Jachtou do Skotska 2009 / 4. část – Nemocniční intermezzo

<<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  mapa cesty  >>

předchozí díl…

Východní pobřeží

Černý pasažér

Anglie, Beverly

Čajovna v Beverly

Čajovna v Beverly

Peterhead – když loď dlouho nevypluje

Náš kamarád Henry

Přístav Bridlington

(napsáno v Praze 12. srpna 2009)

20. července 2009 jsem psala do 3. zprávy náš plán na příští den: „Dopluli jsme do přístavu Peterhead, kde budeme čekat na dalšího člena posádky, který přiletí ve středu k večeru a popluje s námi Kaledonským kanálem. Zítřek jsme si vyhradili na úklid lodě, praní, nákup a návštěvu knihovny. Ve středu chceme jet do Aberdeenu, trochu se tam porozhlédnout a přivítat Aleše.“

Realita však byla úplně jiná. Za dopoledne 21. července 2009 jsme stihli udělat drobné lodní opravy, uklidit a vyprat. Odpoledne jsme měli naplánovanou návštěvu knihovny, připojit se zadarmo na internet, zjistit předpověď počasí, vyřídit nějakou poštu, případně poslat další díl cestovní zprávy. Po velmi lehkém obědě jsme se vypravili do města na koloběžkách. Dojeli jsme však jen k nedalekému kempu, kde jsem před jedním retardérem umístěným pod malým svahem na silnici tak nešťastně zabrzdila, že jsem přeletěla přes řidítka a zlomila si ruku v zápěstí. A od té chvíle to byl pro mne až do mého odletu do Prahy mimo jiné řetězec poznání mnoha dobrých lidí. Nejdřív ke mně doběhl jachtař Henry ze sousední lodě, který vše viděl. Usadil mne na trávu a než ke mně doběhl Jarda, který jel na koloběžce za mnou, začal zařizovat pomoc. V kempu se našla Helen, která mne, Jardu a Henryho odvezla do místní nemocnice. Tam po zrentgenování zjistili, že zlomenina je komplikovaná a poslali mne do úrazové nemocnice do Aberdeenu, asi 70 km vzdáleného. Helen se hned nabídla, že nás tam odveze, aby se pánové pak mohli dostat i zpět. Henry se už v kempu nabídl dělat mi průvodce a zprostředkovatele v komunikaci mezi mnou a zdravotním personálem. Bylo to milé, ale hlavně kvůli mé nepříliš dobré angličtině a taky trochu i šoku, užitečné.

V nemocnici v Aberdeenu udělali další rentgen, který potvrdil, že je nutná operace a krátká hospitalizace. Operaci naplánovali až na další den, takže mi to zatím „jen“ zreponovali a dali do sádry. Pak mne ještě nechali rozloučit s Jardou, Helen a Henrym. Oni jeli zpět do Peterheadu a já jen s doklady a kapesním slovníčkem na postel v pokoji. Obava z nemocničního prostředí v cizí zemi se ani nestačila dostavit. Když mne uložili do postele, tak mi dali noční košili a taky večeři, když zjistili, že jsem vůbec nejedla. Noc byla dlouhá, protože ruka v sádře nabobtnala a bolela. Prášky na bolest to trochu tlumily.

