Jachtou do Skotska 2009 / 5. část – Kaledonský kanál

<<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  mapa cesty  >>

předchozí díl…

Kotvíme v zátoce Doufour
před jezerem Loch Ness

Vodopády Foyers

Loch Ness – hrad Urquarth

Jezero Loch Ness

Jezero Loch Ness

Jezero Loch Ness

Pohled na Loch Ness
z přístavu Fort Augustus

Plavební komory ve Fort Augustus

Proplouváme otočným mostem
na jezero Loch Oich

Dudák pod zříceninou hradu Invergarry

Na kanálu Laggan avenue

Stavitel kanálu byl Thomas Telford,
od roku 1803 do roku 1822,
35 km prokopaných kanálů pomocí
lopaty, krumpáče a kolečka.
Rekonstrukce kanálu v roce 1990

Stavba plavební komory, bylo spotřebováno
300 000 tun kamene na 29 komor

(napsáno 13. srpna 2009 již v Praze v teple domova, kam jsem docestovala z Aberdeenu letadlem v důsledku své zraněné ruky)

Na tu naši třešinku na dortu, kterou měl být Kaledonský kanál, jsme vypluli z Peterheadu v sobotu 25. července 2009 dopoledne, kdy se pomalu blížil vhodný směr větru a taky už nás trochu začal tlačit čas.  Abychom stihli proplout co největší část kanálu, a taky proto, že ten vítr neměl trvat zas tak dlouho, rozhodl kapitán plout na jeden zátah až do Inverness, což znamenalo plout přes noc. Na palubě byli dva renomovaní kapitáni (Jarda a Aleš) a já osoba zraněná, tudíž nepoužitelná na plavbu. Na svou zdrátovanou ruku jsem si měla dávat pozor, což znamenalo pohybovat se po lodi opatrně a nejlépe co nejméně.

Na začátku plavby nám vítr ani proud moc nepomáhal, spíš naopak. Loď se pěkně kymácela. Během dne se vítr změnil, jak jsme i očekávali, na příjemný a vylezlo i slunce. To vše vydrželo tak do půlnoci. To už začal zase zesilovat, že bylo nutné plochu plachet zmenšit. Vzhledem ke své chromé ruce jsem byla v kajutě, ale spát se moc nedalo. K ránu se rozpršelo a podmračené počasí vydrželo až do odpoledne, kdy jsme se už přiblížili k Inverness a k první komoře, která oddělovala kanál od moře. Vpluli jsme dovnitř, vrata se zavřela, ale než je na druhé straně otevřeli, abychom mohli začít stoupat po metrech nad hladinu moře, museli jsme zaplatit poplatek na dobu, po kterou jsme hodlali na kanále a jezerech pobývat. K tomu nám ještě předali klíč od sociálního zařízení na všech komorách. Hned za první komorou následoval otočný železniční most, další komora a marína Seaport, kde jsme přistáli u mola. Po vykoupání jsme odkráčeli do města na průzkum, ve kterém jsme pokračovali ještě druhý den dopoledne, kdy měla knihovna (internet) a nádraží (jízdenka pro mne do Aberdeenu) otevřeno.  Kolem poledne jsme už ale stoupali komorami, které byly na dohled přístavu. Byly čtyři a z jedné do druhé komory se lodě přemísťovaly ručním potahem, což trvalo celkem asi hodinu. Na konci se před námi otevřel kanál, který byl ručně vykopaný asi před 200 lety. Vpravo od něj se vylouply zelené kopce. Vítr vál proti nám celou dobu naší plavby na jihozápad, takže bylo nutné „motorovat“ nejen na kanále, ale i na jezerech. První den jsme se přespali ještě na jezeře Doufour v zátoce se dva vraky.

Inverness je skotské město ležící na řece Ness a je vstupní branou do Kaledonského kanálu. Říká se mu také „hlavní město Vysočiny- Highlands“. Díky kanálu je zde turisticky atraktivní oblast. Kanál byl postaven proto, aby pomohl plachetnicím zkrátit cestu (jinak nebezpečnou plavbu kolem Anglie) mezi Atlantickým oceánem a Severním mořem. Prokopaný kanál spojuje jezera Loch Ness, Loch Oich a Loch Lochy.

Kaledonský kanál je nejdelší vodní cesta (96 km) ve Skotsku.  Kanál navrhl a postavil Thomas Telford. Stavba byla zahájena v roce 1803 a dokončena roku 1822, ke stavbě byly použity jen lopaty, krumpáče, kolečka a jednoduché jeřáby. Na stavbě pracovalo 150 dělníků nepřetržitě 19 let. Prokopali 35 km kanálů mezi přírodními jezery a postavili 29 plavebních komor (spotřebovali 300 000 t kamene) pro převýšení 32 m. Celkové investice tehdy dosáhly výše 900 000 £.

Generální rekonstrukce byla provedena v roce  1990 nákladem 60 milionů £. Tímto bylo umožněno proplouvání všem lodím jednou z nejkrásnějších vodních cest světa.

Teprve další den (28. července 2009) se po proplutí pár zákrut na kanále před námi objevilo to bájné jezero Loch Ness, poměrně dlouhé a úzké, lemované kopci. Odpoledne jsme se vylodili pod zříceninou hradu Urquarth. Nedovolili nám přistát u mola, tak přišel na řadu „bajbót“ Hokulík. Navečer jsme se už jen přesunuli na druhý břeh jezera, kde poblíž elektrárny bylo takové omšelé molo. Udělali jsme si menší procházku směrem k avizovaným vodopádům. Počasí bylo hnusné, pršelo až lilo. Přesto jsme našli trochu hub, tak byla smaženice k snídani a bramboračka k obědu. Následující den při zajížďce ku břehu u vesnice Invermorriston jsme najeli na neavizovanou kamennou mělčinu. Po chvíli úsilí jsme se odtamtud vyprostili sami. Takže nás mělčina ani letos neminula!

