Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Bjarte Breiteig: Tam dole netruchlí

Heslo: SNURRHE NEIDA

Tam dole netruchlí

Ostatní kluci ze třídy kraulují bazénem a honí se za míčem, zatímco holky, bledé, postávají u kraje a klepou se zimou. Sedím s Karstenem na lavičce a dívám se. Je nultá hodina, spánek ještě vězí v těle, jako nějaké lepidlo. Ukázal jsem omluvenku, že jsem nastydlý, ale Karsten omluvenku nemá. Nepotřebuje omluvenky, je z plavání osvobozený, protože má fóbii. Aspoň to o něm říkají; povídá se, že se jednou málem utopil, že byl mrtvý sedm minut a že ho pak zas vzkřísili. Možná proto je teď takový. Možná že měl vlastně být mrtvý.

Se zívnutím se ke mně otočí; na tohle prý nemá nervy. Oči za silnými skly brýlí zírají každé jiným směrem jako vždycky, když s někým mluví. Přesto víš, že se dívá na tebe.

Zmizíme? ptá se.

Ok, říkám.

Na Karstenovi je toho hodně divného. Poznáš to už podle vysokých holínek, ve kterých chodí pořád, ať je jaké chce počasí – zelené šněrovací holínky. Nikdo jiný takové nenosí. A pak ty schody: vždycky bere jednou nohou jeden schod a druhou nohou dva. Když se ho zeptáš, proč to dělá, odpoví, že na jeden krok jsou schody moc nízké a na dva zas moc vysoké, ale že střídavě je to akorát.

O takových věcech asi přemýšlí, když se o přestávkách šourá sám venku po hřišti, ruce vražené hluboko v těsných kapsách riflí. Ale vlastně ho neznám. Vlastně neznám skoro nikoho z celé školy, a i když jsem tu už skoro rok, jsem pro ostatní pořád „novej“. On je tu novej, říkají pokaždé, když něco nechápu.

Loudáme se kolem záchodů a chodbou, kde máme pracovní vyučování. Karstenovy holínky vrzají při každém kroku. Bere za dveře, které míjíme: rodinná výchova, šití a práce s textilem, dílny. Všude zavřeno, za dveřmi je ticho, nikdo nemá pracovní vyučování tak brzo po ránu. Dveře keramické dílny na konci chodby jsou však otevřené; Karsten se otočí a zašklebí:

Zapomněli zamknout, blbci.

Keramická dílna nemá okna, a když za námi zaklapnou dveře, je tu skoro tma. Jenom světlo nouzového východu vrhá zelenavý svit na stěny s policemi, zaplněnými malými, čerstvě vypálenými hrnky. Karsten se na ně podívá a prohlásí, že tady toho opravdu k vidění moc není. Několik jich je prasklých, nejspíš nevydržely žár vypalovací pece. Sundá křivou, hruškovitou vázu a podrží si ji ve světle.

Je tohle vůbec možný, říká.

A má pravdu, váza je ošklivá. Tenké, svrasklé hrdlo se sesulo na stranu a v té poloze ztuhlo.

Tak ji rozmlátíme, řeknu.

Karsten se zašklebí. Beze slova zvedne ruku a mrskne vázou o zem. Potom vybere dvě další, vyzdvihne je nad hlavu a pustí, obě naráz.

Ty jsou tak hnusný, řekne a kopne do střepů, až se rozlétnou po tmavé podlaze. Co je na tom tak složitýho, člověk vezme kus hlíny, flákne ho na kruh, chvilku sedí a drží. Prochází pomalu kolem stěny s policemi a dívá se nahoru. Sám je v pracovním vyučování nejlepší ze třídy. My ostatní děláme jen věci, které nám Engebret řekne, ale Karsten si vymýšlí sám. Zatímco všichni seděli a mořili se s hloupými popelníčky, vyrobil Karsten kulovitý svícen, dovnitř prohnutý, do kterého vyřezal ozdobné štěrbiny. Je to jen týden, co Engebret zhasl a držel čerstvě vypálenou kouli v dlaních, abychom si ji mohli prohlédnout. Svíčka zářila skrz příčky a my jsme viděli, jak se vzorek mihotá na stěnách a stropě.

