V Norsku – Volnost nad zlato

Na bílé veslici sedí Alma, na
 modré sestra Elena a maminka
 Ina. Lodě u rodinného letního
 sídla v Larkollenu nechávají
 volně na břehu po celou
 sezónu. Nepřipoutané. Na rozdíl
 od kol se v Norsku lodě
 nekradou.
foto Jan Zvelebil

Ve dnech, kdy Morten nemusí
 do školy ani do muzea,
 vykonává většinu domácích
 prací. Libuje si zejména
 u žehlení. „Je to jediná
 příležitost, kdy mám povoleno
 dívat se na blbosti v televizi.“
foto Jan Zvelebil

Vzácný okamžik: rodiče
 s dětmi. Většinu víkendu si malí
 dělají svoje a velcí se jim do
 toho nepletou.
foto Jan Zvelebil

Inin bratr Eskil občas kromě
 bicyklů opravuje i staré
 motorky a auta. U práce
 nespěchá a dělá ji se zenovým
 soustředěním.
foto Jan Zvelebil

Dřevěný zelený dům v pozadí
 patří rodině, v popředí jede
 babička Lise. Energickou
 třiasedmdesátiletou cyklistku
 zná celá čtvrť.
foto Jan Zvelebil

Extremely expensive – příliš drahé. Tahle slova slyším během návštěvy u manželů Iny Iversenové (40) a Mortena Ednese (43) při nejrůznějších příležitostech. Říkají to bez sebemenšího ostnu nelibosti, závisti či opovržení v hlase, ale říkají to často. Příliš drahá jsou pro ně divadla a lepší restaurace, příliš drahé je mít auto, příliš drahé je kupovat jiné maso než rybí, příliš drahé je oblečení jiné než z výprodeje. Škudlilové? Nebo snad chudáci? Samá voda. Jen znají cenu peněz a vědí, že v životě jsou důležitější věci než hromadění majetku. Mnohem důležitější věci. Například volný čas. Nebo svoboda. Možnost být tím, kým člověk vnitřně cítí, že by být měl.

Díky nálezům ropy a zemního plynu u mořských břehů je Norsko nejbohatší zemí široko daleko. Kuvajt Evropy. Nezaměstnanost je tu prakticky nulová, měna silná a stabilní, vstup do Evropské unie je daleko a domácí výrobci klidně oddechují v závětří celních bariér. Na půlmilionovém hlavním městě téhle zemičky je to vidět líp než kde jinde. Oslo jen kvete a z makroekonomického hlediska vzato – chybí tu jediný důvod, proč by jeho dospělí, zdraví a schopní obyvatelé museli v kapse obracet každou korunu.

Nemuseli by to dělat ani Ina s Mortenem. Tím spíš, že s dětmi a dalšími příbuznými žijí domě, který patří rodině, a za bydlení moc neutratí. Jenže to by asi nemohli žít způsobem, jaký mi Morten popisuje, když mě první den provází městem, cestou do obchodu s oděvy, který nedávno oznámil výprodej. Morten si tam kupuje kalhoty (vzhledem k láci hned dvoje) a pak jdeme do levné přístavní hospody na pivo.

Morten je Nor a s Inou žije už osmnáct let. Má s ní dvě dcery, devítiletou Almu a čtrnáctiletou Elenu. Když byly Eleně tři roky, rodiče se vzali, ale jména si nechali každý svoje, jak je prý v kraji zvykem. Svého času Morten živil rodinu jako noční služba v táboře pro uprchlíky (nakonec to prý dotáhl až na ředitele), ale dnes pracuje jen na zlomek úvazku jako průvodce a správce počítačového oddělení v Norském technickém muzeu. Obvykle slouží každý druhý víkend, což obnáší čtyři pracovní dny měsíčně. Když potřebuje trochu víc peněz na dovolenou, vezme pár služeb za kolegy a dělá třeba i osm dní v měsíci. Současně ve svých třiačtyřiceti letech chodí na vysokou. Není to poprvé – po střední škole studoval norštinu, literaturu a film na Stockholmské univerzitě. Celkem sedm semestrů. Také zkoušel historii a ruštinu. Teď zkouší architekturu a zřejmě našel to pravé, do absolutoria mu už chybí poslední rok.

