Neznámá země – Svět podle Thora Heyerdahla

Začátky a první cesty

Během svého života dokázal Thor Heyerdahl potvrdit několik teorií, které se předtím mnoho ctihodných vědců nebálo označit za nesmysly. Překonal Pacifik na malém balsovém voru, nabídl několik vysvětlení záhad kolem soch MOAI na Velikonočním ostrově, přeplul Atlantik, Rudé moře a Indický oceán na lodích z rákosu, vedl výzkumy v Tucume, na Maledivách a na Tenerife…

Prezident Malediv ho pozval na výzkumy tohoto malého korálového souostroví jihozápadně od Indie. Tehdy se svou expedicí zjistil, že Maledivy, vždy považované po celou svou historii za muslimskou oblast, mají buddhistickou a dokonce i hinduistickou minulost.

V devadesátých letech objevil pyramidy na turistickém ostrově Tenerife a potvrdil své hypotézy, že se skutečně jedná o struktury vybudované vyznavači slunce.

Bývalé velrybářské městečko Larvik leží asi 150 kilometrů jihozápadně od hlavního města Norska Oslo. V roce 1914 se místnímu majiteli pivovaru Thoru a jeho ženě Alison Heyerdahlovým narodil chlapec, kterého pojmenovali po otci, anebo chcete-li podle boha hromů – Thor.

Dnes se do Norska Thor Heyerdahl dostane několikrát za rok, vždy ale spíš kvůli výzkumné činnosti v souvislosti se svým muzeem KON-TIKI. Stále platí, že své knihy píše nejprve v norštině a až potom se překládají do jiných jazyků.

Za svůj domov ale prohlásil jeden z ostrovů nedaleko západního pobřeží Afriky. Ať to zní jakkoli neuvěřitelně, Thor Heyerdahl je doma na Tenerife, největším z turistických Kanárských ostrovů.

T. H.: „Mám velice dobré vzpomínky z úplně raného dětství. Mé vůbec první vzpomínky souvisejí s biologií – mušle na plážích a hmyz, který se hemžil v trávě. Stále si pamatuji, jak jsem tím vším byl fascinován.… Můj otec měl fotoalbum a vůbec moje první fotografie je ještě z doby, kdy jsem byl ještě spíš do kolébky. Stál jsem ve vodě a v ruce jsem měl mušli. Táta k tomu připsal: mladý badatel Thor. Další vzpomínky se váží k době, kdy jsem začal chodit do školy a začal jsem sbírat různé brouky a mušle. V jedné místnosti doma u rodičů jsem si udělal zoologické muzeum.“

Už od studií na střední škole nosil Thor Heyerdahl v hlavě myšlenku na svoji první expedici. Jen se svou manželkou chtěl zkusit žít na ostrově v tichomoří tak, jako domorodci. Nejdřív tedy bylo nutné najít ženu, která by měla odvahu se na takové dobrodružství dát. V jedenadvaceti letech ji, tehdy před děvčaty spíš plachý Thor, našel. Jmenovala se Liv, byla o dva roky mladší a měla odvahu nejen zanechat vysokoškolských studií ekonomie, ale dokonce i přemluvit rodiče, kteří ji na ostrovy smilstva a lidojedů nechtěli pustit.

V roce 1936 vypluli na ostrov Fatu Hiva.

Život v džungli v mnohém není zdaleka tak romantický, jak by se původně mohlo zdát. Bylo nutné vyrobit chýši jen z toho, co poskytl prales. Jako potrava mohlo sloužit jen ovoce, ulovená zvířata a ryby anebo vykopané kořínky. Liv i Thor se učili místní jazyk a zvyky domorodců a poslouchali jejich legendy.

I přes onemocnění tropickými vředy, které oba mladé dobrodruhy mohlo stát život, se Thor Heyerdahl vracel se svou manželkou v pořádku. Přivezl s sebou unikátní biologické vzorky hmyzu a kusy nalezených lidských kostí. V hlavě ale měl už základy své první antropologické teorie. Namísto zvířat ho začalo vážně zajímat stěhování lidí.

Expedice KON-TIKI

Jak přišel biolog z Norska na myšlenku odvážné expedice?

Již od dob, kdy James Cook zjistil, že na ostrovech roztroušených v Tichém oceánu tisíce mil daleko od pevniny žijí lidé, začaly spory o tom, kde se vzali.