Skoro jako v hrobce, řekne Karsten a zastaví se u mohutné pece v rohu. Je tu spalovací pec a všecko.

Když otočí jedním vypínačem, rozsvítí se červené výstražné světlo.

Víš, jak to dělaj v Nepálu? ptá se.

Co jako?

Když někdo umře. Spálí je na otevřeným ohni.

Proč? ptám se.

Aby se jich zbavili, to je přece jasný. Příbuzný stojej kolem v kruhu a dívaj se, ale nejsou smutný, protože tam dole netruchlí. Ani nevědí, co to je – truchlit. Místo toho je pořádná oslava, tleskaj, zpívaj a bubnujou na bubny.

Pec za jeho zády začala tikat. Výstražné světlo mu vrhá růžový odlesk na vlasy, skla brýlí se blýskají. Pak začne vyprávět o mrtvole. Když chytne, změní prý polohu; uprostřed ohně se posadí.

V tom horku se mu svraští břicho, řekne. Rty oheň sežehne úplně, a pak tam chlap jen tak sedí a šklebí se na ženu a děcka.

Taky často exploduje palice, dodává.

Poff!

Pleskne dlaní do dvířek pece a směje se, když vidí, že jsem se lekl. Tápe podél kratší stěny, otevře skříň na materiál a odsune v ní něco stranou. Pak se vyškrábe na polici. Dveře za ním se skřípotem zapadnou a pár vteřin ho slyším vevnitř šramotit; pak je ticho. Představuju si, že teď leží bez hnutí a čeká, až skříň otevřu, aby nečekaně zařval nebo po mě něco hodil.

Karstene, říkám. Nech toho.

Ale nic se neděje. Ve stěnách pece to praská; jdu a zkouším ji vypnout, ale nejde mi to. Otočím nejdřív jedním vypínačem, potom jiným, ale světlo pořád svítí; na obličeji cítím, jak z dvířek sálá teplo. Nakonec jdu po špičkách ke skříni a prudce otevřu dveře. Karsten tam není. Skrz pytle s hrnčířskou hlínou pak vidím, že skříň je otevřená z druhé strany – je tam světleji, zahlédnu řadu ponků. Vlezu dovnitř a přes pérující polici se protáhnu mezi krabicemi a plechovkami s barvou na druhou stranu. Když se vyhrabu ven, jsem v dílně.

Karsten stojí u jednoho ponku a nevzhlédne, když vejdu. Do svěráku upevnil rozdělaný podnos na pizzu z překližky a ratanu a chystá se utahovat.

Nemůžu vypnout tu pec vevnitř, řeknu.

Neodpovídá. Nalehne tělem na páku. Železné čelisti se zakousnou do kulaté desky, kleště skřípou v závitech. Najednou je pnutí moc velké – podnos praskne a s křupnutím se ohne.

Takhle se to dělá, řekne Karsten.

Klidně se posadí na ponk, vedle zničeného podnosu.

Říkám, že pec uvnitř tiká pořád víc a víc; ptám se, jestli se stěny nemůžou rozletět, když se nám to nepodaří vypnout. Ale jako by mě neslyšel. Zapře špičku o patu, napůl si stáhne holínku a nechá ji klimbat na špičce. Pak se mě začne vyptávat.

Kdes bydlel, nežs přišel sem?

Bydlel jsem na víc místech.

Je to blbý, začínat v nový třídě?

Pokrčím rameny. Pak řeknu, že možná trochu jo, než se člověk s někým seznámí a tak, že první dny jen stojí a čeká, až k němu někdo přijde a bude s ním mluvit.

Nemáš zrovna moc kamarádů, řekne Karsten.

Neodpovím. Dívám se ven podlouhlými okny nahoře na zdi. V ranním světle provlaje kolem žlutá igelitová taška.

Není tak moc těch, co tě maj rádi, řekne.

Krčím rameny.

