Alexander Ahndoril: Režisér (Regissören)

Alexander Andhorril
foto: www.forfattarcentrum.se

Ingmar Bergman se ve své tvorbě nikdy nerozpakoval čerpat z vlastních prožitků včetně těch nejintimnějších. Například ve Scénách z manželského života a Nevěře přenesl na filmové plátno své někdejší milostné eskapády, ve Fanny a Alexandrovi zase exploatoval traumatické zkušenosti z dětství. Zabrousíte-li však na webové stránky, na kterých se s Mistrovým požehnáním shromažďují veškeré materiály o jeho díle a životě, zjistíte, že kolonka označená slovem SOUKROMÉ na rozdíl od všech ostatních zeje z větší části prázdnotou. Enigmatický Švéd zjevně sice s oblibou vydává sám sebe i své bližní všanc, je ovšem zvyklý rozhodovat o tom, do jaké míry a jakou formou se tak bude či nebude dít.

To ovšem neplatí v románu o Bergmanovi, který pod názvem Režisér (Regissören) nedávno vydal mladý švédský autor Alexander Ahndoril. Navzdory titulu zde Bergman ve skutečnosti není ten, kdo řídí a určuje běh věcí, ale „pouhý“ herec, vykonavatel role, i když, pravda, role hlavní.

Na začátku šedesátých let minulého století, v době, kdy se Ahndorilova kniha odehrává, Bergman začínal být uznávanou osobností a sklízel první vavříny – mimo jiné tehdy získal Oskara za film i. Avšak místo, aby se konjunkturálně vezl na vlně úspěchů, rozhodl se natočit Hosty večeře Páně, dílo, které u jeho přátel a spolupracovníků i u něho samého vzbuzovalo mučivé pochyby a nejistotu. Jeho protagonistou je farář, který ztratil víru v Boha, a lze v něm tudíž spatřovat alter ego režiséra hledajícího cíl svého směřování.

Tvůrce ovšem do farářovy postavy zároveň promítl svého otce, luteránského pastora Erika Bergmana, k němuž ho poutal značně ambivalentní vztah, často ústící do konfliktů. V době natáčení filmu se však k němu pokoušel najít cestu, usmířit se s ním a využít ho jako „odborného poradce“.

Druhou dějovou linii tvoří Bergmanovo manželství s klavírní virtuoskou Käbi Lareteiovou. V důsledku jeho dobře známého kladného vztahu k ženskému pohlaví se i tento vztah vyznačuje napětím – ve vzduchu mimo jiné celou dobu visí otázka potenciální nevěry.

Ačkoli Režisér jednoznačně spadá do kategorie beletrie, staví na doložených faktech. Jako jejich zdroj autorovi posloužila Bergmanova filmová a literární díla, deníky a dopisy Bergmanovy matky Karin, životopis jeho otce, autobiografické práce Käbi Lareteiové či publikované dojmy a poznámky nedávno zesnuvšího Vilgota Sjömana, který se natáčení Hostů zúčastnil jako asistent režie.

Román se vyhýbá jakékoli bulvárnosti, nicméně obsahuje i pikantní detaily typu zmínky o jizvě po císařském řezu na břiše Käbi Lareteiové. Snad právě to režiséra, toho skutečného, natolik „vytočilo“, že přerušil svou chronickou nekomunikaci s okolním světem a Ahndorilovi zatelefonoval, aby si to s ním vyřídil. Později údajně „změkl“ a vyslovil se o knize s uznáním. V jednom interview ji ale naopak označil za „nudnou a totálně nezajímavou“. Těžko říct, jestli proto, že ho skutečně tak málo oslovila, nebo naopak proto, že narazila kosa na kámen.

Zbyněk Černík, 13. listopadu 2006
Autor je překladatel ze švédštiny