Šedesátileté výročí Kon-Tiki

Heyerdahlův vor Kon-Tiki
foto archiv

Hayerdahl v roce 1947
foto Kon-Tiki museum

Olav Heyerdahl na expedici
Tangaroa, foto Anders Berg

Ne každému něco říká Kon-Tiki. Těm mladším pravděpodobně vůbec, starším možná. Před šesti desítkami let toto slovo hýbalo světem, píše komentátor Lidových novin Zbyněk Petráček ve svém článku Co nám dnes říká Kon-Tiki. V dnešní době je řada dobrodruhů, kteří se snaží na nejrůznějších plavidlech dokázat různé hypotézy – mnohdy však jen na sebe upozornit. Petráček k tomu poznamenává: „Žádné z nich ale nezíská takový ohlas jako Thor Heyerdahl, když 7. srpna 1947 přistál s vorem Kon-Tiki a pěti muži na souostroví Tuamotu. Za sebou měl 101 dnů a 7000 kilometrů plavby z Peru přes celý Pacifik, před sebou pak ještě 55 let života etnografa a dobrodruha.“

Thor Heyerdahl je archetypem úspěchu evropského odborníka v experimentální vědě. Heyerdahl, vystudovaný biolog a etnograf, chtěl ověřit a prokázat, že Polynésie nebyla osídlena od západu, tedy z Asie, jak se tradovalo. Na základě svých vlastních výzkumů a zkušeností v Oceánii i Jižní Americe dospěl k názoru, že tomu bylo naopak, že souhra jihoamerických (rozuměj indiánských, inckých) plavebních technologií a směru mořských proudů i větrů umožnila osídlení tichomořských ostrovů od východu, z dnešního Peru. A jak si usmyslel, tak učinil. Postavil repliku inckého balzového voru a onu trasu prostě absolvoval.

Genetické studie prokázaly, že původ Polynésanů skutečně musíme hledat v Asii – v souladu s tradovaným názorem, který Heyerdahl odmítal. Ale letos právě genetici rovněž prokázali, že kuřata kdysi chovaná na pacifickém Velikonočním ostrově byla úzce příbuzná s kuřaty z Chile – a to z doby před příchodem Evropanů. Takže se rýsuje zcela reálná možnost: Polynésané (původem odněkud z Asie) na svých člunech a se svými kuřaty v nich nejprve dosáhli Jižní Ameriky, a když zjistili, že je již obydlená, podle svého zvyku zařadili zpátečku a teprve tehdy vytyčili „Heyerdahlovu trasu“.

Též se ukazuje, že svůj díl pravdy může mít i Eric de Bisschop, Heyerdahlův názorový protipól, jenž se snažil vlastní plavbou na voru prokázat možnost jakéhosi „kulturního vývozu“ z Pacifiku do Jižní Ameriky. Vidíme tedy, že hlavní význam Heyerdahla, jeho soupeřů i epigonů nespočívá v prosazení nějaké vítězné hypotézy, ale v tom, že dobrodružnými činy ukázali na dosud nezvažované možnosti. Důkazní břemeno je už na geneticích.

Heyerdahl s pěti muži vyrazili na voru Kon-Tiki z peruánského Callaa 28. dubna 1947. Na palubě měli 250 litrů pitné vody v bambusových rourách, 200 kokosových ořechů, potravinové balíčky americké armády a vysílačku. Tisíce kilometrů přes oceán absolvovali vcelku bez problémů, ale problém představovalo přistání, de facto ztroskotání na neobydleném ostrově. Když jejich rádiové vysílání zachytil amatér v Kanadě, myslel si, že si z něho dělá legraci jeho soused z vedlejší ulice.

Heyerdahlův vnuk Olav loni urazil tutéž trasu za 70 dnů. Jeho vor měl však kýlové desky, byl ovladatelnější, navíc používal satelitní spojení a dnes běžnou navigaci pomocí GPS. „Byla to zábava a úžasné dobrodružství,“ řekl v cíli, ale ve srovnání se svým dědou zaznamenal ohlas jen okrajový. Dobrodružství v přímém přenosu je dnes už okoukané.

Symbolem experimentátorů na oceánu tedy zůstává Thor Heyerdahl. My si pak můžeme připomenout českého trampa a světoběžníka, který se ve své emigraci v Peru seznámil s Hanzelkou, Zikmundem i Heyerdahlem a jeho pacifickou plavbu napodobil. Tento muž, vedle něhož bledne i nesmrtelný Zelig Woodyho Allena, je autorem rovněž nesmrtelné písně Niagara a jmenoval se Eduard Ingriš.

kráceno podle článku Zbyňka Petráčka Co nám dnes říká Kon-Tiki,  LN,  7. srpna 2007