Národní parky Islandu

Vrbka širolistá (Chamaenerion latifolium)
je americký prvek v květeně Islandu.
Roste na říčních náplavech a Islanďané jí
přezdívají královna řek.
foto Naděžda Gutzerová

Island je země kontrastů. Horké minerální prameny, gejzíry, sopky, solfatary vedle ledovců, které zaujímají 12 % rozlohy ostrova. Ohlušující rachot nespočitatelných vodopádů vedle absolutního ticha neobydlených pustin a pouští vnitrozemí. Země jen o něco menší než bývalé Československo (103 000 km²) se svými 268 000 obyvateli (k 1. prosinci 1995) je nejméně obydleným státem Evropy (2,6 obyvatel na čtvereční km).

Island je relativně mladý ostrov sopečného původu, který je součástí středo-atlantického hřbetu. Ten rozděluje ostrov na dvě části, západní má blíž k Severní Americe, východní k Evropě. Díky tomu se v islandské přírodě setkávají rostlina a živočichové ze Severní Ameriky s evropskými druhy.

Chráněná území zaujímají 8 % plochy ostrova a představují 3 národní parky, 29 přírodních rezervací, 30 přírodních památek, 9 přírodních parků a dalších 258 míst zvláštního zájmu ochrany přírody. Zvláštní postavení mezi chráněnými územími má jezero Mývatn (Komáří jezero) a jeho okolí, které je zařazeno mezi ramsarské lokality, ale podle islandského zákona o ochraně přírody nemůže být vyhlášeno národním parkem.

Březové lesy a vodopády

Největším národním parkem je Skaftafell (170 000 ha). Nachází se na jihovýchodě ostrova a je pozoruhodný tím, že se z větší části rozkládá na ledovci Vatnajökul (Vodní ledovec), který je největším pevninským ledovcem Evropy (8 400 km²). Ledovec je až 750 m silný a svými četnými splazy sestupuje na jihu téměř k oceánu. Jeden z nich Skaftafelljökul je i součástí národního parku. Cílem národního parku je ochrana horských ekosystémů, které zde tvoří na islandské poměry nezvykle husté a bohaté březové lesy (tzv. březové křivolesy). Na nejlépe chráněných místech dorůstají břízy výšky až 12 metrů. Bříza pokroucená (Betula pubescens subsp. Tortuosa) je také jediným domácím druhem stromu. Spolu s ní tvoří březové křivolesy nízké porosty dvou druhů vrb a bříza zakrslá, kterou známe ze šumavských vrchovišť jako pozůstatek doby ledové. Bylinný podrost je poměrně bohatý, nejnápadnější bylinou je kakost lesní, zajímavé jsou orchideje: běloprstka bělavá, vemeníček zelený, prstnatec plamatý, tučnice alpská.

Vedle březových křivolesů, které vystupují nejvýše do 260 m n.m., se tu místy setkáme s rašeliništi, loukami a pastvinami, které vznikly v okolí tří bývalých statků. Pak už zbývají jen čelní morény ledovce a z nich vytékající ledovcové řeky. Ty sebou odnášejí obrovské množství materiálu, který však cestou k moři ukládají do široké delty obecně zvané sandur. Toto islandské slovo se vžilo jako odborný geografický termín pro náplavy ledovcových řek. Největší turistickou atrakcí jsou vodopády. Zvláště Svartifoss (Černý vodopád), který padá přes skalní stěnu tvořenou čedičem se sloupcovitou odlučností.

Nejsevernějším národním parkem je Jökulsárgljúfur (15 000 ha). Osou parku je hluboký kaňon řeky Jökulsá (doslova Ledovcová řeka), která vytéká ze severního okraje ledovce Vatnajökul.

