Island jako učebnice glaciologie

Provazová láva

Vnitrozemí Islandu pod ledovcem
Eyjafallajökull

Národní park Fjallbak

Členové expedice v Duhových horách

Výstup na Snaefells
foto: archiv ZČU

Ledovce tvoří královské čepice islandských hor. Ve slunečné dny se bělostný povrch sněhových polí třpytí do velké dálky a umožňuje tak cestovatelům orientaci v krajině. Téměř z každého místa na ostrově je totiž vidět nějaký ledovec. Sečteme-li veškerou plochu islandských ledovců, zjistíme, že pokrývají území o rozloze 11 800 km², tedy asi 11,5 %rozlohy Islandu. Islandské ledovce jsou tak pestré a zajímavé, že mohou posloužit jako nejlepší učebnice glaciologie na světě.

Při pohledu na mapu rozmístění ledovců nás nejčastěji napadají otázky: Proč není celý Island překryt jediným ledovcovým štítem jako sousední Grónsko? Proč jsou větší plochy ledovců na teplejším jihu, místo na severu? Proč zůstaly některé vysoké hory nezaledněny?

Pokud bychom neznali zákonitosti islandského podnebí, nemohli bychom porozumět rozšíření ledovců. Odpověď na první otázku je jednoduchá, stačí si uvědomit vliv oceánských proudů na teplotní poměry v severním Atlantiku. Rozloha Grónska je také o mnoho větší, něž Islandu, jeho podnebí má proto více kontinentální charakter. Teplotní rozdíly jsou též ovlivněny rozložením tlakových center.

Druhá otázka se zdá složitější. Pokud jsou teploty v jižní části Islandu vyšší, musí zde být přece menší zalednění! Ledovce, jak známo, se tvoří nad čarou věčného sněhu, tedy nad pomyslnou hranicí, za kterou již sníh během léta dlouhodobě neroztává. Množství sněhové pokrývky se postupně zvyšuje, horní vrstvy na povrchu tají, aby později opět zmrzly. Dochází ke změně krystalové struktury sněhu. Vzniká firn, známý i našim lyžařům jako nepříjemná ledová krusta pokrývající sněhová pole v jarních měsících. Ve větších hloubkách působí výrazně na přeměnu sněhových krystalů tlak nadložních sněhových vrstev. Sníh postupně mění svoji hustotu a strukturu, mění se v ledovcový led. Kde ale hledat odpověď na naši otázku? Představme si arktický ostrov s polárním podnebím, kdy jsou průměrné teploty téměř celoročně pod bodem mrazu. Například na Novosibiřských ostrovech v Severním ledovém oceánu je průměrná roční teplota -15 ºC, pouze v červenci a srpnu dosahuje průměrná měsíční teplota nad 0stupňů, v únoru je průměr dokonce -31 ºC. Přesto na Novosibiřských ostrovech najdeme jen nepatrné zalednění (Celkem 67 km²). Pro tvorbu ledovců zde chybí to nejdůležitější, totiž zásobování sněhem. Průměrný roční úhrn srážek dosahuje pouze asi 170 mm. V tomto směru má teplejší Island nepochybně lepší podmínky pro vznik zalednění. Rozhodujícím faktorem pro rozmístění ledovců je rozložení srážek. Nerovnoměrné rozložení srážek na Islandu toto pravidlo dobře ilustruje. Srážkově bohaté jižní návětrné polohy mají nejlepší předpoklady k vyživování ledovců. Nezapomínejme, že i ledovce jsou součástí oběhu vody.

Nyní už víme i odpověď na otázku, proč nejsou zaledněny některé vysoké islandské hory. Konkrétně třeba není zaledněn známý orientační bod v centrální části východního Islandu, hora Herðubreið, která má nadmořskou výškou 1682 m. S nadmořskou výškou sice obecně klesají teploty, ale v tomto případě to nestačí. Hora se totiž nachází v srážkovém stínu náhorních plošin ledovce Vatna. Vzduch proudící přes vyvýšeniny ledovce Vatna ztrácí na jižní straně vlhkost. Při sestupu se suchý vzduch více otepluje, výsledkem je výrazně sušší a teplejší podnebí v oblasti hory Herðubreið. Roční úhrny srážek zde klesají pod 500 mm.

