A pak že sport nespojuje – střípky z Finska

foto ms

Hodně jsem toho nacestoval po Finsku, hlavně po národních parcích. Jsem založením čundrák a tramp. Národní parky Finska jsou naprosto úžasná krajina. Poslední pořádná divočina v Evropě. Zvláště pak za polárním kruhem, v dalekém Laponsku obydleném kdysi nespoutaným, dnes stále ještě svébytným sámským národem. Dá-li se to vůbec nazývat obydlením, na území velkém jak Čechy žije jen pár desítek tisíc lidí. O to je ale ta divočina lepší, srdce trampa tu zažívá skutečný hodokvas.

Je svátek, když na stezce vůbec někoho potkáte. Naštěstí jsou Finové, na rozdíl od germánských Skandinávců, mnohem družnější. V hospodách. V kraji plném nekonečných lesů, tajgy i tundry, nádherných jezer, občasných kopců, které se daleko za polárním kruhem nazývají tunturi – tundrové vrchy, v kraji širokých líných řek a také všudypřítomných bažin a mokřadů s miliony komárů se však o družném Finovi dá hovořit jen s nadsázkou.

Tuhle mi jeden kamarád vyprávěl příhodu. Když přijel do Finska na stáž, šel také do sauny. Přišel domorodec, pozdravil, poseděl, pozdravil, odešel. Kamarád se ptal jiných kamarádů, zda neudělal něco špatně, když se s ním domorodec vůbec nebavil, ale jenom pozdravil. Finští kamarádi se divili. Pozdravil? A dvakrát? No ten byl ale ukecanej…

Naštěstí jsou tihle „ukecaní“ Finové zvědaví. Toulal jsem se po rezervaci u jezera Iso-järvi. Vylezl jsem na jeden kopec – a uviděl obrovský, snad třímetrový papundekl – a na něm jakési klikyháky, které při troše dobré vůle mohly znázorňovat pohled do kraje. Po chvíli se odněkud vynořil zamračený domorodec, kterému to patřilo, a šestým smyslem poznal, že jsem z daleka. To v něm vzbudilo zájem. Bohužel uměl jenom finsky a blbě německy, já zase špatně anglicky a dobře česky. Ledy začaly tát, když jsem vytáhl kuksu, dřevěný hrneček místní výroby, který lovci používají k nabírání vody ze studánek. Na své tradice jsou Finové hrdí. Když jsem dostal trochu šíleného finského kafe, snažil jsem se vyzvědět, co s tím obrazem bude dělat. Posunky mi naznačil, že čeká na déšť, protože teprve pak dostane to dílo ten správný šmrnc. A když umělec zjistil, že jsem Čech, už jsme byli bratři.

Dobře jsme si popovídali. Už ani nevím o čem, asi to nebylo důležité. Ani obraz už nebyl důležitý. Důležité bylo, že slova jako hokej, Čaloun a Zátopek otevřou každému, a nejen Finovi, srdce. Najednou si lidé rozumí. Učinil jsem předsevzetí, že se budu muset ve sportu trochu přivzdělat, abych si příště mohl popovídat důvěryhodnějšími posunky.

Michael Stanovský, 3. ledna 2015