Erlend Loe: Naivní. Super. / ukázka

Kytka

Mám dva kamarády. Jednoho dobrého a jednoho špatného. A taky mám bratra.

Možná není tak sympatický jako já, ale je o. k.

Bydlím přechodně v bratrově bytě, zatímco on je na cestách. Je to pěkný byt. Můj bratr má dost peněz. Bůh ví, čím se zabývá. Moc to nesleduju. Něco kupuje nebo prodává. A teď je na cestách. Říkal mi, kam se chystá. Zapsal jsem si to. Snad do Afriky.

Dal mi faxové číslo a úkol, abych mu faxoval poštu a vzkazy. To je moje prácička. Jednoduchá a snesitelná práce.

Na oplátku tady smím bydlet.

Toho si cením.

Právě tohle potřebuju.

Trochu času na to, abych se zklidnil.

Můj život byl poslední dobou zvláštní. Dosáhl bodu, kdy jsem ztratil zájem o všechno.

Bylo mi 25. Před pár týdny.

Můj bratr a já jsme večeřeli u našich rodičů. Dobré jídlo. A zákusky. Mluvili jsme o všem možném. Najednou jsem sám sebe překvapil tím, že jsem začal rodičům vyčítat, že mě nikdy nenutili pěstovat nějaký sport vrcholově. To bylo úplně nepatřičné.

Řekl jsem spoustu pitomostí. Že jsem dneska mohl být profík. Mít výkonnostní křivku. A peníze. Být pořád na cestách.

Ke svojí smůle jsem řekl, že je jejich vina, že jsem to nikdy nikam nedotáhl a že je můj život nezajímavý a nudný.

Pak jsem se omluvil.

Jenže to pokračovalo.

Ještě ten večer jsme můj bratr a já hráli kroket. To neděláváme často. Staré vybavení na kroket shnilo pod kolnou. Objeli jsme spoustu čerpacích stanic, než jsme našli nové. Můj bratr je zaplatil jednou ze svých kreditních karet. Pak jsme odkrokovali vzdálenosti a rozestavěli v zahradě našich rodičů branky a kolíky. Vybral jsem si červenou a můj bratr žlutou. Nevím, jestli jsme mívali právě tyhle barvy, když jsme byli malí. To si nepamatuju.

Začali jsme hrát a dost dlouho to šlo dobře. Rychle jsem projel prvními dvěma brankami. Získal jsem úder navíc a pokračoval jsem. Měl jsem navrch. Stal jsem se pirátem o hodně dřív než můj bratr a umístil jsem svou červenou kouli za strom a jen jsem tak ležel a čekal na bratra a přitom jsem se smál a vtipkoval jsem. Jenže jsem příliš zpychl.

Když se můj bratr začal dívat směrem ke keři, už to nebylo několik minut vůbec vtipné.

Bylo na něm vidět, na co myslí.

To snad není nutné, říkám.

Ale věděl jsem, že na to nebude brát ohled. Položil pravou nohu na svou vlastní kouli a nastavil ji tím směrem, kde by podle jeho názoru úder přivodil co nejvíc škody. Dlouho mířil k okraji zahrady. Ke konci zahrady. Tam, kde tráva přestává být jenom trávou a je spíš mechem. Udělal pár opatrných zkušebních pohybů. Aby se ujistil, že bude schopen maximalizovat sílu úderu, a aby netrefil svou vlastní nohu, což by bylo nejvíc ponižující. Pak odpálil červenou kouli sakra daleko do keře. Do středu keře.

Tam, kam slunce nikdy nezasvítí.

Vlastně to byl fantastický úder. Nevyčítám mu ho. Bezpochyby bych sám udělal totéž.

Ale moje reakce. Ta mě překvapila.

Můj plán byl po celou dobu jednoduchý a dost zbabělý. Hodlal jsem se držet dole v brankovém prostoru a tvářit se jakoby nic a pak jsem chtěl odpálit jeho kouli do takové vzdálenosti, jaká by mu připadala neuvěřitelná. A kdybych minul, měl bych volná záda, protože on by ještě neměl dokončené kolo. Ale kdybych trefil, vykolíkoval bych ho rychlostí mnoha kilometrů za hodinu a celé bych to završil tím, že bych odmítl, až by navrhl, že si zahrajeme ještě jednou.

Na tohle všechno jsem mohl zapomenout.

Minul jsem o jednou navíc. Můj bratr se stal pirátem, a teď ležela moje červená koule pod tím velkým keřem.

Nevzdal jsem se. Chtěl jsem se vrátit. Plánoval jsem, že zaženu jeho kouli pod auto. To jediné mě drželo v chodu. Že se mu dostane odplaty. Že se jeho koule nějakým způsobem zaklíní pod autem. Že se mi naskytne pohled, jak se plazí po všech čtyřech nebo po břiše, ušpiní se, a začne nadávat.

Ale nejdřív jsem musel dostat svou kouli z keře. Rozhrnul jsem listy. Pak jsem si posvítil baterkou. Do středu toho velkého keře. Tam daleko uvnitř jsem zahlédl kouli. Nedalo se rozpoznat, jestli je červená, ale nebylo pochyb o tom, že je to moje koule. Můj bratr se přirozeně jen smál.

Dal jsem si baterku do pusy a vplazil se do keře. Bylo vlhko a nejspíš jenom několik málo stupňů nad nulou. Nenáviděl jsem tenhle keř, co si jen pamatuju. Teď jsem měl brzy udeřit. Zamířil jsem. Tohle musí dopadnout dobře. Byl jsem přesvědčen o tom, že je to jen otázka vteřin, než budu mít zase navrch. Hodlal jsem to bratrovi nandat, hajzlovi jednomu.

