ToplistNa vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

S Joy kolem Skotska – a ještě kousek na Sever / 6. část

předchozí díl…     kompletní fotogalerie


mapa celé cesty na Sever

ze Scrabsteru do Stromness



etapa: Scrabster – Stromness




Výlet po Orknejích
Stone of Stenness – Barony Mill – Birsay

z Orknejí na Shettlandy





z Shettland do Bergenu



Část 6 – Ze Skotska do Norska  (2009)

Po několika letech jachtařských toulek po Baltu, Kattegatu, Skagerraku a vodách překrásného norského pobřeží až po Lofoty jsem se rozhodl uskutečnit plavbu poněkud delší a hlavně pestřejší. Hlavním cílem bylo navštívit Skotsko, Hebridy, Orkneje a Shetlandy. V předchozím dílu Joy šťastně obeplula obávaný mys Wrath a ukryla se v přístavu Scrabster na severovýchodním pobřeží Skotska. V tomto dílu vyprávění navštívíme Orkneje a Shetlandské souostroví a pak zamíříme do norského Bergenu.

Probudilo mne hučení motorů kousek od mého ucha. Vykoukl jsem ven a zíral na možná deset metrů vysokou ocelovou stěnu, která se zvolna sunula pár metrů od Joy. Docela slušný tanker se v těsném přístavu obracel, aby mohl odplout, a snažili se to udělat tak, aby nás nevzbudili. Moje smysly jsou však dlouhodobým tréninkem jinak nastaveny a každá změna mne vzbudí. Když jsem se dost vynadíval na perfektní práci kormidelníka, znovu jsem zalezl do kóje, ale bylo po spánku.

Přístav ve Scrabsteru je od severozápadu kryt skalnatým, na sever vybíhajícím rozervaným pobřežím a dlouhým ochranným molem. Přístav zřejmě není jachtaři moc navštěvován. V době našeho příjezdu stála u mola jen jedna švédská jachta, a když jsme se okolo poledne probudili, byla pryč. Od té doby jsme tam byli sami. Jediné plovoucí molo patří záchranné službě a návštěvníci i tři místní jachty stojí při vysokých betonových molech pokrytých pneumatikami. Příliv byl okolo čtyř metrů, a tak když jsme šli na prohlídku Thursa, mohli jsme z paluby rovnou na břeh. Když jsme se za pár hodin vrátili, nad molem vyčnívaly jen stěžně. Nechybělo moc a dalo se dosáhnout na sálingy. Loď jsme podle vzoru místních vázali pouze dvěma dlouhými lany několik metrů před a za jejími konci.

Dva kilometry vzdálené Thurso má, ostatně jako ostatní skotská města, zachovalé starobylé jádro s typickými kamennými, často velmi výstavnými domy. Kolem tohoto centra se v půlkruhu rozkládají nové čtvrtě vesměs rodinných domů v pěkně udržovaných zahradách. Staré město leží sice na pobřeží, ale žádný přístav nebo nábřeží nemá, neboť pobřeží je zde otevřené nekončícím větrům a vlnobití, a pro přístav je tedy nevhodné. Starobylost Thursa dokazuje dosti zachovalý pozůstatek raně gotického kostela z roku 1220, bohužel v době naší návštěvy veřejnosti nepřístupný.

V sobotu bylo pěkně a domorodci z Tursa se vypravili do přístavu. V prázdné hale byly připraveny nejrůznější atrakce pro děti i dospělé, hrála tam malá kapela a venku jí konkurovala nefalšovaná skotská dudácká muzika. Záchranáři vyvěsili vlajkoslávu a provětrali svojí lodi faldy, rovněž místní hasiči se dostavili v naleštěném hasicím voze, a výstavě veteránů kraloval pravý americký náklaďák s neméně exotickým tetovaným a šedovlasým majitelem zhruba mého věku. Nikdy jsem neviděl podobný nos. Bylo tam hlučno a veselo, na roštu voněly klobásy a pivo bylo dobře vychlazeno. Odpoledne odjel Milan, v neděli dopoledne jsem vyprovodil k autobusu Martina s Katkou, odpoledne přijeli Petr s Dášou, nová posádka.

