Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

O baladách a severských zvlášt

Z předmluvy ke knize

Balady patří k nejvýznačnějším žánrům severské literatury, a to jak kvůli podmanivé náladě a specifické formě, tak díky neobyčejnému bohatství typů i variant. Inspiraci v nich našlo a nachází mnoho literátů, dramatiků a hudebních i výtvarných umělců. V evropském kontextu představují severské balady svéráznou a starobylou skupinu, i zde však samozřejmě nacházíme látky a motivy, které se vyskytují v tradici více národů a které známe i z českých lidových balad.

Baladu lze charakterizovat jako anonymní epickou píseň s několika málo prostými metry, většinou s lyrickým refrénem, která byla často zpívána k tanci, jak napovídá už etymologie – balar znamená provensálsky tančit. Tento původně francouzský žánr se dostal do Skandinávie na konci 12. století zřejmě několika cestami: přímo z Francie ho mohli přinést severští studenti, oklikou přes Německo se dostal do Dánska, kde se rozvinul nejdříve, přes Anglii a Skotsko ovlivnil norské prostředí. Na to, do jaké míry se která z cest uplatnila, panují mezi vědci různé názory. Látka, u níž je nápadný vliv britských a později německých balad, zjevně putovala jinudy než forma, která je bližší prostředí francouzskému.

Z doby největšího rozkvětu balad na Severu, z 13. a 14. století, se dodnes zachovalo pouze několik fragmentů textu v různých rukopisech a slavná freska z kostela v dánském Orslevu, která bývá považována za přímý doklad tance při zpěvu balad. Středověcí lidé totiž hráli, zpívali i tančili, ale o těchto světských zábavách téměř nepsali. Až v období renesance, kdy přicházejí nové formy písní spolu s párovým tancem a kdy balady přestávají být produktivním žánrem, stávají se ve šlechtických kruzích módou tzv. knížky poezie, kam si především slečny zapisují kromě soudobých písní i texty balad. Nejstarší z nich je podle tvaru nazvaná dánská Srdcová knížka z poloviny 16. století. O třicet let mladší je na historické balady zaměřená sbírka stovky balad (Hundredevisebog) sestavená dánským dějepiscem Andersem Sørensenem Vedelem. S perem v ruce, bez publika, které by bylo třeba v následujících vteřinách obsloužit další strofou, měl zapisovatel (či zapisovatelka) dosti času na přestylizování. Texty balad v těchto renesančních knížkách jsou proto často upravené a nemusí jednoznačně představovat lepší zachování tradice než zápisy z počátku 19. století, které v duchu romantismu přesně a systematicky pořizovali učenci hledající v baladách duši národa. Ti také zavedli ve skandinávských jazycích dosud používaný termín pro balady – folkeviser, lidové písně; mimo jiné pod vlivem německého preromantika J. G. Herdera, který r. 1778 vydal ve své sbírce písní různých národů i severské balady. Píle sběratelů pak přinesla obdivuhodné výsledky zejména v Dánsku, kde bylo zaznamenáno téměř tři tisíce variant od více než 500 různých balad. Jejich vydávání započal r. 1853 Svend Grundtvig v nejrozsáhlejším severském souboru Danmarks gamle Folkeviser, zakončeném až v r. 1976 dvanáctým svazkem.

Hudební stránka balad byla u prvních zapisovatelů přehlížena. Notové záznamy začaly být balad, zejména žertovných, zazpívat. Většinou jde o pozdní balady zpívané k práci, dochovalo se však i několik žertovných balad odvozených od středověkých variant, které zřejmě doputovaly do současnosti jen ústní cestou. V živé tradici, i když ve značně pozměněné formě, se dodnes udržely balady na Faerských ostrovech, kde se za jejich zpěvu i tančí.

