Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Bjarte Breiteig: Vlastně se nic nestalo

Heslo: SNURRHE NEIDA

Vlastně se nic nestalo

Jo jo, řekl Leif a sundal si z hlavy helmu.

Byla potřísněná skvrnami ztuhlého železa; několik vteřin ji držel v dlaních, než ji pustil do nádoby na odpadky. V pološeru prošel mezi řadami skříněk až k nejzazšímu oknu, kde zůstal stát. Vytáhl balíček tabáku a tupými prsty si začal balit cigaretu.

Z kontrolního stanoviště šel dnes v noci brzy. Bylo toho tolik, co se muselo vyřídit. Odevzdat identifikační kartu, bezpečnostní výstroj a klíče. Vyklidit polici v místnosti, kde trávili přestávky. Nakonec zajít k Taraldsenovi podepsat papíry. Teď bylo všechno hotovo. Dnes v noci nemusíš ani razit odchod, řekl Taraldsen. Zbývalo jen naposled se osprchovat.

Vyfoukl kouř na okenní tabulku. Sněhové vrstvy na silech a plochých střechách venku zmohutněly. Jen na potrubí, kterým proudil teplý roztok, sníh roztál a kapal dolů na prostranství, kde odkrýval úzké pruhy holého asfaltu. Pod roztroušenými venkovními lampami Leif viděl, jak pořád chumelí, chuchvalce, které se sypaly odnikud a jako by tlumily veškeré zvuky. Skrz okenní sklo zněl hluk továrny jako měkký bzukot, ale Leif přesto dokázal rozeznat jednotlivé komponenty. Slyšel štěrkovité mručení drtírny; mohutné lopatky, jak melou a melou, hluboko pod povrchem. Slyšel vzdálené kníkání lisů a sykání cyklonů, pokaždé když vyrovnaly.

Věděl, co zvuky znamenají, všechny. Byl by mohl pracovat kdekoliv v celé továrně.

Cigareta mu zhasla v prstech; vzal zapalovač a znovu ji zapálil. Bodavé jehličky se šířily dolů po páteři, hlásila se nová vlna bolesti. Za chvíli se bodání soustředí do uzlu v kříži, pak se začne postupně utahovat. Odkud se bere, všechna ta bolest? Nevěděl. Vždycky si dával pozor, zvedal s ohnutými koleny, žádné trhavé pohyby, a přesto to záda nevydržela. Teď se už nedostal nahoru na filtr, nevylezl po žebříku. Nemohl ani otvírat a zavírat ventily, a poslední měsíce jen seděl na kontrolním stanovišti nebo bezcílně chodil a pozoroval ostatní.

Je to smutné, muset se vzdát člověka jako jsi ty, řekl Taraldsen. Není dnes lehké najít pracovité lidi. Většina chce jen peníze, ale práce jim smrdí.

Ze zásuvky psacího stolu vyňal dárek a podal ho Leifovi.

To je od vedení. Jsme s tebou spokojeni. Poctivě jsi makal, všechny ty roky.

Taraldsen přihlížel, jak Leif pomalu rozbaluje papír. Uvnitř byla plastiková krabička a v ní ležely hodinky s lesklým řemínkem, který se blyštěl na černém sametovém podkladě. Vteřinová ručička plula téměř hladce.

Leif necítil nic. Ani smutek, ani hořkost. Napřáhl jen ruku na znamení díku. Taraldsen ji dlouho držel.

Leif odhodil oharek na zem a zamáčkl ho botou. Jako by mu teď ostří nože přejíždělo sem a tam po páteři, aniž by se zařízlo úplně. Strnule došel ke své skříňce a odemkl ji. Nemohl se ohnout; ochranné pracovní boty musel opatrně sešlapat, prsty u nohou si pak pracně stáhl ponožky. Na pažích a nohou mu naskočila husí kůže, když se mu s velkou námahou podařilo sundat nátělník a kalhoty.

Byl na cestě do sprch, v mýdlem v jedné a ručníkem v druhé ruce, když se rozlétly dveře a vešel chlapec, tlačil rachotící vozík obložený kbelíky a hadry. Trhnul sebou, když spatřil Leifa.

