Návštěva kodaňské Christianie

foto: www.christiania.org

V Kodani jsem byla jen jednou a to na strašně krátkou dobu. Jen pár hodin. Bylo to prvního prosince, takže už je to hodně daleko. Když jsem pobývala v Dánsku, jeli jsme s naší školou na jednodenní exkurzy. Jelikož je ale Kodaň skoro čtyři hodiny autobusem od Helnaes, byl to opravdu hodně rychlý výlet. Navíc jsme navštívili dvě muzea s rozsáhlými sbírkami, a tak nám na prohlídku města zbyla celá jedna hodina. Přesto jsem ale z výletu odjížděla s nezapomenutelnou zkušeností a tou byla návštěva Christianie.

První dojem byl šok, přestože jsem očekávala všechno možné. Už se stmívalo, když jsme procházeli pografitovanou bránou s nápisem „Christianie“. Byli jsme skupinka šesti lidí a všichni jsme bažili vidět, jaká TA Christianie je.

Na vůdce skupinky se pasoval Lasse, Dán, který celý život bydlí jen pár bloků od tohoto místa. Musím říct, že mít Lasseho za průvodce byla opravdová výhra, jinak bychom možná zůstali jen u toho prvního šokujícího dojmu. Christianie jsou bývalé kasárny, takže šedivé vysoké kasárenské bloky, pravidelné ulice a pocit určité stísněnosti v žaludku návštěvníka. Šeď budov se ztrácí pod barevnými grafity a pacifistickými nápisy, ale ty pouze přidávají na pochmurném vzhledu bývalého vojenského stanoviště. Procházeli jsme úzkou uličkou, zastavili se u malé tržnice, kde si Lasse koupil nějaké speciální vegetariánské jídlo, a pokračovali po cestě kolem malých barů, krámků, hospod a bizarně ozdobených domů. Měla jsem trochu pocit, jako bych se vrátila do středověku nebo odcestovala do nějaké hodně chudé země, kde lidé hrozně strádají. V Christianii nejezdí auta, nic s motorem, jen kola, a tak tam ani nemají asfaltové silnice. Christianie funguje od začátku sedmdesátých let. Od té doby si zde lidé porůznu mezi kasárenskými budovami postavili plno malých domků. Prý mají obyvatelé zvláštní privilegia stavět bez jakékoli kontroly stavebních úřadů, čili bez jakýchkoli pravidel. Podle toho některé domy také vypadají. Malé, dřevěné, křivé a sem tam nějaká zřícenina. Na zahradě u baráčků lidé pěstují marihuanu (také zvláštní privilegium).

Do roku 2003 bylo v Christianii povolené prodávat na ulici hašiš. Hlavní ulice Christianie nese název „Pusher street“. Dříve město Kodaň tolerovalo prodej lehkých drog běžně ve stáncích. Dnes se dá takový stánek s nabídkou několika druhů marihuany a hašiše vidět už jen v muzeu. Úřady postupem času začaly být méně a méně tolerantní. V létě 2003 udělala kodaňská policie velký zátah proti drobným christianským dealerů a tak definitivně dala najevo, že hrnec přetekl. Od té doby platí v Christianii zákaz prodávat jakékoli drogy. Lasse nás ovšem upozornil, že obyvatelé alternativního městečka jsou nekompromisně proti tvrdým drogám a povolený byl vždy pouze hašiš. Na mnoha místech Christianie naleznete plakát s pravidly, která zde musí ať obyvatelé či návštěvníci dodržovat. Hlavními body jsou přísný zákaz držení zbraní, tvrdých drog, užívání násilí a již řečený zákaz používaní motorových dopravních prostředků. Každý, kdo poruší nějaké z těchto pravidel, popř. neopodstatní svůj čin, je z území Christianie vyhoštěn.

„Tohle je jedno z nejbezpečnějších míst v Kodani“, poučoval nás dál Lasse, „proto tu taky bydlí hodně dětí.“ Všimla jsem si na ulicích všech možných lidí. Opilci, mladí lidé, padesátníci v hippies oblečcích (zřejmě příslušníci původního hnutí hippies, kteří setrvali na svých ideálech), ale i rodiny s dětmi. Lasse říkal, že tu bydlí chudší občané (i když v Dánsku je díky jejich sociálnímu systému velice málo lidí, kteří by žili pod hranicí chudoby), ale i podnikatelé s vysokými příjmy.

Do Christianie se uchylují, buď že se nechtějí vzdát svých mladických ideálů a zvolí si alternativní způsob života, anebo prostě proto, že žít v Christianii je v mnoha ohledech výhodné. Stále je to totiž squat a jeho obyvatelé jsou od mnoha poplatků osvobozeni. Christianie totiž sice je součástí Kodaně, ale právě proto, že má tolik privilegií od úřadů a tolik vlastních pravidel, je považována za jakýsi samostatný stát, „stát hippies“. Při příchodu vás u brány vítá cedule „Právě opouštíte Evropskou unii“ a při odchodu do EU zase vstupujete.

Za tu hodinu, kterou jsme na návštěvu Christianie měli, jsme se prošli jejími tmavými uličkami (v Christianii funguje jen minimální veřejné osvětlení), poseděli jsme v baru u čaje (mezi rastafariány, opilci, studenty a turisty), prošli se kolem jezera (které tvoří dominantu městečka a skýtá nádherný klid, i když ten je v Christianii vesměs všude). Zjistili jsme, že tu funguje školka, spousta řemeslnických dílen, oděvní manufaktura, že tu vymysleli plno nových receptů na vegetariánská jídla, mají patent na tzv. Christiania bikes (kola s úložným prostorem pro převoz nákupů, zvířat i dětí), že mají vlastní fotbalový klub a také, že tu stále proudí hloučky turistů (pro které místní vyrábějí různé suvenýry a kteří znamenají velký zdroj příjmů). Mnoho Dánů tvrdí, že Christinia v průběhu let už ztratila své původní kouzlo, podle mě ale stále určitě stojí za to vidět něco TAK jiného!

Fotogalerie z Christianie

Klára Pániková, 10. června 2005