Je to blbý?

Ne, řeknu.

Karsten spustí na zem hustý plivanec. Představuju si, jak by vypadal bez rtů. Vidím ho před sebou s prázdnými očními důlky za nakřáplými, začouzenými skly brýlí.

Však tebe taky ne, nemysli si, řeknu. Nebyls dokonce jednou mrtvej?

Spustí na zem další plivanec. Dopadne přesně na ten první.

Sedum a půl minuty, řekne. Hyperventiloval jsem. Víš, co to je, když člověk hyperventiluje?

Zavrtím hlavou.

Spotřebuješ z krve všechen kysličník uhličitej, řekne, a to pak necejtíš, když ti dojde vzduch. Nic tě nebolí.

Pak vypráví, jak se to stalo. Rozhodl se, že se potopí přímo dolů tak hluboko,jak jen to půjde. Cítil potápěčskou masku na obličeji; čím hloub, tím byla voda studenější. Byla kalná a nebylo moc vidět, nakonec byla skoro tma. Když dosáhl dna, zachytil se mohutného trsu chaluh a rozhodl se nepustit. Tak visel dlouho, nadnášen spolu s chaluhou, ale nakonec se přece jen pustil – a tehdy, když stoupal vzhůru, se mu zatmělo.

Ale nebolelo to, říká. To až potom. Bejt mrtvej byla nádhera.

Nádhera? ptám se.

Přikývne. Dívá se na podlahu.

Ale když jsem zas obživnul, bylo to už jen příšerný. Radši jsem se měl držet tý chaluhy o trochu dýl. Jenom o trošičku dýl. Chápeš?

Přikývnu.

Ne, řekne a seskočí z ponku. Chápeš úplný hovno.

Jde ke stěně a začne otvírat skříně. Z jedné z nich vyndá hranatou obracečku na smažení.

Hrozná, řekne a přelomí ji přes koleno.

Úlomky hodí po mně; vidím, že ho něco popadlo, oči se mu za skly brýlí pohybují sem a tam. Z jiné skříně vyndá zanhnutý stojan lampy a třískne jím o ponk. Stojan se nalomí, ale zůstane viset pohromadě na dřevěných vláknech. Karsten od sebe kusy odtrhne a mrskne je do sálu. Pak otevře skříň, která patří naší třídě a ve které jsou na policích naskládaná ptačí krmítka. Vyndá krmítko, které má stěny, ale ještě mu chybí stříška. Prsty přejíždí okrajovou lištu a vrtí hlavou. A pak něco udělá. Jde, zapne cirkulárku a sejme z ní ochranný kryt. Během několika vteřin se rámus vystupňuje do pronikavého jekotu, a je nemožné myslet na něco jiného. Nasadí krmítko k rotujícímu kolu a něco křičí, ale neslyším ho. V okamžiku, když se krmítko střetne s kotoučem pily, jekot se změní v kvil. Stojím bez hnutí a zírám na Karstenovy ruce, které začínají vibrovat; uvědomuju si, že je to příjemné, dívat se na otáčející se kov, jak vniká do poddajného dřeva, nejprve do okrajové lišty, která zachycuje drobky a ovesné vločky, a pak vjíždí s trochu jemnějším zvukem do samotné překližky. Jemné piliny jsou v drobných poryvech odfukovány od ocelové desky. Když se části od sebe oddělí, jsem to já, kdo přináší ze skříně další krmítko. Třesou se mi ruce, když ho pokládám na desku, ale je to příjemné chvění, a ještě příjemnější, když se vibrování z kotouče rozšíří až loktům.

Takhle se to dělá, když neuměj udělat nic lepšího! křičí Karsten do rámusu.

