Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

S Joy kolem Skotska – a ještě kousek na Sever / 4. část

předchozí díl…     kompletní fotogalerie


mapa celé cesty na Sever

Kaledonským kanálem








etapa: Kaledonský kanál – Loch Ness – Fort Augustus







Fort Augustus – Loch Oich – Loch Lochy – Fort William






Výstup na Ben Nevis

4. část – Kaledonský kanál  (2009)

Po několika letech jachtařských toulek po Baltu, Kattegatu, Skagerraku a vodách překrásného norského pobřeží až po Lofoty jsem se rozhodl uskutečnit plavbu poněkud delší a hlavně pestřejší. Hlavním cílem bylo navštívit Skotsko, Hebridy, Orkneje a Shetlandy. V předchozím dílu Joy překonala Severní moře a doplula do Inverness. V tomto dílu vyprávění proplujeme Kaledonským kanálem.

Vzbudilo nás sluníčko, které kolmo svítilo palubními okny do kajuty, bylo sobotní poledne 27. června a my měli za sebou téměř pětidenní plavbu. Byl jsem poprvé na půdě země, jejíž schopný a statečný lid se významně podílel na utváření naší evropské civilizace a vynikl ve všech oblastech umění, vědy i techniky. Jeho parlamentní systém se stal vzorem moderních demokratických společností a jeho jazyk celosvětovým prostředkem dorozumění. Byl jsem rád, že jsme šťastně a včas dopluli, odpoledne jsme tu měli přivítat další členy posádky, Martina a Katku, moje přátele z Ondřejova. Na palubě Joy už byli několikrát a teď se toulali někde mezi Edinburghem a Inverness.

Jachetní přístav, v němž jsme se probudili, nepatří k útulným. Je nově vybudován na okraji průmyslové zóny a zatím provizorně vybaven buňkou pro správce. Sociální zařízení je velmi úsporné, ale dostačující. Odpoledne jsme už byli v kompletní sestavě a vypravili se na prohlídku Inverness. Tuze dlouhá cesta do města je vroubena doky, sklady, vysokými ploty s výstražnými tabulkami a podobnými nepěknostmi, ale vlastní město je velmi pěkné a dýchá z něj pravá britská solidnost a smysl pro řád. Nad městem se vypíná hrad, odkud je pěkný pohled na změť šedých břidlicových střech a na les komínů, vsazených do štítů kamenných domů. Bylo slunečné počasí, město plné usměvavých lidí, domácích i turistů. Ve více či méně pochybných barech a pubech to hučelo jako v úlu a v jednu chvíli jsem za sebou slyšel i češtinu. Řeka Ness, vinoucí se městem, se třpytila jako roztavené stříbro, když jsme podél ní šli navečer k prvním komorám Kaledonského kanálu.

Ráno následujícího dne jsme zaplatili za jednodenní pobyt v přístavu a vysílačkou se domluvili s obsluhou prvních zdymadel v Clachnaharry. Museli jsme si pospíšit, začínal odliv a hrozilo nám, že nebudeme za prvními vraty včas. Jakmile jsme opustili ústí řeky, zmocnil se Joy silný proud a měli jsme co dělat, abychom se proti němu prokousali ke vjezdu do kanálu. Ale stihli jsme to, vrata byla dokořán a na kamenné hrázi už na nás čekal keeper, obsluha zdymadla, s palcem na knoflíku. Vrata se za námi se skřípěním zavřela a byli jsme konečně v Kaledonském kanálu.

Na východním pobřeží Británie je odedávna celá řada obchodně i vojensky významných přístavů. Mají ale jednu společnou nevýhodu. Pokud z nich měly lodě plout jinam, než do protilehlých zemí na severní straně Evropy, přirozeně zamířily na jih do Kanálu. Občas zde ale byly potíže. V roce 1588 se tady objevila španělská Armada, později Kanál ovládly holandské a francouzské lodě, a i když britské válečné loďstvo postupně nabylo převahy, pro obchodní lodě byla plavba touto cestou v dobách politického neklidu vždy riskantní podnik. Druhá možnost, severní trasa skrze Pentland Firth mezi severním pobřežím Skotska a Orknejemi, nebyla o nic lepší. I v nejpříznivějším období, tedy v červnu a červenci, zde nikdy není nadlouho klid, a silné proudy v úžinách byly tehdy častou příčinou ztroskotání plachetnic. Kromě toho plavba touto trasou s cílem ve Středomoří připomínala drbání pravou rukou za levým uchem.

