František Fröhlich dostal státní cenu

foto Jarka Šnajberková, Týdeník Rozhlas

Státní ceny za literaturu a překlad dostali v pondělí 23. října 2006 prozaik a scenárista Vladimír Körner a překladatel z angličtiny a severských jazyků František Frölich.

Ocenění oběma laureátům v Českém muzeu hudby předal ministr kultury Martin Štěpánek. Státní cenu za literaturu i za překladatelské dílo uděluje ministerstvo kultury od roku 1995 v návaznosti na tradici první republiky, o jejíž obnovu se zasloužil tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid. O laureátech obou cen vždy rozhodují poroty jmenované ministrem kultury. Pro letošní rok ministerstvo obdrželo 27 návrhů na ocenění za původní tvorbu a 12 návrhů na cenu za překlad. Vedle prestižního titulu dostávají jeho držitelé i finanční odměnu. Dosud literáti a překladatelé dostávali od státu 250.000 korun, respektive 125.000 korun. Od letošního roku to je po 300.000 korun pro oba laureáty.

Dvaašedesátiletý František Fröhlich do češtiny převádí hlavně prózu a drama: dílo Karen Blixenové, Hanse Christiana Andersena, Augusta Strindberga či Harolda Pintera. Připravil 41 překladů z dánštiny, 16 ze švédštiny, 11 z norštiny a 37 z angličtiny). Zvláštní kapitolou jeho činnosti je mimořádná pozornost, kterou v posledních letech věnuje dílu Henrika Ibsena. Na přelomu 60. a 70. let pracoval v Československém rozhlase, v letech 1969 až 1972 v Institutu překladatelství a tlumočnictví při Univerzitě 17. listopadu, od roku 1972 je překladatelem na volné noze. V roce 1990 začal učit externě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Na úvod ceremoniálu vystoupil premiér Mirek Topolánek s projevem nazvaným O významu české kultury v integrované Evropě a globalizovaném světě. Premiér zdůraznil, že stát potřebuje kulturu, „bez kultury“ nemůže přežít. Podle něj se konstitutivní charakter kultury málo oceňuje, umění vnímá jako „jazyk civilizace“, jako příslušnost k jediné evropské civilizaci. Z hlediska financování kultury připomněl, že stát má vůči kultuře své závazky, ale dotace ze státního rozpočtu nepokládá za systémové řešení. „Není správné, když je umělec závislý na podpoře od státu. Pokud už dotace mají být, měly by granty rozdělovat nezávislé instituce, nikoliv ministerstvo,“ uvedl. Řešením je podle něj např. změna daňového systému, která by vedla k větší podpoře mecenášství. „Ale do té doby nenecháme kulturu na holičkách,“ slíbil premiér.

 ČRo (Radio Praha), 23. října 2006

Z rozhovoru otištěném v Týdeníku Rozhlas (18. dubna 2005)

Proč jste si zvolil za obor svého studia kromě angličtiny právě dánštinu?

Chtěl jsem dělat nějaký severský jazyk. Na filozofické fakultě přijímali studenty každým rokem na jiný. Když jsem se tam hlásil já, byla to dánština. Svou roli tedy sehrála náhoda. Ke Skandinávii mě přitahovalo už to, že jedna naše rodinná přítelkyně se v Terezíně seznámila s Dánem a v pětačtyřicátém si ho vzala a odjela s ním do jeho vlasti. Navíc jsem byl kolem osmnácti, devatenácti let okouzlen švédskými filmy – představovaly svět tajemné krásy a přitažlivosti. Později jsem se na Skandinávii naučil oceňovat jiné věci – fungování společnosti a kultivovanost politiky, to čemu oni říkají "společenská debata". To je něco, co u nás v podstatě neznáme.

Můžete nám kvalitu tohoto jevu nějak přiblížit?

Vezměme si třeba tisk. Dánsko má pět milionů obyvatel, tedy o polovinu méně než my. Přitom tam vycházejí tři až čtyři deníky, které v porovnání s "Lidovým Právem Dnes" jsou seriózní. Každý den jsou v nich závažné věci traktované vážným způsobem. Kromě toho tam vychází jeden týdeník na vysoké intelektuální úrovni. Hlavní deníky mají jednou týdně tlustou literární přílohu. V ní se nepíše jen o dánských knihách, ale i o novinkách cizojazyčných. Samozřejmě, že i tam vychází i spousta komerčního hnoje a bulváru, ale hranice mezi ním a seriozním tiskem jsou na rozdíl od situace u nás zřetelné a jasné.

Překládáte prózu i divadelní hry. Je vám některý z těchto dvou druhů slovesného umění bližší?

Ke stáru mám už raději kratší texty – bez ohledu na žánr. Rád jsem překládal například prózy Karen Blixenové, Steena Blichera, Hermana Banga, ale také třeba švédské detektivky. Divadelní hry – především Ibsena – jsem začal překládat asi před dvaceti lety především proto, že dosavadní překlady byly sice přesné, ale zdály se mi být málo divadelní, jako by se v nich vše odehrávalo za jakousi podivnou gázovou oponou, skrze níž k lidem nepronikne jejich aktuálnost a naléhavost. Snažil jsem se z nich tuto oponu strhnout. Dost mě ovlivnila praxe v Činoherním klubu, kde jsme každou hru podrobně rozebírali, a především skvělé Suchařípovy překlady Čechova.

Rozmlouval Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas 18. dubna 2005

František Fröhlich zemřel po krátké nemoci 13. července 2014 ve věku 80 let.