Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

O Arthurovi, švédské svatbě a Heron City (Jarda Vrba z Prostějova)

Zpěvák, hráč na klávesy, basu, harmoniku a kytaru, loutkoherec, showman, dobrodruh, skvělý vypravěč a hlavně zdroj dobré nálady. Každý víkend baví děti v Heron City, každý víkend se stává jedním z nich. Děti ho milují a on je. V jeho přítomnosti se člověk nikdy nenudí. Je živoucím důkazem, že čeští vyprávěči nevymírají. Pan Jaroslav Vrba z Prostějova alias Arthur alias Coco Bello. Následující rozhovor by byl ozdobou silvestrovského pořadu, i když se vlastně týkal dramatického odchodu ze země.

Jarda Vrba z Prostějova

Když přišli Rusi v šedesátým osmým, tak jsem šel k odvodu… já jsem byl pop-muzikant. A tehdy byla móda, že ze sebe dělali všichni blázny. A já jsem nevěděl, jak ze sebe udělat blázna, protože jsem dělal na lokomotivách a přikládal jsem do kotle. A tam blázny neberou. A tak jsem postavil skupinu, vzal jsem hráče na bubny a ještě jedného, byli to dva šestnáctiletí chlapci, kteří mě poslóchali a měli ze mne respekt, protože jsem byl u nás jako showman. A my jsme se přihlásili na bigbítovej festival skupin ze střední Moravy, z Olomóca a z Prostějova. Řekl jsem pořadatelům, že chceme vystupovat na festivalu a trval na tem, že budeme hrát jako poslední. A měl jsem jedného známého, on tvrdil, že to nejde. Povídám, že tedy nevystoupím – já bych vystoupil aj tak – a on přece jenom zařídil, že nás vytáhli jako poslední.

***

Říkali mi Arthur. V Americe byl zpěvák, co se jmenoval Arthur Brown, ten nazpíval písničku Fire. Já byl do té písničky zamilovanej, pořád jsem ji hrál, tak mě všichni začali říkat Arthur Vrba a naše skupina se proto jmenovala Arthur Vrba and Genesis of Hippies. Já jsem vůbec neuměl anglicky, vymýšlel jsem si slova, když si dneska vzpomenu na tu angličtinu – to byla gruzínština jak když vyšije. Když vystupovala předposlední skupina, my jsme čekali v zákulisí. A já jsem pořadatelům předhodil dvě místní holky, aby je zabavily, protože my jsme vystupovali… nazí. Já jsem potřeboval papíry, že jsem blázen. A měli jsme taky temperový barvy a pomalovali jsme se jako hippies. Druhý den, co jsme hráli na tom festivalu, přišli k nám policajti a už v osm hodin zvonili na zvonek. Matka šla dolů otevřít. Policajti volali: „Je váš syn doma?“ A matka odpověděla: „Né, ještě nepřišel.“ A když odešli, tak se mě matka ptala: „Co‘s udělal?“ „No, hrál jsem nahej!“ „A proč?“ „No, abych dostal modrou knížku.“

***

Já jsem v tý době bydlel v Praze. A pak jsem jel do Bulharska na doložku k občanskýmu průkazu. V Bělehradě jsme vyskočili z vlaku, pokračovali stopem do Záhřebu, ale chytli nás na rakouských hranicích. Já jsem byl týden zavřený za „nedovolený přechod státní hranice”. Byl to ale zlatý kriminál, nechali nám peníze a já jsem uměl hrát karty a taky dobře šidit. Vyhrál jsem spoustu peněz, ale nikdo si na mě netroufl. Se mnou utek jeden, to byl jako můj bodyguard. Boxoval v Prostějově, všichni z něho měli strach, byl o hlavu větší jak ostatní. Já jsem měl plnej kufřík peněz, bachaři mi sice půlku sebrali, ale zbytek jsem musel utratit. Nakoupil jsem za to tranzistorový rádia, zlatý hodinky a čokoládu. Jugoslávský bachař řekl šoférovi autobusu, aby nezastavoval a v první maďarský vesnici nás vyklopil. Já jsem měl v kufru 24 tranzistorových rádií. V Česku nás nezavřeli, protože to nikdo nenahlásil.

