Rozhovor s Helenou Kadečkovou

foto: Pavel Wellner, LN

19. července 2001 uveřejnily Lidové noviny rozhovor s naší přední překladatelkou z norštiny a islandštiny Helenou Kadečkovou.

Severských autorů se lidé bojí zbytečně

"Balady můžete klidně číst jako akční seriál nebo love story," míní docentka Helena Kadečková, která se nedávno podílela na vydání souboru Severské balady. Podobně rozsáhlý výbor vyšel zatím jen v angličtině a němčině.

Nedávno vyšel soubor severských balad z pozůstalosti Ladislava Hegera. Proč balady vycházejí až 25 let po překladatelově smrti?

Osud Ladislava Hegera je příznačný pro mnohé jeho vrstevníky. Jako mladý germanista nastoupil na pražskou filozofickou fakultu, po roce 1948 musel z politických důvodů z fakulty odejít a celý život pak pracoval jako řadový knihovník v univerzitní knihovně. Jeho odchodem zde utrpěla univerzitní nordistika, ale pan Heger si během své exkomunikace překládal do šuplíku středověkou severskou literaturou. Většinu překladů se mu podařilo v 60. letech vydat, balady však ne. Vyjít mohly až nyní.

V jakém stavu byl po tak dlouhé době Hegerův rukopis?

Byl to štos na stroji psaných průklepových papírů s poznámkami tužkou, bylo třeba je utřídit, revidovat text podle originálů, něco upravit, něco dopřeložit a celé to přepsat. Bylo to dost náročné. Popravdě řečeno za normalizace jsem na to neměla elán.

Velký kus práce na tom teď vykonali dva mladí nordisté, Ondřej Burian a Marie Novotná, která navíc doplnila Hegerův výběr skupinkou jinde opomíjených žertovných balad. Ty mají velký vtip a moudrost.

Máte na mysli třeba Baladu naruby, v níž se mimo jiné praví “předla kaši a len míchala/ plešatá panna se tam česala/ chromý tančil a hluchý zpíval“? Je to ale ještě vůbec balada?

Je to žertík, parodie na baladu. My máme představu, že balady musejí být tragické. To jsme se učili ve škole, takové jsou Erbenovy balady. U severských balad to neplatí, některé dokonce končí happy endem.

Mimoto severských balad je obrovské množství. Tím je Skandinávie výjimečná, pravý ráj pro folkloristy. Tamní balady mají mnoho vrstev, druhů a odnoží, složených ve stejném strofickém metru.

Žertovné balady jsou jakési zveršované anekdoty, ale rytířské balady – těch je nejvíc – mohou být velice drsné, viz švédskou baladu, podle níž natočil Ingmar Bergman Pramen panny. Balady o nadpřirozených bytostech jsou z rodu Erbenova Vodníka.

Kolik je celkem severských balad a jakou část mají nyní čeští čtenáři k dispozici?

Nejvíce jich známe z Dánska, protože Dánové měli nejužší styk s kontinentem, bylo zde zapsáno na 3000 variant více než 500 různých balad. Odtud se pak šířily dál, švédských balad je na 200, norských o něco méně, na Islandu jich je jenom pár, na Faerských ostrovech existuje cyklus mnoha balad se stejným hrdinou.

Variant balad jsou ovšem tisíce. Balady se zpívaly k tanci a taková situace je nabitá city a erotikou, na to předzpěváci reagovali a měnili baladu podle momentálního pocitu.

V českém vydání je na 125 různých balad a jsou zde zastoupeny všechny druhy. Podobně rozsáhlé výbory vyšly jen v angličtině a němčině.

Co mohou balady dnešnímu čtenáři přinést?

Je to potěšující čtení, je v nich spousta vtipu, moudrostí, ale také spousta akce. Někdo může číst balady klidně jako akční seriál nebo love story.

Na českém knižním trhu objevují překlady ze severský literatur jen zřídka. Když už objeví, mohou vůbec konkurovat velkým literaturám, mají šanci prosadit?

Čtenáři vydávají své peníze pochopitelně s rozmyslem, dávají přednost knihám, kterým předchází pověst, reklama. Proto dobře prodává Nor Jostein Gårder, Dán Peter Høeg a Švédka Astrid Lindgrenová. Prosadit vydání překladu neznámého autora je obtížné. Nakladatelé se bojí, knihu neprodají. Myslím, že zbytečně.

Severské literatuře se u nás dostává „reklamy“ v podobě zasvěcených recenzí a existuje dost velký okruh lidí, kteří se pro Skandinávii nadchli. Písničkář Jan Burian založil dokonce „Klub islandských fanatiků“. Řada českých překladů získala různá oficiální ocenění.

Navíc do severské literatury nemůže nikdo moc fušovat, jako se děje například v angličtině. Znalců skandinávských jazyků je málo.

A právě tito lidé knihy k překladu vybírají a vědí, co je v severské literatuře dobré. Naštěstí je také sami překládají. Severská literatura je u nás v dobrých rukou.

Eva Pešoutová, LN, 19. července 2001