Platební karty u nás a na Severu

Platit platební kartou je příjemné. Zvláště na cestách. Nemusíte mít v peněžence různé měny různých států. Nemusíte se starat, kde je nejbližší banka či směnárna. Platební karty jsou různých druhů, vydávají je většinou banky, ale jedno mají společné. Nakoupíte, ukážete kartu, podepíšete se a je hotovo.

Je všeobecně známo, že platit kartou jsou ve světě běžnější než u nás, za Velkou louží se na vás při placení hotovými penězi budou dívat jak na podezřelého. Při letošních cestách po Skandinávii jsem si podobného, pro nás stále ještě „přepychu“, užíval dosytosti. Až mě to naštvalo, protože jsem těch pár stováků severských korun přivezl zpátky domů. Na Islandu jsem viděl i špunta, který si na kartu kupoval zmrzlinu.

A žádný z prodavačů ani pokladních se nepozastavil ani nad malými nákupy. Koneckonců, i vybavení registračních pokladen v sámoškám tomuto trendu odpovídá. Neexistuje snad pokladna, která by vedle šuplíku s drobnýma neměla štěrbinu pro čtení karty. A platba kartou je i rychlejší, ne jako u nás. Asi mají dobré telefonní linky pro spojení s autorizačním centrem, které ověřuje platnost karty.

U nás kartu sice akceptují v každé větší samoobsluze, ale ještě dost často se setkáte s nevelkou ochotou, stává se mi, že „čirou náhodou“ zrovna ten strojek, u kterého stojím, nefunguje, pokladní musí jít ke kolegyni, tam musí čekat, lidé ve frontě reptají. „To víte paní, platit kartou není jednoduchá záležitost, to víte, moderní technika,“ říká pokladní a zápasí s deseti tlačítky. Abych nekřivdil, situace se lepší i u nás. Ale majitel platební karty je zvláště na malém městě stále ještě bílá vrána a obchodník mu to občas nechává správně vychutnat.

Přitom jej nikdo nenutí, aby karty bral. Jestliže usoudí, že je to přednost před konkurencí, uzavře smlouvu s bankou, pak má povinnost vylepit logo a má také povinnost karty brát bez jakéhokoliv omezení. Třeba jen za nanuka.

Obchodníci u nás nejsou spokojeni s poplatky. Nevím, jak tomu je ve světě – ani v těch našich milovaných severských státech, ale naše banky či karetní společnosti jsou dost nenasytné. Již několikrát se na stránkách novin psalo o tom, že jedny z nejvyšších bankovních poplatků v Evropě, jsou u nás. Náklady na provoz snímače platebních karet také nejsou malé (cca 1000 Kč měsíčně za terminál, cca 2,60 za telefon při každé platbě, poplatek bance za transakci až 3-5 %z tržby). Malé nákupy pak nejsou příliš lukrativní. To ale asi platí všude, zřejmě ani finský obchodník neskáče radostí když zaplatíte kartou dvě jablka.

A co u nás chybí úplně je možnost platit kartou třeba v telefonních automatech. Ani policejní pokutu kartou nezaplatíte. Zatímco to první nás může bolet, to druhé by mělo bolet hlavně státní správu. Měli jste vidět mého kamaráda jak protáhl obličej, když měl za překročení rychlosti zaplatit a s úsměvem nabídl platební kartu. A policista si jí úsměvem vzal…

PS: Doplněno v roce 2016: věci se opravdu za 14 let změnily. Už i na naší vesnici v sámošce berou kreditní karty, a paní se tomu vůbec nediví.
Ve finských autobusech také berou karty, v norských v roce 2015 ještě ne.
Kartou ale zaplatíte opravdu skoro všude, jenom jsem letos narazil na problém, že ne všechny české platební karty obchodníci, resp. jejich banka akceptuje. Je dobré mít kartu embosovanou, ještě lepší je mít kartu kreditní, nikoliv tu debetní, kterou běžně dostanete k bankovnímu účtu. Proč tomu tak je, nevím, neví to ani moje banka, která mi debetní kartu vydala.
Možná je pro zahraniční banku lepší partner banka, od které si na kreditku „půjčujete“, než váš, třebaže plný, osobní účet.

ms, 15. prosince 2002