Ina je původem Dánka, do Norska se s matkou přistěhovala až v pubertě. Po střední škole půl roku pracovala, za úspory si koupila motorku a rok jezdila po Španělsku jako bojovnice za ženská práva. Když se dostala do Alhambry, za srdce ji chytla kultura Maurů a po návratu vystudovala na vysoké arabistiku. Posledních pět let zajišťuje hlavní příjem domácnosti ona. Ženská práva vystřídal boj za práva obecně lidská, zhruba každé dva měsíce připravuje nové číslo občasníku norské pobočky Amnesty International.

Pobočka je od přístavu, co by kamenem dohodil. Úderem čtvrté má Ina padla a na kole jí to k nám trvá jen chviličku. Pijeme pivo a koukáme na vlny. Je to lepší v Norsku než v Dánsku? „Mám to tady raději,“ tvrdí Ina. „Kolemjdoucí do tebe klidně vrazí, prodavačka v obchodě tě nepozdraví, lidé jsou tu trochu neurvalí. Ale zato řeknou na rovinu, co si opravdu myslí. Dánové jsou zdvořilí a všechno okecají, ale často nevíš, co za jejich slovy opravdu je.“

Plachta na obzoru

Víkend patří výletu. Když není moc času, jezdí Ina s Mortenem a dětmi alespoň do přírody za město. Když je volna víc, což je právě tento případ, volba většinou padá na sedmdesát kilometrů vzdálený Larkollen. V lese nedaleko této vesničky, sotva třicet metrů od mořského břehu stojí rodinné letní sídlo – žlutě natřený dřevěný dům s prosklenou verandou a útulným podkrovím.

Kromě mne sem Ina s Mortenem pozvali ještě několik svých přátel, které dlouho neviděli. Celkem je nás šest dospělých a pět dětí, ale do prostorného domu se hravě vejdeme. Nepřirozeně početná se zdají jen jízdní kola venku – na nich po vystoupení z vlaku urazila většina hostů posledních deset kilometrů cesty. Tři z nás sem přitom výjimečně svezla Ina starým citroenem, který si vypůjčila od bratra Eskila.

Vybalujeme bagáž a potraviny nakoupené po cestě v supermarketu (obchod v nedaleké vesnici je extremely expensive a tudíž se do něj nikdy nechodí). Kdybych o to stál, mohl bych si prý zarybařit, nebo jen tak vyplout na moře. Nabídka je široká, v kůlně u břehu (nebo spíš malé stodole?) odpočívá kajak, vedle něho kanoe, u ní malá rychlá plachetnice, jedna loď, ve které prý vyplouvají na moře samy děti a pak ještě jedna. A jako by toho nebylo dost, dvě veslice odpočívají nepřipoutané jen tak na pláži.

Nijak se do toho nehrnu, jen pozoruji ostatní. S výjimkou Iny a jedné její přítelkyně se do koupání ve studeném moři za celé dva dny nikdo nežene. Také lodě zahálejí. Dospělí vedou řeči a děti si klidně a bez křiku hrají. Žádné z nich své rodiče s ničím neobtěžuje a ti se na oplátku do života svých ratolestí rovněž nijak nepletou. Že má kupříkladu Elena rýmu a už druhý den slyšitelně popotahuje? No a co. Dobře ví, kde má kapesník.

Druhý den se nebe zatahuje a vítr od moře přináší překvapení: v dálce se objevuje malá jachta a Ině zvoní v kabelce mobil. Hlásí se již zmíněný bratr Eskil, který se s přítelem vrací z Dánska. Kvůli špatnému počasí u nás nemůže zakotvit, ale staví se prý doma.

Sestra je ráda a já taky. Eskilovi je šestatřicet a jeho život (podobně jako v případě Iny či Mortena) opět běží daleko od obvyklé cesty, kterou před většinu lidí narýsuje vzdělání, kariéra, zvyk, cokoli. Po střední škole se rozhodl pro vysokoškolské studium fyziky. Konkrétně ho zajímala kvantová mechanika – těšil se, že pochopí, jak a proč se točí svět. Smysluplnou odpověď však nenašel, jen abstraktní rovnice a za nimi prázdno. Nakonec zatoužil živit se vlastníma rukama a po škole si otevřel malou opravnu jízdních kol. Pracuje v ní pět měsíců v roce, což mu stačí ke skrovné obživě, a většinu ostatního času medituje – práce slavného matematika Davida Böhma ho před deseti lety dovedly k buddhismu.

