen válku. Věž v Pise tak možná není dobrý příklad. Je to všechno spíš jako Benátky. Vše se potápí. A my pak stvoříme sen, sen o tom, že v tom zmatku najdeme souvislost, jednu souvislou teorii, abychom ten propad do bahna zastavili. Nikdo se asi neodváží říct to přímo, ale víme to všichni: je to jako babylonská věž. Je to přání dosáhnout Boha.“

David se zoufalý zhoupl na židli. Jeho hladký obličej se spolucestujícím před očima rozpadla oni před sebou měli člověka, který se rozkymácel stejně jako jeho kultura a teď jako kdyby v zoufalství klesal ke dnu s ní.

„Věřili jsme,“ pokračoval, „že neurologové a psychiatři dokáží, že i lidská duše je jen biologie. Biologové a fyzikové by tuto biologii zredukovali na chemii a fyziku a matematika by chemii a fyziku zjednodušila na aritmetiku. A tuto matematiku bychom pak my zredukovali na logický kalkul.

„Člověk,“ řekl David a v jeho hlase na okamžik zazněla veškerá neotřesitelná sebedůvěra evropských přírodních věd, „by se dal vyčerpávajícím způsobem vysvětlit několika málo znaky a pravidly pro jejich kombinaci.“

Teď se Joseph K. naklonil nad stůl a poprvé této noci se starý muž zapomněl. „Přesně to,“ řekl uneseně, „jsem vždycky věděl. To jsem předpověděl ve svých knihách. A to se splní. Básníku-vizionáři je to jasné. Na člověku je něco… předvídatelného. Když rozkryjeme jeho minulost, jeho… temné pudy, když zmapujeme krajinu stínů v jeho duši, ukáže se nakonec,jak je všechno tak nekonečně jednoduché.“

Joseph K. s trhnutím vstal, vypuzen ze židle prudkým niterným pohnutím, a kulhal sem a tam. „Jako chlapec jsem si prohlížel mapy, byl jsem… mapami posedlý, ale hlavně bílými plochami na nich. Právě místa člověku neznámá, temná místa ve vesmíru v sobě mají… zvířeckou přitažlivost. Proto jsem se vydal na moře. Prostě jsem musel. A člověk cestuje a cestuje, po Asii, po Jižní Americe, proti proudu řeky Kongo, a je to… cesta do sebe sama, je to gigantické mapování, člověk je… geodetem duše. A vynoří se krajina, strašlivá a temná, to si žádá… opravdového muže, aby do ní vešel, a člověk něco, to či ono pochopí. A přijde den, kdy člověk už viděl všechno, kdy dojde… k jakési stěně ve vesmíru a nemůže jít dál, nic už není nové, na mapě už žádná neprobádaná místa nejsou. Ale pořád ještě něčemu nerozumí, v lidském nitru nadále jsou neprozkoumaná místa a člověk…“ Joseph K. se zastavil a zíral skrz skřipec před sebe se slzícíma očima a nic neviděl. „A tady,“ řekl, když zase svůj hlas ovládl, „musí nastoupit věda. Když my umělci a objevitelé publiku ukážeme, co je kde k vidění, musí věda dokázat, že poslední neprobádaná místa, vina a náboženství a morálka a… láska, jsou… jakže se to jmenovalo?“

„Logický kalkul,“ řekl David.

„Ano, správně, logický kalkul, že my všichni, vy i já, pane generále, i tento mladý muž ve skutečnosti jsme jedno.“

„Já,“ řekl generál ledovým hlasem a na okamžik na dívku zapomněl, jako kdyby tato otázka byla důležitější než otázka života a smrti, „s vámi žádnou příbuznost necítím, ani chemickou, ani jakoukoli jinou. Dnes v noci jsem pochopil, že jste bezectný civilista a sketa poháněný cizáckou nestydatostí!“

Joseph K. chvíli jen pomrkával. Tahle první verbální kanonáda sebeovládajícího se vojáka ho zarazila. Pak se s bezmeznou vstřícností usmál a knír se mu otočil nahoru. „Och, vy ve mně budíte zvědavost. Jaképak šlechetné a komplikované motivy asi ženou vpřed syna vlasti?“

„Až do smrti,“ odpověděl generál bez zaváhání, „budu ve všem, co činím, sloužit duchu germánského bratrství, jak jej formuloval náš velký Goethe: ,nimmer sich beugen, kräftig sich zdiven, rufet die Arme der Götter herbei`.“