Pro seveřany třináctého století byl řadový tanec něčím zcela novým. Přinesl rozptýlení a méně soustředěnosti na text, než jaké vyžadovala duchovní poezie či dřívější způsob básnění, kdy skald, dvorský básník, sám přednášel komplikovanou aliterační poezii s přísnými metrickými pravidly. Forma, styl i jazyk balad jsou proto jednodušší. Strofy jsou dvouveršové (obvykle se čtyřmi přízvučnými slabikami v každém verši) nebo čtyřveršové (v lichých verších se čtyřmi, v sudých pak s třemi přízvuky) s jednoduchým koncovým rýmem, často však pouze s asonancí. Aliterace je používána jen zřídka, pro libozvučnost. Počet nepřízvučných slabik je volný stejně jako v staroseverském verši, proto jej dnešní čtenář chápe jako verš volný. Mnohé formální charakteristiky balad souvisí s jejich ústním tradováním. Každým novým přednesem dostávala balada novou podobu, žila tedy v nesčetných variantách, z nichž máme zachycen jen nepatrný zlomek. Zkušenosti dánských sběratelů z minulého století vypovídají názorně o této variabilitě. U jednoho zpěváka či zpěvačky (při udržování balad v živé tradici sehrály ženy důležitou úlohu) se podle aktuální nálady mohla v rozmezí několika dnů významně měnit délka téže balady, např. z deseti na pětatřicet slok. Při zpěvu delší verze si zpěvák často před sebou představoval tančící publikum.

Dějová linie je vypjatá a jednoduchá, bez zbytečných odboček směřuje přímo k pointě. S popisy se setkáváme minimálně a ve schematické podobě, osoby se charakterizují replikami a činy. Vypravěč, jen výjimečně v první osobě, podává děj bez komentářů, nikterak se neangažuje a pouze neutrálně reprodukuje příběh.

Zvláštní funkci i odlišný rytmus má refrén, buď celý na konci každé sloky, nebo u dvouveršových slok i tzv. refrén vnitřní, s částí vloženou mezi oba verše. Může být jediným lyrickým prvkem, který poukazuje či přímo vyzývá k tanci nebo vystihuje základní tón a celkovou náladu písně. Umožňoval publiku zapojit se zpěvem a předzpěvákovi odpočinout si mezi strofami náročnými na paměť i improvizaci. Někdy je refrén mechanicky přejat z jiné balady a s obsahem tak vůbec nesouvisí, nalézáme i refrény nesmyslné – nesrozumitelné zkomoleniny či jen libozvučné slabiky. Na otázku po původu refrénu mají badatelé různé názory. Mnozí zdůrazňují, že francouzské carole, inspirace severských balad, byly krátké lyrické písně a že některé starší balady (stejně jako islandské rímur) začínají lyrickým předzpěvem, tytéž balady zpívány k jiné příležitosti, např. k práci, refrén bývá redukován jen na první verš.

Látku čerpají severské balady z mnoha oblastí: inspirují se historickými událostmi z dávné i nedávné doby, používají náměty ze ság i mytologie, z pověstí a legend, vyprávějí tragicky i rozmarně o rytířském životě. Balady bývají podle obsahu a stylu děleny do různých skupin, které se ovšem prolínají, a zařazení jednotlivé balady do určité skupiny stejně jako počet a definice skupin samých je do značné míry subjektivní.

V baladách pohádkových se setkáváme s motivy, které migrovaly středověkou Evropou a jsou nám známé i z našich balad. Celková nálada je vážná a mnoho bytostí zde se vyskytujících lze snadno interpretovat jako zosobnělé či zhmotnělé přírodní mocnosti. Líčí se tu často podstatné okamžiky v lidském životě, kdy se člověk setkává se silami mocnějšími, než je sám, neznámo zde hraje důležitou roli. V těchto rozhodujících situacích se v nejtragičtějších – dle určitých interpretací zároveň nejstarších – baladách ukazuje, jak je člověk proti osudu či nejméně početnou skupinu, zpracovávají různá křesťanská témata. V nejznámější z nich, norské vizionářské Písni o snu, líčí Olav Åstenson pekelná muka a nebeské radosti, které viděl během své extatické návštěvy záhrobí. I když byla zapsána až v 19. století ve více fragmentárních variantách a z nich zrekonstruována, vznikla zřejmě nejpozději před reformací v polovině 16. století, nejspíše již okolo r. 1300.