Národní park Jökulsárlgljúfur, vodopád Dettifoss,
nejmohutnější vodopád Evropy
foto Vladislav Hošek

Opět turistickou atrakcí je trojice vodopádů, z nichž 44 m vysoký Dettifoss, který se nachází na jižní hranici národního parku je považován za nejmohutnější vodopád Evropy (průtok 1 500 m³ za vteřinu). V jižní části parku převládá subarktická tundra, což představuje rozlehlou pustinu s roztroušenými trsy rostlin, které jsou schopny snášet tyto drsné klimatické podmínky. V severní části, u města Ásbyrgi se nachází poměrně rozsáhlé území ve tvaru podkovy, které je chráněno až 90 m vysokými skalními stěnami. Zde v závětří a díky vývěru několika studených pramenů roste poměrně rozsáhlý les. Kromě domácí břízy je zde nejčastěji vysázen jeřáb obecný a několik málo druhů jehličnanů. V bylinném podrostu se setkáme s naší vrbkou úzkolistou, plavuní pučivou nebo jahodníkem. Zajímavou rostlinou národního parku je vrbka úzkolistá (Chamaenerion latifolium), která roste na říčních štěrkových náplavech a je příkladem amerického prvku v květeně Islandu, takže jinde v Evropě se s ní nesetkáme.

Místo pro parlament

Asi 50 km severovýchodně od Reykjavíku se nachází nejmenší národní park (5 000 ha) Þingvellir (Sněmovní pláň), který je zároveň nejstarším islandským národním parkem (založeným 1928). Hlavním důvodem ochrany přírody nejsou jen krásy přírody, ale i význam tohoto místa pro historii Islandu. V roce 928 se na tomto místě poprvé sešel islandský parlament – Aþing. Islanďané si pro svůj sněm vybrali místo tektonické trhliny středoatlantického hřbetu. V puklině Almanngjá, jejíž dno stále klesá, se dodnes při výjimečných příležitostech schází parlament. Do tektonické trhliny v jednom místě padá řeka Oxará, aby jí chvíli tekla a pak zase opustila a ubírala se dál do jezera Þingvallavatn (Sněmovní jezero), které je největší jezerem Islandu. Území je zajímavé i skutečností, že v jeho blízkosti v roce 1948 působila československá přírodovědná expedice vedená prof. Emilem Hadačem, který o ní napsal knihu V zemi sopek a ledovců.

Ptačí ráj

Jezero Mývatn, erozní útvary z lávy
u východního břehu
jezera, foto Vladislav Hošek

Jak již bylo zmíněno v úvodu, zvláštní postavení mezi chráněnými územími má jezero Mývatn na severovýchodě ostrova, které je chráněno zvláštním zákonem. Svojí výjimečností předčí všechny národní parky, ale protože vlastníkem pozemků není stát, ale drobní vlastníci, nemůže být vyhlášeno národním parkem. Svojí rozlohou 440 000 ha je unikátním chráněným územím Islandu, které kromě okolí jezera zahrnuje rok řeky Laxá (Lososí řeka), která z jezera vytéká a pak zasahuje daleko na jih do vnitrozemí, až severnímu okraji ledovce Vatnajökul. Území se nachází ve vulkanicky aktivní zóně. 

Samotné jezero vzniklo přehrazením toky řeky Laxá lávou asi před 3 800 lety. Na severovýchod se nachází sopka Krafla, která byla naposledy aktivní v roce 1984, dýmající stráň Námafjall se solfatarami a výkvěty síry, vývěry teplých pramenů v puklinových jeskyních Grjótagjá a Storagjá, kde se ještě v 70. letech dalo koupat. Díky zvyšující se sopečné činnosti však teplota vody v těchto jeskyních stoupla na 50 ºC. Turistickou atrakcí je i geotermální elektrárna na úpatí Krafly, černá lávová pole z roku 1984, kaldera jezera Víti naplněná teplou vodou, na jižním okraji jezera pseudokrátery, dokonale symetrický kráter Hverfjall, který je 100 m vysoký a v průměru měří 1 000 m nebo sloupy lávy na břehu jezera nebo v Dimmuborgir.