„Pokud jde o čas, který vám zbývá do smrti,“ řekl Joseph K. zamyšleně, „toho už asi moc není. Co se Goetheho týče, tak jste mě znovu překvapil, že… znáte literaturu. Ale pokud jde o to, co my dva máme společného, pane generále, tak tomu se nelze vyhnout.“ Joseph K. se opřel o stůl a sklonil se k vojákovi. „Za několik let nás tadyhle náš přítelíček poskládá do… logického kalkulu. A někde v zavšiveném pruském vojenském táboře srazí

mladá ordonance paty, podá přes přepážku pár archů papíru s několika málo znaky a pravidly jejich kombinace a řekne:,Toto je – do poslední podrobnosti – generál Paul von Lettow-Vorbeck`!“

„Myslím, že si vzpomínám,“ řekl generál klidně, „jak jste předtím říkal, že jste soustředil celou svoji bytost do knihy o cestě do nitra Afriky. Pokud je tomu tak, pak tedy v anglických knihkupectvích denně podávají přes pult pár archů papíru s několika málo znaky a pravidly jejich kombinace a říkají: ,Toto je do poslední podrobnosti – velký spisovatel Joseph K`.“

Poprvé během cesty jako by se starému muži nedostávalo slov a v pauze, která tak vznikla, si David odkašlal.

„To bohužel lze sotva,“ řekla cítil, že se na něj všichni dívají. Podíval se na jednoho po druhém. Jeho pohled se setkal s dívčiným a už se od ní neodtrhl.

„Ve Vídni,“ pokračoval pomalu, „jsem se setkal s jedním… velice jasnozřivým člověkem. Pracuje na jedné argumentaci, na důkazu, a když jsem to viděl, můj sen jako by se hroutil v prach. On přirozeně není jediný. Říkal jsem vám, že se objevují známky ukazující, kam to vede. Ale on mi ukázal Benátky, ukázal mi, že chyba je v základech. Dokázal, ne, dokáže, že když člověk má co do činění se složitými věcmi, a my lidé přece složití jsme“ – teď cítil, jak se pod dívčiným pohledem začíná červenat „vyskytují se v nich veličiny ze základních rysů nevyvoditelné. Možná to znamená, že i kdybychom znali východisko této cesty do poslední jednotlivosti, nemohli bychom se vyhnout nepředvídatelnému.

Důkaz také naznačuje,“ pokračoval, „že i když si východisko zcela ujasníme, nemůžeme si být jisti, že později nenarazíme na protimluvy. A život přece je,“ řekla sklopil oči, „plný protichůdných citů.“

Pak zvedl hlavu. „Nakonec se prokáže, že nikdy nebude možné předem určit, jak jsme věřili, jakou podobu logická argumentace bude mít. V každém případě ne v matematice, a snad ani nikde jinde v životě. V matematice“ – a začal tápat a hledat slova – „se neobejdeme… bez vynalézavosti a… citu.“

David chvíli mlčel. „Až do dnešní noci,“ řekl pak, „jsem si myslel, jak je strašné, že v životě neexistuje něco, prostě cokoli, co od počátku není zatížené nejistotou. Nyní si říkám, že to možná přece jen tolik nevadí, že by člověk přesto mohl pracovat. Ale teď už je pozdě…“

Joseph K. s obtížemi a oběma rukama nalil do sklenic, jako by chystal přípitek na to, na co už je pozdě.

„Přesto,“ řekl David pomalu, „je divné, že dnes v noci jsme zbloudili právě my Evropané. Všichni jsme opustili vlast. Vy, Josephe K., jste odešel od své spisovatelské dráhy, pan generál od svých vojáků a já od matematiky. Jako bychom byli na špatné stopě. Naproti tomu vy, slečno, „ – David hledal příhodnou formulaci – „jako byste byla na svém místě.“

„Pitomče,“ řekla dívka téměř přátelsky, „ já jsem čtyři tisíce kilometrů od domova.“

„Ale možná jen v tuto chvíli,“ navrhl David.

„Vystudovala jsem v Anglii. V našem kmenu máme přísloví, které říká: Kdo chce mít sny jako otoyo, hyena, musí se naučit žrát mršiny.“ David se na ni nechápavě podíval. Ona se naklonila dopředu. „Evropské jazyky jsou dobré na velká čísla. Například v angličtině se dá snadno spočítat těch sedm tisíc otroků, kteří postavili tuhle železnici.“

