Bohové, hroby, učenci a cigarety zn. Lípa

fotomontáž: Severské listy

Fejeton

Potěšil mě archeolog dr. Frolík – a to příhodou z dětství. Původně jsem ji považoval za zcela vlastní, kterak se vyjevilo, epizoda nejenže nebyla výjimečná, byla společná. A to bez vědomí jejích hlavních aktérů.

Když jsme si s panem doktorem dopovídali o archeologickém výzkumu na místě bývalého kláštera v Podlažicích, došli jsme k historkám, naštěstí ne těm veselým z natáčení.

Což z mé strany bylo přibližně tak. Někdy v páté třídě někdejší základní školy mě odvezli na jako obvykle nezasloužené prázdniny. Školu jsem odjakživa a to dost zásadově považoval za oddychové rekreační zařízení mezi prázdninami, mým hlavním a jediným upřímně míněným povoláním. U strýce, který bydlel ve Slavkově u Karlových Varů, jsem tak objevil nové kamarády a to ve čtvrti, která připomínala rekonstrukci situace ve městě po kobercovém bombardování. Noví kamarádi a kamarádky byli potomci spoluobčanů romské národnosti, jimž se tehdy říkalo cikáni. Uměli mnoho zajímavě netušených věcí, například kouřit cigarety značky Lípa.

Já je naopak zaujal pokusy nakreslit si místní morový sloup, který jsem chtěl použít jako hlavní motiv k rozměrnému plátnu určenému do Louvru (pražská Národní galerie mi byla málo), neboť jsem tehdy pojal úmysl, že se stanu van Goghem, nebo Rembrandtem van Rijnem, van sem – van tam. K ničemu podobnému naštěstí pro světové malířství nedošlo, zkušenost se světem zapovězeného nikotinu a rozšíření slovní zásoby o nadávky, při nichž by se červenal i starý mořský vlk, nebyla ovšem k zahození.

Jednoho rána jsem ve strýcově knihovně objevil Ceramovu knihu Bohové, hroby, učenci a byl jsem ztracen. Přerušil jsem návštěvy u svých nových nerozlučných přátel a propadl jsem vědě. Už po první stránce jsem se stal význačným archeologem planetárního významu a rozhodl jsem se, že zkrátím utrpení lidstva a vyluštím všechny záhady egyptských pyramid, faraonů, hieroglyfů, sfing a vůbec všeho, co tak k tomu patří. Jelikož jsem neměl potřebné prostředky na egyptskou expedici, rozkopal jsem strýcovu zahrádku, přičemž on se domníval, že jsem propadl rytí a mýcení plevelu, zatímco já hledal ve Slavkově u Karlových Varů pyramidu. Výsledkem bylo zničení celoročního strýcova úsilí vypěstovat užitečné zeleniny. A především hluboké zklamání, že pod mrkví a celerem není Cheopsova hrobka. Následoval běžecký závod, jehož se strýc účastnil se řemenem v ruce, navzdory své nadváze.

Pan doktor Frolík mi teď sdělil, že i on kdysi propadl té magické knížce o hrobech, bozích a učencích, jenže na rozdíl ode mne byl důslednější a archeologem se stal, což mu sice tiše závidím, ale to je tak všechno, co s tím mohu udělat.

To druhé potěšující z tohoto setkání bylo vygumování další domnělé záhady kolem Codexu Gigas a místa jeho vzniku, benediktinského kláštera v Podlažicích.

Jako jedna z velkých záhad je v dostupné literatuře uváděno klášterní pohřebiště, kde byly nalezeny kostry vesničanů, což by vlastně mělo být porušením řehole. Klášterní hřbitovy patřily mnichům. A to výsadně.

Jenže, jenže, podlažické kostry jsou z velké části starší než klášter, takže zde býval hřbitov už velice dávno, navíc – kláštery sloužily i jako pevnosti v neklidných dobách středověku a i to místo poslední odpočinku bylo – jaksi – společné. Řehole neřehole.

Z výše uvedeného plyne, že se zkrátka a dobře vyplatí číst knihu Bohové, hroby a učenci. Dokonce i jako prevenci proti nikotinu.

Karel Moudrý, 1. října 2006
Autor je tvůrce rozhlasového seriálu Po stopách Ďáblovy bible vysílaného na ČRo Leonardo