Podmínky vzniku zalednění nejlépe dokumentuje průběh čáry věčného sněhu. Právě v oblasti závětří ledovce Vatna je sněžná čára na Islandu nejvýše. Klimatické podmínky pro vznik zalednění zde začínají až ve výšce 1700 metrů nad mořem. Herðubreið proto sněžné čáry nedosahuje. Naopak na jižním okraji ledovce Vatna sestupuje sněžná čára do výšky 1000-1100 m, především jako důsledek vysokých srážek. Nejlepší klimatické podmínky pro zalednění jsou na severozápadním okraji ostrova, kde se sněžná čára pohybuje kolem výšky 750 m nad mořem. Na rozdíl od oblastí větších sopek v centrální a jižní části Islandu zde ale reliéf nedosahuje tak velké nadmořské výšky, zalednění této oblasti je proto menší. Reprezentuje ho ledovec Drangajökull o rozloze asi 200 km².

Celkem bylo na Islandu rozlišeno 49 samostatných ledovců. Pět ledovců je větších než 100 km². Nejvýznamnější a nejznámější je určitě Vatnajökull (8 300 km²), v pořadí rozlohy následuje Langjökull (950 km²), Hofsjökull (923 km²), Mýrdarsjökull (600 km²) a Drangajökull (200 km²). Údaje o rozloze vycházejí z novějších měření, nahlédneme-li totiž do starší literatury, najdeme čísla poněkud větší. Není to způsobeno zlepšením přesnosti měření, ale skutečným zmenšováním plochy ledovců. Například u ledovce Eyjafjallajökull udávají autoři v polovině 20. století rozlohu 101 km²(Thorarinsson in Wójcik, 1943), podle současných autorů je to jen 80 km²(Einarsson, 1994). Podobně bychom mohli doložit ústup dalších ledovců. Příčiny je třeba hledat v klimatických změnách, které nepochybně zvýšily průměrnou teplotu na Islandu v průběhu posledního století. Trend ústupu ledovců je pozorován celosvětově, i když v některých oblastech s méně přesvědčivými výsledky. V důsledku klimatických změn se totiž mění i srážkové poměry. Skandinávské ledovce například v posledních desetiletích neubývají, protože jsou zásobovány srážkami bohatšími něž v předchozím období.

Geomorfologickými metodami rekonstruovaný rozsah zalednění představuje dobrý indikátor klimatických změn v minulosti. Vědci takto dokládají, že v průběhu nejchladnějších období starších čtvrtohor byl celý ostrov pokryt pevninským ledovcovým štítem. V průběhu poslední doby ledové, již nebyl zaledněn celý ostrov, některé pobřežní části na severu a severozápadě zůstaly nezaledněny. Od poslední doby ledové uběhlo asi 10 000 let. Zbytek pevninského ledovcového štítu se zachoval v podobě ledovce Vatnajökull.

Největší islandský ledovec pokrývá plochu 8 300 km². Vatnajökull je právem považován za největší ledovec Evropy. Představme si území Plzeňského kraje a k tomu okresu Sokolov. Na této ploše se rozkládá mohutná ledovcová hmota o mocnosti 600-800 metrů. Maximální tloušťka ledu ojediněle dosahuje až 1000 m.

Svými vlastnostmi se ledovec Vatna podobá ledovci pokrývajícímu sousední Grónsko nebo ledovcovému štítu Antarktidy v jižní polární oblasti. Vatnajökull je ale podstatě menší a na rozdíl od svých mohutnějších bratrů nedosahuje svými splazy až do oceánu. Na jižním pobřeží Islandu se sice přibližuje na dosah asi 1 km od pobřežní čáry, ale přesto zde zůstává prostor pro vedení hlavní islandské okružní silnice. Zpravidla se Vatnajökull považuje za třetí největší ucelený ledovcový příkrov na světě. Vezmeme-li však v úvahu plochu zalednění pohoří Cordillera Darwin v Patagonských Andách, musíme ledovec Vatna odsunout až na čtvrté místo světových tabulek. V žádném případě tím však nesnižujeme výjimečnost tohoto ledovce.

Další větší ledovce na Islandu pokrývají sopečné kužele nebo náhorní plošiny stolových hor. V typologii ledovců hovoříme o ledovcových čapkách nebo plošných ledovcích skandinávského typu. Z alpských údolí známé ledovcové splazy najdeme na Islandu spíše výjimečně. Příklad horského údolního ledovce bychom objevili na severu v pohoří mezi zálivy Eyjafjördddur a Stagafjördddur.

