Oceloví hrdinové Severního moře druhé světové války

HMS Belfast na dnešním
kotvišti v centru Londýna

HMS Belfast v bojích u Nordkappu

HMS Belfast na dnešním kotvišti
v centru Londýna

Křižník Scharnhorst v zimě

Křižník Scharnhorst v zimě

Křižník Scharnhorst
foto archiv a ČTK

Za druhé světové války válčilo na severu Evropy v Severním a Barentsově moři mnoho spojeneckých lodí s německými. Šlo především o to, ochránit konvoje lodí, které vozily vojenský materiál do sovětského Murmanska. To se samozřejmě Němcům moc nelíbilo. Proto prakticky v každém fjordu číhal nějaký německý křižník nebo torpédoborec, aby byl po ruce, až bude třeba zaútočit proti spojeneckým konvojům. O strategické základny v této oblasti byl veliký zájem. Když anglická vojska obsadila Island, nechal se jeden anglický admirál slyšet, že to je veliké požehnání pro spojence. Takový jeden ostrov nahradí desítky válečných křižníků hlídkujících v této končině.

HMS Edinburgh

Všechny britské válečné lodi mají před svým jménem oficiální označení HMS. Znamená to Her Majesty's Ship – Loď Jejího Veličenstva. A nebo také His Majesty's Ship – podle toho, jestli v Británii vládne královna nebo král. HMS Edinburg byl postaven ve stejných loděnicích jako proslulý Titanic – u firmy Harland a Wolff v severoirském Belfastu. Byl nasazen k ochraně konvojů, směřujících přes Island do Murmanska a Archangelska s nákladem válečného materiálu pro východní frontu, kde Rudá armáda bojovala s hlavními silami nacistického Německa.

Loď to byla pořádná – měřila 187 metrů na délku, dvacet na šířku a výškou (stěžně nepočítaje) se rovnala osmipatrovému domu. Všechno je na ní muselo být bytelné, masivní, vodotěsné. Loď musela být schopná nezávisle operovat po dlouhé týdny v kterémkoliv moři, zachváceném válkou, podobně jako dnešní letadlové lodě. Jenom její vybavení by dnes vzbuzovalo úsměv. Žádné rakety, žádná letadla, jen kanony různých ráží, ale i kolekce radiolokačních aparátů a parní turbíny o výkonu 80 000 koní, lazaret, kuchyň, pekárna, prádelna i kaple.

Dokumentární snímky napovídají ledacos o vražedných podmínkách, za jakých se tehdy sloužilo. Konvojové operace byly extrémně obtížné a nebezpečné. Mořské dno kolem Medvědího ostrova a dál na východ je poseto desítkami vraků z té doby. Některé lodi havarovaly ve sněhových bouřích či na krách, většina se však stala obětí nepřátelských letounů, ponorek i hladinových lodí, útočících z německých základen na severu okupovaného Norska.

Edinburgh zasáhla torpéda 2. května 1942. Vracel se v čele konvoje lodí zpět do Anglie. V jeho útrobách zůstal poklad – pět a půl tuny načervenalého sibiřského zlata, jímž Sovětský svaz splácel dodávky od západních spojenců. To nedalo Britům po dlouhá léta spát. Vrak se podařilo najít až mnoho let po válce, v roce 1981, 170 mil severně od Murmanska v hloubce 250 metrů. Nebýt toho, asi by si nikdo nedal takovou práci křižník navštívit. Potápěči však měli starosti, jak ve spleti chodeb nejlépe proniknout do muničního skladu, kde byl poklad uložen. Naštěstí nebyl Edinburgh jedinou lodí svého druhu. Jeho dvojče Belfast, které je stále ještě zakotveno na Temži ve středu Londýna, jim posloužilo jako trenažér.

HMS Belfast

HMS Belfast, dvojče Edinburghu, měl štěstí v neštěstí. Královské námořnictvo na něm vztyčilo svou vlajku 5. srpna 1939. Ale hned v listopadu, když vyplouval ze základny Rosyth, natrefil na magnetickou minu. Křižník se nepotopil, ale měl namále a trvalo 28 měsíců, než ho dali do pořádku.

Opravený Belfast převzal štafetu po svém potopeném dvojčeti Edinburghu. Svou nejdramatičtější námořní bitvu absolvoval Belfast severně od Nordkappu o Vánocích 1943. Tehdy se do Murmanska plavil konvoj devatenácti oceánských dopravních lodí s nákladem tanků, letadel, automobilů, munice, pohonných hmot a podobně. O jeho ochranu se staraly britské torpédoborce a skupina tří křižníků vedená Belfastem, na nějž přešel velitel skupiny viceadmirál Burnett.

Ani v hustém šeru polární noci neunikl konvoj pozornosti hlídkující německé ponorky, která to bez meškání oznámila rádiem štábu. Němci nasadili nejtěžší kalibr, jaký tou dobou měli na severu k dispozici. Z hloubi Altafjordu vytáhl proti konvoji bitevní křižník Scharnhorst, provázený pěti velkými torpédoborci. Scharnhorst byl bojovým plavidlem o stupeň vyšší třídy než britské křižníky. Měl oproti nim téměř dvakrát mohutnější dělovou výzbroj, silnější pancéřování i větší rychlost. Viceadmirál Burnett, manévrující se svou skupinou mezi konvojem a norskými břehy, však nezaváhal. Jakmile se nepřítel objevil na radaru Belfastu, zavelel do útoku.

