Mnoho tváří Guðbergura Bergssona

Islandští literární kritici v poslední době poukazují na probíhající expanzi hranic románové formy, na její přesahy směrem k ostatním literárním žánrům a na splývání s jinými oblastmi kultury, ba někteří hovoří dokonce o smrti románu. Příkladem takového žánrového prolínání jsou románové autobiografie významného islandského autora Guðbergura Bergssona (1932). V Bergssonově čtyřicetileté tvorbě je patrný důraz na dětství jako na dobu rozhodující pro život, což je explicitně vyjádřeno v názvu první z dvojice autobiografií, (Otec a matka a čarovná síla dětstv, 1997). Tu o rok později následoval druhý díl Jako kámen ohlazený mořem. Oba díly přinesly Bergssonovi kromě řady dalších ocenění již čtvrtou nominaci na velmi prestižní Literární cenu Severské rady, a spisovatel tak znovu potvrdil své klíčové místo na současné islandské literární scéně. Jinak je Bergsson v literárních kruzích znám především tím, že v 60. letech uvedl do národní prózy modernismus. V 80. letech se vrátil k tradičnímu realismu, jenž ovšem v jeho pojetí obsahuje i nereálné až magické prvky. Čeští čtenáři ho znají jako autora románu Labuť (1991, česky 1993), přeloženého do více než desítky jazyků. Bergsson v něm s mimořádnou empatií popisuje pocity dívky v období mezi dětstvím a pubertou. I jako zralý spisovatel si dává pozor, aby neustrnul v jedné poloze. Své čtenáře překvapil například loni v listopadu, kdy vyšla po pětadvacetileté básnické odmlce jeho třetí sbírka poezie Pěšiny.

Marta Jeřábková, LN, 28.2.2002