Rudy Linka – Čech, Švéd nebo Američan?

Rudy Linka jako účinkující Bohemia Jazz
Festu 2009 v Českých Budějovicích
foto Wikimedia Commons

Prestižní americký Down Beat řadí Rudyho Linku mezi desítku nejlepších jazzových kytaristů na světě. Narodil se v Praze, má švédské občanství a žije převážně v Americe.

Rudy Linka se narodil 29. května 1960 v Praze. Už jako teenager si zamiloval jazz, alba si půjčoval z americké ambasády v Praze i dalších fanoušků jazzu [1]. V roce 1979 absolvoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři, na začátku 80. let pak emigroval do Švédska, kde čtyři roky studoval skladbu na Stockholm Music Institute. Získal švédské občanství a také tam potkal amerického baskytaristu Reda Mitchella a začal s ním spolupracovat. Ten Linku také později doporučil na Jim Hall Fellowship na bostonské Berklee College of Music. Ve studiu pokračoval na The New School v New Yorku, kam se v roce 1986 přestěhoval. Soukromě pak studoval u Johna Scofielda, Jima Halla and Johna Abercrombieho. Sám se výuce hry na kytaru věnuje od roku 1989. Do roku 1995 vedl hudební oddělení na The Day School v New Yorku, v letech 1991–2000 pracoval jako hudební konzultant pro nejdůležitější hudební konzervatoře v USA (např. Berklee a Oberlin), Evropě a Kanadě.

Pochází z hudební rodiny. Jiří Bárta, známý violocellista je jeho bratranec, další pbratranek Tomáš Linka zpíval a hrál na foukací harmoniku s Greenhorns a Fešáky.
(wikipedie)

Z Československa jste utekl už v devatenácti letech, v době nejtužší normalizace. Co bylo tím hlavním impulzem?
Ta touha odejít ve mně byla už od okamžiku, kdy se ze západního Německa nevrátil můj největší kamarád Petr Škrabák. Hrál ve skupině Jirky Stivína a uměl skvěle na kytaru Beatles a Stouny. Když emigroval, bylo mi sedmnáct a nedovedl jsem pochopit, jak je možné, že můj nejlepší kamarád je pryč. Po dvou letech se mi podařilo dostat výjezdní doložku na čtyři dny do západního Německa. Už když jsem odjížděl, věděl jsem, že se taky nevrátím.

Tehdy by asi nikdo neřekl, že za deset let padne režim – jak jste se smiřoval s tím, že už se vůbec nemusíte vrátit?
Já už s tím pocitem dokonce odcházel…

A co rodiče?
Nic jsem jim samozřejmě neřekl. Když jsem nepřišel domů, maminka šla druhý den na policii, že jsem se ztratil. Poslal jsem jí z Německa pohled, jenže přišel až po dvou měsících. Když jsem ji nakonec zkontaktoval, byla hlavně ráda, že žiju. Dneska si to jako rodič vůbec nedovedu představit.

Po emigraci jste zamířil do Švédska. Proč právě tam?
Švédsko bylo a je jednou z nejlepších zemí, kam můžete odejít. Velice mi pomohlo a jsem hrdým švédským občanem.

Jaké byly začátky v cizí zemi?
Celý život mám štěstí na dobré lidi. Ve Švédsku jsem už po třech měsících potkal svou budoucí ženu Solveig a ta mi hodně pomohla. Důležité bylo i seznámení s basistou Redem Mitchellem, Američanem žijícím ve Stockholmu, se kterým jsem začal hrát. Mitchell mě dostal k Jimu Hallovi, kytaristovi, který byl tenkrát mým idolem. A když jsme pak s manželkou po třech ročních stipendijních pobytech v Americe zakotvili v New Yorku, začal mě Jim učit. Mimochodem – tenhle Jim Hall si ode mě nikdy nevzal ani dolar. Říkal mi, že když začínal, tak mu taky spousta lidí pomohla. A že až já budu slavný, musím se zachovat stejně.

A jak vidíte Česko dnes? Co říkáte tomu, že čtyřicet procent Čechů je přesvědčeno, že se jim za komunistů vedlo lip…?
To je zajímavá otázka… Víte, co mě v Česku fascinuje? Zavolá mi známý, chvíli něco vypráví a pak hovor najednou utne slovy: „No nic, to je na osobní setkání…“ Nebo: „To není do telefonu.“ Ta atmosféra naprosté nedůvěry mi připomíná, co jsem jako dítě slýchal za komunismu, takové to: „Na toho si dej pozor!“ a „S tím se nebav!“ Na druhé straně mi to v časech, kdy na sebe kolegové z politické strany shromaždují odposlechy, vlastně nepřijde tak nepochopitelné. A už naprosto chápu rozčarování lidí z toho, co si tady politici dovolí dělat za drzosti. Nej- horší je, že tenhle stát si to vůbec nezaslouží. Po letech nacismu a komunismu by se tu lidem mělo žít daleko lip než teď…

Z rozhovoru s Milanem Šeflem v Týdeníku rozhlas 27/2011