Při pohledu na mapu Skotska napadne asi každého, kdo se ekonomikou a bezpečností plavby zabývá, že by snad bylo možno nějakým způsobem cestu zkrátit. Skotsko je v oblasti řek Ness a Oich, tedy v dlouhém údolí zvaném Great Glen, téměř přeštípnuto od jihozápadu na severovýchod. Ten dojem ještě zesilují tři podlouhlá jezera, Loch Ness, Loch Oich a Loch Lochy, seřazená pěkně v jedné linii. Ovšem od myšlenky k realizaci bylo dost daleko. Jednak bylo nutno přemístit hory kamení, z něhož se Skotsko skládá, jednak, a to hlavně, pacifikovat známou příšeru v prvně jmenovaném jezeře. Přestože již v roce 1770 prozkoumal a proměřil celou trasu James Watt, stavba byla zahájena až v roce 1803 a to pod vedením významného stavebního inženýra Jamese Telforda. Tehdy britská vláda uvolnila potřebné finanční prostředky, zřejmě v reakci na vrcholící nebezpečí ze strany napoleonské Francie. Po dvacet let se stovky mužů lopotily na zdánlivě nekonečném díle; napoleonské války už dávno skončily, důvod stavby tedy zdánlivě pominul, avšak dílo bylo nakonec zdárně dokončeno. Bez bagrů, nakladačů, pneumatických kladiv a nákladních aut. A stavba měla ještě jeden důležitý efekt. Nejen všichni lidé na stavbě, ale i ti, kteří pro ně pekli chleba, šili šaty a boty či vyráběli nářadí, unikli násilné emigraci do zámoří příznačně zvané Highland Clearances a zůstali ve své rodné zemi. Ve chvílích, kdy jsme zvolna stoupali podél zdi zdymadla sestavené z žulových, ručně otesaných kvádrů, díval jsem se na ty drobné rýhy od dlát. Tisíce a tisíce úderů…

Za prvním zdymadlem je železniční most, další zdymadlo a mezi nimi na pravém břehu malý domeček. Tady nás jménem společnosti provozující kanál přivítal rozšafný muž, vyplnili jsme dotazník o povinném ručení, dostali mapu kanálu a řadu dalších informací a nakonec zaplatili £193.80 za jednosměrný průjezd kanálem. Na náš dotaz, kde je možno koupit britskou vlajku pod náš pravý sáling, se na nás zazubil a ze stěny u dveří odšpendlil skotskou národní vlajku. A tak, jak se sluší a patří, na hlavním stěžni se po celou dobu naší plavby ve skotských vodách třepotala modrá vlajka s diagonálním bílým křížem. Měli jsme důkladnou průpravu ze švédského Gøtta kanálu a norského Telemarského kanálu. Po následující dny jsme proto neměli žádný problém, věděli jsme, co máme dělat, a měli připravena potřebná lana i kladky ulehčující práci ve zdymadlech. Obsluha zdymadel je velmi vstřícná, a s ohledem na malý počet proplouvajících lodí se každé lodi věnuje a připravuje jí cestu, takže čekání na zdymadlo či na otevření mostu bylo spíše vzácností.

Kaskádu tří na sebe nalepených zdymadel v Clachnaharry jsme zdolali ještě před polednem a přesně ve dvanáct hodin se před námi odsunul silniční most Tomnahurich. Jediná, a ještě k tomu česká loď, si to pěkně pluje mezi travnatými břehy a fronta aut za spuštěnými závorami poslušně čeká, až panstvo projede. Po několika mílích plavby v úzkém a různě se kroutícím, ale dávno s okolní přírodou splynuvším kanálu, jsme u posledního zdymadla jménem Dochgarroch. Vlastní řeka Ness se po celou dobu kroutila o něco níž po naší levé ruce a přebytečná voda z kanálu do ní přepadala stavidly. Ve čtyři odpoledne je zdymadlo za námi, ještě malá nudlička jezera Dochfour, úzký průjezd rákosím a jsme na jezeře Loch Ness. Zvědavě vyhlížíme, kde se vynoří kulatá hlava na dlouhém krku, připraveni předhodit ženskou část posádky, ale nic. Takže Katka šla vařit odpolední kafíčko. Jezero Loch Ness, předlouhá prasklina Skotska, lemovaná částečně lesy, částečně pastvinami, se perspektivně sbíhalo v nekonečnu. Pokud si představím nad vodou se válející páry, vytí a skřeky trollů z okolních lesů, měsíc co chvíli vykukující z rychle letících rozervaných mraků, chlad pronikající do morku kostí a kapky potu strachu stékající po zádech, vůbec se nedivím, kde se vzaly ty pověsti. Nu, my jsme měli bohužel slunečné počasí a teplo, po silnici lemující jezero frčela barevná autíčka, takže si myslím, že nám měli na konci kanálu vrátit peníze.

