ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Existuje ještě Laponsko?

Čyklostezka tajgou – foto Jiří Havel, 1999
Cyklostezka tajgou
Domorodec z Koly – foto Jiří Havel, 1999
Domorodec z Koly
Laponský tábor u veletoku Tana – foto Jiří Havel, 1999
Laponský tábor u veletoku Tana
Na bicyklu se dostanete k sobovi docela blízko – foto Jiří Havel, 1999
Na bicyklu se dostanete
k sobovi docela blízko
Tundrou pobřežím Barentsova moře – foto Jiří Havel, 1999
Tundrou pobřežím Barentsova moře

Stačí vystoupit po příčkách rovnoběžek dostatečně vysoko, právě tolik, kolik vystoupili původní obyvatelé severní Evropy, kteří sami sebe nazývali Sámy. Je několik teorií o tom, kdy a odkud na evropský sever přišli, ale bylo to už tak dávno, že pro tentokrát bude jednodušší se shodnout na tom, že tam žili od nepaměti.

Teprve v posledních tisíci letech začali pronikat na sever Normané, později Finové a ještě později Rusové. Teprve tehdy se objevuje označení Laponci a Laponsko z germánského Lappen = Hadr. Dnes už sotva kdo rozhodne jak dalece obsahuje slovo opovržení nad kvalitou látkových oděvů Sámů a jak dalece jsou odlišní od jiných přírodních národů, které se dříve odívaly výhradně do kůží.

Co se dělo v těchto končinách před příchodem bílých mužů, zůstává zahaleno tajemstvím. Malí, tmaví, černovlasí lovci se zahnutým nosem, dlouhými pažemi a krátkýma nohama zachovali o sobě jen málo zpráv. Neuměli psát, ale uměli žít za hranicemi možností lidské existence. Nikdo jim nerozuměl, nikomu se nelíbili, nikdo je nechápal.

Není se čemu divit. Ještě po roce 1910, kdy jejich tábor navštívil ruský etnograf, byli Sámové přesvědčeni, že vznikli ze sobů. Zastihl je zcela nahé uprostřed louky, muži měli na hlavě připevněny parohy a utkávali se po způsobu sobů o nejhezčí děvče.

Byli to podivní, tajemní čarodějové ze země, kde se místo slunce objevuje na nebi polární zář, ohnivá liška Revontuli. Takovým lidem bylo lepší se vyhnout, a když už se Laponec přece jen objevil, bylo bezpečnější ho pro uklidnění živlů raději hodit do vody. Obyvatelé Severu se z pochopitelných důvodů nikdy plavat nenaučili.

Ani na poloostrově Kola, původním laponským názvem Guoládatnjárga, nekvetlo tomuto přírodnímu národu štěstí. Museli platit daně, případně pokuty za jejich neplacení. Vojáci z kolské pevnosti je zabíjeli a nepomohly ani stížnosti představených Kandalakšského kláštera carovi. Konec konců si sám Petr I. poručil pro obveselení 10 párů Laponců i se soby a saněmi, aby mu dělali dekoraci na svatbě v Petrohradě. Nevyhnuli se ani vojenské službě a ve válce s Polskem museli nastoupit ve svých typických oděvech a s vlastními zbraněmi. Jak se jim vedlo, zpráva neuvádí. Zcela konkrétní jsou naopak počty Sámů na pomnících z druhé světové války, kdy byli finští Laponci nuceni bojovat nejdříve po boku Němců, po roce 1944 naopak na straně Rusů.

O tom, jak žijí původní obyvatelé ve své rozsáhlé domovině dnes, jsme se chtěli přesvědčit osobně. Vlak do Murmanska jede jen tři a půl dne a bicykl je možné vzít s sebou do kupé. Není nad pocit jistoty. Kolo je pro severní Evropu ideální dopravní prostředek už jenom proto, že země je rovinatá, a pokud nejedete právě po E6, potkáte za měsíc jenom pár aut.

V nejsevernějším velkém městě na světě, velkém jako Brno, Sámy potkáte jen na Dnech severu poslední březnovou neděli. Zajeli jsme si proto do osady Lovozero ve vnitrozemí poloostrova. V městečku dnes žije asi tisíc Sámů, stejně tolik příslušníků národnosti Komi a 20 Samojedů. Většina z nich profituje ze sobích stád, která se přes léto pasou na svazích Lovozerských tunder, tisícimetrového pohoří na jezerem. Ti, kteří mají dnes již soukromá stáda, jsou bohatší. Jak proběhla privatizace a jací lidé přišli k majetku, jsme si uměli dost dobře představit. Ti, na které zůstal jen zbytek, zůstali ve zbytkových družstvech a musí být skromnější.

Staří lidé hovoří kromě ruštiny svým rodným jazykem, ale všichni ostatní umí už jen rusky. Je zajímavé, že v posledních letech narůstá zájem o studium sámského jazyka. V lovozerské škole se kromě pravidelné výuky dětí pořádají kurzy pro dospělé. Bohužel chybí peníze a v poslední době tady byli nuceni snížit počet vyučovacích hodin z 39 za měsíc na pouhých devět.