***

Taky jsem seděl jeden den v Plzni na Borech. To jsme utíkali s jedním přes Šumavu, to bylo jako v Králi Šumavy, byl tam vlčák, to jsem měl strach jak v životě nikdy před tým. Přiběhli tři se samopalama a zavřeli nás. Jeden dostal půl roku a dva pustili druhý den.

***

Já jsem utíkal proto, abych poznal svět. Chtěl jsem cestovat, chtěl jsem hrát. Po tom incidentu na Šumavě jsem nesměl vystupovat. V roce 1973 bylo ve Finsku mistrovství světa v hokeji a pořádal se zájezd s… s mladýma komunistama… 1), tak jsem se tam nahlásil. V úterý mě napsali na papír, řekl jsem, že chci do Finska, protože su strašné hokejista a že mám o to velký zájem… Už mi ten zájezd potvrdili, už jsem ho měl měl i zaplacený, ale někdo zavolal do Prostějova, chtěli vědět moji minulost. A taky volali do depa a z depa zase policajtům. „Teho nikam nepóštějte,“ a sebrali mně pas.

***

A toho roku utekl jeden kamarád z Prostějova, dělal v televizi a ve Švédsku bydlel s jednou holkou a ta měla kamarádku. Poslal je do Prahy, kamarádku jakože posílá mně a tu svoji holku jednomu kamarádovi. A pak přijely znovu za tři měsíce, jako už na svatbu.

V Praze na Staroměstském náměstí jsem se oženil. Ale musel jsem mít povolení od policajtů. Už jsem se něco naučil z Angličtiny pro samouky, udělal jsem deset lekcí, a jeden z policajtů řekl: „Zeptejte se svojí manželky, jak se jí líbí v Praze.“ Tak já jsem se jí zeptal: „Do you like Prague?“ 2) Deset lekcí nebylo moc, ale já jsem jel: „It is interesting, but I don't know why…“ 3) Nakonec mi řekl: „Tak my vám to povolení, pane Vrba, dáme, ale nemyslete si, že vás pustíme do Švédska!“ A já povídám: „Ale né, co bych dělal ve Švédsku, tady je krásně!” Myslel jsem si, že se musím hlavně oženit.

Brali jsme se na Staroměstském náměstí, byl tam švédský překladatel, ta moja mu vůbec nerozuměla. Zeptala se: „Jakým jazykem to mluví?“ Já jsem odpověděl: „Mě se ptáš? Přece tvojím!“ Já jsem to bral smrtelně vážně, i když to byla velká show. Kópil jsem dva prstýnky, ten její jí stále padal, protože byly oba na můj prst. Hned po svatbě odjela do Švédska.

Po čase jsem zašel na policajty, tam blízko divadla 4), že chci jet za manželkou. Řekli mi, ať si podám žádost. Napsal jsem si tedy žádost, ale přišlo vyjádření, že nejsu vhodné k vydání pasu v zájmu republiky. Trval jsem na tem, že musím vidět ženu a nejen ji, ale hlavně její rodiče. Její táta byl politik v Jämtlandu, sice na malý úrovni, ale řekl jsem jim, že jezdí na ženevský konference, kde to teda s tou naší republikou jsme?! Stále mě uklidňovali, v papírech je prý napsáno, že moje manželka bude bydlet tady, prostě nepustili mě.

***

V tý době jsem dělal v Libni v depu na lokomotivě, jezdil jsem tam rekreační rychlíky. A se mnou jezdil takový starý pán, Trejbal se jmenoval, byl někde od Prahy. A nejzajímavější bylo, že patřil mezi policejní jednotku, která soudila Horákovou. Jemu se ten proces nelíbil, když viděl, jaká je to sviňárna, protestoval proti tomu a od policie ho vyhodili. Když jsem mu vyprávěl o své situaci, řekl mi: „Jaroslave, zajdi si za advokátem, ten ti poradí.“ Pro sebe jsem si pomyslel – co advokát, vezme dva tisíce a neporadí nic! „Zejtra nemusíš chodit, zajdi do centra, na Václavák a tam je spousta kanceláří,“ řek mi ten Trejbal.