Z předchozího východního větru nezbylo nic a my se sunuli po olejnatě klidné hladině pálíce naftu. Po krátkém kotvení u romantické a díky četným plotům téměř nedobytné zříceniny Urquhart Castle na severním břehu jezera, jsme zakotvili o pár mil dál v pěkné zátoce u Invermoriston. Tady se z hluboké soutěsky po kamenech hrne čistá voda říčky Moriston, prosmekne se pod kamenným obloukem Telfordova starého mostu a zaniká v hladině jezera. Do Fort Augustus na konci jezera zbývá jen pár mil. Noc proběhla klidně, Nessie buď tvrdě spala, nebo nežere Čechy ani jejich lodě.

Ve Fort Augustu jsme byli před polednem. Pětistupňovou kaskádou sestupoval proti nám malý parníček a volný čas jsme tedy využili k prohlídce tohoto velmi pěkného městečka, ležícího mezi zalesněnými kopci. Název místa pochází z jména pevnosti, postavené v roce 1730 jako opěrný bod londýnské vlády proti jakobitským vzbouřencům a pojmenované po Williamu Augustu, vévodovi z Cumberlandu. Z pevnosti toho moc nezůstalo, a ačkoliv vévoda z Cumberlandu vzbouřence definitivně rozdrtil v bitvě u Cullodenu, jakobitská myšlenka dodnes na Vrchovině i jinde doutná. Významnou dominantou městečka je objekt později vybudovaného Benediktinského opatství, dnes již benediktiny opuštěného a drženého v soukromých rukou.

Ve 12.30 už jsme za kaskádou a po proplutí dalšího zdymadla Kytra se ocitáme v jezeře Loch Oich. Jsme 35m nad hladinou moří, v nejvyšším bodě naší plavby. Nezdá se to moc vysoko, ale zkuste zvednout sedmitunovou loď do poloviny Petřínské rozhledny. Snad abych trochu objasnil, co se děje při průjezdu zdymadlem.

Tak předně je potřeba loď na bocích ověšet nárazníky, zvanými hezky česky fendry, a pak si připravit dvě delší a velmi pevná lana. Ta se provléknou kladkami, jedno na čelenu, druhé na zádi. A je to. Jakmile se vrata otevřou a keeper dá povel, pomocí motoru se vpluje do komory „to star“, nebo „to port“, tedy česky na pravou, nebo levou stranu zdymadla. Kaledonští keepři si pamatují každou loď a po celou dobu si nás podávali, takže jsme byli vždy „to star“ a nemuseli vše přemisťovat na druhou stranu. Neuvěřitelné. Když jste v komoře, kormidelník loď zastaví a vy hodíte zadní lano keeprovi, ten ho provlékne ocelovým okem na okraji zdymadla a konec hodí zpět. Totéž s předním lanem. Jakmile jsou všechny, obvykle čtyři lodě v komoře, začnou se zadní vrata zavírat. Pak to začne bublat a šumět, někdy, dle temperamentu obsluhy i hučet, a do komory se začne valit klapkami voda. Pokud jste vpředu, pěkně to s lodí lomcuje, svaly se napínají, lana se přitahují a loď stoupá podél kamenné stěny. Někdy i několik metrů. Pak vše ztichne, hladina se zklidní a z lodi se dá vykročit přímo na břeh. Touto cestou se mi obvykle část posádky tiše vypařila a jen s obtížemi jsem ji sháněl dohromady. Pak se začnou přední vrata pomalu otvírat, motory startují a všichni postupně pomalu vyjedou. Okolo postávající turisti mávají a dívajíce se tázavě na naši vlajku, utrousí: „Wer are You from?“ Když se to dozvědí, vrtá jim hlavou, jak jsme se dostali na moře. Před několika lety tvrdil jeden Švéd, že viděl Joy na Dunaji. Inu, možné to je, ale tudy jsem na sever ještě neplul.

Před námi se rýsují stále vyšší štíty hor, mezi nimiž dominuje nejvyšší hora Británie, Ben Nevis. Loch Oich není velké jezero, zato se pěkně kroutí, břehy má členité a zarostlé a je nutno se držet vyznačené cesty. Za dvě hodiny jsme u jeho západního konce, u zdymadla Laggan. Když jsme se blížili ke zdymadlu, odlepily se od břehu nějaké motorové lodě a k našemu překvapení pluly pod českou vlajkou. Jadrná mluva nás nenechala na pochybách, že i posádky jsou české. Společně jsme se natěsnali do komory a snesli se o pár metrů níž. Od jezera Loch Oich jsme už pomalu klesali k hladině Atlantického oceánu. V malém přístavu pod zdymadlem jsme společně zůstali na noc. Posádky motoráků z Trutnova byly plné dojmů z rybaření v místních vodách a dávaly to všem na vědomí.