Soudilo se, že pravděpodobně přišli od západu, z jihovýchodní Asie. Thor Heyerdahl se svou teorií o možném kontaktu s Jižní Amerikou zůstal sám. Jak tvrdili odborníci – oceán je v tomto směru totiž příliš pustý a dávní obyvatelé nebyli schopni postavit zaoceánské plavidlo. Všichni svého mladého oponenta považovali za blouznivce, a tak Heyerdahlovi nezbylo, než se pustit do stavby voru a dokázat platnost svých myšlenek v praxi. V roce 1947 naplánoval expedici na balsovém voru napříč Tichým oceánem. Cílem expedice s dnes už světoznámým názvem KON-TIKI byly ostrovy v Polynésii.

Thor Heyerdahl: „Všechny mé expedice, všechno, co jsem dělal od doby, kdy jsem začínal jako mladý student biologie na univerzitě v Oslu v letech 1937 a 38, se zrodilo díky odpůrcům.“

„Všichni po celém světě říkali, že balsový vor se podle Dr. S. K. Lothropa z Harvardské univerzity potopí po dvou týdnech a tím pádem nemůže dosáhnout Polynésie. Tak jsem postavil balsový vor a zkusil jsem to.

Když jsem přijel do Peru v roce 1947, abych začal, měl jsme veliké problémy, protože ministr námořnictva chtěl našemu vyplutí zabránit. Řekl, že to bude sebevražda a nemůže udělit svolení skupině mladých Norů a jednoho Švéda, aby vypluli na moře a spáchali tak sebevraždu. Musel jsem tedy jít za prezidentem Peru, panem Mounti Riveiro, který změnil rozhodnutí svého ministra a udělil nám svolení vyplout z vojenského přístavu.“

Šest členů posádky se mohlo opírat jen o svou víru v Heyerdahlovu teorii. Neměli s sebou žádnou doprovodnou loď a jediné spojení se světem obstarávala vysílačka. Nikdo si ale nedělal iluze, že by je podle signálu v případě nouze mohla najít přivolaná pomoc.

Jakkoli může celý podnik působit bláznivě anebo dokonce jako gesto proti oponentům, Heyerdahl vycházel z konkrétních racionálních předpokladů. Při využití Humboldtova proudu, který plyne kolem pobřeží Peru a podél rovníku se stáčí směrem do Polynésie, měla být tato expedice otázkou asi sta dní.

Vše záviselo na odolnosti voru. Byly hlasy, které říkaly, že balsové dřevo mnohem dříve, než námořníci doplují k rovníku, klesne na dno i se svou odvážnou posádkou. Další říkali, že provazy, kterými jsou jednotlivé kmeny svázány, se rozedřou a vor se rozpadne. A další a další. Dost vážných argumentů pro to, že expedice nemůže skončit dobře.

Členové výpravy se poměrně rychle naučili vycházet s mořem i počasím. Zvykli si na stálé vlny, které se někdy valily na palubu v takové míře, že byli schopni vytáhnout z vody holýma rukama žraloka! Když proplouvali hejnem mořských dravců, byla celá paluba často zaplněna bohatým úlovkem.

Postupem času se začalo ukazovat, že výchozí teorie je v mnohém správná. Ano, sušená balza skutečně nasakuje a brzy se potápí. Ke stavbě voru ale byly použity čerstvě poražené stromy. Míza bránila proniknutí vody do celého kmene a fungovala jako skvělá impregnace. Povrchově změklá a nasáklá vrstva dřeva naopak umožnila, aby se lana zařízla do kmenů a tím během plavby nedošlo k jejich rozedření – měkké dřevo provazy chránilo a dokonale krylo.

Do Polynésie na ostrov Raroia se podařilo dostat už po 94 dnech plavby. Předpoklady o směru a rychlosti mořského proudu se naplnily. Po dramatickém přistání mezi útesy ostrova zasadili námořníci kokosový ořech, který s sebou vezli celou cestu až z Peru. Kokosová palma stále roste a je živým důkazem, že mnohé plodiny mohly být do tichomoří dovezeny člověkem z Jižní Ameriky. Mnohem dřív, než se Evropané o existenci těchto ostrovů vůbec dověděli.