Teď se budeš sprchovat? zeptal se.

Jo..řekl Leif a pokoušel se zakrýt, ale ručník byl příliš malý a nestačil kolem těla; zůstal tedy stát a držel ho před sebou.

Sprchuje se ale až od pěti, řekl chlapec.

Ale já nemůžu jít jen tak domů bez sprchy, řekl Leif.

Chlapec pohlédl na hodinky. Pak pokrčil rameny a řekl, tak dobře, nejdřív tedy vytře tady v šatně. Uchopil rukověť vozíku, ale nehýbal se. Na sobě měl tričko a pracovní kombinézu, zřejmě to měla být jakási uniforma. Leif prošel strnulým krokem kolem něho a zamířil do sprch. Pověsil si ručník na háček a postavil se k pisoáru, tak jako vždycky. Chlapec pořád stál a držel se vozíku.

Co čučíš? zeptal se Leif.

Nic, já… , řekl chlapec.

Šťouchl do vozíku a zmizel.

Zatímco močil, díval se Leif nahoru, na hlavice sprch v řadě u stropu. Bylo tam teď takové ticho. Žádný hovor ani smích, který by se rozléhal mezi zdmi. Chyběl dokonce i hukot ventilátorů, které se ještě nezapnuly. Vzpomněl si na Reinertsena, který stával pod sprchou v nejzazším rohu. Starý dobrý Reinert, říkal si. Ten uměl panečku přiložit ruku k dílu.

Je to dřina, říkával Reinert. Ale udělat se to musí, víš.

Pak třeba přišel mladý chlapík, někdo z nováčků. Odložil ručník

a zamumlal něco jako že to je práce zasraná. To by se Reinert přestal mydlit a vylezl by zpod sprchy, aby se na chlapíka podíval.

Jasně, řekl by. Jasně, že je to zasraná práce. Ale zasraná práce je zapotřebí, víš. To zasraná práce udržuje tohle všechno v chodu. A nejen to – taky tebe udržuje ta zasraná práce v chodu.

Vážně by se na mladíka zadíval, zatímco ostatní, jak tam tak stojí jeden vedle druhého pod sprchou, by se na sebe pousmáli a povytáhli obočí.

Ty, co seděj nahoře u kormidla, řekl by Reinert, ty, co vyjednávaj a šusťěj penězma, tak ty si možná myslej, že jsou něco víc než ty, a ty si to možná myslíš taky. Ale já ti něco povím, chlapče – až se tu tyhle lidi objeví, až se přištrachaj se těma svejma stres-kufírkama a do autoklávu, tak to pak uvidí něco, co ještě nikdy neviděli. Uvidí, jak to klape, víš. Uvidí, co je kamarádství.

Mladík by se rozpačitě usmíval, zatímco by stál a čekal, až ze sprchy poteče teplá, a všichni by se na něj dívali. Ale Reinert toho má na srdci víc.

Je to těžká práce, jasně! Špinavá, jo! Ale tohle, řekne a kývne směrem k ostatním, tohle jsou hoši, co se jen tak něčeho nezaleknou, víš. Tohle jsou hoši, co kašlou na to, jestli se občas trochu umažou! Tady na céčku ksakru nefňukáme jako staré báby!

A měl pravdu, Reinert. Byla to dřina, to tedy ano. Ale nebyli na to sami. Byli kamarádi. Zhuntovali si zdraví, jeden jako druhý, ale nikdy, nikdy se nestěžovali.

Ani slůvkem! řekl Leif.

Ozvěna se rozlehla vykachlíkovanými stěnami.

Venku v šatně slyšel mop, jak smýčí po podlaze sem tam, klikk-klikk, klikk-klikk.

Otevřel kohoutek sprchy, zůstal stát a díval se na sebe do zrcadla, zatímco čekal, až poteče teplá. A co se s Reinertem stalo? říkal si. Sedí v kolečkovém křesle se slinami od úst. Tak to je. Staří musí pryč, poplácat po zádech, a noví chlapci nastoupí na jejich místo, znovu a znovu, donekonečna. Drtírna mlela a mlela jako předtím, roztok protékal dál potrubím, jako by se nic nestalo.