A pak jsme pluli dál až ke komorám ve Fort Augustus, který je na konci jezera Loch Ness. Zakotvili jsme u mola na příjemném místě s výhledem na Abbey (dnes hotel). Pěkné sociální zařízení bylo nedaleko. Prozkoumávali jsme městečko, kam jsou přiváženi autobusy cestovních společností turisté, aby se podívali na proplouvání lodí komorami. Dopoledne 30. července 2009 jsme se i my stali takovou atrakcí. Trvalo víc jak hodinu než jsme vypluli zase na kanál, na kterém byly další dvě komory a dva otočné mosty. Cesta po kanálech a jezeru Loch Oich byla nádherná. V poledne jsme zastavili u prázdného mola pod zříceninou hradu Invergarry. Na břehu bylo ohniště a sezení. Tak jsme si tam donesli právě dovařený oběd a hodovali jsme.

A pak přišel ten nádherný zážitek! Při procházce kolem té nepřístupné hradní zříceniny přijelo auto, ze kterého vystoupil pán a na kapotě si sestavil dudy, na které pak začal hrát a vytvořil tak nádhernou atmosféru pod zříceninou.  Pak vytáhl placatku s whisky a dal ji kolovat. Pak ještě zahrál, a když se z lesa vynořila rodina, všichni jsme se vzájemně vyfotili, oni za chvíli všichni nasedli do auta a odjeli. A my pluli dál.

Skotské dudy se nafukují ústy a mačkáním v podpaždí se udržuje stálý tlak. Dudy jsou pochodový nástroj. Takže dudák musí foukat, mačkat, pochodovat a k tomu hrát.

Na konci jezera se před námi otevřel otočný most a my, ač už jsme nechtěli, jsme pluli dál tzv. Laggan avenue, což byl nádherný kus kanálu vedený lesem, který končil komorou před jezerem Loch Lochy. Odtamtud už začíná vodní cesta sestupovat k moři směrem na západ. My jsme zde ale přespali a vlastně 31. července 2009 nastoupili zpáteční cestu.

Večer jsme ještě navštívili hospůdku předělanou z velkého nákladního člunu. Bylo to příjemné posezení v pěkném prostředí u sklenice piva. A v teple!  Na zpáteční cestě se hned příští den Jarda v jezeře Loch Oich poprvé a taky naposled vykoupal, my s Alešem jsme smočili nohy. Teplota vody u břehu měla asi 17 stupňů.  Odpoledne jsme opět dorazili do Fort Augustus ke známému molu. Odpoledne jsme pak obcházeli místní obchody a večer jsme s Jardou strávili v hotelu Lowel, kde jsme k výborné čokoládě měli internet při použití vlastního počítače zdarma. 1. srpna 2009 jsme konečně mohli po jezeru Loch Ness plachtit na zadní vítr rychlostí až 9 uzlů.

Zase jsme přistáli u elektrárny na noc. Došli jsme až k těm vodopádům a ještě jsme cestou nasbírali půl tašky hub. Během dalšího dne jsme se přesunuli na polední kotviště k vrakům a na noční kotvení k molu před komorou. Při procházce jsme objevili obrovské nevysbíratelné množství malin. Ráno 3. srpna 2009 bylo slunné, ale chladné (méně než 10 stupňů). Během dopoledne jsme pak absolvovali všechny komory až do Seaportu, kde jsme jen dali sprchu a oběd a pokračovali dál posledními dvěmi komorami zase na moře. Předplacený pobyt nám končil a já jsem musela zítra na kontrolu s rukou do Aberdeenu. Tak jsme zakotvili v Inverness v nově zřízené maríně, kde jsme natrefili na velmi milého harbourmastera. Nejenže nám pomohl sehnat líh do vařiče, ale také nám nabídl, abychom se zítra v jeho kanceláři podívali zdarma na internetu na počasí.  V úterý 4. srpna 2009 měli tedy pánové volné dopoledne a já jsem jela vlakem dvě hodiny do Aberdeenu. kontrolu v nemocnici jsem zvládla rychle, takže jsme už odpoledne asi ve 4 hodiny vypluli. A zase nás čekala plavba „overnight“. Mírný vítr se střídal se silnějším (ten byl opět hlavně po půlnoci), ale byl vhodného směru. Byly z toho nad ránem i pěkné vlny. Odpoledne jsme šťastně přistáli opět v Peterheadu. Celý tento poslední den mé a Alešovy plavby svítilo slunce, ale studeně foukalo. Za 23 hodin jsme zvládli asi 120 námořních mil.

Slavnostně jsme si připili na zdárné ukončení plavby po Skotsku a pak jsme se Aleš i já už pomalu začali chystat na cestu domů, zatímco Jarda prohlížel a kontroloval loď a připravoval ji na další a náročný úsek plavby.

V pátek 7. srpna 2009 brzy ráno odletěl Aleš a já jsem ho následovala o den později. Jarda mne vyprovodil do Aberdeenu na letiště, kde pak k večeru přivítal syna Filipa, který mu má pomoci přeplout Severní moře až do Hamburgu.

další díl…

Anna a Jarda Abramčukovi, srpen 2009

 <<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  mapa cesty  >>