Knut Haugland, Bengt Danielsson, Erik Hesselberg, Torstein Raaby a Herman Watzinger spolu s vedoucím expedice triumfovali.

Expedice RA

Rákosí. Materiál, který v různých podobách roste snad po celém světě už stovky let. Odedávna slouží jako levná a univerzální surovina k výrobě čehokoli – střech primitivních domků, k výrobě nábytku, dokonce i ke stavbě primitivních lodí. Heyerdahl však hledal odpověď na tuto otázku: Šlo by na takové rákosové lodi přeplout oceán?

Thor Heyerdahl se věnoval studiu nalezených kreseb, sošek a reliéfů, které zpodobňovaly plavidla podobná těm rákosovým.Studoval kultury, které papyrus po generace zpracovávají anebo tak alespoň v minulosti činily. Procestoval Peru, Čad i Egypt. Nakonec se rozhodl. Dávné civilizace na opačných březích Atlantiku spolu podle něj udržovaly kontakt. To znamená, že to musí jít!
V majestátním prostředí egyptských pyramid, kde také jeho teorie o rákosových zaoceánských plavidlech měla své těžiště, začal v roce 1969 se stavbou papyrové lodi, kterou nazval po Bohu slunce RA.

Thor Heyerdahl: „Opět jsem měl názor, kvůli kterému ty tak zvané autority byly proti mně. Říkaly, že papyrus je úplně k ničemu, protože v oceánu se rozloží a potopí po dvou týdnech. Ale to bylo to samé, co tehdy říkali o balsových kmenech v našem voru KON-TIKI“

Posádku expedice RA tvořilo sedm mužů z různých koutů světa. Bez doprovodné lodi, pouze s vysílačkou, se pustili do dobrodružství, o kterém vědecký svět tvrdil, že skončí tragicky.

Pod egyptské pyramidy bylo dovezeno 500 svazků papyru od etiopského jezera Tana. Celková hmotnost stavebního materiálu byla skoro 12 tun. Protože v polovině dvacátého století bylo nemožné nalézt někoho, kdo by měl zkušenosti se stavbou zámořské lodi z rákosí, konstrukci maloval Heyerdahl s Björnem Landströmem a samotnou stavbu řídili Budumové Músa, Omar a Abduláh z Čadu. Ti měli alespoň zkušenosti se stavěním malých lodiček, které tamní obyvatelé používají pro plavbu po čadském jezeře.

Vyplouvalo se 25. května 1969 z přístavu Sáfí v Maroku. Poměrně brzy se ale začalo ukazovat, že se někde stala chyba. Ale kde?

Thor Heyerdahl: „Samotná cesta na první expedici byla velikým dobrodružstvím. Nejdřív se nám zlomilo veslo. Počasí nebylo nijak příjemné a postupně jsme si začali všímat, že konstrukce loďky měla být o něco lepší, protože pomalu se začaly od lodi oddělovat zpočátku malé kousky papyru a potom větší a větší. Záď lodi se navíc začala potápět do moře.“

Ačkoli RA I. se dostala až za dvě třetiny plánované trasy, Atlantik nebyl překonán.

Mořeplavec se na rok stáhl do ústraní a začal stavět druhou loď. Tentokrát se konstrukcí zabývali čtyři Ajmarové od jezera Titicaca. Skromně, v tichosti a potajmu bylo vše připraveno, aby v květnu 1970 Heyerdahl znovu vyplul směrem k ostrovu Barbados. Tentokrát definitivně potvrdil svou teorii. Bez větších potíží během dvou měsíců dosáhl svého cíle.

Thor Heyerdahl: „Přistání s RA II u ostrova bylo úžasné, protože tam byly tisíce lidí. Rozvinuli úzký červený koberec až na břeh a my jsme po něm měli vyjít nahoru. Stála tam místní vláda Barbadosu a také důstojníci řádu Maltézských rytířů ve zbroji a v červených pláštích…“

Maledivské souostroví

Těchto korálových ostrovů kolem rovníku jsou snad až dva tisíce. Z toho na třech stech žijí lidé. Jejich životní podmínky vždy byly a stále jsou velmi osobité, protože téměř nikde cesta napříč ostrovem neměří víc než pět kilometrů. Tyto pozoruhodné korálové ostrovy najdete asi 700 kilometrů jihozápadně od Indie.