Jo jo.

A potom už jen židle doma. Sedět a cítit nůž. Jediné, co zbývalo.

Naklonil se k zrcadlu a zkoumal své vráskami zbrázděné čelo. Kolem spánků měl celou síť drobných žilek, které prosvítaly našedlou kůží. Blesklo mu hlavou, že si nevzpomíná, jak vypadal, když byl mladý. Zavřel oči a pokoušel si vybavit svou tehdejší tvář, ale nešlo to, jako by vypadal odjakživa tak jako teď. Jako by měl odjakživa tenhle úzký, seschlý obličej, a jako by mu prameny vlasů odjakživa takhle visely ve věnci kolem temene.

Uklízeč už stál zase u dveří, držel mop oběma rukama a netrpělivě pokukoval po Leifovi.

Ještěs nezačal? zeptal se.

Je ti snad do toho něco, řekl Leif.

Nečekal na odpověď, šel ke sprše a stoupl se pod proud vody. Ta ale byla mezitím vroucí – Leif uskočil zpátky, tak prudce, až to v zádech šlehlo. Hlasitě zasténal, zůstal stát nahnutý na stranu a držel se za boky. Chlapec pustil mop a přišel blíž.

Je ti něco? zeptal se.

Nestarej se, dostal ze sebe Leif.

Pokoušel se narovnat, ale bylo to jen horší. Sevřel víčka a snažil se nesténat.

Nesmíš si pouštět tak horkou vodu, řekl chlapec.

Leif se nevzmohl na odpověď. Malými krůčky došel zpátky pod tekoucí vodu. Tam se přinutil zůstat stát, dokud neviděl, jak uklízeč sbírá ze země mop a vrací se zpátky do šatny. Kdyby ho tak hrozně nebolelo v zádech, tak by kluk něco uslyšel. Tady se denně sprchoval skoro třicet let, a pak si poslední den přijde nějaký pomocný uklízeč a bude tvrdit, že si pouští moc horkou vodu.

Nastavil obličej vařícímu proudu a cítil, jak se kůže jakoby svrašťuje, jako kus slaniny na pánvi. Ale zároveň to bylo příjemné, zdálo se mu, a tlumí to bolest v zádech. Místnost se postupně zahalovala párou, která se pomalu drala k otvoru. Leif myslel na to, jak spolu s Reinertem a ostatními stávali v řadě pod sprchami, den co den. To byli chlapi, co si dávali panečku pořádně horkou sprchu! Tak horkou, že pára zhoustla tak, až se sotva dalo dýchat. A když byla poslední směna a pak delší volno, stáli po vodou, dokud nebyla vlažná – a to bylo pořádně dlouho, říkal si Leif, když člověk bere v úvahu obrovské ohřívače o patro níž. Usmál se. To tam kluk měl být a vidět! myslel si. Vidět, jak tam stojíme, všichni jako jeden, a necháváme vroucí vodu proudit po zádech, až rudnou a fialoví, a ani nemukneme!

Otočil páčkou až úplně na červeno. Bodalo to do temene a pálilo na zádech. Horká voda kůži postupně otupila a tělem se začalo šířit příjemné chvění. Bylo to, jako by ho pára zahalila do závoje, do kokonu, který se kolem něj spřádal tlustší a tlustší. Už bylo jedno, že je po všem, že mu všechno uplouvá, to málo, k čemu se za všechna ta léta přimknul. Bylo to úplně v pořádku.

Pak upadl.

Pocítil jenom tupou bolest v páteři, když tělo dopadlo na kachlíky. Na chviličku pozbyl vědomí, a když zase vzhlédl, klečel vedle něho uklízeč s vyděšeným pohledem.

Je ti něco? zeptal se.

Leifovi bylo špatně a ležel v nepřirozené poloze. Když se pokoušel zvednout se na loktech, zády projela řezavá bolest. Musel zůstat ležet. Byla mu zima. Chlapec vytáhl z kapsy na opasku mobilní telefon a řekl, že přivolá pomoc.

Ne, zasípal Leif. Už je to dobrý.

