Finský a český balet

V podzimní podvečer 8. října 2008 se konala v Klubu Lávka přednáška a beseda o finském a českém baletu.

Choreografka a baletní pedagožka Jana Eriksson-Tomanová nás nejprve seznámila s počátky českého baletu a provedla nás jeho historií až do současné doby. Stejný scénář zvolila pro přiblížení finského baletu tj. jeho začátky ovlivněné především ruskou školou a jeho další moderní západní vývoj až do dnešních dnů.

Podařilo se ji získat českou primabalerínu pro naši besedu Barboru Kohoutkovou, která působila několik let jako sólistka Finského národního baletu v Helsinkách a která se s námi podělila o své zkušenosti ze svého angažmá ve Finsku v následujícím rozhovoru:

Kdy jste vyhrála světovou baletní soutěž?
V r. 1996 v New Yorku jsem získala první cenu Grand Prix, která nebyla udělena po 12 let. Po soutěži jsem odešla na angažmá do Helsinek, kde byl šéfem baletu Jorma Uotinen, jenž je jednou z nejvýraznějších osobnosti finského baletu. Ten mne chtěl angažovat již v r. 1995, kdy jsem na soutěži v Helsinkách vyhrála rovněž první cenu Grand Prix, to jsem však odmítla, protože mi bylo teprve 16 let a chtěla jsem v Praze nejprve dokončit školu. Avšak za rok, po vítězství v New Yorku, i pres velké množství nabídek, jsem odešla do Helsinek.

Proč jste se rozhodla pro Finsko?
Pro velmi dobrou zkušenost s p. Jormou Uotinenem, šéfem baletu.

Kdy Jste odešla do angažmá do Helsinek a c0 to pro Vás znamenalo?
Bylo to v srpnu 1996 a chtěla jsem tančit po letech dřiny na pražské konzervatoři.

Jaký repertoár jste studovala?
Byla to Julie v Prokofěvově baletu Romeo a Julie. J. Uotinen měl 17letou Julii jak jak si přál. Byla to velká zodpovědnost a pro mne velký úkol. Premiéra byla v říjnu 1996. Před premiérou se mi stal úraz na nártu, tři reprízy jsem udělala pod anestezií a pak jsem byla dva měsíce na léčení. Po vyléčení jsem studovala v choreografii Natálie Makarové Bajaderu a zlomenina se opět ozvala, následovalo 5 měsíců léčení. Po uzdravení přišly další velké role jako La Sylfide v chor. Perre Laeotte, Labutí jezero, role bílé i černé labutě v chor. Burgmeistera, Giselle S. Vidine, Balanchinova Serenade, Popelka amer. choreografa Bena Stievensona, Balet Pathetic v choreografii Jormy Uotinen.

Jak můžete charakterizovat způsob práce v Helsinkách oproti zkušenosti v České republice?
Různorodost choreografií, hostující umělci z celého světa, např. David Howard, Josef Amiell, balerína z Paříže. Moderní tanec má v Helsinkách vysokou úroveň, klasicky tanec neměl tradici, v minulosti vazba na Rusko, hlavně ve výchově mladých tanečníků. V současné době úžasná otevřenost k přijímání všeho nového v tanečním umění.

Jací byli Finové jako kolegové, jako lidé?
Zpočátku tu byl problém s komunikací, později pomohla angličtina. Finové jsou uzavření, ale když dojde k přátelství, je to navždy. Stale jezdím do Helsinek, i když jsem v r. 2002 odešla do jiného angažmá, do Mnichova, do Bostonu v USA, do Hamburku.

Go pro Vás práce ve Finsku znamenala, pro Vaši kariéru a Váš život?
Bylo to období velkých tanečních příležitostí – studium velkých rolí, ale současně úrazy a s tím spojené zdravotní potíže. V dlouhých obdobích rehabilitací, velkých životních změn jsem si uvědomila, že i když je balet pro mne vším, na druhé straně mu musí člověk mnohé obětovat.

Děkujeme za rozhovor a přejeme Vám mnoho dalších úspěchů ve Vašem krásném povolání.

Hana Kučerová, 8. října 2008