Thor Heyerdahl: „Měl jsem velké štěstí a byl jsem vcelku překvapen, protože mne pozval samotný prezident Maledivské republiky, abych začal archeologické výzkumy. Věděl, že jsem se plavil Indickým oceánem na prehistorické lodi. Řekl mi, že v písku byla nalezena obrovská kamenná hlava. A protože muslimové nesmějí zpodobňovat lidskou tvář, pochopil, že to musí být něco z období ještě před příchodem Arabů.“

„Je tu předpoklad, že hladina oceánů se může zvednout. A Maledivy jsou už dnes tak nízko, ostrovy jsou tak nízko nad povrchem oceánu, že půl metru by znamenalo katastrofu pro celé souostroví. Všechno to jsou korálové ostrovy a nejvyšší bod je zhruba dva metry nad hladinou oceánu!“

Maledivská vláda je dostatečně prozíravá, aby bránila znečišťování oceánu okolo každého ostrova.

Rychlý rozvoj zvyšuje nároky na plochu – proto byla vyvinuta unikátní technologie nasypávání ostrovů. Pokud vláda schválí předložený projekt a plány projdou přes velmi přísná kritéria, přijede loď se speciálním čerpadlem a začne odsávat písek z mořského dna. Nedaleko letiště se tak nepřetržitě ve dne v noci už několik let nasypává celý nový ostrov. V budoucnu z něj bude další čtvrť hlavního města Malé.

Pan Ahmed Mujthaba se stará o malý ostrov Ihuru. Plocha celého ostrůvku není větší, než 28 000 m². Aby tu stále mohly být podmínky pro přežití, je potřeba myslet na každou místní rostlinu. A aby se ostrov vlivem mořského příboje doslova nezmenšoval pod nohama, je nutné, aby korálová masa neustále dorůstala.

Thor Heyerdahl: „Když jsme tam přijeli, měli jsme víc jak tisíc ostrovů na výběr. Použil jsem selský rozum a řekl jsem si, že pokud sem přijeli dávní mořeplavci, muselo to být v době uctívání slunce. Přes Maledivské souostroví prochází rovník, a tak jsem se rozhodl jet přímo do rovníkového kanálu. Tam jsme pak učinili naše objevy.“

„Přiznáváme, že Arabové byli na Maledivách před námi, ale naše výprava objevila, že dlouho předtím, než se sem dostali Arabové, byli tu buddhisté a stavěli chrámy, a zanechali tu veliké sochy, krásné sochy buddhů s dlouhými ušními lalůčky. Dalšími výzkumy jsme dokonce zjistili, že chrámy buddhistů byly pouze stupy přestavěné po hinduistech, kteří tu byli ještě před buddhisty!“

Tahiti – ráj na zemi

Narozdíl od některých jiných ostrovů v Pacifiku, na Tahiti došlo během posledních šedesáti let k tolika závažným změnám, že pokud sem nějaký pamětník zavítal poprvé třeba v roce 1937 a podruhé řekněme letos, asi nepoznával místní prostředí ani jeho obyvatele. Setkání s takovým pamětníkem by bylo určitě velice zajímavé. A pokud tímto pamětníkem je Thor Heyerdahl, není třeba nic dodávat.

Tahiti sehrává v životě Thora Heyerdahla docela specifickou úlohu. Poprvé sem zavítal v roce 1936. Tehdy čerstvě absolvoval univerzitu a vyrážel spolu se svou tehdejší ženou Liv Torpovou ověřit platnost diplomové práce o schopnosti člověka přežít bez pomoci na tichomořském ostrově Fatu-Hiva. Na tehdejším Tahiti strávili několik týdnů, kdy čekali na loď, která by je na opuštěný ostrov zavezla. Potom v průběhu svého života sem Thor Heyerdahl zavítal ještě několikrát a mohl tak pozorovat postupné změny na životní úrovni, stylu bydlení i funkci místní společnosti.

Nechme stranou spory o tom, jestli je spojenectví s Francií pro Tahiti přínosem anebo ztrátou. Je neoddiskutovatelné, že životní úroveň obyvatel prudce stoupá, obchod se vyvíjí díky tomu, že Francie drží ochrannou ruku nad ekonomikou své části Polynésie. Naproti tomu je pochopitelné, že každý antropolog asi smutně vzdychá nad skutečností, že z původních obyvatel už mnoho nezbylo a ti, kteří tu jsou, si museli vybrat jednu ze dvou možností – podřídit se systému, který řídí většinou francouzští manažeři anebo stát stranou.