„Otroctví,“ řekl von Lettow, „bylo zrušeno.“

Dívka se na něj zamyšleně zadívala. „Jedno naše přísloví říká, že omuga, nosorožec, běhá rychleji, než myslí, a proto se lze na savaně setkat s drobnými nárazy větru. To jsou ty malé myšlenky, kterým to velké zvíře uteklo. Na stavbu téhle železnice přivezlo belgické vojsko čtyři tisíce Afričanů ze Zlatonosného pobřeží a z Angoly. Někteří přišli kvůli velice malému platu. Ale většina přišla, protože hlavni pušky se těžko říká ne. Pracovali pod ozbrojeným dozorem, pod bičem a s kovaným kruhem kolem krku, aby je bylo poznat, kdyby utekli. Musíme ta čísla dokončit: ony zbývající tři tisíce byli trestanci z Evropy, nejvíc z Portugalska. Ze sedmi tisíc dělníků jich pět tisíc zemřelo následkem týrání, malárie, spavé nemoci a vyčerpání. V našem kmenu říkáme, že vlaky skrz Afriku nejezdí po kolejích, nýbrž po kostech Afričanů. Máte pro to jiný výraz než otroctví, pane generále?“

V tom okamžiku to vlakem trhlo a lokomotiva se skřípotem brzd vjela do ostré zatáčky. Dívka se narovnala. „Jsme tady,“ řekla, vstala, a aniž by je uznala za hodné pohledu, prošla vagonem a vyšla dveřmi ven.

David se s pocitem lehké nevolnosti zhroutil. Dívka byla zdrojem síly, který je všechny udržoval v chvějivém napětí a v pozornosti. V okamžiku, kdy zmizela, se sesypali.

Pak se těžiště v salonu posunulo, když Joseph K. vytáhl z kapsy saka plochou, matně se lesknoucí pistoli. „Pánové, za pět minut zabrzdí vlak ve velice ostré třetí zatáčce. Tam vystupujeme.“

David si všiml, že když generál spatřil zbraň, obličej mu ztuhl v nedůvěřivou masku, která prozrazovala, že této noci dosáhla jeho chápavost svých mezí a on se od této chvíle bude ke všemu stavět s tou nejhlubší nedůvěrou.

„Já, pane generále,“ řekl Joseph K. přátelsky, „mám ještě jednu masku: masku obchodníka. Vjednom z nákladních vozů před námi je několik beden označených mým jménem. V nich leží zásilka vynikajících pušek značky Webley, které jsem prodal tady té mladé dámě. Od časů na moři mi zůstala záliba ve… výnosnějších obchodech, než je spisovatelství.“

„Vy tedy jste na straně černochů?“

„Já jsem na své vlastní straně, pane generále, a to myslím je jediná strana, na které člověk v tomhle století může být.“ „Nedostává se mi slov.“

„To vám rád věřím. Vždyť duch germánského bratrství se žádnou dlouhou historií chlubit nemůže. Ale já,“ řekl Joseph K., vytáhl kapesní hodinky a chvíli se na ně díval, „bych vám ještě chtěl povědět poslední příběh, než vyskočíme. A je asi i vhodné, aby poslední slovo měl spisovatel.“

Až teď, tak blízko konci, David starému muži porozuměl. Pochopil, že Joseph K. celý život musel žít pod nikdy nepolevující sebekontrolou, ale zároveň v něm hořel doutnák. Teď, bezprostředně před koncem jeho života, se tento syčící žár dostal ke skrytým prachovnám v jeho duši. Této noci byli svědky labutí písně velkého spisovatele, což v jeho případě asi bude znamenat dlouhou řadu detonací.

„V Biashara Street v Dar es Salaamu,“ řekl Joseph K., „leží malý obchod. Vede jej Ind, který kdysi býval nesmírně tlustý, ale s léty se zbavil břemen života a v době, kdy se příběh odehrává, už byl hubený. Tento obchod je možná jediné místo na africkém kontinentu, kde je na prodej pravé zboží: těžké hedvábné látky kente kmene Ašanti s motivy, jejichž význam se ztratil před dvěma sty lety, bronzové sošky ze zmizelých království ve střední Africe, zlaté šperky ze Zanzibaru.

Na stěně obchodu také visí to ze všeho nejvzácnější: zelená taneční maska národa Makondů, hrubá a oblá tvář, která ve své nehybnosti jako by neustále měnila výraz.

Jednoho dne pár let před válkou přišel do obchodu důstojník. Byl to, pane generále, jeden z vašich kolegů. Uviděl masku a chtěl ji koupit. Když mu řekli, že maska při tanci posedne svého nositele a prozradí mu budoucnost, požadoval ji, jak už německý důstojník v Dar es Salaamu před válkou cokoli požadovat mohl. Tehdy mu Ind řekl, že masky Makondů se nikdy nesmějí kupovat ani prodávat.

Pak si důstojník masku nasadil, udělal v jezdeckých botách několik tanečních kroků a zpoza vyřezávaného dřeva zvolal:,Tak jaké to bude, když si tě koupím?` A tu mu jakýsi hlas odpověděl:,Budeš v prdeli`.