Jenže jsem potřeboval tři údery na to, abych se dostal z keře. A zatímco jsem tam stál a oprašoval ze sebe listy a hlínu, pořád s baterkou v puse, odpálil mě bratr nanovo a ještě jednou mě zahnal do keře.

Tohle je jeden z důvodů, proč si myslím, že je možná úplně uvnitř míň sympatický než já. Já bych ho nezahnal do keře dvakrát. Jednou, to ano. Ale sotva dvakrát. Zapnul jsem baterku a dostal jsem se z keře podruhé. Když mě můj bratr chtěl odpálit potřetí, minul a místo toho jsem ho odpálil já. Ale když jsem ho chtěl zahnat pod auto, netrefil jsem kouli pořádně a úder se nepodařil. Byl jsem asi přespříliš horlivý.

Nato se mnou udělal krátký proces. Vykolíkoval mě a bylo po hře.

Zůstali jsme stát a chvíli jsme se hádali. Obvinil jsem ho z podvodu, a tak jsme si četli v pravidlech a hádali se dál. Řekl jsem pár věcí, které byly na hranici slušnosti.

Nakonec se mě můj bratr zeptal, jestli se něco děje. Co je s tebou? řekl.

Chystal jsem se říct, že nic, ale pak jsem ucítil, jak se ve mně všechno obrací. Bylo to zdrcující a hnusné. Nikdy jsem nepocítil nic podobného a nedokázal jsem nic říct. Místo toho jsem se posadil na trávu a zavrtěl jsem hlavou. Můj bratr se posadil vedle mě. Položil mi ruku kolem ramen. Tak jsme spolu nikdy předtím neseděli. Rozbrečel jsem se. Už léta jsem nebrečel. Mého bratra to muselo překvapit. Litoval, že byl během hry tak surový.

Všechno mi připadalo nesmyslné. Úplně najednou.

Můj vlastní život, životy jiných lidí, životy zvířat a rostlin, celý svět.

Nemělo to už žádné souvislosti.

Pověděl jsem to svému bratrovi. Nebyl schopen to pochopit. Vstal a řekl ale no tak, shit happens, to bude dobrý. Pokusil se mě dostat na nohy, bratrsky mě bouchnul do břicha a zakřičel. Můj bratr provozoval bandy hokej. Křičení mu teda fakt jde. Požádal jsem ho, aby se uklidnil. Řekl jsem, že je to vážné. Můj bratr se posadil a uklidnil se.

Povídali jsme si. Mluvil jsem úplně nesouvisle. Nikdo z nás moc nerozuměl tomu, co jsem říkal. Ale můj bratr mě bral vážně. To se mu musí nechat. Bylo na něm znát, že je ustaraný. Ještě nikdy mě takhle neviděl.

Řekl, že denně určitě zvadnou jako kytka tisíce lidí. Většina z nich to sice možná chvilku nese celkem těžce, ale pak se to zlepší. Můj bratr je optimista. Chtěl mi pomoct.

Napadlo mě, že tohle musí být dno. Obával jsem se, že jsem se nasytil dní a že už nikdy znovu nepocítím entusiasmus.

Pak můj bratr řekl, že se chystá na cesty. Má odjet za pár dní a bude pryč dva měsíce. Nabídl mi, abych si půjčil jeho byt. Řekl jsem díky a pak jsme seděli beze slova, dokud se můj bratr nepodíval na hodinky a nezjistil, že začaly sportovní zprávy. Zeptal se mě, jestli bych měl něco proti tomu, kdybychom šli dovnitř. Mám přece narozeniny a zbyly ještě nějaké zákusky.

Druhý den ráno jsem se vzbudil s pocitem, že věci nemůžou pokračovat tak jako dřív. Zůstal jsem ležet a přemýšlel jsem.

Nešlo o kroket. Tím jsem si byl jistý.

Kroket je malá věc a tohle byla velká věc.

Celkem rychle ve mně vzklíčilo tušení, že tohle přímo souvisí s tím, že je mi 25 a že to špatně zvládám.

Stárnutí jsem si dávno spojoval s jistým neklidem.

Většinou kašlu na prostor, ale mám problémy s časem.

Zatímco jsem se oblékal, došlo mi, že nepřichází v úvahu, abych tenhle den využil k tomu samému, k čemu jsem dny obvykle využíval.

Dny se musí změnit.

Noci taky.

Chvíli jsem stál a díval se z okna.

Pak jsem učinil rozhodnutí.

Dojel jsem na kole na univerzitu a řekl jsem, že si myslím, že nejsem schopen dokončit magisterské studium. Sekretářka na katedře se mě zeptala, jestli se něco stalo a jestli mi může nějak pomoct. Její zájem mi připadal dojemný, ale neměl jsem chuť mluvit. Poděkoval jsem stručně za starostlivost a odpověděl ano na první otázku a ne na druhou.

Pak jsem dojel na kole zpátky do města a zlikvidoval jsem zbytek svojí staré existence. Došel jsem do redakce novin, kam jsem občas posílal svoje materiály, a řekl jsem, že přestávám psát, na chvíli, možná navždycky. Vypověděl jsem taky podnájem, telefon a novinové předplatné. A prodal jsem svoje knihy a televizi. Zbytek mého vlastnictví našel místo v batohu a ve dvou papírových krabicích. Krabice jsem uložil na půdu u rodičů a batoh jsem si dal na záda a odjel jsem na kole domů k bratrovi.

Tam jsem zůstal sedět a potil se.

Opravdu jsem něco podnikl.

Tohle nebyl vtip.

Tohle nebyla komerční TV2.

3. února 2006