Mezi jedním a druhým extrémem ale musí být nějaká střední cesta. Nějaká možnost pro ty, kteří se nechtějí vzdát vlastní rodinné tradice a identity. Pro ty, kteří nemají odvahu postavit se novodobým změnám, ale nechtějí se stát stavební součástí nového systému.

aI když moderní lodi jsou jednoznačně dominujícím dopravním prostředkem, mnozí místní obyvatelé stále důvěřují lodicím původního stylu – starým vahadlovým lodicím. Můžete je neustále vidět kdekoli na břehu anebo u domů, které jsou blízko pláže. Jakési obdoby těchto lodí jsou v současné době také používány pro převoz turistů z jednoho místa na druhé a k cestě z jedné atrakce na druhou. Takto se vlastně neustále potkávají minulost i současnost těchto, jak se také říká, Společenských ostrovů.

Jsou místa světa, která kdysi byla krásná a z jejich původní krásy už dodnes nezbylo téměř nic. Někde je krásně proto, že tam dosud nedorazili představitelé západní obchodní civilizace. V určitých oblastech to byli naopak představitelé právě tato západní civilizace, která byla jediná schopna zachránit místní krásu pro budoucnost. Ve Francouzské Polynésii není ještě tento boj dobojován. Před šedesáti lety tady všechno vpadalo jinak, ale je velice pravděpodobné, že za dalších šedesát let, pokud se sem někdo z nás vypraví, nebude poznávat místní prostředí ani jeho obyvatele. Ještě pořád nenastal rovnovážný stav. Ještě pořád tu ale je ráj na Zemi.

Tenerife

Na tomto ostrově byly nalezeny podivuhodné pyramidy, které podle některých teorií mohou mít ledacos společného s pyramidami v Peru.

Také můžeme říci, že původní obyvatelé se jmenovali Guanchové a že v současnosti souostroví Kanárských ostrovů patří pod Španělskou správu.

O tom, že atmosféra ostrova a význam pyramidového komplexu mají svoji váhu, svědčí to, že se sem přestěhoval Thor Heyerdahl se svou manželkou Jacquelin. Nechtělo se nám dlouho věřit, že by se dobrodruh s tak bouřlivou minulostí jen tak usadil v lokalitě, která čpí komercí a obchodem. Řekli byste: někde v Peru, Bolívii, na Maledivách – ale na Kanárských ostrovech? Ano, je tomu tak. Slavný norský mořeplavec a antropolog se usadil zde a sám říká, že zde se cítí skutečně doma.

Celý komplex pyramid byl zachráněn skutečně se štěstím před podobným osudem, jaký stihly podobné stavby už v minulých letech – rozebrání na stavební materiál. Díky bleskurychlé akci Thora Heyerdahla a Freda Olsena se ovšem už od roku 1990 začalo rodit velmi zajímavé muzeum.

Na začátku celého stavebního projektu byly polemiky, jestli se vůbec jedná o tak jedinečnou lokalitu. Kdo může s jistotou určit, že se skutečně jedná o stavbu pyramid a ne jen o nějaké odkladiště kamenů, které jinak brání růstu zemědělských plodin?

Pyramidy u Guímaru jsou terasovité a mnoho odpůrců Heyerdahlovy teorie vychází z toho, že se jedná jen o jakási uměle vybudovaná políčka anebo o místo, kam zemědělci odkládali kameny, které museli ze svých malých záhonů odstranit, aby se dostali k úrodné půdě.

Na kultuře guanchů je zajímavé, že oběti, které přinášeli na prostranstvích pyramid při rituálních obřadech nebyly krvavé. To je rys v tehdejší době velmi netypický. Podle všeho se mělo jednat o velmi vyzrálou kulturu, která nebyla krvelačná a která si zakládala na morálních principech. Při obsazování Kanárských ostrovů španělskými kolonizátory sváděli guanchové velmi urputné boje o své území a o svá práva, takže byli téměř vyhubeni.

Při procházení mezi terasovitými stavbami se neubráníte dojmu, že pyramidy mohly mít i nějaký jiný význam, než jen jako rituální prostranství. Mohly sloužit jako hrobky? Je možné, že uvnitř těchto taveb je ukrytý poklad!