Nedávno strávil tři měsíce v buddhistickém chrámu v Los Angeles (Ina s Mortenem už si mysleli že se nevrátí), ale život mnichů ho nijak neoslnil. „Člověk si tam nemůže dělat to svoje,“ řekne mi, když se později setkáme. V gestech má tutéž ladnou grácii a v očích stejný hluboký klid, jako jeho sestra. „Přísná disciplína pro mě není. A taky mi vadí, když se všechno kontroluje. Spíš se budu snažit vnést buddhistické zásady a praxi do všedního života.“

Maliny z divočiny

Den po návratu do Osla se všichni scházíme ke společnému jídlu o patro výš, v bytě Ininy matky Lisy. Třiasedmdesátiletá paní tu žije sama, ale vdaná byla už třikrát. S prostředním manželem, jedním ze slavné čtveřice zakladatelů kodaňské Kristianie (prvního a největšího squattu v Evropě), měla kromě Iny a Eskila ještě dva chlapce. Když ještě žili všichni společně v Dánsku, Lise učila na střední škole ruštinu, doma pozvaným studentům promítala filmy jako Křižník Potěmkin a na veřejnosti se svatým nadšením pro mír demonstrovala proti jadernému arzenálu amerických raketových základen.

Po příjezdu do Norska to byla ona, pod jejíž taktovkou rodina pořídila dům v hlavním městě i ostatní nemovitosti. Dnes – navzdory pokročilému věku – stále ještě učí. Norštinu v kurzech pro cizince. Kromě dánštiny, norštiny a ruštiny mluví také anglicky, francouzsky a srbochorvatsky.

Pokud jde o její roli v domě, hraje spíš úlohu paní domácí než matky rodu. Alma s Elenou běhají nahoru dolů, jak je napadne, ale dospělí se mezi sebou navštěvují jen po výslovném pozvání. Půjčené věci i vzkazy končí na rohožce přede dveřmi, aktuální problémy se řeší z patra do patra telefonicky. Přátelské ovzduší během hostiny, kterou Lise uchystala na oslavu Eskilova příjezdu, přitom ukazuje, že příčinou rozhodně nejsou nějaké napjaté vztahy mezi mladými a energickou babičkou. Jde jen o respekt ke vzájemnému soukromí.

Jako zákusek se na stole objevuje mísa se zmrzlinou a kompot z vlastnoručně nasbíraných malin, které Lise natrhala při svém samostatném výletu na druhou rodinnou usedlost, dům v lesích nad starým hornickým městečkem Røros. Na čemž by nebylo nic divného, kdyby ovšem Røros neležel tři sta padesát kilometrů severně odtud a osamocený dům bez vody a elektřiny ještě o třicet kilometrů dál. Starou paní to však neodradí. Do městečka jede přes noc vlakem, kromě zavazadla s sebou veze i kolo a zbývající cestu divočinou šlape do pedálů jako zamlada.

Nad kávou se řeč stočí na dva starší bratry Iny a Eskila, kteří u rodinného stolu chybějí. Mikkel je lingvista, filozof a estetik. Po studiích v Praze, Římě a Paříži tráví většinu času dole v Evropě a na sever se vrací jen občas. Živí se převážně jako překladatel. „Je to ale perfekcionista,“ tvrdí Ina, „a strašně dlouho se s prací moří, než ji uzná za dokonalou.“ Takže s obživou to moc slavné nebude.

Hjalte, ze sourozenců nejstarší, je pro změnu cestovatel. Profesionální světoběžník, jako by vypadl z nějakého románu Julese Verna. S manželkou Ninou a dvěma dětmi křižují na motorkách svět a píšou o tom knihy. Lise je přede mnou vrší na stole. Rusko, Afghánistán, Peru, Polynésie „Tady jsou na obrázku ještě mladí,“ otevírá jednu z nich. Na prašné cestě odkudsi kamsi je rodinka, jako by jela jen na piknik. Usměvaví manželé, dvě malé děti, batohy, motorky se sajdkárou a důmyslnou konstrukcí, na které se prý za jízdy sušily plíny. „S manželkou se Hjalte seznámil v Kodani, hrála tam pouliční divadlo,“ prozrazuje Lise. „Je to dobrá žena. Silná. Odvážná. Třeba Irán procestovala na motorce docela sama“