I vydal jsem se druhý den na Václavák, přijdu na vrch, tam byla taková sekretářka a hned na ni: „Pani, já hledám ňákýho advokáta, komunisti mě nechtěj pustit na Západ.“ A měl jsem přichystanou flašku slivovice, sice z obchodu, ale řekl jsem, že je domácí. Ona mě uklidňovala: „Posaďte se, buďte v klidu…“ „Já jsem klidnej. Nemáte žízeň?“ „Tak co potřebujete?“ zeptala se. „Jenom nějakou žádost.“ Aniž by věděla, o co jde, řekla: „Tak to bude stát dva tisíce sto korun!“ Měl jsem dva tisíce dvě sta a řekl jsem si hned, když už je to tak drahý, tak to vyjde.

A pak vyšel takové starší pán, povídám: „Já su Vrba z Prostějova.“ On se jmenoval Hanousek nebo Homous, to už je dneska jedno, já jsem mu řekl úplně všechny ty svoje přechody, co jsem kdy měl, Jugoslávii a tak podobně. Utíkal jsem různě. Taky jsem chtěl přeplavat Balt, kupoval jsem velký magnety, myslel jsem si, že ve Warnemünde, v DDR, se zachytím za loď, ale ten magnet by musel vážit asi 400 kilo, když jsem to všechno počítal fyzicky a chemicky. Myslel jsem, že to hodím do vody a pojedu. Já plánoval všechno, stavěl jsem i podvodní mopedy…

***

Ten advokát mi poradil, abych si zažádal o vystěhování se zrušením občanství. To byla rada za půl milionu. Šel jsem za policajtem a říkám, že chci požádat o vystěhování se zrušením občanství. „Na jakém podkladě?“ „Mám manželku ze Švédska a chci se vystěhovat.“ „Tady to vyplňte a do týdne to přineste.“ Já jsem s tím byl hned ten den zpátky. Přečetl si to a povídá: „My vám dáme vědět do 14 dnů.“ Za tři dny přišel dopis, že se mi povoluje vystěhování se zrušením občanství a že si mám zajít na národní výbor. Zaplatil jsem tu 600 korun, támhle 2000 korun, mama mě podpořila. Já jsem byl v šoku, stále jsem si říkal, já jedu, já jedu, já j e d u!“

A pak mě přišel papír, formát á štverka, že se mi povoluje vystěhování a mám na to 20 dní a mohu si vzít jen to nejnutnější. Tak jsem si sbalil ponožky, slovník a kytaru a v dubnu 1975 jsem přijel do Švédska.

***

Rok jsem umejval nádobí. Přes Uppsalu a Umeå jsem dojel do Storlienu 5), ona moje žena tam dělala v hotelu a zařídila mi, že jsem mohl pracovat v hotelu taky. Šel jsem na policajtem, neměl jsem pas, jen papír á štverku s fotkou a na zadku švédské vízum s dodatkem: platí jen pro jednu cestu z Československa. Já jsem byl statslös 6). Ze Stockholmu nás jezdili kontrolovat, jak žijeme, ale ona nás kryla majitelka toho hotelu, kde jsem umýval nádobí. Tam byli samí Turci, ti byli hrozně líní, já jsem tam na ně řval, aby dělali. Ta majitelka ze mne udělala parťáka. Ona se mně líbila a nabídla mi, abych umýval sklínky v Nattklubbu. Za tři roky jsem dostal občanství.

***

Kdysi jsem hrál před Åhlens 7). A přijde tam taková šarmantní ženská, viděl jsem ty oči, tak jsem na ni zavolal: „Odkud ty seš?“ Ona: „Z Brazílie!“ Já jsem byl po dva roky séglovat 8) na Kanárech a tam jsem se naučil španělsky. Portugalština a španělština, to je jako čeština a slovenština. A tak jsme se začali bavit. Byla zde u jedné brazilské kamarádky a za 10 dní měla letět zpátky.

Hraní na ulici nebylo ponižující. Nejkrásnější na hraní bylo, když stojím před Åhlens a přijde takový chlápek a ptá se: „Co děláte v pátek večer?“ „No, nic, o co jde?“ Jestli bych nechtěl přijít do hotelu na Arlandě 9) a zahrát od sedmi do devíti. V půl sedmé jsem byl v hotelu, ale tam ani noha. Ani personál. V sedm přijde takový dědeček, Američan, z každý strany jedna profesionálka, mladá děvčata. Ten dědeček byl šéfem Boeingu ze Seattlu, těsně před tím prodali Švédsku několik letadel. A on chtěl udělal v poslední den pro celý personál oslavu, ale protože to mělo být překvapení, tak to nikomu neřekl.