Barevnou podzimní tajgou opouštíme Lovozero a během příštích stovek kilometrů k norské hranici se se Sámy už nepotkáme. Norsko-ruská hranice měří jen 196 kilometrů a teprve v poslední době otevřeli v jinak neprostupném drátěném plotu úzkou škvíru. Pečlivě uhrabaný pás, ostnatý drát a hlídací věže, jak jsme je znali na naší západní hranici. Tady se nezměnilo nic, protože Kola je vojensky nejexponovanější oblast světa. V roce 1918 viděli Sámové svoje příbuzné v Norsku naposledy.

Dlouho jsme podle hranice neprojížděli a asi 30 kilometrů před přechodem nás na jakési předsunuté celnici zastavili vojáci a museli jsme počkat na auto, protože pěšky a na kole je překročení hranice přísně zakázáno.

Armáda je zdecimovaná dlouhodobým mírem, tajgou se pohybují majoři v civilu, sbírají gribyjagodu. Když jim uplyne osobní volno, zmizí v některé z tajemných oplocených staveb podél hranice, o kterých všichni svorně prohlašují, že jsou to vědecká pracoviště pro navádění meteorologických družic.

Norové jsou s plotem a hlídacími věžemi nadmíru spokojeni. Ostraha hranice je nic nestojí a zcela se v tomto ohledu spoléhají na poctivou práci svých východních kolegů.

Kde se potkáme se Sámy v nejvýchodnější části Norska zvané Sør Varanger, jsme nenašli ani v turistických informacích, ani v sámském muzeu ve Varangerbotnu. Tady se sobím stádům věnuje asi 10 procent Sámů, ve skutečnosti s nimi chodí jen pár pastevců, kteří po starém způsobu se soby kočují. Žádní divocí sobi už po tundře a tajze neběhají a všichni někomu patří. Vystřelit si na soba je z právního hlediska totéž jako vystřelit si u nás na krávu. Někteří Sámové ve svých modročervených oděvech prodávají u silnice vyšívané boty, rukavice a výrobky z parohů. Hovoří několika jazyky a bůhví, čím se živí v civilu, když skončí krátká letní turistická sezona.

Laponci splynuli s majoritou, vyučují na školách, pracují v úřadech a v nemocnicích, tlačí se i do vysoké politiky. Jejich život se už dnes nijak neliší od života Švédů, Finů nebo Norů. Kde jsou právě sobí stáda se nám zjistit nepodařilo, a protože jsme neměli dost času na to, pročesávat celou Finnmarku, spokojili jsme se jen s návštěvou knihoven a muzeí nabitých informacemi.

Podobná situace je i v okolí Inari ve Finsku, někdejším středisku Laponců. Našli jsme jen výzkumný ústav pro chov sobů. Trápili jich tam v ohradě osm za účelem opětovného zavedení dojení, protože sobí mléko je velice zdravé a výživné.

Finsko-ruská hranice v Raaja-Joseppi je obdoba hranice rusko-norské. Zase uhrabaný pruh, dráty, věže, vojáci, zákaz jízdy na kole, každých deset kilometrů kontrola, poslední padesát kilometrů v ruském vnitrozemí. Silnice z finského města Ivalo národním parkem Urho Kekkonena podél řeky Lotta do Murmanska je nezapomenutelnou túrou mezi nekonečnými jezery, kamenitými peřejemi a bílým kobercem lišejníků.

Na kole jsme ujeli asi 1500 km Laponskem. Musí tedy existovat. Také Sámové-Laponci ještě existují, ale je to jen otázka času, než v rámci globalizace jako národ po pěti tisících letech zmizí a splynou se svým okolím. Odkud takový pesimismus? Jestliže se o nějakém živočišném nebo rostlinném druhu začnou pořádat konference, je to důkazem, že jeho konec přichází. O Sámech už bylo konferencí celá řada. V Inari, Abisku, Kautokeinu, Karesuandu a v Karasjoku. Jejich země se kdysi rozprostírala od Trondheimu až k jezeru Ladoga. Dnes se hlásí k sámské národnosti podle záznamů Laponského koncilu pouhých 9200 osob.

text a foto Jiří Havel Brno, únor 2000

Jiří Havel – dlouholetý člen Severské společnosti, velký sportovec, cestovatel a znalec severských států. S přáteli loni vyrazil na kolech do končin, o kterých píše v článku. Letos chce cyklistickou výpravu zopakovat pro širokou veřejnost jako zájezd své brněnské cestovní kanceláře VIKINGTOUR.

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,78   hodnoceno: 9 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.307.564 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.179 sec. • www.severskelisty.cz • 54.159.30.26
file v.20180224.034548 • web last uploaded 20180225.035521
2017:325 • 2018:8