Vzpomínka na Afriku

Poslední večer patří diaprojektoru a rodinnému archivu. Ina a Morten vybírají z několika tisíc diapozitivů jen reprezentativní zlomek, ale i tak trvá promítání přes hodinu. Z pořízených záběrů je znát, že vášeň pro cestování sdílí celá rodina. A děti si ho užívaly odmala. Nejdřív v přívěsu, který Morten tahal za svým kolem (do skládací konstrukce se jako do kočáru vešly obě holky a pod ně ještě zavazadla), později na zvláštním kole pevně připojeném k rodičovskému, takže malý spolujezdec nemusel držet rovnováhu, ale už mohl pomáhat se šlapáním.

„Objevil jsem tohle zařízení v cyklistickém časopise asi před osmi lety,“ chlubí se Morten. „Vyrábí ho jedna anglická firma jako ruční práci a pouze na objednávku. Poslal jsem ji po internetu a stal se prvním zákazníkem mimo Anglii.“

Většina snímků, s výjimkou Ininých záběrů přírody, není výtvarně nijak zvlášť zajímavá. Udivující je ovšem jejich rozsah. Z něhož je jasné, kam mizí zhruba většina peněz, které Ina s Mortenem díky skromnému způsobu života ušetří. Itálie, Německo, Dánsko, Švédsko A samozřejmě Norsko. Pro cyklisty úplný ráj, neboť tu prý platí zákon, který – s podmínkou dodržení stometrové vzdálenosti od domu vlastníka – umožňuje tábořit i na soukromých pozemcích.

Pozoruhodné jsou momentky z rodinného života. U prostřené tabule, v lesním zátiší či na mořském břehu se postupně objevují všichni, které jsem poznal, i většina těch, o nichž jsem alespoň slyšel vyprávět. Když si ke jménům dosadím stručné charakteristiky, jako by tu místo úzkého kruhu příbuzných defilovaly postavy z filmů Woodyho Allena. Osvícená feministka Ina, věčný student Morten, buddhista Eskil, světoběžník Hjalte, mírová aktivistka Lise a její zasloužilý squatter

Zmíněný muž babičky Lisy (a otec jejích čtyř dětí) je z manželů v pořadí prostřední a s ostatními dvěma se mi trochu plete. Všichni tři totiž na snímcích figurují jako členové stále stejné společnosti a vysvětlující komentář k jednotlivým záběrům brzy začne splývat. „Tady sedí její první manžel a napravo od něj je pozdější druhý. Na téhle fotce úplně vlevo je druhý manžel, už jako bývalý, a ten naproti je třetí“

Za snímků je patrné, že se bez ohledu na aktuálnost vzájemných vztahů všichni dobře baví. „Na venkově jsou spolu lidé většinou celý život,“ podotýká Ina, „ale ve městě už se to dávno tak nebere. Vždyť lidé se mění. A taky – být stále jen s jedním partnerem je trochu nuda. Když děti odrostou, spousta lidí uzavírá nové svazky. Z milenců a manželů se stávají přátelé, z přátel naopak životní partneři“

Přemýšlím, jestli si na tohle téma můžu dovolit pár osobních otázek, ale pak si vzpomenu, co mi Lise den předtím bez velkých okolků vyprávěla o matce svého druhého muže. Ta se jednoho dne sebrala a odjela se svým milencem do Afriky, kde lovila lvy a užívala dobrodružného života. Svého sedmiletého syna přitom nenechala u rodičů, jak by snad někoho napadlo, nýbrž ho svěřila k opatrování milencově zákonné manželce. A vrátila se, když bylo chlapci patnáct.

Historku jsem během návštěvy slyšel dvakrát, pokaždé v jiné souvislosti, a vedle silných osobností a ostře vyhraněných životů ostatních ani nezněla tak exoticky, jak by asi měla. O volnosti partnerských vztahů na severu Evropy však leccos naznačil především nevzrušivý klid, s jakým se v rodině vypráví i poslouchá. Možná až příliš velký klid. Ale co naplat – v příbuzenstvu, mezi jehož členy chybí snad jen zaklínač hadů, holt podobný příběh trochu zapadne.

Reflex 4/2000, text a foto Jan Zvelebil,