Islanďané mají nového prezidenta

foto foto gudnith.is

Jmenuje se Guðni Thorlacius Jóhannesson a byl zvolen hlavou státu den před svými osmačtyřicátými narozeninami – 25. června 2016. Jeho největší soupeřka, podnikatelka Halla Tómasdóttir, získala totiž jen 27,9 procent hlasů. Jóhannesson získal 39,1 procent platných hlasů po kampani, se kterou by u nás asi neuspěl ani kandidát na starostu okresního města. Náklady na ni činily v přepočtu na tuzemskou měnu asi dva miliony korun. Komentáře tvrdí, že ji absolvoval hlavně tím, že objížděl islandské osady a města a rozmlouval s občany. K přejíždění používal postarší český automobil Favorit, který ovšem nebyl jeho, měl ho vypůjčený od kamaráda. Obchodní značka toho vozu ale, jak se nakonec potvrdilo, v sobě měla jistou předurčující sílu. Ve Favoritu opravdu jezdil favorit – a nakonec i vítěz prezidentského klání na ostrově.

Když se Guðniho Thorlacia Jóhannessona ptali novináři v sobotu uprostřed volebního klání, co udělá jako první věc, když zvítězí, odpověděl: „Poletím do Francie, abych viděl zápas Islandu s Anglií.“ Novopečený pan prezident byl tak ve Francii svědkem události vpravdě historické. Ostrovní stát Island, který byl poprvé účastníkem evropského mistrovství, dosáhl historického vítězství nad reprezentanty ostrovního státu Anglie. Skončilo to 2:1, na první branku Rooneybo odpověděli islandští borci dvěma trefami Ragnara Sigurðssona a Kolbeinn Sigþórssona.

Začal jsem se věnovat Islandu hlavně z čiré radosti, kterou jsem pocítil, když jsem se dozvěděl o okolnostech prezidentské volby. Radost mi dělá především fakt, že pan profesor Jóhannesson je člověk velice vzdělaný a s praktickou politikou toho zatím neměl moc společného. Vystudoval střední školu Menntaskólinn v Reykjavíku. A pak vystudoval ruštinu a historii na tamější Islandské univerzitě a nakonec historii na univerzitách v Oxfordu a v Londýně. A je univerzitní profesor a takříkajíc profesionální historik, tedy muž, který studuje a vykládá události, z nichž je radno se poučit.

To je velmi důležité. Někdy jsou totiž prezidenti nepoučitelní. Často jako by se vědomě obloukem vraceli k něčemu, co jejich země už kdysi prožívala a čeho měli její obyvatelé plné zuby. Mnoho občanů si toho ani nevšimne. Lidé mají tendenci zapomínat, historici jsou tu od toho, aby udržovali jistý stav historického vědomí. A je věru dost zemí, kde je tohle po slaní historiků možná mnohem důležitější než na Islandu. A tak bychom asi měli Islanďanům závidět i jejich prezidenta.

Pavel Kácha, Týdeník rozhlas 32/16, kráceno