Mývatn je však především ptačím rájem, protože nabízí dostatek potravy a řadu hnízdních možností. Žije zde 15 druhů kachen. Snad nejatraktivnější jsou severoamerické druhy: hohol islandský nebo kachna strakatá, pro kterou je Mývatn jediným evropským hnízdištěm. Nejhojnějšími ptáky jsou polák chocholačky, polák kaholka, morčák prostřední nebo kajka mořská.

Ochrana přírody po islandsku

Národní parky jsou řízeny Radou ochrany přírody. Pouze NP Þingvellir podléhá přímo parlamentu Islandu. Rada ochrany přírody je jednak odborná organizace ministerstva životního prostředí a jednak skutečná rada, která má 13 volených členů. Ta se schází každý měsíc a rozhoduje o důležitých materiálech, které pro ní připraví zaměstnanci Rady ochrany přírody. Zatímco pracovníci Rady jsou odborníci, volenými členy jsou zástupci nevládních organizací, spolků, odborných institucí a profesních organizací. Zasedání se účastní i zástupci politických stran, ti ale bez rozhodovacího práva.

Přístupy k ochraně přírody na Islandu se nám mohou někdy zdát svérázné. Zatímco u nás se snažíme o ochranu posledních zbytků původních biotopů a zvláště v těchto územích ničíme cizí zavlečené druhy, Islanďané mají radost z každí, byť cizí rostliny, která je schopna na Islandu růst.

Národní parky a turistika

Turisté jsou v národních parcích, stejně jako na celém Islandu vítáni. Vždyť příjmy z turistiky patří k jedněm z významných zdrojů národního hospodářství.Výhodou proti našim podmínkám je skutečnost, že turistická sezona tu trvá od poloviny června do poloviny září. Po zbytek roku, díky nepříznivým klimatickým podmínkám země hibernuje.

Ve všech národních parcích fungují kempy, které mají alespoň základní vybavení – vodu a WC. Správcem kempu je národní park a zdroje příjmů plynou do jeho pokladny. Jinak je dovoleno volně stanovat v přírodě, kromě míst, kde je to vysloveně zakázáno. Těmi jsou právě národní parky a jezero Mývatn.

Správy parků provozují, většinou v kempech informační střediska, která jsou označena znakem Rady ochrany přírody. Tam je k nahlédnutí různá populární i odborná literatura o přírodě parku, mapy (turistické i geologické), informační materiály k rozebrání a na zbytek se můžete zeptat. Stejně jako v turistickým informačních centrech se tu dovíte předpověď počasí. Během července a srpna organizují vycházky s odborným výkladem, který je podáván i v angličtině nebo skandinávských jazycích. V některých informačních centrech je i výstava o místních přírodních zajímavostech. V Reykjavíku spravuje Rada ochrany přírody muzeum historie přírody.

Správy parků zajišťují údržbu kempů, cest a značení, provoz veřejných WC, odvoz odpadků. Kromě nocležného v kempu jsou všechny služby bezplatné. I když někteří Islanďané si stěžují na rostoucí množství odpadků, většina turistů se tu chová ohleduplně.

Samozřejmostí je tu dodržování všech zákazů, jak se strany cizinců, tak Islanďanů, kteří jsou jinak dost silnými individualitami.

Větším nebezpečím jsou turisté, kteří vyrážejí v terénních vozidlech do vnitrozemí, kde jsou jen prašné cesty a kde dochází k prašným bouřím. Silný vítr snadno rozfouká narušený povrch půdy. Eroze půdy je na Islandu považována za nejzávažnější ekologický problém. Půda vznikající zvětráváním sopečné lávy je sice bohatá na řadu prvků, ale chybí jí jílové částečky, které by půdy zpevnily. Stejně tak stopy po kolech auta, které projelo tundrou budou viditelné několik desítek let. V tomto směru islandským ochranářům, drsná příroda spíše nahrává, protože do vnitrozemí se nevydá každý turista. Ale jen skutečný zájemce, který je buď vybaven dobrým a silným terénním vozem nebo je dostatečně velký dobrodruh.

Naděžda Gutzerová 10. září 2000
publikováno v časopise Šumava, zima 1996/1997