Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Ida Kristina Eriksson


autoportrét

portrét

cestovní kufr I. K. E.

Když jsem před časem brouzdal po různých uměleckých serverech a pídil se po tom, jak vypadá současné výtvarné žití ve Švédsku, měl jsem samozřejmě před očima mnoho zajímavých i méně zajímavých děl a dílek. Internet je už takový kouzelný nástroj, že vás v mžiku přenese kamkoli a nabídne vám cokoli. S kvantitou se však vytrácí kvalita. O co četnější a rychlejší ten kontakt je, o to je povrchnější a člověk daleko snadněji přehlédne věci, které by ho třeba na výstavě ve vhodném prostředí zaujaly. Pokud si vás tedy daná věc koupí, znamená to už, že z ní musí něco velmi poutavého vyčuhovat.

 A právě takové setkání pro mě bylo s jedním obrázkem, ze kterého na mne pohlédla přes trochu staromódní brýle starší upravená blondýna, která jakoby mě chtěla zrovna oslovit. Pastelově barevný obrázek v temných barvách vytvářel opojnou a intimní atmosféru pro setkání s někým, který jakoby prostě stál za to. I když je obličej useknutý spodním okrajem obrazu, v první chvíli na mne vůbec nepůsobil nedodělaný nebo vystřižený. Vzpomněl jsem si na Degasovy baletky, které vždy utíkaly z obrazu a byly nakreslené na kraji, přičemž střed obrazu byl třeba prázdný. I zde jakoby se člověk musel natáhnout na špičky a podívat se za okraj, aby uviděl celou ženinu tvář. Nakonec si ale uvědomíte, že zde je nakresleno to podstatné, co člověk při komunikaci s jiným člověkem potřebuje. Vždyť ať už si vás někdo koupí jakoukoli částí svého těla, vždy mu při rozhovoru mu hledíte do očí. A zvláště u žen pak sledujete, jak jejich kukadla vykukují zpod jejich bujné a upravené kštice. A tak jsem si musel s touto dámou „popovídat“.

První zpráva byla potěšující, název obrazu byl Självporterätt, tedy autoportrét. Na obrázku tedy potkávám přímo malířku. Její jméno je Ida Kristina Eriksson a o zajímavosti kolem jejího života nebyla nouze. Okamžitě jsem se spojil s panem Johanem Kockem, kurátorem muzea ve švédském Bollnäs, který uspořádal vzpomínkovou výstavu s jejími díly. Vzpomínková však není to pravé slovo. Jen málo lidí mohlo na její díla vzpomínat, pro většinu to bylo spíše překvapení. Vždyť i její dvě dcery nemohly věřit vlastním očím, když po matčině smrti našli její starý cestovní kufr a otevřely ho. Samy totiž nevěděly, že jejich matka malovala.

Ida Kristina Eriksson se narodila v Robertsforsu roku 1912 jako sedmé z deseti dětí. Prožila dětství v domáckém prostředí plném písniček. Matčina náhlá smrt, když bylo Idě pouhých 10 let, však pro ní bylo trauma, ze kterého se nikdy úplně nedostala. Ve 24 letech se vdala za Manfreda Erikssona, kterého znala už z dětství. Jeho práce pro důlní akciovou společnost Bolidens, pak závod na baterky v Hultsfredu a později i pro koncern Marma Långrör určovala chod života rodinu až do narození dcery Kerstin v roce 1938.

Mladá Ida kreslila už doma, nyní jako žena v domácnosti bydlící v Skelleftehamnu vnímala nové podněty. Chodila do kursu kreslení a malování v Hermods, na uměleckou školu Otte Skolds ve Stockholmu, a pokusila se o nástup na umělecká studia. Ida Kristina měla svou debutovou výstavu v Skellefteå roku 1951. Ale hned po ní se rodina odstěhovala na dva roky do Hultsfredu. Roku 1952 zde uspořádala oceněnou výstavu. Pak se rodina znovu stěhovala do Lotteforsu, pár mil severně od Bollnäs. Roku 1954 se Ida zúčastnila výstavy pořádané uměleckým sdružením okresu Gävleborg v Gävle a téhož roku publikovala i v uměleckém katalogu Konst för ditt hem (Umění pro tvůj domov). Pak ale vše skončilo a Ida se již nikdy ve svém aktivním životě nezúčastnila žádné větší výstavy.

Skončila s malováním? Ne, pokračovala, ale malovala téměř v tajnosti. Když rodina odejde pryč do práce a do školy, vytáhne pastely a maluje motivy domova, muže, párkrát přírodu, ráda využívá inspirace z modernismu a současného designu. Když se Kerstin, Lena a Manfred vrátí domů, je z ní opět žena v domácnosti, hostitelka a máma Ida Kristina – malování je odloženo. Žádná z jejích dcer ji neviděla nikdy malovat.

Ida Kristina milovala svobodu myšlení a neměla ráda pokrytectví a pýchu. Když přišel do Lottefors legendární Bror Ejve z uměleckého spolku Konstfrämjandet, aby naplánoval její uměleckou propagaci, dopustil se chyby, když si pro propagační katalog vyžádal díla podle vlastního výběru. Byl více méně vyhozen. Ukázala se tak její averze ke klikám a uměleckým kroužkům. Sama žila především pro Manfreda, Kerstin a Lenu, své umění věnovala vlastnímu domovu a občas příbuzným a známým.

Ida Kristina byla na společnost v Lotteforsu výstřední. S turbanem, načerveno nalakovanými nehty, do špice natvarovanými obroučky brýlí, s cigaretou ve špičce nebo mezi prsty a v domácích šatech podle vlastní představy lámala většinu zvyklostí. Současně však nebyla žádný společenský člověk. Neměla téměř žádné společenské styky, žádné přátele. Byla však perfektní hostitelkou, když manžel pozval někoho na oběd. Na mnoho věcí měla svůj názor a ráda psala příspěvky do místního tisku.

Ida Kristina byla po dlouhou dobu svého života nemocná, ve 40tých létech dostala dokonce tuberkulózu a byla přijata do sanatoria. Zachránil ji až zcela nový lék proti tuberkulóze. Její znovu se vracející deprese byly nejhorší když dcery opouštěly domov v roce 1957 a 1975. Po roce 1984, kdy umírá Manfred, se obrací hlavně ke své rodině, dcery jí pomáhají přestěhovat se do centra Bollnäs. Tam také roku 2003 ve svých devadesáti létech umírá.

Obdivovala a inspirovala se Matissem, Picassem, Henry Moorem a ženskými umělkyněmi jako Helenou Schjerbeck. Její umění bylo dekorativní a typicky dobové pro Švédsko 40tých a 50tých let, určené pro hezčí všední den. Podobný byl design tehdejších sklářů, tvůrců šperků či textilu. Toto vnímání designu může český čtenář pocítit, když dnes navštíví Ikeu. Vrcholem takového pohledu na umění byla tehdy výstava H55 v Helsinborgu.

Švédsko se nám prezentuje jako svobodná země, která dává ženám velkou příležitost pro uplatnění. Náš příběh však takové představě moc neodpovídá. Jako kdyby společnost bránila této ženě v rozletu a uplatnění svých uměleckých schopností. Na druhou stranu je nutné ale chápat, že za své uplatnění musíme bojovat každý sám a ani ideální společenské podmínky za nás tuto práci neudělají.

Petr Čížek, 1. srpna 2006

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.498.745 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.975 sec. • www.severskelisty.cz • 3.215.182.36
file v.20190115.000425 • web last uploaded 20190901.041847
2017:224 • 2018:149 • 2019:112