Dobrý nápad na pěší cesty po Severu

Island – Moje „auto“ na silnici č.1, asi
15 kilometrů od Reykjavíku směrem na
Hveragerði se zásobou potravin na 6 týdnů

Island – Kam nemůže auto, tam může
moje „auto“, zde již se sundanými koly.
Tuto změnu oceňoval i můj nový přítel,
který se chtěl vyfotografovat,
než se naše cesty rozdělí.

Auta, autobusy, vlaky, lodě, letadla – nás dopraví dnes téměř kamkoliv. Chceme-li však poznat přírodu, jsou nejlepší naše i trochu nevzhledné nohy. Navíc, já jsem typ člověka, který stále něco prohlíží, pozoruje, okukuje, tudíž je pro mne nejvhodnější individuální turistika. Toto vše jsem si uvědomil i při mojí první samotářské cestě do Norska v roce 1990 na podzim. Navštívil jsem mnohá známá města – například Hammerfest. Cítil jsem potřebu se více přiblížit přírodě. Ale jak? Vždy jsem byl neduživé dítě, takže naložit si na záda 50 kg a jít do přírody nepřicházelo v úvahu. Chci-li být v přírodě, kde nejsou lidé, obydlí, silnice, znamená to mít velké zásoby jídla.

Nuže, začal jsem myslet, přemýšlet, až jsem vymyslel a hodní spolupracovníci mi vyrobili nákladní sáně s kolečkama. Tento povoz mi umožňuje pohybovat se v hezkém zasněženém terénu včetně dostatku potravin a potřebného technického vybavení. Také mi umožňuje abych po silnici jel se sáněmi jako s vozíkem. Takto se mi podařilo několikrát procestovat sever Norska, Švédska, také Špicberky (Svalbard) a nakonec i Island.

Každý, kdo cestuje sám, chápe moji větší zásobu potravin. Je to důležité. Například v říjnu v roce 1998 mě potkala v severním Norsku tři dny a tři noci trvající vánice. Vzhledem k tomu, že jsem v té době měl potraviny na tři týdny, vůbec jsem nestrádal. Jen bylo nepříjemné, že jsem se stále musel zabývat odhrabováním sněhu od stanu, abych neusnul věčným spánkem.

text a foto Zdeněk Soukup, 5. 11. 2000