Častěji se vyskytují splazy vybíhající z plošných ledovcových štítů a ledovcových čapek. Nejvíce jich samozřejmě pramení v ledovci Vatna. Některé ledovcové splazy překonávají poměrně velké výškové rozdíly, což podporuje vznik příčných puklin v ledovci. Na příkrých místech může dokonce led tvořit ledopády – místa kde se rozlámané bloky ledovcového splazu pohybují nárazovitými gravitačními pohyby. Taková místa jsou při pohybu cestovatelů nejnebezpečnější. Obyčejní turisté raději podobná místa pozorují zpovzdálí, jako v případě splazu Gigjökull vycházejícího z ledovce Eyjafjallajökull. Překonání údolního ledovce je náročnou záležitostí vyžadující velkou dávku odvahy a také štěstí. Rozlámané, ostré bloky ledu jsou odděleny hlubokými trhlinami. Hledání průchodné cesty vyžaduje dostatek času. Cesty nejsou nikdy trvalé, protože dochází k průběžnému pohybu ledovcových bloků. Pohyby probíhají u ledovce z oblasti vyživování do části pod sněžnou čárou, kde ledovec roztává. Splazy vybíhající z větších ledovců, především štítového typu, se od údolních horských ledovců odlišují řádově větší rychlostí pohybu. Zatímco horské ledovce se pohybují rychlostí desítky centimetrů za den u ledovcových splazů byly zjištěny rychlosti v průměru 1 metr za den. Extrémní případ byl na Islandu zaznamenán u ledovce Bruarjökull, kdy v období jednoho roku došlo k posunu o 8 km, v průměru tedy o více než 20 m za den! Naopak nejmenší dynamikou pohybu se vyznačují centrální oblasti štítových ledovců.

Učebnicová přehlídka islandských ledovců by nebyla úplná bez zmínky o dalších typech ledovců. Na prudkých bočních svazích stolových hor, například u ledovce Langjökull, můžeme spatřit ledovce zázračně přilepené neznámou silou v poloze odporující zákonům gravitace. Jakoby islandští duchové rozložili na svahy svoje obrovité peřiny. Odborná terminologie má pro takový typ název visutý ledovec. Vznikají ze sněhu nahromaděného na svahu za nějakou překážkou nebo jako odtrh převislého konce ledovcového splazu. Další typ, který na Islandu nemůže chybět, je zárodek horského ledovce, označovaný jako ledovec karový. Karové typy ledovců nejdeme v oblastech fjordových poloostrovů na severu. Podobné drobné ledovce kdysi formovali dnešní kary našich Šumavských jezer. Ve světové typologii ledovců existuje snad jediný typ, který nemá na Islandu svoji ukázku. Sbíhají-li se splazy plošných ledovců na úpatí do celistvé ledovcové hmoty, vytváří se úpatní (piedmontní) ledovec. Někdy bývá také nazýván ledovec malaspinského typu podle úpatního ledovce Malaspina, klasického příkladu z pobřeží Aljašských Kordiller. Takový typ ledovce však byl na Islandu v minulosti, kdy byly spojeny splazy ledovců na jižním úpatí ledovce Vatna, v oblasti dnešního jezera Jökulsárlon a splazu Breidamerkurjökull. Splaz dnes končí ve zmíněném jezeře, podobá se tedy šelfovému typu ledovce, známého z pobřeží Grónska a Antarktidy.

Mgr. Jan Kopp, katedra geografie Západočeské univerzity v Plzni, 21. června 2001
http://kge.zcu.cz/akce_kge/ISLAND/w_index.htm

Literatura a prameny

Einarsson, Þ. 1994. Geologie von Island. Rejkjavík : Mál og menning. 304 s. ISBN 9979-3-0690-4.

Hadač, E. aj. 1957. V zemi sopek a ledovců. 1. vyd. Praha : Orbis. 240 s.

Kopp, J., Vaník, R. 1999. Jökulhlaup – povodeň po islandsku. Vesmír, roč.78, č.9, 1999, s. 495 – 496.

Liebricht, H. 1983. Das Frostklima Islands seit dem Beginn der Instrumentenbeobachtung. Bamberg : Bamberger geographische Schriften, Heft 5. 68 s.

Stöter, J., Wilhelm, F. aj. 1994. Environmental Change in Iceland. Münchener geographische Abhandlungen, Reihe B, Band B 12. München : Institut für Geographie der univerzität München. 308 s.

Wójcik, G. aj. 1976. Zagadienia klimatologiczne i glacjologiczne Islandii. Torun : Uniwersytet Mikolaja Kopernika. 226 s.