Velikonoční ostrov

Trojúhelníkový kousek země, na kterém jsou čtyři sopky (118km²⁾, na které se naskládalo pomalu nejvíc nevyřešených záhad současného světa. Místo, kde se setkávají protiklady na každém kroku. Velikonoční ostrov už ve svých různých názvech skrývá několik zvláštností. Jeden z domorodých názvů zní – Rapa Nui, což lze přeložit jako pupek světa.

Další domorodý název je Te Pito O Te Henua, což lze přeložit jako Oči dívající se k nebi. Můžeme to chápat jako alegorii na zaplavené krátery sopek, které svými kulatými jezírky pozorují nebe a v noci zrcadlí hvězdnou oblohu. Nebo to je připomínka nedostavěných a poražených soch MOAI, které často převráceny na záda jakoby pozorují nebe.

Každopádně název, pod kterým se ostrov objevuje na mapách působí až skoro komicky. Španělsky to je Isla de Pascua, anglicky Easter Island a český překlad je Velikonoční ostrov. Přitom místní obyvatelé neměli o křesťanství ani nejmenšího tušení. Toto jméno se nijak neváže k rituálům na ostrově, ale jednoduše ke dni, kdy holandský mořeplavec Roggeveen tento kousek země roku 1722 objevil.

Domorodí obyvatelé však nemají jediný důvod, aby na bílé námořníky a kolonizátory mysleli v dobrém. Několikrát sem přirazili lovci otroků, kteří doslova vyplenili místní kmeny. Například v roce 1862 se z 1500 mužů unesených peruánskou flotilou vrátilo jen patnáct. Tehdy ostrov přišel o téměř čtyři pětiny populacu. Mezi posledními učenými muži byl zajat a odvlečen i král Maurata s rodinou.

Životní úroveň obyvatel je stále poměrně nízká, a tak sem někteří turisté odmítají jet jednoduše proto, že tu nenajdete bazény s vyhřívanou vodou, exkluzívní butiky a dokonce tu nenarazíte ani na obchůdek s rychlým občerstvením, které jsme si všichni zvykli vídat snad už kdekoli na světě.

Někteří lidé říkají, že Thor Heyerdahl udělal pro Velikonoční ostrov to, co pro Severní Ameriku Kolumbus. Naštěstí ale nebyl takovým poslem zkázy jako slavný španěl pro původní obyvatele velkého kontinentu. Rostoucí turismus a popularita Velikonočního ostrova kterou přineslo několikeré vydání knihy Thora Heyerdahla Aku-Aku po celém světě, měly vliv na životní úroveň obyvatel a také pomáhaly k zajišťování jejich práv. A tak zatímco ještě v roce 1964 mohl Francouz Francis Maziére popisovat bezpráví páchané na domorodcích, o několik let později už se situace změnila.

První expedice Thora Heyerdahla měla za cíl pojmenovat záhady Velikonočního ostrova a pokusit se najít odpovědi alespoň na některé z nich.

Historie Velikonočního ostrova představuje oblast, kde je jen velmi málo vět, které může vědec říci s jistotou. Záhad je mnoho, že pouhý jejich výčet by zabral několik hodin. Nevíme přesně odkud připluli původní obyvatelé. Nevíme proč na ostrově platil záhadný kult ptačího muže. Lze se jen dohadovat proč byly obydlovány tak zvané rodové jeskyně, kam domorodci ukrývali mnoho sošek a jiných indicií spojených s vlastní rodinou. Nevíme proč se začaly tesat pevní sochy MOAI a proč je různé skupiny obyvatel tvořily s různým úspěchem a v různé kvalitě v rozmezí mnoha let. Těžko se vysvětluje proč byly sochy rozmísťovány na speciální stanoviště zvané AHU a existuje mnoho dohadů o tom, jak byly na taková místa transportovány.

