Balada o lidech ze Zelené země

Tisíce let jsme byli lidé bílých plání. Vysedávali jsme u děr v ledu a celé hodiny čekali nepohnutě na jeden nádech našeho tuleního bratra. Potom jsme vrhli harpunu, popřáli jeho duši tu nejlepší cestu do lepšího světa, snědli jeho ledviny a maso společně s našimi sousedy, s našimi ženami a s našimi psy.

Tisíce let jsme oslavovali úspěšný lov hostinou. Dík tulením bratrům na cestě do lepšího světa jsme přežili i ty největší zimy a žádnému lovci, kterému se zrovna nedařilo, nebyla odmítnuta pomoc.

Tisíc let jsme s oštěpy s hroty z mrožích klů lovili naše velké bílé bratry – Nanuky. Cestou pravého muže jsme kráčeli ve stopách našich saní, zatímco po obloze se přelévalo Velké světlo a přicházely velké tmy. Byli jsme po desítky nocí jen my, naši psi a praskající masy ledu. Někdy poznáš propast pod tvýma nohama, až když se po ní projdeš.

A tak nějak přišel bílý muž. Měl víc ohně a víc železa, než kdy kdo viděl. Připlouval v dračích lodích a vyskakoval z nich plný vzteku a s dlouhými, zrzavými vlasy pod lesklou přilbou. Pozorovali jsme ho nejdřív pobaveně, protože neuměl v naší zemi žít. Vyměnili jsme s ním naše nejteplejší oděvy za jeho železo, ale stejně mu byla pořád zima, zatímco pro nás s jeho železem nikdy dřív nebylo snazší ulovit Nanuka.

Pozorovali jsme zrzavé lidi s modrýma očima, jak se pokoušejí v této zemi žít a sledovali jejich lodě, jak odplouvají na západ a východ, aby se už nevrátily, zatímco ti, co zůstali, postupně umírali, protože jejich zrnu se v naší zemi nedařilo. Sledovali jsme jejich pád jako něco, co muselo přijít, protože se v téhle zemi nevyznali a nerozuměli jí. Odcházeli jeden po druhém a my jsme jim přáli co nejlepší cestu do lepšího světa.

Zbyla po nich pověst o zrození bílého muže z potomků ženy a psa. Zbyla po nich pověst člověka – zvířete, kterému byl dán vyrábět zbraně a mocné nástroje, ale odepřen dar rozumět druhým a sobě samému.

To ale bylo předtím, než přišel bílý muž podruhé. A pro tentokrát připlouval ve větších lodích, s větším ohněm a kouřem, s větším hlukem, který vyplašil tuleně od jejich děr a zahnal Nanuka samotáře dál do vichrů bílých plání.

Tento bílý muž se nehodlal vzdát tak snadno. Vyptal se na cestu do nejzazších oblastí, kam žádný Člověk nikdy nevkročil. Hledal tam nějaký bod, střed světa. Bláznivě po něm toužil. Naši mužové jej na té cestě doprovázeli, ne že by toužili hledat ho také, ale proto, že se obávali o jeho život. Bez naší pomoci by se nikdy nevrátil a on si toho byl vědom. A když nebyl, tak se nevrátil. Hlubokou propast nepoznal, ani když po ní kráčel.

Již mnoho generací žijeme s tímto bílým mužem. Stále nám přináší nová překvapení a my nestačíme žasnout. Kovoví ptáci na obloze, saně bez psů, ohnivá voda, co dává zapomnění a odebírá smích.

Velké, bílé masy teď ustupují na sever. Vzdalují se od nás. Už nikdy na nich nebudeme muset a umět žít. Všechno, co potřebujeme, nám přinesou kovoví ptáci a dovezou čluny bílých mužů. Těch co nyní tvrdí, že odcházející bílé masy po sobě zanechaly ohromné bohatství. Copak je zde něco, čemu je třeba se divit?

Nebuďme smutní Lidé. Naši psi stále leží před našimi domovy a netrpělivě tlučou ocasy do země. Jednoho dne je zapřáhneme do saní a znovu vyjedeme na lov.

Tam do lepšího světa…

Věnováno opravdovým lidem

Jiří Němčík, 27. listopadu 2008
převzato s laskavým svolením autora z jeho blogu na Reflexu