Dne 26. prosince o půl desáté ráno vypálil Belfast, jemuž velel kapitán Frederick Parham, první osvětlovací granáty, aby dělostřelci mohli dobře zamířit cíl. Ostatní křižníky se přidaly. Než se překvapený Scharnhorst vzpamatoval, přišel o antény svého dálkového radaru, čímž jako by napůl oslepl. Rychle se vzdálil, protože jeho úkolem nebyly potyčky s křižníky, ale rozmetání dopravních lodí konvoje s drahocenným nákladem pro frontu.

Křižník Scharnhorst

Kontradmirál Bey, velící německé eskadře z můstku Scharnhorstu, se však dopustil několika taktických chyb. V důsledku toho ztratil kontakt se svými torpédoborci, které bloudily samy a nakonec se musely vrátit na základnu, aniž zasáhly do boje. Burnettovy křižníky naopak sledovaly mocného nepřítele jako stín. Občasnými výpady se ho snažily odvrátit od konvoje a zároveň ho nasměrovat před obří dalekonosná děla bitevní lodi HMS Duke of York, jež se plnou rychlostí přiblížila od západu. Scharnhorst se bránil odhodlaně a s odborným fortelem. Přesné salvy jeho děl poničily nadstavbu několika britských lodí, ale nakonec podlehl přesile. Zůstal téměř bez pohybu, dělové věže v troskách. V osm večer několikanásobně torpédovaný ocelový obr převalil přes pravý bok kýlem nahoru a zmizel z povrchu moře. Potopením největší bojeschopné lodi, jakou Němci mohli v Arktidě nasadit, lodi která se kromě jiného „vyznamenala“ tím, že spolu s křižníkem Tirpitz kompletně zničila osídlení na Špicberkách, bylo odvráceno velké nebezpečí od zásobovací cesty, tak významné pro společné úsilí protihitlerovské koalice.

Z více než 1900 mužů posádky se jich před 57 lety zachránilo jen 36. Přesná lokalizace místa, kde se obrovská loď potopila, byla další z neobjasněných válečných záhad. Norským vojenským a námořním průzkumníkům nedávala spát. Vzhledem k protichůdným informacím o místu, kde Scharnhorst ztroskotal, museli prohledat prostor o rozloze několika set čtverečních kilometrů, až je konečně počátkem října roku 2000 nalezli asi 160 kilometrů severně od norského Nordkappu. Na pátrání se podílela i norská veřejnoprávní televize NRK, která chce využít filmový materiál o vraku německé lodi v dokumentu o bitvě na Nordkappu (Severním mysu).

Křižník Scharnhorst, který leží v hloubce asi 300 metrů, byl lokalizován pomocí sonaru. Vrak vyfotografoval dálkově řízený robot, který se k lodi přiblížil. „Pomohli jsme doplnit světové dějiny,“ řekl norský námořní důstojník Marcus Einarsen Osen.

A co další pátrání případně vyzvednutí této slavné lodi z druhé světové války? Podle norského vojenského mluvčího byly německé úřady o nálezu informovány a další postup teď záleží na nich.

Křižník na věky

HMS Belfast měl lepší osud. Za války se vyznamenal ještě několikrát, naposledy, když se za úsvitu 6. června 1944 přiblížil k pláži s kódovým označením Juno a palbou svých šestipalcových děl proti německým pobřežním bateriím u Ver sur Mer vlastně zahájil spojeneckou invazi do Normandie.

Po válce byl odvelen na Dálný východ, kde nejprve po tichomořských ostrovech sbíral ubožáky, kteří přežili peklo japonských zajateckých táborů. Naposled si Belfast zabojoval v letech korejské války, při ostřelování pozemních objektů seveřanů, kdy taky sám utržil nějaký ten šrám. Pak už sloužil jen mírovým účelům, zejména když Británie někde potřebovala náležitě „ukázat vlajku“.

Aktivní služba Belfastu skončila roku 1963. Měl za sebou téměř půl milionu proplutých mil a před sebou cestu do šrotu, jako většina lodí této generace. Naštěstí jeden z jeho bývalých velitelů, kontradmirál sir Morgan-Giles, zorganizoval skupinu energických a vlivných lidí a díky jim byl křižník uchován pro budoucnost. Roku 1971, v den, kdy Anglie vzpomíná vítězné bitvy u Trafalgaru, proplul Belfast slavnostně Towerským mostem, aby natrvalo zakotvil u jižního břehu Temže. Památná loď Jejího Veličenstva se stala samostatnou součástí Imperiálního válečného muzea.

A tak má dnes každý návštěvník Londýna možnost přejít po šikmém můstku z nábřeží Temže na zadní palubu šedého obrněnce, prohlédnout si jeho palubu i útroby a zamyslet se na nesmyslností válek i velkém hrdinství těch, kteří za války neváhali nasadit životy za to, aby těch válek bylo v budoucnosti co nejméně.

ms podle článku Stanislava Bártla (Lidé a země 5/1995), 20. března 2001
a agenturního zpravodajství