Nečekaný kontakt s norským zdravotnictvím

Nemocnice ve Vossu

Výlet lékařské fakulty po fascinujících norských fjordech a horách byl nečekaně zkomplikován vážným úrazem jedné z účastnic zájezdu. Na cestě k ledovci Nigardsbreen sklouzla po kameni a její noha povážlivě změnila svůj fyziologický tvar. Nepřirozený úhel mezi nártem a bércem naznačoval možnost zlomeniny a malá, leč dost krvácející ranka budila obavy ze zlomeniny otevřené.

Nad nešťastnou turistkou jsme se shromáždili všichni, kdo jsme byli v té chvíli nablízku a hlavou nám probíhaly myšlenky na závažnost situace. Úraz se totiž stal v bezprostřední blízkosti ledovce, k němuž jsme absolvovali cestu loďkou a pak po špatně schůdných a kluzkých kamenech. Každý si v duchu představoval, jak obtížný a pro nosiče i zraněnou nebezpečný bude transport zpět.

Naše pesimistické rozjímání bylo přerušeno mladým mužem, který se představil jako člen skupiny vůdců po ledovci. Jediným pohledem zhodnotil situaci a ihned navrhl její řešení: okamžitý transport k místům dostupným pro ambulanci, než se zranění začne připomínat bolestmi. Bez dlouhého váhání odmítl pomoc našich mužů a naložil si paní na svá záda. Skoky, které by mu musel záviděl každý kamzík, se ubíral i se svým břemenem k přístavišti loděk. Jeho namáhavou cestu jistil jeho kolega, který přispěchal odkudsi ze členitého terénu.

Ubírali jsme se za nimi, ale jejich tempu jsme prostě stačit nemohli. Asi po pěti stech metrech předal nosič zraněnou na chvilku svému kolegovi, který ji donesl na místo,kde byla ukryta nosítka. Zde již oba profesionální zachránci přijali pomoc našich mužů a společně dopravili pacientku k přístavišti lodiček. Ještě stačili mobilním telefonem přivolat ambulanci, mávnutím ruky odmítli naše díky s poukazem, že na podobné nehody jsou tu zvyklí a odběhli starat se o skupinu výletníků po ledovci.

Na ambulanci jsme museli čekat déle než hodinu, neboť přijela z míst vzdálených téměř 40 km. K místu, kde jsme naši pacientka provizorně uložili, okamžitě přistoupila paní a z vybaveni svého vozu poskytla přikrývku a provizorní podhlavník. Norštinou vyjádřila postižené ženě svoji účast tak výmluvně, že nebylo třeba tlumočit ani slovo.

Ve zdravotním středisku v Gaupne se mladý lékař arabského původu, který se hned pochlubil, že navštívil Prahu, přiklonil k názoru o charakteru úrazu naši pacientky a vysvětlil nutnost převozu do nemocnice. Do Vossu nás čekala cesta dlouhá 5 hodin, náš příjezd byl avizován.

Do nemocnice v nevelkém městečku ve středozápadní části Norska jsme dorazili kolem dvacáté druhé hodiny. Během 55 minut nás přijala mladá lékařka z rtg oddělení, která přijela na zavolání z domova. Ochotně nám ukazovala na monitoru stav kosti, takže jsme spolu s ní mohli určit jasnou diagnózu – komplikovanou zlomeninu kotníku. Terapeutický postup stanovil přivolaný chirurg – Asiat středního věku. Okamžitě operace a následnou 1-2 denní hospitalizací.

Tento ortel byl pro naši pacientku ještě větší ranou, než samotné zranění. Ovládala totiž – až výjimkou několika německých slov – jen češtinu, a připadala si zoufale ztracená. Náš zájezd byl putovní a jeho itinerář musel být dodržen, neboť nebylo možno měnit plán ubytování pro více než 40 lidí. Horečně jsme přemýšleli, co dělat, jaké výrazy vybrat pro provizorní anglicko-český slovníček, který by pomohl naší nešťastné turistce domluvit se o nejzákladnějších potřebách.

Do této kritické situace vstoupila drobná, nenápadná žena, která nás oslovila perfektní češtinou. Bylo to tak nečekané, že se všem na okamžik zdálo, že vše je jenom sen.

Paní doktorka Lena Nicol, rodačka z Jižní Moravy, odešla z vlasti v roce 1969. Je anestezioložka a se svém anglickým manželem kardiologem žije a pracuje v Švédsku. Jejich 3 dcery studují na různých vysokých školách a ta nejstarší, posluchačka 5. ročníku medicíny na Carolinska univerzity ve Stockholmu si s maminkou vyjela na praktickou stáž do malé nemocnice v norském Vosu.

Rázem se věc vyřešila jako mávnutím kouzelného proutku – ošetřovnu ovládla čeština, informace tlumočila paní doktorka Nicol svým kolegům norsky. S pomocí našeho průvodce a řidičů zájezdového autobusu jsme vypočítali, že náš zájezd dojede za dva dny do hlavního města Osla, a bylo domluveno, že sanitka tam naši turistku přiveze.

Pacientka byla mezitím obklopena nemocničním personálem. Dvě sestry jí pomáhaly s toaletou, mladý internista měřil hladinu glykémie a chystal základní kardiologické vyšetření.

Mně osobně čekalo ještě jedno nezapomenutelně setkání s medičkou Svetlanou Nicol. Krásná, vysoká, usmívající se dívka vyjadřovala upřímnou radost s nečekaného setkání s krajany o půlnoci. Perfektní češtinou nás všechny ujistila, že také ona přispěje k dobré péči o naši pacientku. Slíbila mi, že přijede na besedu s našimi mediky o medicíně v zahraničí. Svůj názor, že moje specializace – preventivní lékařství – je medicínským oborem budoucnosti, nevyslovila jako zdvořilostní lichotku, ale prostě a jasně zdůvodnila jako etickou zásadu a ekonomickou nutnost.

Opouštěli jsme nemocnici jako v neskutečném snu. S klidným svědomím jsme mohli informovat všechny účastníky zájezdu, kteří náš pozdní návrat očekávali, že vše bude v naprostém pořádku. Na setkání v Oslo jsme se dostavili o hodinu dříve než bylo domluveno. Stejně tak si pospíšili řidiči sanitky. Pacientka byla v naprosté pohodě, při líčení svých zážitků z nemocnice nešetřila slovy chvály a obdivu. Vrátili jsme se v plném počtu, bohatší nejen o krásně dojmy z norské přírody, ale i o kontakty s lidskou solidaritou.

V norském zdravotnictví pracují lidé z celého světa. Jejich jedinou vizitkou je odborná kvalifikace a profesionální zdatnost. Jsou naprosto přirození, viditelně se zde cítí "jako doma". Jejich vystupování nasvědčuje tomu, že se určitě nesetkávají s projevy netolerance. I takové je Norsko.

Doc. MUDr. Drahoslava Hrubá, CSc.
10. listopadu 1998