Ráno vanul příznivý vítr, bylo oblačno, zkrátka okolnosti příznivé pro jachting. Byli jsme na posledním jezeře Loch Lochy a vítr nás až do času oběda poháněl k dalšímu sestupnému zdymadlu Gairlochy. V 17 hodin je před námi osmistupňové schodiště zdymadel u Fort William. Ať se na ně díváte odkudkoliv, je to fantastický pohled a je tu rušno jako v úlu. A navíc je opět krásné počasí. Sestup trval jeden a půl hodiny a pod zdymadlem jsme se přivázali u mola s úmyslem už odtud nikdy neodjet. Martin s Katkou šli na výzvědy do města. Byl poslední den června a až na malé výjimky se nepotvrdily zvěsti o strašném skotském počasí. Voda v kanálu byla čistá a teplá, takže jsme si s chutí zaplavali. Zkrátka, asi jsme měli štěstí a jak se později ukázalo, přízeň počasí nás neopustila ani ve většině dalších dnů.

Prvního července jsme se změnili v pěšáky. Částečně. Do Fort Williamu jsme se svezli autobusem, který staví kousek od kaskády. Fort William je rušné, asi desetitisícové moderní město, prosperující z turistů, kteří sem mohou přijet buď po vodě jako my, nebo historickým parním vlakem projíždějícím zajímavou a divokou přírodou, a konečně autem. Jeho minulost je pestrá. Původně na tomto strategickém místě vybudovala v polovině sedmnáctého století Cromwellova armáda dřevěnou pevnost jako jeden z opěrných bodů proti odbojnému skotskému klanu Cameronů. Boje mezi oběma stranami, tedy londýnskou vládou a jakobity, vedenými jednotlivými skotskými klany, neutuchaly, a tak byla v roce 1690 postavena pevnost nová, tentokrát se solidními, téměř sedmimetrovými hradbami z kamene. Dostala jméno po anglickém králi Williamu III, řečenému Oranžský. Že to bylo dílo důkladné je patrné z toho, že se zde posádka o síle pouhých šest set mužů ubránila v roce 1746 mnohonásobné přesile jakobitů. Vzdor několikadennímu bombardování pevnosti z okolních kopců byly fortifikace téměř netknuty. Co nezmohly kanóny, zmohly lidské ruce. V roce 1894 dorazila do Fort William železnice a z pevnosti nezbylo skoro nic. Stalo se z ní nádraží.

Po krátké prohlídce města jsme dalším autobusem dojeli až na úpatí hory Ben Nevis. Hora nás nijak nehýčkala, hned od počátku až na její vrchol ve výšce 1343 m je to výstup po převážně strmých kamenitých cestách. Krajina se pod námi propadala a konec cesty byl v nedohlednu. Za každým dalším překonaným hrbem se objevil další. Ačkoliv jsme těsně pod vrcholem šlapali po pošlapaném firnu, bylo nám tak horko, že jsme šli nalehko, někteří z mnohých našich souputníků dokonce nahoře bez. Zajímavé bylo, že seshora šli všichni nabalení jako pumpy. Vrchol hory byl v mracích, které se nehodlaly rozplynout, a tak vrcholová fotka na kamenných ruinách staré meteorologické observatoře je dosti nepovedená. Zima tam byla jako v psinci a už nám bylo jasné, proč ten převlek sestupujících. Moje koleno se začalo ozývat už při výstupu, a dolů jsem se belhal se zaťatými zuby. Na úpatí hory nám před nosem ujel autobus, a tak zatímco nezmaři Milan a Katka vyrazili pěšky do Fort Williamu, Martin a já jsme se povalovali v trávě, lízali si rány a dvě hodiny čekali na autobus. Ale byl to pěkný výlet.

Následující den nás od Atlantiku dělilo jediné zdymadlo v Corpachu. Nabrali jsme tady za asistence postarší rozverné dámy naftu a opět byli ve slané vodě. Shrnuto: Kaledonský kanál jsme bez jakéhokoliv spěchu propluli za tři dny a jeden den věnovali hoře Ben Nevis. Plavba malebnou krajinou je poklidná a při trošce štěstí na počasí ji lze vřele doporučit. Měli jsme za sebou 96.5 kilometrů plavby napříč Skotskem, z toho 61.1 kilometrů po jezerech, zbytek této krásné vodní cesty je dílo lidských rukou. K tomu deset otvíracích mostů a dvacet devět komor. Do příště si spočítejte, kolik kilometrů se museli Skotové prokopat skrze svoji kamenitou, ale krásnou vlast.

další díl…     kompletní fotogalerie

text a foto Jaroslav Ročák, Ondřejovský mlýn, únor 2010

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na autor@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese webmaster@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

Název Severské listy je zapsán jako slovní ochranná známka na ÚPV ČR pod číslem 308361.

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2018 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2018. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.351.042 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.865 sec. • www.severskelisty.cz • 54.198.243.51
file v.20180224.034547 • web last uploaded 20180705.040335
2017:429 • 2018:139