Všichni Američané byli ve Stockholmu na diskotéce, bylo jich asi dvě stě. Já jsem hrál jen pro toho dědečka samýho Glenna Millera, jemu se to moc líbilo. V devět mi řekl, abych hrál o půl hodiny dýl, ale stále jsem nevěděl, kolik dostanu peněz. V půl desáté mi řekl, že to je v pořádku. A protože si pronajal celý bar i s flaškama, tak mě nutil, jen si ber a co že prý dělám zítra v deset ráno. A co dělám celý víkend. Já říkám, že mám volno. „Tak zítra přijď na letiště a letíme do New Yorku.“ Tak jsem letěl do New Yorku jumbem, seděl jsem v uličce a čtyři hodiny jsem hrál na piáno.

***

Mojí ženě, té z Brazílie (my jsme se nakonec vzali), tady byla zima. Mně stačí říct jednou, a tak jsem prodal barák a stěhovali jsme se do Brazílie. Naložili jsme ten největší, čtyřicetifutový 10) kontejn a jeli jsme do Brazilie. Jezdíme křížem krážem, všude, kde jsme zastavili, tam nám říkali, tady nic nekupuj, tady to je o život, tady je to nebezpečný, tady minulý týden uřezali někomu hlavu, všude nás varovali. A ten kontejn byl ještě na lodi, která se už blížila do přístavu San Francisco del Sul. Zajeli jsme do přístavu a já povídám: „Ten kontejn ani nevyndávejte,“ zaplatil jsem 3500 dolarů a hned ho poslal zpátky. Ale my jsme si tam ještě semestrovali 11), zajeli k vodopádům Iguasú 12). Teče tam Rio Paraná, hnědá od půdy a prudká. Lehl jsem si do té řeky, aby to vypadalo, že plavu, a držel jsem se kořeňa.

***

Ve Švédsku jsem koupil barák na Ingarö 12 kilometrů od místa, kde jsme bydleli před tím. Chvíli jsme pobyli, ale žena byla zase nemocná. Povídám si, že pojedeme radši do Brazílie, tak jsme zase naložili čtyřicetifutový kontejn, neplatili jsme clo, protože to nebylo ani dva roky, co se žena odstěhovala. Kontejn přijel do Santosu a v přístavu… máfia. Nechtěli ho uvolnit, stále byl v přístavu, jedna baba mi řekla, že musím zaplatit 20 procent z ceny kontejnu. Já jsem tam měl modelový lodě, jedna taková loď stojí 15-20 tisíc a oni si mysleli bůhví co a chtěli ty lodě vidět. Prostě chtěli úplatek. Nakonec nás zachránila kamarádka mojí ženy, její muž dělal v Citybank a ten měl zase známýho policajta v Sao Paulu. A jemu se podařilo zařídit, že ten kontejn naložili zpátky na loď do Švédska a nic jsem neplatil. Žena zůstala v Brazílii a já jsem vzal karavan a objížděl jsem Stockholm až jsem našel raadhus 13) ve Vallentuně a od té doby tam bydlíme.

***

V pátek, v sobotu a neděli hraju v taneční škole pro děcka a navíc už druhý rok v Heron City 14) hraju loutkový divadlo… no, to není divadlo, spíš muzikální show s loutkama: Armstrong, Pavarotti, Tina Turner, Elvis Presley, Michael Jackson. A pak hraju na kibud 15) a děcka se mnou zpívají na mikrofon. A teď mám novinku – crazy kolo. Na něm se nikdo nerozjede. To má takový mechanizmus, že chceš zatočit doprava a kolo jede doleva. Já jsem se na tom učil jezdit měsíc. Jednou jsem s tím vyjel u nás ve Vallentuně a proti mně jdou dvě kočky. Říkám jim, že se učím jezdit na kole a že jsem na to děsně blbej. Ta jedna povídá: „To je jednoduchý, to musíte takhle…“ a už ležela.