Ráno bylo bezvětří a Orkneje volaly. Vyrovnali jsme své účty se správcem přístavu a s motorem opustili Scrabster, kurz Stromness ležící na západním konci Orknejí. Vše vypadalo velice optimisticky až do okamžiku, kdy naráz zhasl motor. Byli jsme v tu chvíli s Petrem v podpalubí a Dáša u kormidla. Hrklo v nás. Něco se stalo, ale co? Zadřeli jsme motor, nebo se něco stalo s převody? Vykulená Dáša volala: „Na nic jsem nesahala, na nic jsem nesahala!“ Kolem lodi nebylo nic vidět, jen hladká voda, řadicí páka byla zablokovaná a nešlo vyřadit na neutrál. Vlezl jsem do prostoru za motor a pokusil se otočit hřídelí. Šlo to až s vynaložením značné síly a jen na jednu stranu. Ale uvolnilo se řazení, dali jsme neutrál a zkusili startovat. Motor poslušně naskočil a běžel jako hodinky. Jedna starost byla pryč. Zkusil jsem točit pohonem a šlo to stále lépe, ale jen v jednom směru, v opačném to šlo špatně. Bylo to jasné: něco se namotalo na vrtuli. Petrovi, zhotoviteli a věčnému ošetřovateli našeho Z-náhonu, spadl kámen se srdce a beze slova odkráčel pro svůj letní neopren. Když mně ho před dvěma měsíci dával se slovy „mohlo by se to hodit“, netušil, že se do něj bude soukat na dohled od Orknejí. Dáša nakloněná nad vodu hlásila: „Kolem lodi plave obrovská a velmi silná síť“. Skutečně, byla to síť vázaná ze silného provazu, proti němuž je volejbalová síť dámskými punčoškami. Voda měla něco přes pět stupňů a Petrovi se tam moc nechtělo, nebylo však zbytí, jinak se té sítě nezbavíme. Chvíli lapal po dechu, pak se konečně potopil k vrtuli s nožem, ale po pár vteřinách byl opět na hladině. Viděl jsem na něm, že tam dlouho nevydrží, a tak jsme museli jednat rychle. Vletěl jsem opět za motor a začal točit hřídelí. Petr se díval, co se pod vodou děje, a přes Dášu hlásil, že se celý balík sítě odvíjí. To bylo dobře, protože s nožem by ty silné provazy sítě řezal hodinu a mezi tím by zcepeněl. Pak se síť uvolnila, ale vznesla se nahoru mezi ploutev a vrtuli. Tam jsme ji samozřejmě nemohli nechat, a tak nastala trochu riskantní operace, kdy se Petr potopil pod loď, stlačil síť a já na pomalé otáčky jel vpřed doufaje, že ho i se sítí nenamotám na vrtuli. Ještě jednou se síť zachytila, tentokrát o kormidlo, ale při dalším podobném pokusu jsme se konečně ze sítě vyprostili a ta pak pokračovala ve své plavbě dál. To, co zbylo z Petra, zalezlo do podpalubí na Dášin prozíravě uvařený grog, a plavba pokračovala dál bez dalších příhod. Jen naše výchozí pozice byla o míli východněji, takový tam byl proud. Do průlivu před Stromness jsme se dostali včas, silný proud nás vnesl dovnitř a chvíli po páté jsme byli v pohostinné moderní marině s plovoucím molem.

Stromness, po Kirkwallu druhé největší město na Orknejích, leží při západním přístupu do legendární úžiny Scapa Flow. Dobře chráněnou zátoku znali a využívali už dávní keltští Piktové, ale dnešní jméno, samozřejmě poněkud pozměněné, jí dali až Vikingové, pro něž byla vhodným odrazovým můstkem při jejich loupeživých výpadech na bohatý jih. Do širšího povědomí se tehdejší osada a přístav dostaly až koncem sedmnáctého století, kdy si je zvolila společnost Hudson Bay Company jako opěrný bod pro své obchodní aktivity mezi Evropou a Kanadou. S rozvojem velrybářství koncem osmnáctého století se obec začala rozrůstat a místní obchodníci se stali zároveň agenty pro nábor místních šikovných mladých mužů do posádek velrybářských lodí. Ne každý se vrátil živ a zdráv.

