Tragický konec expedice poručíka Greelyho (1881–1884)

Adolphus Washington Greely se později
stal generálmajorem (1844–1935)

Jen těchto šest mužů hrůzy přežilo
(červen 1884)

Šestice


Záchranná výprava konečně dorazila
ke Greelyho táboru

Zbědovaní členové expedice
jsou odnášeni na záchrannou loď

Když se Mezinárodní polární konference v roce 1879 usnesla zřídit v Arktidě pevné pozorovací stanice, Amerika si vzala na starost založení dvou z nich – jedné na Grinnellově zemi a druhé na Aljašce. Poručík Adolphus Washington Greely byl pověřen vybudováním stanice na Grinnellově zemi. Protože americký kongres pro celou akci nejevil příliš velké nadšení, uvolnil na ni jen poměrně malé finanční prostředky. A tak byla vypravena nedostatečně připravená a vybavená expedice, prakticky bez polárních zkušeností. To vše v důsledku vedlo k jedné z nejstrašlivějších tragédií v dějinách dobývání Arktidy…

Greelyho vojenská expedice se v roce 1881 vydala na sever v pronajatém tuleňářském parníku Proteus. Cestou navštívila některá tábořiště předchozích polárních expedic. V jejich zásobovacích skladech si doplnila proviant, vyzvedla dokumenty z kamenných mohyl, a zároveň tam uložila své vlastní zprávy. Výpravě se podařilo dosáhnout určeného místa v zálivu lady Franklinové. Z lodi vyložili zásoby a vše potřebné ke stavbě dřevěných domků. Již za měsíc je zřízena tehdy nejsevernější polární stanice na světě. Byla pojmenována Fort Conger.

Loď Proteus se vrátila zpět do vlasti. Podle plánu má do Fort Congeru připlout opět příští rok v létě, dopravit nové zásoby a především po roce pobytu vyměnit posádku stanice, která přečkala první zimu v Arktidě. S příchodem jara její členové podnikají řadu loveckých a průzkumných výprav do okolí stanice. Provádějí i různá vědecká pozorování a měření. Nejsou to zanícení polární badatelé, ale vojáci, a tak se všichni hlavně těší na léto, kdy přijede loď Proteus s novou posádkou, která je vystřídá, a oni se konečně vrátí domů.

Ta však proti očekávání nepřipluje, a léto se chýlí ke konci. Před Greelym tak vyvstává nečekaná nutnost druhého přezimování v drsné Arktidě, s tenčícími se zásobami potravin a vyčerpanými lidmi. Greely se proto snaží udržet v mužstvu morálku nasazením železné vojenské kázně, zavede systém přísných trestů. Přesto nezabrání tomu, aby v silně roztrpčené a podrážděné posádce docházelo ke stále prudším hádkám i porušování rozkazů. V této krajně napjaté atmosféře přečkávají zcela demotivovaní vojáci ve stanici i druhou polární zimu. Když ale ani příští rok v létě nepřiplouvá ani Proteus, ani žádná jiná loď, situace se stává kritickou. I Greelymu je teď jasné, že již nelze ve stanici déle zůstávat. Třetí přezimování by již pro všechny znamenalo jistou smrt.

Greelyho lidé proto opouštějí Fort Conger v malé staré parní bárce, která zde zůstala po nedávné Hallově výpravě. Do té se ale vejde jen omezené množství potravin. Greely se v ní snaží probít na jih, kde doufá najít eskymácké osady. Ale již po dvou týdnech plavby je bárka uvězněna v ledových krách. Posádka musí proto sestoupit na led a loď opustit. Greely se nakonec rozhodne uchýlit na Grinnellovu zemi, kde věří, že objeví zásobovací skladiště. To se mu sice podaří, ale skladiště jsou prázdná. Navíc se z jedné uložené zprávy již tak zdecimovaní vojáci dozvídají další pohromu. Loď Proteus, na kterou tak dlouho a marně čekali, byla při pokusu proniknout do Fort Congeru sama rozdrcena ledem a potopila se. Její posádka ale měla štěstí, byla zachráněna jakousi náhodně proplouvající lodí. Její kapitán se o další osud Greelyho výpravy staral pramálo a sám urychleně prchal z těchto nebezpečných vod. A tak Greely a jeho lidé zůstali dál opuštění, zapomenutí. Až pod tlakem veřejného mínění, kterým otřásla tragédie De Longovy výpravy, se americká vláda rozhodla vyslat opožděnou pomoc. V červnu 1884 našla velrybářská loď Thetis poblíž mysu Sabine zbytky posledního tábora Greelyho expedice. Co se v něm přesně odehrálo, se neví dodnes…

Když zachránci otevřeli roztrhanou stanovou plachtu, zděšeně ucouvli. Ve stanu spatřili několik zdivočelých, zbědovaných a hladem pološílených mužů. Jeden měl amputovány nohy, ostatní leželi, a jeden z nich klečel, jako by se modlil – byl to poručík Greely. Nikdo však zachráncům zpočátku nevěnoval sebemenší pozornost. Když se někteří probrali z letargie, násilím se vrhli na plechovky s konzervovaným masem, jímž je námořníci chtěli po troškách nakrmit. Zachráncům tuhla krev v žilách, když se postupně seznamovali s opravdovými orgiemi hladu, které si Greelyho vojáci prožili. Zapomenuti, ponecháni sami sobě, bez potravin a střeliva, kdy nemohli prakticky nic ulovit, dopouštěli se členové mužstva stále častěji neuposlechnutí rozkazu, vzpour a krádeží zbylých potravin. Zloděje trestal Greely nemilosrdně. Jeden byl pro výstrahu zastřelen, ale ani to ostatní neodradilo. Po vyčerpání posledních zásob začali vojáci jíst psy, později i psí řemeny, kožené oděvy či stanové plátno. Lékař výpravy skončil sebevraždou, když se předávkoval sedativy. Ostatní začali postupně umírat z hladu či na kurděje. V okolí stanu se povalovaly nepohřbené mrtvoly s vykrájenými kusy masa, což nasvědčovalo tomu, že došlo i ke kanibalismu. To jen dokreslovalo celý obraz tragédie.

Z dvaceti čtyř mužů, kteří před třemi lety přijeli na daleký sever, jich přežilo jen šest. Sedmý, krutě zmrzačený seržant, zemřel na zpáteční cestě do vlasti. Většina z nich se již stejně nikdy z prožitých hrůz zcela nevzpamatovala. Ale samotný Greely žil ještě velmi dlouho a zemřel v hodnosti generála.

Z cyklu Příběhy a záhady Arktidy, Vladimír Vojíř, 1999–2000
ilustrace a fotografie z archivu Vl. Vojíře