Pyramidy v Túcume

Thor Heyerdahl: „Během svého života jsem objevil pyramidy na ostrovech v Indickém oceánu, blízko Panamerican Highway v Peru a na turistickém ostrově v Atlantiku. Takže otázkou tu je jen schopnost mít otevřené oči. Je tu mnoho věcí k objevení, mnoho věcí zájmu, pokud se zajímáte o neznámou minulost lidí, jejich život a zkušenosti.“

Peru se označuje jako země, která má nejvíc archeologických památek z celé Jižní Ameriky.V této zemi je také nejvíc nevyřešených záhad jihoamerického kontinentu. O mnoha neuvěřitelných stavbách se vedou místy až divoké diskuse. Snad nejohnivější debaty zaznívají nad smyslem takzvaných linií na planině Nazca. Jsou viditelné pouze ze vzduchu z takové výšky, že dokonce ani vybudovaná rozhledna neposkytuje ucelený pohled alespoň na jeden z gigantických obrazců. Na zemi tyto kresby vypadají jen jako nějaké odnikud nikam směřující cesty. Předpokládá se, že obrazce vznikly někdy mezi rokem 900 před a 600 po smrti Krista. Jsme schopni nalézt určité shody mezi orientací linií a astronomickými jevy. To je všechno.

Thor Heyerdahl: „Zjistili jsme, že civilizace v Peru nemohou být přisuzovány Inkům. Byli skvělí válečníci, výborní organizátoři, ale oni sami nevybudovali žádnou civilizaci. Zjistili jsme, že tři generace před příchodem Španělů, praděd Inků, kteří později vládli v Andách době příchodu Španělů, dosáhl pobřeží Tichého oceánu a dobyl toto území. Předtím tam byly vynikající námořní civilizace, které byly na vyšším stupni vývoje v umění a v architektuře, než byli Inkové vůbec schopni dosáhnout. A byli to Inkové, kteří je dobyli a většinu zlata a stříbra, které Španělé ukradli Inkům a odvezli do Evropy, zase Inkové ukradli kulturám Chimu (čimu) a jejím předchůdcům Mochika (močika) na pobřeží, když obsadili jejich území.“

Jedním z vůbec prvních kroků bylo dokázat, že se skutečně jedná o záměrně vybudované pyramidy a ne o náhodné hromady štěrku a kamení. Bylo hodně lidí, kterým se nechtělo věřit, že na dohled od panamerické dálnice mohou stát pyramidy a nikdo si jich nevšimne.

Rychle bylo nezvratně dokázáno, že všechny tyto pyramidové struktury jsou vytvořeny složením milionů sušených hliněných cihel. Podařilo se je v okolí nalézt a také byly zřetelné i po zkušebním rozebrání části jedné z pyramid.

Lokalita pyramid v Tucume pokrývá impozantních 220 hektarů. Napočítáme tu 26 hlavních pyramid a mnoho menších struktur. Počátky budování spadají do prvních let 12. století. Dávno předtím, než sem na západní pobřeží dorazili Inkové.

Kultura Lambayeqe (lambajeke), ve které se pyramidy budovaly, žije i dnes ve zvycích současných obyvatel Tucume.
V Peru, obzvláště v těchto severních oblastech, bylo vždy hodně vykradačů hrobek a archeologických nalezišť. Obyvatelé Tucume ale vždy byli velice hrdí na svou minulost a nikdy by nepoškodili stará posvátná místa. Dokonce chtěli bránit i serioznímu výzkumu vědeckého týmu Thora Heyerdahla. Až když se sami mohli seznámit s projektem kopání, podařilo se najít i dostatek nájemných pomocníků.

Jedním z dokladů o přežívajících zvycích je i to, že místní obyvatelé jsou sice většinou křesťané, ale mnoho událostí v roce má svého pohanského patrona. Ve městečku také stále pracuje několik šamanů. Jsou zcela přirozenou součástí místního života a těší se velké úcty a důvěry obyvatel.

Odkud a kam

Arnold Jacoby (spolupracovník Thora Heyerdahla): „Thor a já jsme byli první ochránci přírody v Norsku. Měli jsme svoje speciální teorie, jak bude postupně všechno ničeno.

A tak se i děje.