Obec je na jedné straně omezena pobřežím, na druhé, západní straně, zatravněným pásem kopců, jejichž vrcholy neposkytují valnou ochranu proti studeným větrům. A tak se obec krčila pod kopci a natahovala podél břehu a tak to zůstalo dodnes. Pomalu jsem se loudal jedinou, avšak velice dlouhou, úzkou a poněkud se klikatící ulicí, kolem níž jsou chaoticky postaveny domy z dobře otesaného kamene. Mezi nimi na obě strany vybíhají krátké a úzké uličky, poskytující zajímavé pohledy, tu do zátoky, onde na pahorky. Směrem od přístavu ubývá obchodů, barů a informačních kanceláří, a lze občas nahlédnout do nepřikrášlené skutečnosti tvrdého života místních rybářů. Škobrtal jsem po nerovné dlažbě z velkých plochých balvanů, chvíli do kopce, chvíli z kopce a vůbec se nedivil stížnostem Waltera Scotta, který se téměř před dvěma sty lety marně pokoušel najmout koně nebo vůz při svém pobytu v těchto končinách. Tehdy byl v ulici občas kamenný schod, někde byla mezera mezi domy díky různým přístavkům jen čtyři stopy široká a všichni tady chodili po svých. Dnes jsou schody pryč, přístavky také, auta jezdí po výše položené paralelní cestě, takže je v této starobylé a zajímavé části klid. Došel jsem až na samý konec obce a sedl si na kamennou, rybářskými zadky dokonale ohlazenou lavici a opřel se o sluncem vyhřátou zeď. Přede mnou byla klidná hladina Scapa Flow a já vzpomínal na Františka Fajtla, přítele mých rodičů. Jak dnes vidím jeho chlapecky rozzářené oči, když začal vyprávět své zážitky z války; pravá ruka vyletěla vzhůru a pak střemhlav dolů, palci mačkal spouště těch svých „stříkaček“, jimiž prošpikoval nepřátelské letadlo, a doprovázel to patřičným válečnickým komentářem. Na tuto dnes tak poklidnou scenerii se kdysi dívaly oči těch statečných mužů, kteří zajišťovali ochranu zdejší významné britské námořní základny. A tehdy je ani v nejhorším snu nenapadlo, jak se k nim později zachovají někteří rodáci z Čech.

Zatímco jsem takto a podobně přemítal, aktivní Dáša dojednala za zvýhodněnou cenu v malé půjčovně trojici zánovních kol. Celý následující den nás díky svým vytrénovaným lýtkům hnala napříč ostrovem, takže časem začal odpadat i Petr, a to už je co říct. Stáří je hrozná věc, jak říkal jeden můj o deset let mladší kamarád před třiceti lety. Putovali jsme různými oklikami podél západního pobřeží až na severozápadní mys Mainlandu, kde se nalézají trosky hraběcího paláce, navštívili rituální místa obklopená vysokými menhiry ze třetího tisíciletí před Kristem, vodní mlýn, který se dokonce točí, i odsvěcený kostel, který si koupil sympatický Angličan, z vlastních prostředků ho opravuje a bydlí v sakristii. Zkrátka, byl to opět moc pěkný a poučný výlet, ale je na to vše potřeba delší čas. Snad příště. Občas jsme zmokli a zase uschli.

Večer bylo klidno a příznivý směr proudu v úžině. Odpluli jsme těsně před devátou večerní zpět na moře a pokračovali podél západního pobřeží na sever. O půlnoci jsme minuli severozápadní mys Mainlandu, ráno byl za námi Westeray, nejseverněji položený velký ostrov Orknejí a kolem poledne se sunuli v husté mlze v oblasti Fair Isle, malého ostrůvku na polovině cesty k Shetlandským ostrovům. Tady jsem zažil překvapení. Díval jsem se na radar a co nevidím: před námi je neznámý ostrov, ale na mapě zhola nic. Vykoukl jsem ven a několik mil před námi trčel z moře obrovský sloup vody sahající do oblak. Moře kolem nás bylo olejnatě klidné, jen mírný opar se vznášel nad vodou a vanul mírný vítr. Plachty šly dolů, vše, co bylo na palubě, jsme důkladně zajistili, zavřeli průlezy, nastartovali motor a čekali, co bude dál. Zlověstný sloup se ale naštěstí zvolna sunul na sever a pak jak se objevil, tak taky zmizel. Na obloze zůstala obrovská spirála mraků, která se zvolna rozplynula. A na radaru bylo opět prázdné moře a jižní výběžek Shetland.