***

Já se nemůžu jmenovat Jaroslav Vrba, musím mít umělecký jméno. Jednou jsme byli na Kanárech a tam zmrzlinář křičel: „Coco, coco, coco eládo! Kokosová zmrzlina, kupte si!“ On u toho tak zpíval, dělal jazykem: rrrrrr, coco elado, coco bello! Před tým se moje skupina jmenovala Jaroslav Svenssons Treo. Hraju na všechno, ale nejsem žádný virtuos. Když chci slyšet virtuosa, tak si pustim gramofon. Když je mejdan, tak musí přijít showman. Symfonickýmu orchestru se nikdo nezasměje.

***

Jsem ve Švédsku skoro 30 let. Švédům se to, co dělám, líbí, ale nedají to moc najevo. Temperament, jaký je vlastní Latinům, existuje až na na jih od Skåne. Hrál jsem v Německu na ulici, přišel policajt, že se musíme sbalit. Jedna babička, který se to děsně líbilo, ho vzala do kola: „Až si zatancujeme, pak nám to můžete zakázat.“ To by ve Švédsku nebylo možný. Švédi jsou veselí, když se napijou. Proto je tak jednoduchý tady prodat takový věci. Protože, když chce být člověk seriózní, pak musí být virtuos.

Tady nikoho ke spontánní veselosti nevyprovokuješ. V tom místě, co hraju, bydlí 90 procent cizinců. Přijde Švéd s děckem a stojí v rohu. Říkám mu: „Pojď, všechny děcka dostanou prezent!“ Jak řeknu prezent, tak na to slyší. Když se ale zeptám malýho Švéda, jestli chce lízátko, tak se na mě dívá z dvaceti metrů a má strach. Proč? Protože oni jsou individualisti. A nikdo je nikdy už nezmění. Od toho, aby si tady člověk zvykl, jsou cestovní kanceláře. Když si chceš odpočinout, tak odjedeš domů nebo do Řecka nebo na Kanáry za pět tisíc. Já se nabíjím v Heron City – tam není Švédsko.

***

… post scriptum: Za dva dny jsem jel kolem Heron City. Nahlédl jsem dovnitř. Na crazy kole seděl velký Hanák v pestré havajské košili, na hlavě sombréro a volal na kolemjdoucí, aby zkusili jízdu na velocipédu. Z desítky zájemců nedokázal nikdo ujet deset metrů. Toho nejlepšího však za vpravdě heroický výkon odměnil hlavní cenou. Kolik to bylo? To není vůbec podstatné. Prostějovák Jarda Vrba má svůj žebříček hodnot už dlouho srovnaný. Arthur Vrba chtěl být svobodný a bavit lidi. Coco Bellovi se splnilo obojí.

Vysvětlivky:

1) zřejmě ČSM
2) Líbí se ti Praha?
3) Je zajímavá, ale nevím proč…
4) Bartolomějská ulice
5) místo na švédsko-norských hranicích mezi Östersundem a Trondheimem
6) bez státní příslušnosti
7) řetězec obchodních domů – ten, o kterém je řeč, je ve středu Stockholmu na Drottninggatan
8) počeštěný výraz pro jízdu na plachetnici
9) letiště asi 35 km za Stockholmem
10) čtyřicetistopý kontejner
11) měli dovolenou
12) na hranicích Paraguaye, Brazílie a Argentiny
13) řadový domek
14) zábavní pavilón na okraji hlavního města
15) elektrické piano, v tomto případě pošvédštěný výraz keyboard

Dotazníček

datum příchodu do Švédska

15. dubna 1975

současné zaměstnání

loutkoherec a hudebník

oblíbená barva

tyrkysově modrá

oblíbené české jídlo

trynčky (bramboráky)

oblíbené švédské jídlo

jikry jako předkrm

oblíbený nápoj

juice de maracuja (šťáva z passionu)

oblíbený herec/herečka

Kim Basingerová

oblíbený spisovatel

Vítězslav Šmejc
Miloslav Švandrlík a jeho Černí baroni

nejmilejší místo v Čechách

na Běláku (Ptení na Vysočině)

nejmilejší místo ve Švédsku

Enarfors – provincie Jämtland

největší přání

aby byl na světě mír a zmizela závist, která je zdrojem všeho zla

Jan Maruška, Stockholm, 1. prosince 2002

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,89   hodnoceno: 9 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.506.809 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.589 sec. • www.severskelisty.cz • 18.210.23.15
file v.20190115.000410 • web last uploaded 20190901.041847
2017:241 • 2018:155 • 2019:148