Přistihnu se, že se nahlas směju. Nespouštím oči z kotouče, z toho šedavého pole, kde zuby jezdí kolem dokola. Je to, jako by se zářez stravoval sám sebou, jako by byl pořád několik milimetrů před kotoučem. Když od sebe kusy odpadnou, mrsknu je na zeď, přinesu ze skříně další krmítko a řežu dál. Karsten našel ve skříni s nářadím kladivo; s ním se vrhá na tenké dveře skříní, ty praskají a houpají se v pantech. Rozřezávám jedno krmítko za druhým, cítím, jak dřevo klade odpor a zároveň se poddává. Je to nádhera; vidím, že Karsten je taky ve svém živlu, ječí a směje se. Vyprazdňuje skříně, hází všechno na podlahu, nejdřív nářadí: pilky a šroubováky, kladiva a dláta, velké role smirkového papíru, do kterých kope. Láme truhlářské metry a tříští vodováhy o ponky. Pak se pouští do žákovských výtvorů: Stojany na noviny, věšáčky na klíče, poličky na kořenky a držáky na toaletní papír, dřevěné nádoby a modely špýcharů, stojánky na kartóny od mléka, ze všech těch ubohých věcí, se kterými jsem se stloukali a hoblovali, teď Karsten nadělá třísky. A nad tím vším se rozléhá to báječné kvílení cirkulárky.

Nevím, kolik krmítek jsem zničil, když jsem uviděl Karstena, jak vleče psí boudu, na které v uplynulých týdnech pracoval. Je sroubená z trámků, které poskládal a sklížil tak, jako se staví srub; vybavuju si, že jsem ho viděl hoblovat a ohlazovat trámky, to aby si pes nezadřel třísku. Sám si vymyslel konstrukci, přinesl nákresy a vysvětloval je Engebretovi, a Engebret se pak pořád chodil dívat a se zájmem ho pozoroval, jak pracuje. Tohle bude dobré, Karstene, říkal Engebret. Tohle bude opravdu dobré.

Karsten se pokouší vyzvednout boudu na pilu.

Uhni! křičí.

Ale já neuhnu. Nemůžu uhnout, a když se pokouší mě odstrčit, přimknu se k desce pily. Zakřičí mi něco do ucha, ale nechápu slova, cítím jen, jak mi dýchá do obličeje.

Tos přece dělal ty sám! křičím na něj.

Několik vteřin přede mnou stojí, jako by nevěděl, co má dělat, ale pak mě popadne, zkroutí mi ruku za zády a sevře mi zátylek. V tom okamžiku ztratím veškerou vůli. Nezmůžu se na odpor, a když mě přitlačí k pile, jen zavřu oči a podvoluju se. Jsem tak blízko, že cítím průvan z kotouče na rtech. Všechno se ve mně hroutí, a neurčitě si uvědomím něco mokrého a teplého stékat po stehně. Počural jsem se, napadá mě, a to je jediná myšlenka, které jsem schopen, že jsem se počural.

Pak ležím na podlaze, v pilinách mezi zničenými ptačími krmítky, zatímco Karsten stojí u ponku a mlátí do něj sekyrou. Kolem dokola jsou rozházené trámky ze psí boudy. Karsten se už ani nesměje, ani nepokřikuje; obličej má ztuhlý jako masku a do každé rány vkládá veškerou sílu. Ještě pořád ho to drží. Nechce ho to pustit. Seká jak smyslů zbavený, sekera sklouzne, ale zvedá ji znova a znova. Nevšimne si ani, že vešel Engebret a zůstal jako opařený stát ve dveřích s termoskou a zeleným docházkovým sešitem

v ruce. Ani když Engebret vypne pilu a hluk utichne, nepřestane Karsten sekat. Sekera dunivě dopadá na desku, a tvrdé dřevo se tříští pod jejím ostřím. Nepřestává, dokud ho Engebret zezadu nechytí a nevykroutí mu sekeru z ruky. Teprve pak se sesuje a nechává se odvléct pryč. Engebret neřekne nic, když si mě všimne, a já vidím,že je vyděšený, že vlastně nemá ponětí, co má s Karstenem dělat.

Uhněte! zakřičí na několik žáků, kteří se shromáždili ve dveřích.