Ráno žádný hromadný budíček. Sestra se věnovala nejdřív té pacientce, která vypadala, že už je vzhůru. Pro zachování soukromí se okolo dotyčné pacientky při různých úkonech – mytí, mísa u nechodících, vyšetření – zatáhl závěs. Pro umytí  mi poskytli kartáček a pastu na zuby, hřeben, další noční košili. Během rána i dopoledne se vystřídali různí lékaři s různými dotazy. Žádný neměl plášť, všichni měli jen civilní šaty. Brzy ráno přišla mladá lékařka, představila se jako Katrin, přisedla na bobek a mezi řečí velmi šetrně odebrala krev. Potom přišel mohutný černoch, na co se ptal už nevím, potom takový menší drobný Ind s knírkem, anesteziolog, který se rozloučil se slovy, uvidíme se později. Takže žádná vizita v konvoji od lůžka k lůžku. Každá pacientka měla svého konzultanta, který během dopoledne přišel a buď potřebné informace získal nebo sdělil. Můj konzultant, Mr. Boddie, mi vysvětlil a i namaloval, co budou s mou rukou dělat, a že operace bude až odpoledne. Takže místo jídla jsem dostala infůzi. Ale na příští den mi přinesli nabídku jídla, abych si vybrala, na co budu mít chuť. Během dne se v místnosti střídaly sestry různých šarží (tj. i studentky), což se lišilo hlavně barvou kalhot a výložkami na košilích. Každá měla nějaké úkoly, ale když je splnily, našly si čas, aby si s pacientkou lidsky povídaly o čemkoliv.

Čekání mi připadalo dlouhé, ale po třetí hodině mne odvezli. Ještě v předsálí mne Ind uspal, takže jak to vypadalo na sále, nevím. A pak mne probudili po páté hodině zase v tom předsálí. Jak dlouho trvala vlastní operace taky nevím. Dovezli mne na pokoj. Ruka zabalená do měkoučkého obvazu (který pak Jarda na lodi raději vyztužil třemi prkýnky, když zjistil, že nemám žádnou sádru) už nebolela. Pak jsem tak nějak celou noc pospávala. Ráno vypadalo podobně jako včerejší. Po osmé jsem se dočkala snídaně, kterou jsem s chutí snědla. Někdy během dopoledne přišla fyzioterapeutka a doporučila mi nějaká cvičení, pak se přišel zase jiný lékař podívat, jak se mi daří a zeptat se, jestli za 14 dní na kontrolu přijdu k nim nebo už do Prahy. Po domluvě s Jardou jsem se rozhodla, že si výsledek operace nechám ještě zkontrolovat zde a teprve pak odletím domů. Bylo reálné vrátit se na loď a pokračovat v plavbě až na Kaledonský kanál a i po něm, protože Jardovi přiletěl mezitím platný člen posádky, takže já jsem se mohla vézt jako „balík“. Pak jsem ještě dostala svačinu, oběd – vše chutné. Odpoledne přišel Jarda, sestra mi přinesla propouštěcí papíry, já jsem se oblékla, poděkovala všem za  péči a odkráčeli jsme na autobus směr Peterhead. Během mého pobytu v nemocnici dcera Kamila vyřídila s pojišťovnou moje pojištění, takže jsem nemusela nic platit.

Dojeli jsme do přístavu v Peterheadu, kde mne vřele přivítal Henry. Bylo to milé, jen škoda, že už nebyl čas si s ním povídat, protože druhý den ráno odplul. Ale kontakt na sebe máme. Pozdravila jsem se s Alešem a pak už jsem si zvykala na opatrné pohybování po lodi a na luxus nedělat téměř nic (jak mi napsala Kamila „konečně dovolená!“).

A za 14 dní jsem jela vlakem z Inverness, kde jsme zakotvili, do Aberdeenu na kontrolu. Udělali kontrolní rentgen, zasmáli se mým prkýnkám, sundali obvaz, lékař prohlédl snímky a jizvu, udělil rady a pokyny jak dál a s „nahou“ rukou mne propustili. Když jsem to napsala Kamile, tak mi odpověděla, že „táta ti to určitě zase obije prkýnkama“.

A pak jsem 8. srpna 2009 doletěla v pořádku domů.  Ale i na to letiště v Aberdeenu nás dovezli autem dobří lidé – místní jachtaři.

další díl…

Anna a Jarda Abramčukovi, srpen 2009

 <<  1. část  2. část  3. část  4. část  5. část  6. část  7. část  mapa cesty  >>