Tehdy důstojníka popadla německá zuřivost a se služebním revolverem v ruce Inda donutil, aby mu masku prodala on tak mohl dokázat, že je neškodná. Protože evropská rasa, a germánská možná obzvlᚍ, kdekoli se setkala s primitivní africkou myšlenkou, že maska a její nositel jedno jsou, odjistila revolver.

Krátce poté jel důstojník na služební cestu do Arushy a dál do Bismarcksburgu a k jezeru Tanganika, a kamkoli přijel, zatančil s maskou bílým důstojníkům, kteří se bavili, a černým vojákům a domorodcům, kteří se nebavili, ale maska už znovu nepromluvila. Její mlčení hryzlo v důstojníkově těle jako oční červ loa-loa, a on začal pít a jednoho dne se v Ngorongoro protancoval až do křeče, které se zbavil, až když o tři měsíce později zemřel. Jeho věci vyložili a prodali nebo rozdali na posádce v Bagamoyo – já jsem si koupil břitvu s želvovinovou rukojetí a nikdo nic nenamítal, když si Ind přišel pro masku.

Pohřeb se konal den nato. Bylo období dešťů, a když pohřební průvod s urnou projížděl Biashara Street, zajel vůz do díry plné bláta. To byla modrá urna zrovna před oknem obchodu. Maska a Ind se na ni dívají, a vtom maska povídá:,A seš v prdeli`.“

V tom okamžiku lokomotiva dlouze zapískala a jejich hostitel je s úklonou vyzval, aby šli ven do garderoby. Rozkopl dveře vagonu a do tváří jim vrazil chladný a jasný horský vzduch. Nebe bylo plné hvězd a bílé jako mléko a vlak před nimi vjížděl do zatáčky jako dlouhý svítící červ.

„Skákejte, gentlemen,“ řekl Joseph K. A přemlouval je máváním zbraně, „skákejte, a uvidíme, jestli nás Afrika zpopelní, nebo vynese do nebe.“

O něco později stáli ti čtyři proti sobě jako kdysi na peronu. Nahoře u trati mlčky čekala skupina Afričanů. V dálce vlak jako řada svítících teček a vzdálený hluk jel vstříc kolizi, do srdce temnoty.

Generál si chomáčem trávy oprašoval uniformu.

„Očekávám, že mi dáte pár minut, abych mohl zemřít řádně upravený.“

Joseph K. na něho vlídně pohlédl. „Nezemřete, pane generále. Jste volný a můžete se vydat na zpáteční cestu.“ Pak ukázal zpátky podél trati. „Jsem si jist, že až ujdete těch dvě stě kilometrů zpět k Jeho Veličenstvu, najdete ve výrazu žít na kolenou nový význam.“

Spisovatel strčil zbraň do kapsy saka, otočil se a šel pomalu nahoru k čekajícím Afričanům. Kulhal, a David najednou pochopil, že tento muž asi opravdu vítá každou novou chvíli svého života s překvapením.

Po chvíli se generál otočil a vydal se svižným krokem podél trati zpět ve směru, odkud přijeli. David a dívka byli poprvé sami. Chvilku se na sebe pozorně dívali. Pak ona řekla: „V mém jazyce moje jméno znamená válka“.

David přikývl. „Evropané,“ řekl, a nevědomky mluvil, jako kdyby to byla třída, jejíž podmnožinou on už není, „jsou na válčení experti.“

„V našem kmeni,“ řekla dívka, „máme takové přísloví: Kvákání žabek nezabrání dobytku, aby uhasil žízeň.“ Pak krátce podala Davidovi ruku, otočila se a šla nahoru k těm, kteří na ni čekali.

David se za ní nedíval. Posadil se a schoval si obličej do dlaní. Souhvězdí Vah nad ním překročilo noční zenit a padalo k obzoru. Jako evropská spravedlnost vládnoucí nad tropickou Afrikou.

přeložil Robert Novotný

v Severských listech publikováno

Související články

Peter Høeg: Děti chovatelů slonů – 19. 10. 2012
Tišení. Peter Høeg – 14. 7. 2008
Představy o dvacátém století – 25. 10. 2003
Peter Høeg: Příběhy jedné noci – 5. 12. 1999
Peter Høeg: Cesta do temného srdce – 5. 12. 1999
Překladatel Robert Novotný – 15. 11. 1999

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.499.058 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.806 sec. • www.severskelisty.cz • 35.170.81.210
file v.20190115.000357 • web last uploaded 20190901.041847
2017:251 • 2018:154 • 2019:109