Balady historické se týkají skutečných osob a událostí, o kterých víme i z jiných zdrojů. Historická autenticita se liší od balady k baladě, setkáváme se jak s víceméně věrným vylíčením historických událostí, tak s příběhy čistě fiktivními s použitím reálných osob. Tato skupina balad má zvláště těsné vztahy k baladám rytířským, které často pojednávají o nedůležitých, leč skutečných osobách a které vyjadřují stejné ideály podobným stylem. Pro naše prostředí je významný okruh několika dánských balad o královně Dagmar, ženě Valdemara Vítězného a dceři Přemysla Otakara I., na nichž můžeme také snadno sledovat, jak se do interpretace jednotlivých postav v baladách promítaly momentální pocity dané doby. Jisté ne náhodou opěvují balady královnu Dagmar, která žila po boku Valdemara během jeho úspěšných vítězných let, jako ztělesněné dobro, zatímco jeho druhé ženě Bengerd byla neúprosně přisouzena vina za vyčerpanou státní pokladnu s následným zvýšením daní.

Rytířské balady jsou nejpočetnější skupinou – celkem 441 typů, převážná část z nich je švédských a dánských. Týkají se života aristokracie, často přímo královského dvora, na Severu mnohem skromnějšího než jinde v Evropě. Nejběžnějším námětem bývá tragicky končící milostný příběh, boje dvou hrdinů nebo střet hrdiny s obrem či trollem.

Balady rozmarné neboli žertovné nebyly donedávna mezi balady začleňovány, i když mezi ně stářím i formou patří. Důvodem k této diskriminaci byla jednak nechuť badatelů minulého století zabývat se takto nízkým žánrem a jejich rozpaky nad přímostí, s jakou se zde pojednává o tabuizovaných tématech, jednak prostředí studentů, řemeslníků, sedláků, sluhů a služek, z jiných balad neznámé. Žertovné balady často parodují ostatní typy balad a jejich hodnocení situací bývá naprosto odlišné. Představují třetí největší skupinu a udržely se nejdéle v živé tradici; ještě v tomto století se k nim tančil v Dánsku kolový tanec a nejvíce magnetofonových nahrávek zpěvu balad z minulých desetiletí zachycuje právě tento typ. (… )