Arnold Jacoby: „Vzpomínám si, jak šel Thor se mnou jednou sportovat. Byl původně fyzicky slabý, ale pořád posiloval. Stáli jsme na mělčině, protože neuměl plavat a k nohám nám připlavali platýsi. Thor začal křičet a utekl. Ale pak se vycvičil. Trpěl například závratí – a nakonec se z něj stal výsadkář. To jsou velké protiklady. Měl panický strach z vody, ale nakonec na voru KON-TIKI přeplul oceán.“

Thor Heyerdahl (o expedici Tigris): „Měl jsem na palubě jedenáct mužů různých národností z východu, západu, severu i jihu abychom demonstrovali, že rozdílné národy, odlišných politických pohledů a dokonce i s odlišným náboženstvím a barvou kůže, mohou žít společně v míru a harmonii. Na expedici Tigris jsme se společně plavili pět měsíců s povolením vyplout už z Iráku, které nám udělil přímo prezident Saddám Husajn.“

„… plavili jsme se z Mezopotámie, dnešního Iráku, do pákistánského údolí Indus a přes Indický oceán do Rudého moře. Ale tam už jsme nesměli. Dopluli jsme k ústí Rudého moře, a tam byla válka na všech stranách. Dostali jsme varování od Spojených národů, protože jsme se plavili pod vlajkou OSN, že nemáme povolení přistát nikde jinde, než v malé republice Džibuti na Africké straně. Všichni na lodi jsme se shodli – sovětský Rus, severoameričan, žid, Arab, Japonec – všechny národnosti na palubě a poslali jsme telegram Spojeným národům a protestovali jsme proti beznadějnému vývoji v moderní době.“

Thor Heyerdahl (o Velikonočním ostrově): „Po mé návštěvě tam začali přijíždět turisté a bylo postaveno letiště a přístav a rychle začal rozvoj k turistickému ostrovu. Zezačátku to jednoznačně byla obrovská výhoda pro místní lidi, protože to znamenalo totální konec chudoby. Byli chytří, a tak mohli poslat děti do škol v Chile. Začal bleskový rozvoj k lepšímu.
Doufám, že takhle to bude pokračovat, protože místní lidé jsou velmi inteligentní a jsou schopni vnímat možný problém – navíc chilská vláda je velice dobrá v ochraně archeologických lokalit.“

Thor Heyerdahl: „Myslím, že dnes jsme ve velice problematické situaci. Všichni věříme, že to, co vidíme dnes, v současné době, je způsob, jak budou věci vypadat i nadále. To je chyba, kterou dělali lidé po celou historii – neschopnost vnímat třetí dimenzi, neschopnost sledovat fakt, že všechno se mění. Před námi na Zemi existovaly vynikající civilizace, ale ani jedna z nich nevyřešila problém přežití. Všechny civilizace se rozvíjely, dosáhly svého vrcholu – a vymřely. Myslím, že pokud máme mít nějakou prominentní naději na stálou existenci, musíme se umět učit z chyb minulosti.“

„Máme ale větší problém než všichni před námi, protože až do středověku tu vždy byla nějaká jiná kultura na jiném místě planety, která byla připravena převzít civilizaci a vyvíjet se dál. Ale dnes už nikde žádná jiná není. Takže musíme udržet naši civilizaci na unavené planetě. Pokud tato naše civilizace zkolabuje, potom zkolabuje všechno a budeme muset začít úplně od začátku, znovu. Největší výhodu potom budou mít ti, kteří jsou dnes nejvíc izolováni a kteří jsou stále schopni přežít s prázdnýma rukama v džungli nebo v poušti nebo v bažinách. Máme jedinou naději a musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom naší katastrofě předešli. Jiný výběr není.“

Kultura Lambayeqe (lambajeke), ve které se pyramidy budovaly, žije i dnes ve zvycích současných obyvatel Tucume.
V Peru, obzvláště v těchto severních oblastech, bylo vždy hodně vykradačů hrobek a archeologických nalezišť. Obyvatelé Tucume ale vždy byli velice hrdí na svou minulost a nikdy by nepoškodili stará posvátná místa. Dokonce chtěli bránit i serioznímu výzkumu vědeckého týmu Thora Heyerdahla. Až když se sami mohli seznámit s projektem kopání, podařilo se najít i dostatek nájemných pomocníků.

Jedním z dokladů o přežívajících zvycích je i to, že místní obyvatelé jsou sice většinou křesťané, ale mnoho událostí v roce má svého pohanského patrona. Ve městečku také stále pracuje několik šamanů. Jsou zcela přirozenou součástí místního života a těší se velké úcty a důvěry obyvatel.

Premiérově vysílala ČT v listopadu 2001
převzato ze serveru © České televize, listopad 2001