Z Shettland do Bergenu

Před půlnocí jsme byli před Lerwickem, hlavním městem Shetland. Malý jachtařský přístav byl dost plný, ale jachty stály i v obchodním a rybářském přístavu. Tam ale zajíždějí trajekty, a to se nám moc nelíbilo, takže jsme se nakonec vrátili do jachtařského. Po chvíli postávání v bazénu a domlouvání s posádkami ostatních lodí jsme se přivázali jako pátí od mola. Petr s Dášou šli na výzvědy a vrátili se s povzbudivou zprávou, že je tady dostatek barů, ve kterých je živá muzika a neméně živé publikum. Druhý den našeho pobytu jsme věnovali prohlídce města a pevnosti stojící v jeho středu, a udělali si pěknou procházku přes travnaté kopce, po jejichž svazích město šplhá a zase sestupuje až k jižní zátoce. V zátoce je pěkná písečná pláž, avšak teplota vody ke koupání moc nelákala. Večer jsme po vzoru domorodců vymetali bary, v každém si dali pivo a poslechli si muziku. Třetí den si Petr s Dášou vypůjčili kola a vydali se na cestu po ostrově. Já trochu klempíroval, zůstal jsem proto na lodi, vzal si acylpyrin, uvařil čaj, koupil další mapu Severního moře a trochu se chystal na plavbu do Bergenu. Turisti se vrátili k večeru plni zážitků, Petrovo kolo se cestou postupně rozpadalo na prvočinitele, ale to oběma nijak neubralo na náladě, spíš naopak. V pozdních hodinách jsme opět obešli těch pár podniků, muzikanti nás zdravili jako staré známé, až jsme se cítili jako praví skotští štamgasti. V noci se zvedl dosti silný vítr a začalo pršet a mělo to tak dle předpovědi být i dalšího dne, 18. července. Zaplatili jsme si ještě jednu noc, stačilo nám na to pouhých £8.40, což se nám ve srovnání s cenou piva zdálo velice příznivé. Všichni čekali, jak se počasí vyvine, oba přístavy už byly zcela zaplněné, nikdo neodplouval a my byli zarovnáni za jachtami, které připluly po nás. Trochu nás už začal tlačit čas. Večer jsme se po dohodě s ostatními jachtaři postavili na kraj, zaplatili ještě další noc a 19. července brzo ráno se z přístavu tiše vytratili.

Vypluli jsme severním koncem úžiny na naši dvěstěmílovou cestu do Bergenu. Zpočátku to vypadalo s větrem příznivě, ale během dne se začal postupně stáčet k východu a tlačil nás na sever víc, než nám bylo milé. Naštěstí ale nebyl příliš silný, moře jen málo zvlněné a v noci se začal vítr opět vracet k jihu. Motor jsme šetřili, hned za Lerwickem jsme totiž zjistili jeho dosti silné vibrace způsobené zmoženým silentblokem. Udělali jsme bandáž obou zadních silentbloků a trochu se to zlepšilo. Následujícího dne vítr téměř zmizel a silentblok nesilentblok museli jsme startovat. Našli jsme vhodné otáčky a motor běžel skoro celý den. Petr úspěšně rybařil a konečně jsme si užili čerstvých ryb, co hrdlo ráčilo. Proplétali jsme se mezi vrtnými plošinami a před druhou nocí na moři vítr trochu zesílil a stočil se na západ. Nasadili jsme genuu, zastavili motor a míle začaly pěkně přibývat. Ráno na dohled od norského pobřeží na nás moře vycenilo zuby, od západu přišla během pár minut pěkná bouřka s prudkým lijákem a silným větrem. Teleskopický spinakrový peň jsme nestačili sejmout, a tak vzal za své. Jinak se ale nic nestalo a my vklouzli úžinou u Torsteinviku do závětří ostrovů ležících severozápadně od Bergenu. Tady už jsem byl jako doma, plul jsem totiž v těch krásných a dobře chráněných úžinách před rokem na Lofoty. Počasí se po bouřce vybralo, vysvitlo slunce a už nám bylo hej. Po několika hodinách příjemné plavby se před námi rozevřela náruč zálivu, v němž se rozkládá po vysokých úbočích hor perla severu, Bergen. K jeho přívětivému nábřeží plnému turistů jsme se přivázali před polednem.

další díl…     kompletní fotogalerie

text a foto Jaroslav Ročák, Ondřejovský mlýn, únor 2010

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 2 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.306.709 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.178 sec. • www.severskelisty.cz • 54.83.66.51
file v.20180216.034159 • web last uploaded 20180217.034757
2017:275 • 2018:5