Marie Novotná, podle aurora-books.cz, zkráceno, 26. června 2001

Tór

Domů se vrátil starý Tór,
zkormouceným krokem šel.
Kladivo se mu ztratilo,
kdo zloděj je, vědět chtěl.
-Uzdu nasadil Tór svému hříběti.-
Loki si připjal perutě,
odletěl v obrů hrad,
v ledové skály přiletěl,
dřív než šel obr spát.
Když přiletěl na obrův hrad,
obr se u ohně hřál:
„Co nového je u Ásů,
že vydal ses v takovou dál?
Co nového je u Ásů,
v jejich nebeských sídlech,
žes přiletěl s takovým spěchem
na Freyjiných bělostných křídlech?“
„Z domova Ásů přináším
novinu smutnou a zlou:
Tórovi se ztratilo kladivo,
Ásové zděšeni jsou.“
„Já jsem vzal těžké kladivo,
nechci to tajit před Tórem.
Osm loktů a palců devět
zakopal jsem je v zem.
Nedostane zpět kladivo,
nikdy už je nespatří,
nedá-li mně za ženu
svou sestru nejmladší.“
Loki si připjal perutě
a letěl, co síly měl.
Přiletěl na dvůr Ásů,
než Tór si lehnout šel.
„Obr ukradl kladivo,
nechce to tajit před Tórem,
osm loktů a palců devět
je zakopal hluboko v zem.
Nedostaneš zpět kladivo,
nikdy už je nespatříš,
nedáš-li mu za ženu
svou sestru nejmladší.“
Freyja, vznešená bohyně,
se velmi rozzlobila.
Krev jí zmizela ze tváří,
až celá zesinala.
„Přiveďte starého Tóra,
vlasy mu učešte.
Oblečte ho v šat nevěsty
a k obrům ho vyšlete.“
Posadili nebohou nevěstu,
vlasy jí učesali.
Oblékli ji v šat svatební,
na hlavu jí čepec dali.
Když obr spatřil nevěstu,
průvod a starosvaty,
zavolal na své služebné:
„Přineste nejlepší mé šaty.“
Dva kotle polévky zhltla nevěsta,
pak celého vola snědla
a z patnácti věder mouky
všechen upečený chleba.
Patnáct snědla nevěsta lososů
a něco jiných ryb.
Po takové vydatné večeři
chtělo se nevěstě pít.
„Třesu se zimou po cestě,
pro zahřátí bych něco pila.
Sud medoviny mně přineste,
abych se posilnila.“
Tu lekl se skalní obr
ve svém mrazivém bytu:
„Nikdy jsem neviděl nevěstu
při takovém apetytu.“
-Uzdu dal Tór svému hříběti.-

Drak a divoký kanec

Otci mladičký pastýř
stádo ovcí pás.
Na pláni potkal draka,
poklad tam hlídal plaz.
-Teď na islandském břehu leží lesklá saň.-
Svému otci mladičký pastýř
stádo na stráni pás,
tu uslyšel docela blízko
hrozivý dračí hlas.
Mladičký pastýř uskočil,
když slyšel dračí ryk.
Lesklý drak však byl rychlejší,
chlapce si strčil pod jazyk.
Pod dračím jazykem pasáček
dlouhou chvíli měl:
„Jak dlouho zde ještě musím sedět,
rád bych se dozvěděl.“
„Tak dlouho budeš muset
pod mým jazykem být,
dokud mi nenajdeš reka,
který se mnou se bude bít.“
„Musím-li tak dlouho
pod tvým jazykem žít,
pak řeknu ti o kanci na Islandě,
který rád s tebou bude zápasit.“

II.

Lesklý dračí netvor
ke břehu vykročil.
Za jednu letní noc
urazil patnáct mil.
Když lesklý dračí obr
ke břehu dorazil,
pak přebrodil černým mořem
na dvakrát dvanáct mil.
Před islandskými břehy
lesklý drak chlapci řek:
„Teď u cíle jsem své cesty.“
A vypliv ho na písek.
Pak zasoptil dračí obr
a zařval jako býk.
Kanec zvedl svou hlavu:
„Co je to za povyk?“
Divoký islandský kanec
s pěnou u huby
zápasil tři dni s drakem,
krev tekla potoky.
Islandský kanec a drak
se bili jako sběř.
Oheň jim sršel z nozder
a zapálil kdejaký keř.
Islandský divoký kanec
zježil své štětiny,
kus hřbetu ukousl sani
a serval jí šupiny.
Islandský kanec a drak
se bili, co měli sil.
O hlavu přišel kanec,
drak zase hřbetu pozbyl.
Svou hlavu ztratil kanec
a hřbet svůj hrozná saň.
Pokladem zlatým nyní vládne
mladičký pastýř sám.
-Teď na islandském břehu leží lesklá saň.-

v Severských listech publikováno

Související články

Norské vyznamenání pro Helenu Kadečkovou – 23. 1. 2003
Rozhovor s Helenou Kadečkovou – 19. 7. 2001
O baladách a severských zvlášt – 26. 6. 2001
Severské balady – 26. 6. 2001

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.499.526 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.863 sec. • www.severskelisty.cz • 34.225.194.144
file v.20190115.000358 • web last uploaded 20190901.041847
2017:265 • 2018:143 • 2019:158