Určitě?

Leif sevřel víčka a přikývl.

Musím jen zůstat ležet a trochu se vzpamatovat, zašeptal.

V žaludku se to mlelo, nevolnost se drala na povrch. Zíral na podlahu, na zbytky vlasů, uvízlé ve spárách mezi kachlíky. Na odtokové mřížce leželo žluté mýdlo. Patřilo jemu.

Chlapec se zvedl a pohlédl na hodinky.

Měl bys vstát, řekl. Jen tak ležet tady taky nemůžeš.

Leif neodpovídal. Co nevidět je to tady. Stačil ještě obrátit hlavu na stranu, když se to z něj vyvalilo, několik mocných poryvů na kachlíky. Při každém návalu zvracení jako by se v zádech něco utrhlo. Cítil, jak mu chlapec pokládá ruku na čelo a podpírá ho. To trochu pomohlo. Zavřel oči a nechal všemu volný průběh.

Od úst a z nosu mu potom visely slizké nitky. Hučelo a dunělo mu v uších, cítil, jak mu pot chladne na těle. Nejřidší zvratky už začaly stékat podél spár. Viděl, že jsou to zbytky čokoládového dortu, který dnes Mogens přinesl na rozloučenou.

Chlapec znovu vytáhl telefon a vyťukal číslo.

Vrátnice? Asi budeš muset zavolat záchranku, je tu chlapík, má trochu problémy… ne, nic vážnýho, ale leží tady. Dal si horkou sprchu a asi to trochu přehnal.

Když zastrčil telefon zpátky za opasek, vzal z háčku Leifův ručník, přičapnul vedle něj na bobek a opatrně ho začal otírat. Leif se začal třást. Myslel na to, že brzy přijdou ostatní, aby se taky osprchovali, a celé loučení začne nanovo. Zase oči zavřel a vnímal, jak mu ručník přejíždí po zádech a po ramenou, pak po zátylku a hlavě. Zbývalo jen se tomu poddat.

Děkuju, zamumlal.

Chlapec mu rozprostřel ručník přes ramena.

Pomoc tu bude za chviličku, řekl a zvedl se.

z povídkového souboru „Surogáty“, přeložila Andrea Poldaufová


Bjarte Breiteig

Bjarte Breiteig (*1974, Krisiansand) debutoval v roce 1998 sbírkou novel s názvem „Fantomická bolest“. „Surogáty“ jsou jeho druhou knihou, jde taktéž o sbírku novel, která vyniká jak strohostí kompozice, rozličností prostředí, ve kterém se jednotlivé novely odehrávají, tak jazykem, který spíše problémy naznačuje než je expicitně pojmenovává. Hrdinové novel se ocitají v různých životních krizích. Rozhodnutí, kterými se snaží problémý řešit, mají jedno společné: jsou to „surogáty“, náhražky toho, co jim ve skutečném životě chybí. Stejně tak je tomu ve dvou vybraných novelách s názvy „Tam dole netruchlí“ a „Vlastně se nic nestalo“.

Osobně si myslím, že povídky jsou zajímavé už jen tím, že autor velice sugestivně popisuje problémy a prostředí, které nejsou pro dnešní literaturu zase tak typické: prostředí fabriky, stáří, krize vztahů, nebezpečí „virtuálních“ vztahů – přes počítač… ne všechny novely už jsem přeložila, ale mám chuť přeložit celou knížku. Taky pronikavost autorova pozorovacího talentu a schopnost se vcítit jsou podle mě pozoruhodné, zvlášť proto, že je dost mladý. Témata, kterými se zabývá, bych čekala spíš od člověka staršího a zkušenějšího.

Andrea Poldaufová, 8. srpna 2003

v Severských listech publikováno

Související články

Bjarte Breiteig: Vlastně se nic nestalo – 8. 8. 2003
Bjarte Breiteig: Tam dole netruchlí – 8. 8. 2003

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 3 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.500.315 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.573 sec. • www.severskelisty.cz • 18.205.60.226
file v.20190115.000400 • web last uploaded 20190901.041847
2017:254 • 2018:113 • 2019:99