Ustoupí stranou, ale shluknou se znovu, jakmile je pryč. Kousek dál v chodbě slyším Karstena, jak se dal do řevu. Dlouhé, ochraptělé výkřiky, která slábnou, jak se vzdaluje. Žáci stojí ve dveřích a tiše spolu mluví.

To je ten novej, slyším jednu z holek.

Pomalu se hrabu na nohy. Jediné, co si uvědomuju je, že je mi to jedno. Kašlu na to, že tady stojím s počuranýma kalhotama před těmi idioty. Kašlu na to, jestli jsem ten novej blbec, co nadělal z dílny kůlničku na dříví. Seru na to, co s Karstenem a se mnou bude – jestli to budeme muset zaplatit, jestli nás vyhodí ze školy, jestli budeme muset k psychologovi nebo jestli o nás budou psát v novinách. Je mi to všechno fuk; lhostejně se loudám přes sál, odkopnu trámek ze psí boudy, který zatarasil dveře skříně, vlezu dovnitř, zatímco se všichni dívají, protáhnu se zpátky do teplé, tmavé keramické dílny a tam za sebou skříň zase zavřu. Sednu si na stoličku a opřu hlavu o zeď. I když pec už přestala tikat, dvířka ještě sálají teplem. Nahoře na policích stojí hrnky a vázy v nepravidelných řadách a reprezentují každý svého žáka; kluky a holky, které neznám. A tamhle, na jedné z nejhořejších, tmavých polic, uvidím Karstenovu světelnou kouli, kterou Engebret určitě odložil stranou, aby ji ukázal ostatním třídám. Přisunu si tam stoličku, vylezu nahoru a vezmu kouli do dlaní. Je těžká. Těžší, než vypadá. Teď, když ji vidím zblízka, je ještě pěknější, než jsem si myslel. Povrch je hladký a lesklý; barvy glazury se temně blýskají v matném světle, které vrhá lampa nouzového východu. Projede mnou slabé zachvění, dozvuk toho, co jsem cítil před chvílí. Spouštím kouli pomalu po řetízku, nechám ji kývat sem a tam, jako prastarou zbraň.

z povídkového souboru „Surogáty“, přeložila Andrea Poldaufová


Bjarte Breiteig

Bjarte Breiteig (*1974, Krisiansand) debutoval v roce 1998 sbírkou novel s názvem „Fantomická bolest“. „Surogáty“ jsou jeho druhou knihou, jde taktéž o sbírku novel, která vyniká jak strohostí kompozice, rozličností prostředí, ve kterém se jednotlivé novely odehrávají, tak jazykem, který spíše problémy naznačuje než je expicitně pojmenovává. Hrdinové novel se ocitají v různých životních krizích. Rozhodnutí, kterými se snaží problémý řešit, mají jedno společné: jsou to „surogáty“, náhražky toho, co jim ve skutečném životě chybí. Stejně tak je tomu ve dvou vybraných novelách s názvy „Tam dole netruchlí“ a „Vlastně se nic nestalo“.

Osobně si myslím, že povídky jsou zajímavé už jen tím, že autor velice sugestivně popisuje problémy a prostředí, které nejsou pro dnešní literaturu zase tak typické: prostředí fabriky, stáří, krize vztahů, nebezpečí „virtuálních“ vztahů – přes počítač… ne všechny novely už jsem přeložila, ale mám chuť přeložit celou knížku. Taky pronikavost autorova pozorovacího talentu a schopnost se vcítit jsou podle mě pozoruhodné, zvlášť proto, že je dost mladý. Témata, kterými se zabývá, bych čekala spíš od člověka staršího a zkušenějšího.

Andrea Poldaufová, 8. srpna 2003

v Severských listech publikováno

Související články

Bjarte Breiteig: Vlastně se nic nestalo – 8. 8. 2003
Bjarte Breiteig: Tam dole netruchlí – 8. 8. 2003

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,33   hodnoceno: 3 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.507.072 • onln: 1 • robot ostatni • php: 1.109 sec. • www.severskelisty.cz • 3.234.214.113
file v.20190115.000400 • web last uploaded 20190901.041847
2017:258 • 2018:125 • 2019:97